Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezahrávej si se mnou! 2. kapitola

14.12.2010 (16:15) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1702×

Nezahrávej si se mnou! 2. kapitola

Rosalie

Před chvílí volal můj otec, Caius Volturi, že mám přijet domů, do Volterry. Zapomněla jsem se vám představit. Jmenuji se Rosalie Volturi. Můj otec, Caius Volturi, je vládce upíří říše i s mými strýci. Jsem poloupír a myslím, že jsem asi jediná svého druhu, protože vztah mezi upírem a člověkem je ojedinělý. A stejně ojedinělá jsem i já. Jsem nesmrtelná, ale mohu se zranit. V žilách mi koluje krev a srdce mi tluče. Jsem stejně rychlá jako upíři, ale moje rychlost je o trochu menší. Nezářím tolik na slunci, spíše pro lidské oko ten třpyt není vidět.

Teď stojím a myslím, že naposledy se kochám pohledem na nádherné sady u kláštera sv. Magdalény. Ano, jsem v klášteře, ale z vlastního rozhodnutí. Prý jsem krásná, ale já nechci být krásná. Nikdo si nedokáže představit jaké to je, když nemůžete najít svoji spřízněnou duši a to ještě k tomu, když každý, na kterého narazíte, vás chce jen do postele. Otec ani strýcové mě nikdy nepochopili a já se jim ani nedivím, protože já jsem velmi špatně pochopitelná.

V klášteře něco o mém původu tuší, ale neřeší to. Díky Bohu. Balím si věci a stejně to budu mít jen do jednoho kufru, více jich nebude. Vzdala jsem se všeho - luxusního oblečení, drahých aut a přepychových domů. Teď je ze mě normální Rose, která vypadá, jako kdyby před chvílí vylezla z popelnice. Když se vidím před zrcadlem, nejradši bych brečela, ale vím, že je to potřeba.

„Slečno, už je čas,“ zaťukala na dveře sestra Agnes a chtěla mi vzít kufr k autu, ale v tom sem jí zabránila. Přece jen je to stará žena, tak ta se nebude tahat s mým kufrem.

„Ale, slečno,“ namítla.

„Agnes, nebudete se tahat s mým kufrem, když si ho mohu odnést sama,“ řekla jsem, naposledy se podívala po pokoji, který mi byl dlouhou dobu domovem a šla jsem před klášter k autu. S ostatními sestrami jsem se už rozloučila včera, ale Agnes jsem měla nejradši.

„Bude se mi po vás stýskat,“ řekla jsem a spontánně jsem ji objala.

„Mně po tobě taky, holčičko. Nezlob tatínka a přála bych ti hodného a milujícího muže, protože si myslím, že brzy přijde tvůj čas na vdavky,“ řekla a dál mě objímala.

„Ani ve snu,“ zašeptala jsem a po delší chvíli mě pustila a nastoupila jsem do auta.

Z kláštera mě vezl náš údržbář, který mě neměl moc v lásce. Řekla bych, že byl rád, že se musím vrátit domů.

Už z dálky mě vítaly hradby Volterry a veliký hrad. Můj řidič se velice divil, když jsem mu řekla, aby zastavil u hradu a ještě dlouhou chvíli koukal, když jsem se vydala k bráně.

V hradě se nic nezměnilo. Cestou jsem nikoho nepotkala. Sochy, obrazy, vše bylo stejné. Když si vzpomenu, jak jsem zde jako malá skotačila a po celém hradě se rozléhal jen můj veselý smích, tak teď je hrad temný a tichý. Za mě byl veselý, barevný a to tady byla ta stará Rose.   

„Co si přejete?“ zeptala se mě znechuceně nějaká bruneta za recepcí. Ach, kde je ta stará, dobrá Patricie. Odpověď plynula z této otázky hned. Stala se potravou, protože Patricia neměla žádný potenciál, ale byla na mě hodná. Tato je pravý opak. Namyšleně sedí za mramorovým pultem, jako by jí tu patřilo.

„Jdu za Caiem,“ řekla jsem jí a byla jsem velmi netrpělivá.

„Co mu tak asi chce obyčejný člověk,“ štěkla po mně a já pěnila.

„A co je ti do toho, ty jedna malá husičko! Uvědomuješ si, že já jsem tady stokrát víc než ty! Ty jsi tady navíc,“ ječela jsem na ni na oplátku já. Všechny ty roky v klášteře, kde se mě pokoušeli zbavit mých výbuchů zlosti, jsem byla plná nahromaděné podrážděnosti, a tak jsem jen zlomek té zásoby vypustila ze sebe.

Vyjeveně na mě koukala a z ničeho nic se rozevřely dveře a v nich Jane, která se vůbec nezměnila.

„Co se tady děje? A kdo jste vy?“ ptala se mě nechápavě a já vyprskla smíchy. Jane mě propalovala zlostným pohledem a doufala jsem, že na mě nezkusí svůj dar.

„Jane, ty mě nepoznáváš? Říká ti něco jméno Rose?“ zeptala jsem se jí pobaveně a dívala jsem se, jak mění obličeje. Nejdříve zlost, potom nechápavost, potom pochopení a potom maximální radost.¨

„Rose,“ vypískla a skočila mi kolem krku.

„Jane,“ řekla jsem a s radostí ji objala.

„Co ty tady? A no jo, vlastně, já zapomněla,“ vyhrkala ze sebe a já se mohla udusit smíchy z toho, že zapomněla. první upír, který zapomněl.

„Co to máte na recepci?“ zeptala jsem se a mírně jsem kývla k té holce u pultu, která na nás koukala s pusou dokořán.

„Té si nevšímej. Urážela tě nějak?“ ptala se starostlivě.

„Nic, co bych nedokázala zvládnout. Otcovy geny se holt nezapřou,“ řekla jsem a obě jsme se tomu zasmály.

„Pojď, už všichni na tebe čekají, ale nejdřív mi řekni, jak to vypadáš,“ zastavila se Jane a tázavě se na mě podívala.

„Moje čistě soukromá věc, co to je za zvláštní sladký pach?“ zeptala jsem se a znovu nasála vzduch. A opravdu, stále tam byl.

„Víš, proč tě sem pozval otec? Protože bude ples a potom svatba,“ zasekla se a uhnula pohledem.

„Čí svatba?“ začalo mi to docházet.

„Heidi, bude si brát Felixe,“ vybruslila z toho Jane, ale já věděla, že něco přede mnou skrývají.

„No a přijeli na svatbu i Cullenovi a další mocní z našeho světa. A ten pach je jejich,“ dořekla Jane a stále uhýbala před mým pohledem.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se.

„Nic, jen pojď k sobě do pokoje a nejdříve vyrazíme na nákupy. Tvůj otec na tom trůně sedí napořád, ale obchody zavírají za tři hodiny a ty nepočkají,“ řekla Jane a táhla mě k mému starému pokoji.

U mého pokoje se ta sladká vůně ještě více zesílila, takže bydlím vedle nich. No, super.

„Jdi si vybalit, za čtvrt hodiny se sejdeme u recepce a jí si nevšímej,“ řekla Jane a upíří rychlostí zmizela v hradu.

V klidu jsem se vydala do svého pokoje, kde se skoro nic nezměnilo. Stále v pokoji převládala růžová a bílá a na konferenčním stolku byla ještě váza s mými oblíbenými rudými růžemi. Asi otec.

I koupelna byla stále stejná. Někdo tady musel uklízet. Vana přímo vybízela k natočení vody a vykoupání se, ale musím s Jane na nákupy.

Nechala jsem si to oblečení, které jsem měla a svoje zlatavé vlasy si stáhla do culíku. Vypadala jsem přesně jako z té reklamy na Ošklivku Katku, akorát já byla blond.

Vyrazila jsem z pokoje trochu napřed, jen ve dveřích jsem si všimla, že mi v pokoji přibyly nové dveře. Za nimi se schovávala obrovská šatna. Jenom jsem se zašklebila a rychle odtamtud vypadla.

Jen, co jsem vyšla z pokoje, tak jsem do něčeho velkého a tvrdého narazila. Sesunula jsem se k zemi a ten dotyčný se strašně smál.

„Kam čumíš? Samou ošklivostí jsi ztratila oči? Co ty vůbec jsi? Na upíra jsi až moc ošklivá a na člověka taky. Tak co teda jsi? Mutant?“ smál se. Posmíval se mi a to já se neudržela.

„Tvé jméno,“ zavrčela jsem na něj.

„Emmett Cullen,“ vykuckal ze sebe.

Dala jsem mu obrovskou facku, kterou jsem nedala ještě nikomu v životě. Asi s tím nepočítal  a sesunul se k zemi.

„Pro příště si pamatuj, že mě není radno urážet a raději se mi vyhni,“ zavrčela jsem na něj a vydala k recepci.

Jen vykuleně na mě koukal a pak jsem zašla za roh a už jsem ho neviděla. U recepce už na mě čekala Jane a mávala na mě s klíčky od auta.

„Kde jsi byla tak dlouho?“ vyzvídala.

„Měla jsem menší pohovor s Emmettem Cullenem. Frajer jeden,“ musela jsem si ulevit.

„A copak ti provedl?“ laškovala Jane.

„Neřeš to, tak už pojď. Čím pojedeme?“ zeptala jsem se, když jsme jely výtahem do garáží.

„No přece tvým autem,“ řekla Jane a hodila po mně klíčky, které jsem hbitě chytla.

V garáži na mě čekalo nové, bílé BMW a já byla u vytržení. Vypískla jsem a naskočila do mého nového miláčka.

A teď vzhůru na nákupy, které jsem nezažila už nejméně deset let.

 ________________________________________________________________

Tak co tomu říkáte? Příště budeme hojně nakupovat... Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezahrávej si se mnou! 2. kapitola: