Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nezahrávej si se mnou! 12. kapitola

30.09.2011 (18:45) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1641×

Nezahrávej si se mnou! 12. kapitola

Emmett

Po několika hodinách strávených v letadle jsem vystoupil v jednom z největších měst Kanady. A jak ji teď najít? Nejdříve se zaměřím na hotely. Vzal jsem si svůj kufr a vydal jsem se hledat před letiště nějaké volné taxi. Na parkovišti stálo jen jediné. Šel jsem k němu, ale někdo mě předběhl. Nádherná žena se zrzavými vlasy a v červeném kostýmku. Usmála se na mě a já na ni omámeně hleděl. Rychle nasedla do taxi a ujela. Já stále hleděl na místo, kde před chvílí stála. Zachoval jsem se jako zelenáč.

Stál jsem tam asi dlouho, protože lidé se už po mně začínali ohlížet. Už jsem chtěl zvednout kufr a jít pěšky, ale to přede mnou zastavil jiný taxík. Vystoupil z něj takový klasický taxikář s nakažlivým úsměvem na rtech, pozdravil mě a naložil moje zavazadlo do kufru auta. Já mezitím nasedl.

„Tak kam to bude?“ zeptal se mě zvesela taxikář, když usedl za volant.

„Do nejbližšího hotelu, který vypadá aspoň trochu slušně,“ odpověděl jsem mu a v klidu si zapnul pas. Mně by se nic nestalo, ale kdyby nás zastavila policie… chudák taxikář.

„Tak to bude hotel Diamant,“ řekl taxikář, zapnul rádio, nastartoval auto a vyjel z parkoviště letiště.

Cesta proběhla rychle. Taxikář mě vysadil u nádherného vysokého hotelu. Zaplatil jsem mu a s přáním příjemného dne jsem ho opustil. Vydal jsem se přímo k recepci.

„Dobrý den. Sehnal bych tu nějaký volný pokoj? Na tři dny, prozatím,“ řekl jsem k mladému muži u recepce.

„Jistě, pane. Podmínkou je, že zaplatíte 40% z celé částky. Moment počkejte, vystavím doklad,“ řekl a začal něco psát na počítači a ani ne za minutu mi podával doklad na určitý obnos peněz. Ani jsem se na to nepodíval.

„Mohu to zaplatit kartou?“ zeptal jsem se.

„Jistě, pane,“ řekl mladík a vzal si ode mne kartu, za chvíli jsem do platebního terminálu zadal svoje heslo a bylo hotovo.

Pan Lindsey, jak se podle jeho kartičky na obleku jmenoval, mi vydal doklad a klíče od pokoje. Podkoval jsem a odešel jsem.

Můj pokoj byl v pátém patře. Nebyl to obyčejný pokoj, spíš odpovídal mému standardu. Položil jsem kufr na postel a šel se podívat k oknu. Byl to nádherný pohled.

Někde v tom obrovském městě je Rose.

Rose.

Celou dobu jsem si na ni nevzpomněl, ale teď na mne opět padl ten pocit viny. Ten pocit viny, který jsem tak nenáviděl, ale poslední dobou byl mým největším přítelem. Byl jsem na Rose zlý. Vždyť je tak nádherná, tak proč jsem se k ní tak ošklivě choval? Proč jsem ji ještě před svatbou podváděl? A ještě před jejíma očima? Jak se asi teď cítí? Určitě mě nenávidí a já se jí nedivím. Byl jsem hlupák, ale chci se polepšit!

Nechtělo se mi jít na večeři. Stejně bych jenom dělal, že večeřím. Ale personál by si o mně mohl začít šuškat, tak raději půjdu.

Oblékl jsem si oblek, pročísl vlasy a mírně navoněl. Upravený jsem vyšel z pokoje a šel k výtahu. Pomalu jsem ani nevnímal, že všichni na mne s obdivem hledí. Nemusel jsem hledat restauraci, byla přímo proti výtahům.

V restauraci mě posadili ke stolu pro dva a podali mi jídelní menu. Měli zde jen samé speciality. Ale měl jsem takový neblahý pocit, že se na mě dívá. Automaticky jsem zvedl hlavu a rozhlédl jsem se kolem sebe.

Jaké překvapení mě čekalo, když jsem se setkal s pohledem oné zrzavé dámy z letiště.

Usmála se na mě a pozvedla směrem ke mně sklenku s červeným vínem. Bez okolků se zvedla a houpavým krokem přišla ke mně.

„Čekáte na někoho?“ zeptala se smyslným tónem a bez okolků se posadila na židli naproti mně.

„Jak…“ chtěl jsem se jí zeptat, jak se jmenuje, ale ona mě přerušila.

„Victoria. Jmenuji se Victoria,“ řekla a usmála se na mě a podívala se na mě spod přivřených řas.

„Nádherné jméno, já jsem Emmett,“ zašeptal jsem a jen tak mimoděk jsem se dotkl její ruky.

Nejdříve se podívala na moji ruku na její ruce a potom se mi podívala do očí.

„Prstýnek nevidím, tudíž nejsi ženatý. Přítelkyni taky nikde nevidím, tudíž nebudeš ani zadaný,“ řekla a mrkla na mě. Zdá se mi to, nebo její oči mění barvu?

„Ne, nejsem,“ řekl jsem a ani jsem nevěděl, co odpovídám.

„Číslo mého pokoje je 307,“ řekla a zvedla se a odcházela z restaurace.

Automaticky jsem se zvedl a šel za ní. Nevím, co mě to popadlo, ale něco mě za ní táhlo. Šel jsem za ní jako pomatený. Šla po schodech, neohlédla se. Ona věděla, že jdu za ní. Jen co se čísla pokojů začala blížit k číslu 307, byl jsem stále nervóznější. Co se to se mnou děje? Najednou se otočila, popadla mě za klopy saka a přitiskla své rty na mé.

Automaticky jsem začal polibky oplácet a ona se ke mně tiskla celým svým svůdným tělem.

Ani jsem nevěděl, jak jsem se dostal do jejího pokoje. Ale ona přesně věděla, co dělá. Každým gestem, každým slovem mě vábila k sobě.

Když jsem dopadl na měkkou postel a na svém těle jsem cítil měkké ženské tělo, které se ke mně náruživě tisklo, věděl jsem, že se děje něco špatně. Já se tady nemám líbat s cizí ženou. Nemám myslet na to, jak její tělo je vzrušující. Já mám být jinde. S Rose. Ne tady.

„Dost,“ stěží jsem ze sebe dostal.

Nic se nestalo. Prostě na nic nereagovala.

„Ne, já nemůžu,“ skoro surově jsem ji odstrčil vedle sebe na postel. Vstal jsem, uhladil jsem si oblek a chtěl jsem odejít.

„Možná přede mnou utečeš, ale tím děláš největší chybu. Tvoje budoucnost nebude lehká a já ti chtěla pomoc. Ještě se setkáme, ale milé setkání to nebude,“ řekla Victoria naštvaným hlasem.

Otočil jsem se a chtěl jsem ji rázně odpovědět, ale nikdo nikde nebyl. Jen závěs u okna se mírně pohupoval.

Rose

Jen jsem si sundala boty a oblečená jsem zalezla do postele. Proč je ke mně život takový? Vlastně bych měla děkovat otci. Kdyby se mě nepokoušel provdat, nebyla bych v této situaci. Ne, teď vystřízlivím, pěkně se obléknu a půjdu do nějakého klubu a vezmu si prvního slušného svobodného muže, který o mě bude stát.

Taky kdo by o mě stál? Když se na sebe kouknu do zrcadla, tak jsem příšera, že by se mě každý lekl.

Ale musím se vzchopit. Ať se mi chce nebo ne.

Najednou zazvonil mobil.

Po několika pokusech dosáhnout na mobil jsem ho konečně měla v ruce.

„Prosím,“ hlas mi selhal.

„Rose? Jsi to ty Rose? Zlatíčko moje, vrať se domů, sem do Itálie. Už si ho nebudeš muset vzít a pojedeme někam na dovolenou, co ty na to? Třeba někam lyžovat, ale prosím, vrať se domů,“ z telefonu se ozýval ustaraný hlas mého otce.

„Já nemůžu, otče,“ řekla jsem, ale jen stěží jsem mohla mluvit.

„Ty jsi pila!“ vykřikl poplašeně.

„Asi ano,“ vzdychla jsem a padla jsem do pokrývek.

„Rose! Zlato! Ale ty nesmíš pít! Za všechno může Aro, já mu ukážu,“ vykřikl otec a už chtěl položit telefon.

„Tati, já potřebuji čas. Potřebuji se s tím nějakým způsobem vyrovnat. Nebude to lehké a brzy se také nevrátím domů. Chvíli budu bloumat po světě. Neboj, budu ti volat,“ řekla jsem.

„Rose, já bych tě raději měl doma, ale pokud je to tvoje vůle, budiž, budu ji respektovat,“ řekl otec.

„Děkuji,“ zašeptala jsem.

„Nemáš zač, drahoušku, a opatruj se!“ řekl otec a položil telefon.

Tak, co dál? Teď se vyspím a potom se pěkně obléknu a vyrazím do víru velkoměsta.

_____________________________________________

Co tomu říkáte?

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nezahrávej si se mnou! 12. kapitola: