Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyslyšené prosby - 2. kapitola

07.08.2011 (10:30) • DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1240×

„Jsem Carlisle Cullen, pokusím se být vám i vašemu miminku co nejvíce nápomocný.“ Podal mi ruku a poté pokračoval. „Nastudoval jsem si váš případ, viděl jsem všechny výsledky testů a vyšetření. I přesto to ale může být velice náročné.“

„Já to nechápu, co bude náročné?“ optala jsem se tiše. Je snad s mým dítětem něco v nepořádku?

„Pouze musíme být připraveni na vše. To dítě je, pokud se nepletu, z části upír, ale podle testů, které jste už prodělala, se podobá spíše člověku, než upírovi. To by mohlo celou věc ulehčit. Ale ať už to dopadne jakkoli, musíte být připravena na vše. Jistě to bude velmi bolestivé. Teď to vše probereme. Váš, ehm, přítel je právě na lovu a bude asi nejlepší všechny možnosti probrat, když tu není.“ Podíval se na mě. Čekal na odpověď. Pouze jsem chabě kývla. Bude to bolestivé, rizikové a jak jsem pochopila, může se něco zvrtnout. Co by bylo s miminkem, kdybych tady nebyla? Jamesovi bylo ukradené. Co by s ním bylo?

Zatímco mi doktor vysvětloval postup porodu a možné komplikace, mně se v hlavě honilo hned několik otázek. Vůbec jsem ho neposlouchala a on to brzy pochopil. Lehce mi zatřásl ramenem a i přesto, jak byl opatrný, to bolelo. Nejen rameno, ale i zbytek ruky mi stále pokrývaly modřiny, které už nebyly fialové, pro změnu teď začaly žloutnout. Carlisle zaregistroval, jak jsem sebou škubla a chtěl na to téma něco říct, já ale zakroutila hlavou. Nestála jsem o rentgen nebo konverzaci, chtěla jsem na ten večer, kdy jsem mohla přijít o dítě, zapomenout. Vzpomínky bolely ještě více, než šrámy na mém těle. Kdybych tady byla sama, rozbrečela bych se, nechtěla jsem ale lékaři přidělávat starosti. Potlačila jsem vzlyknutí a třikrát rychle mrkla. Poté jsem se znovu podívala na doktora a ucítila jsem nutkání zeptat se ho, jestli je moje děťátko chlapec nebo děvče.

„Pane doktore, budu mít chlapečka nebo holčičku?“

„Kvůli upíří kůži, která dítě obklopuje, je to těžké určit. S největší pravděpodobností je to holčička. Ale pozítří se už možná přesvědčíte sama,“ mluvil potichu a vyrovnaně, z jeho hlasu vyzařoval klid. Zato mě zavalila vlna paniky. Pozítří… Čekala jsem, že se miminko narodí až za několik týdnů, ne-li měsíců. Samozřejmě, věděla jsem, že roste rychleji, než by mělo. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude tak brzy. Nebála jsem se porodu, ale toho, co přijde potom.

„Mio, jestli si chcete odpočinout, můžeme v tom rozhovoru pokračovat později,“ mluvil lékař stále vyrovnaným hlasem a usmíval se.

„Ne, to není nutné, nejsem unavená. Chtěla jsem vás o něco požádat. Nechci, aby byl James při porodu,“ řekla jsem a nevěděla, jestli mi dokáže vyhovět. James měl obrovskou sílu, ale i Carlisle je přece upír.

„Jsem rád, že si to přejete, u porodu by váš přítel stejně být nemohl. Tady jde hlavně o bezpečnost vás a vašeho miminka a přece jenom by tu bylo vysoké riziko. James by se nemusel udržet. Ale nemusíte se bát, z mé strany vám žádné nebezpečí nehrozí. Mám za sebou roky praxe v lékařském oboru, lidská krev už se mnou nic nedělá.“ Nechápala jsem, jak to myslí. A pak mi to seplo. On se bojí, že by ze mě nebo z mého miminka mohl James vysát krev!

„Ale… Ale já myslela… Upíři přece…“ Moje slova doznívala do prázdna a já nebyla schopna dokončit jedinou větu. To, že je James lhář, jsem věděla, ale že by mi lhal i v tomhle, to jsem nečekala. Vždy mi tvrdil (a já jako idiot jsem mu naivně věřila), že upíři se živí krví zvířat.

„Mio, já nevěděl. Promiňte, neměla jste se to takhle dozvědět.“ Jeho úsměv zmizel, v obličeji se mu zračily obavy.

„Takže se upíři neživí zvířecí, ale lidskou krví.“ Neměla to být otázka, mělo to být konstatování. Carlisle měl nejspíše potřebu se k tomu vyjádřit.

„Tak úplně to není a mě mrzí, že jsem to vůbec nakousl. Abyste tomu rozuměla, jedinou možnou potravou upírů je krev. Málokterý upír dokáže svoje pudy ovládat a neživit se lidskou krví, ale i přesto několik takových existuje. Tito upíři se živí pouze krví zvířat a my jim říkáme vegetariáni. Já jsem jedním z nich. Nikdy jsem neokusil chuť lidské krve a je to tak lepší.“ Podíval se na mě a povzbudivě se usmál. Jeho hlas byl stále vyrovnaný.

„Ale jak už jsem říkal, jen málo upírů dokáže vydržet na zvířecí krvi. Ti ostatní se živí krví lidskou. Při lovech musí být velmi opatrní, aby je někdo nezahlédl. Asi si teď říkáte, jak příšerné musí být, když někdo pije lidskou krev, ale není to tak, jak to vypadá. Neodsuzujte kvůli tomu svého přítele.“ James se živí lidskou krví. Měla jsem co dělat, abych se v tu chvíli nepozvracela. Jak málo stačilo a byla bych jednou z obětí. A možná se jí ještě stanu… Tělem mi projela vlna třasu a já si přitáhla pokrývku blíže k tělu. Carlisle mě napjatě pozoroval a čekal na mou reakci, já ale nebyla schopna jediného slova. Chvilku jsme jen napjatě mlčeli a já nevěděla, co mám říct nebo co si mám o tom všem myslet. Najednou jsem ucítila v břiše takovou bolest, až jsem si na chvilku myslela, že omdlím. Ticho v místnosti prořízl můj výkřik.

Carlisle byl ve vteřince u mě a začal se nade mnou sklánět. Uklidňoval mě a držel mi povzbudivě za ruku. Přitom kontroloval stav miminka na jakémsi obrovském přístroji. Nebylo mi jasné, kde ho za takovou chvilinku sebral a jak ho dostal do místnosti, ale v tuto chvíli mi to bylo úplně jedno. Snažila jsem se dýchat, moje plíce bohužel odmítaly spolupracovat. Bolest se zvětšovala a já drtila Carlisleovu ruku. Nebo ji spíše drtil on mně, protože kdykoliv jsem mu ruku zmáčkla, bolelo to spíše mě než jeho.

„Mio, vydržte, miminko za chvíli bude venku. Téměř se mu podařilo prokousat se přes blánu a poté je to otázka pouhých vteřin. Hlavně zhluboka dýchejte.“ Snažila jsem se soustředit na dýchání a počítala nádechy, po chvíli už jsem byla ale tak silně dezorientovaná, že jsem nevěděla, které nádechy patří mně a které doktorovi, sedícímu po mé pravici.

„Miminko už je skoro venku! Ještě chvilinku, hlavně dýchejte!“ To se mu řekne, ta bolest byla příšerná. Soustředila jsem se na miminko, které si bolestivě razilo cestičku z mého lůna. Představovala jsem si, jak bude vypadat. Bude mít také takovou pokožku jako její otec? No to snad ne, doufám, že z něj zdědí minimum. A jak se vůbec bude jmenovat? I když mě napadlo několik jmen, žádné z nich mi nepřipadalo pro mé miminko dost dobré. Moje úvahy přerušil dětský pláč. Byl to ten nejúžasnější zvuk na světě.

„Holčička,“ řekl lékař a v ruce držel něco malinkého a zakrváceného. Něco tak dokonale nádherného. Po tváři se mi kutálely slzy a o okamžik později jsem v rukou držela svoje miminko, svoji holčičku. Byla nádherná, ale maličká. Možná až příliš maličká.

„Pane doktore, není příliš malinká?“ zeptala jsem se s obavou v hlase. Viděla jsem, jak lékař zaváhal.

„Ano, je menší, než by měla být. Ale je to poloupír, je silná. Zvládne to, uvidíte,“ mluvil klidně a vyrovnaně. Jako by se snad sám snažil svým slovům uvěřit.

Na své holčičce jsem mohla oči nechat. Byla nádherná! Na hlavičce měla hnízdo tmavě hnědých vlasů, které měly stejný odstín jako ty moje. Vlastně celá vypadala jako já. Až na oči. Měla je oříškově hnědé. To bylo zvláštní. Všechna miminka, která jsem kdy viděla, měla očka modrá. Ale neměla jsem moc času nad tím přemýšlet. Holčička mi v náručí začala lapat po dechu. A než jsem si vůbec stihla uvědomit, co se děje, už moje dítě držel v rukou lékař a odnášel ho… Vlastně ani nevím, kam mého andílka nesl. Chtěla jsem se vydat za ním, ale mé nohy mi to nedovolily. Sotva jsem se na ně postavila, podlomily se a já spadla na studenou zem.

Znovu jsem byla tak bezmocná. Znovu jsem nevěděla, jestli mé miminko bude v pořádku. Po tvářích mi tekly proudy slz. Přece můj anděl nemůže zemřít dříve, než měl vůbec šanci žít.

Nevím, jak dlouho jsem na té studené podlaze seděla a plakala. Možná to byly dny, možná hodiny, možná také pár ubohých minut. Ale mně to připadalo jako několik let. Neměla jsem žádnou jistotu, že mé milované dítko žije, že dýchá. Ale po té nekonečné době konečně do dveří vstoupil Carlisle. V obličeji měl výraz, který nevyzrazoval žádné pocity. To mi zrovna moc nepomáhalo.

„Tak jak je na tom! Co je s ní?“ ptala jsem se a z mého hlasu zoufalství přímo křičelo.

„Nebojte se, Mio. Vaše dcera je v pořádku. Na chvíli se jí odřízl přísun kyslíku, to se u novorozenců stává docela často. Udělal jsem u ní i všechna důležitá vyšetření. Vše je v pořádku. Nechal jsem ji vedle v pokoji, je tam s ní má nevlastní dcera Rosalie. Ona se o ni postará. Vy teď dostanete částečnou narkózu, musíme vás sešít, přece nechcete zůstat jako jehelníček,“ povídal mi tiše. Všechna slova mi šla ale jedním uchem dovnitř a druhým ven. Mě zajímala pouze ta první část, a jestliže je moje dcera v pořádku, všechno ostatní je mi ukradené.

Šití trvalo nekonečně dlouho a já chtěla jediné – být už konečně se svou dcerou. Ale jednu výhodu to mělo, mohla jsem si rozmyslet, jak svou holčičku pojmenuji. Nakonec jsem našla jméno, které se mi líbilo – Nina.

Svou dcerku jsem nakonec viděla až druhý den ráno. James se ještě nevrátil z lovu, za což jsem byla upřímně vděčná. Carlisle s námi prozatím taky zůstával a já byla ráda. Byl moc milý a navíc jsem si říkala, že dokud tu je, tak nám James nic neudělá. Zato jeho dcera mi moc neseděla. Na její drzé poznámky jsem jí raději neodpovídala a věnovala se své dceři. Nina celé dny prospala, a když už byla chvilinku vzhůru, pořád jedla. Kojila jsem ji, i když to někdy bylo dost bolestivé. Mělo totiž už několik zoubků, i když asi polovina jí jich chyběla.

James se vrátil další den ráno. Bylo mi jasné, že už ví o malé. Musel slyšet její srdíčko už před dveřmi. Carlisle totiž říkal, že základní životní funkce má Nina stejné jako člověk. Do mého pokoje vstoupil asi dvě vteřiny poté, co za sebou bouchl vchodovými dveřmi. Když jsem viděla jeho krvavě rudé oči, ovládl mě jakýsi mateřský instinkt a já si k sobě Ninu přitáhla o něco blíže. James v setině sekundy přešel celý pokoj a klekl si k posteli, na které jsme s malinkou ležely. Nechtěla jsem, aby se k ní přibližoval, ale co mi zbývalo?

Na stejném místě bez pohnutí a jakéhokoliv proneseného slova seděl téměř hodinu. Poté mu Carlisle řekl, že nás má nechat odpočívat a vyvedl ho z pokoje. Ulevilo se mi, ale jak tady Carlisle bude dlouho, aby mi mohl pomáhat?

Odpověď na mou otázku se mi dostavila ještě téhož dne.

„Mio, jsem si jistý, že budete vy i vaše děťátko v pořádku. Všechny testy dopadly dobře. Proto se již zítra vrátím domů. Nemusíte se ale bát, budu Ninu chodit pravidelně kontrolovat a dám vám i své telefonní číslo, kdyby se něco dělo, můžete mi kdykoliv zavolat.“ Natáhl před sebe ruku a já mu ji smutně stiskla. Otočil se k odchodu, ale poté vytáhl z kapsy saka nějaký papír.

„Málem bych zapomněl. Musíme vyplnit rodný list. Většinu věcí jsem vyplnil sám, ale něco málo mi chybí. Řekněte mi příjmení své dcery, prosím.“ Samozřejmě, že příjmení bude mít po mně!

„Plattová,“ nadiktovala jsem klidně. Následovaly ještě dva další údaje a pak se mě Carlisle zeptal na něco, o čem jsem sama neměla úplně jasno.

„Otec dítěte,“ řekl Carlisle tiše. Samozřejmě, že jsem věděla, kdo je její otec. Ale nechtěla jsem, aby jeho jméno měla Nina v rodném listě. Sice jsem se bála, že se naštve, ale…

„Neznámý,“ řekla jsem pevným hlasem, který mi ke konci slovo zakolísal.

„Tak to je vše, Esmé. Na shledanou,“ řekl s úsměvem a podával mi rodný list. Když odešel, přemýšlela jsem, kam mám ten papír schovat, aby na něj James nenarazil. Nic mě nenapadalo, proto jsem ho vložila do skříňky vedle postele. Bylo tam mnoho starých papírů a jiných zbytečností. Tady ho snad hledat nebude.

Autor: DarkFireflies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyslyšené prosby - 2. kapitola: