Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezahrávej si se mnou! 4. kapitola

20.12.2010 (16:15) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2041×

Nezahrávej si se mnou! 4. kapitola

Rosalie

Když jsme s Jane vystoupily z auta, tak jsem se jen uculovala. U dveří stál nějaký upír, který hlídal dveře, a když mě viděl, tak mu málem vypadla pusa z pantu.

Samolibně jsem se podívala na Jane, která na to s úsměvem koukala.

„Tašky z kufru dones do mého pokoje,“ řekla jsem arogantním tónem, který patřil k Volturiovým, a hodila jsem po něm klíčky.

„A do kterého pokoje, madam?“ jak jim za zdvořilost teď jde.

„Myslím, že Jane ti to vysvětlí,“ řekla jsem, protože jsem viděla Jane, jak po něm mrká, a na mě byla jemně naštvaná, že jeho pozornost je mířená na moji osobu.

Nastoupila jsem do výtahu a to jste měli vidět, jak se tvářila ta nicka za pultem, a u ní stál můj budoucí manžílek a laškoval s ní. Pravá stránka Emmetta Cullena vyplouvá na povrch.

„Je Caius u sebe v pracovně, nebo je v sále?“ zeptala jsem se nevrle a přišla jsem provokativně blíže k nim.

Hlasitě polkla a Emmett mě skenoval pohledem. Delší chvíli se zastavil na mém dekoltu a musela jsem si odkašlat, aby si ta holka uvědomila, že mi má odpovědět.

„Ehm, myslím, že bude v hlavním sále, madam,“ najednou jsou všichni zdvořilí až běda.

„Jak myslím?“ začínalo mě už to vytáčet.

„Neviděli jsme se už někdy?“ promluvil můj budoucí manžílek.

„Pokud nemáš tak malou paměť, tak asi před několika hodinami jsi mě srazil na chodbě a urážel jsi mě,“ řekla jsem jedovatě, zakroutila boky a šla do hlavního sálu.

Ten byl zaražený jako vidle v hnoji a než jsem zašla za roh, tak se díval za mnou. Tak toto mám v kapse. Já si ho ještě obmotám kolem prstu, jestli bude stát za to.

Na hradě se nic nezměnilo. Vše na stejném místě. Šla jsem pomalým, elegantním krokem ke dveřím do hlavního sálu a u každých dveří, okolo kterých jsem prošla, stál upír, který mě doslova svlékal pohledem. Překvapilo mě, že z toho mám radost.

Rozrazila jsem dveře a jako pravá Volturiová jsem hrdě zvedla hlavu a porozhlédla jsem se po sále.

Uslyšela jsem několik zalapání po dechu a všechna pozornost se svrhla na mě.

„Otče, ty mě nepoznáváš?“ zeptala jsem se, protože dlouhou dobu nikdo nereagoval.

„Rosalie?“ vydechl blonďák a vyslovil to jako otázku.

„Ty si na mě vzpomínáš?“ dala jsem do toho hodně sarkasmu a rozeběhla jsem se k němu. Skočila jsem mu do náruče a ignorovala jsem udivené tváře přihlížejících.

„Rose,“ zašeptal a hladil mě po mých zlatavých kadeřích.

„Strýčkové,“ vypískla jsem a nejdříve jsem skočila kolem krku Arovi a potom Marcusovi, který mimořádně nevypadal jako emočně neprůstřelný.

„Je z tebe nádherná žena,“ složil mi kompliment Aro.

„To všechno Jane,“ řekla jsem a cítila jsem, jak se mi do tváří žene červeň, ale to není zrovna výhodné, když jste v místnosti plné upírů.

„Volterská kráska se vrátila a ještě k tomu více zkrásněla,“ ode dveří se ozval už známý hlas Felixe.

„Feli,“ vypískla jsem a hnala to k němu. Ten mě chytil do náručí a houpal mě ze strany na stranu a vyhazoval do vzduchu.

Po celém hradě se rozezníval můj veselý zvonivý smích.

„Hrad znovu ožil,“ prohlásil někdo za námi. Já se natáhla přes Felixův biceps a viděla Aleca, vůbec se nezměnil.

„Alecu,“ vydechla jsem a usmála jsem se na něj. Ten mi úsměv oplatil a šel k otci a strýcům.

„Rose, chtěl bych s tebou mluvit,“ promluvil otec a já se zamručením slézala z Felixe.

Dovedl mě do svojí pracovny, která se opět nezměnila. Jeho starý stůl nebyl ani trochu ztrouchnivělý, židle vypadala, že jedno sednutí ještě přežije a i kytka vypadala, že před měsícem byla zalévaná.

„Rose, jak se máš? Jak bylo v klášteře?“ kroužil okolo tématu otec, ale já to nevydržela.

„Mám se skvěle a  v klášteře bylo taky fajn, ale otče, proč kroužíš okolo a nejdeš rovnou k věci?“ řekla jsem netrpělivě, když jsem se usadila proti němu v masivním dřevěném křesle.

„Nevím, o čem mluvíš,“ dělal hloupého, ale já už vše věděla.

„Otče, možná si myslíš, že jsem blondýna, tak budu blbá, ale opak je pravdou. Proč zrovna Emmett Cullen?“ zeptala jsem se a naklonila jsem se k němu.

„Tak ty už to víš,“ zamumlal.

„Ano, vím a prosím, neptej se, od koho mám informace,“ prosila jsem ho a zároveň čekala na odpovědi na svoje otázky.

„Od Jane, od koho jiného,“ zamumlal si pro sebe a potom se na rovnal. „Emmetta jsem pro tebe vybral, protože je z mnou vážené rodiny a je velmi silný,“ řekl a hleděl mi do očí a čekal výbuch hysterie, ale toho se nedočká.

„A neuvědomuješ si, že jsi mi namluvil děvkaře?“ zavrčela jsem na něj a rukama jsem svírala opěrky židle.

„Klid, Rose, jak tě znám, tak si ho ochočíš,“ řekl hrdě.

Si nějak věří…

„Chtěl bych ti představit Carlislea Cullena, mého dobrého přítele,“ řekl a ukázal ke dveřím, kterými vcházel do dveří seriózně vypadající blonďák se zlatýma očima.

„Carlisle Cullen, je mi ctí, madam,“ řekl a jemně mi políbil hřbet ruky.

„Mně je též ctí, pane Cullene,“ řekla jsem a zdvořile na něj kývla, aby se vedle mě posadil.

„Jen Carlisle,“ řekl a posadil se na druhé masivní křeslo.

„Tak mně taky říkej Rose, Carlisle,“ řekla jsem a divila jsem se, kde se ta milost ve mně bere.

„Jsem rád, že přistupuješ na svatbu s Emmettem a tebou,“ řekl.

„Ví o naší svatbě?“ zeptala jsem se, protože mě to i dost zajímalo. Nebyl mi lhostejný, byl hezký, ne hezký - nádherný, ale na to nesmím myslet.

„Zatím ne,“ řekl a sklonil hlavu.

„Dobře, snad mě pánové omluví. Mám po sobě těžký den a ráda bych se vyspala,“ řekla jsem, omluvně jsem se podívala na otce a potom na mého budoucího tchána a odešla.

Za dveřmi jsem si oddechla a už jsem si na nic nemusela hrát. Šla jsem k sobě do pokoje a z vedlejšího pokoje se ozývaly, ne zrovna líbivé zvuky a já se zašklebila a zaplula jsem k sobě.

U mě v pokoji to bylo ještě horší než na chodbě. Natáhla jsem na sebe obyčejnou košili, stáhla jsem si vlasy do culíku a lehla jsem si do postele, ale ty vzdechy z vedlejšího pokoje byly strašné, tak jsem vylítla z postele a zabouchala na zeď.

Na můj čin byla reakce jediná – smích.

Začala jsem vidět rudě a vůbec jsem necítila, že v rukách svírám svoji košili a pomalu ji v záchvatu amoku trhám.

Další a další vzdechy od vedle a to jsem to už nevydržela, vyletěla jsem ze svého pokoje a rozrazila jsem dveře od vedlejšího pokoje.

„Můžete si užívat aspoň potichu?“ zaječela jsem na ně a potom jsem si uvědomila, kdo v té posteli je. Emmett schovával svým tělem tu holku od recepce a jeho oči ještě více zčernaly, když mě viděl a já si uvědomila, že na sobě mám jen spodní krajkové prádlo a cáry košile.

„Chceš se přidat?“ zeptal se laškovně Emmett a já si odfrkla.

„To radši se nacpat do záchodu a spláchnout se,“ zavrčela jsem a třískla jsem za sebou.

Asi jim to nějak docvaklo, protože jsem potom už nic neslyšela a mohla jsem upadnout do říše snů.

_________________________________________________________________________

Tak, jak se Vám to líbilo? Děkuji za Vaše komentáře a děkuji i těm, kdo za moji, ale i Vaši povídku hlasovali v povídce za měsíc Prosinec. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezahrávej si se mnou! 4. kapitola: