Kapitolka je trochu oddechová. Edward shrne svoje pocity při poslední události a dodá k tomu něco více. Co se stane? A jako obvykle si trochu Emmett zarejpe, to by jinak nebyl on.
Je mi líto, že kapitolku přidávám tak pozdě, ale ten kdo chodí do školy, tak asi ví, jaký je to záhul. Ještě jednou se omlouvám a slibuju, že Vám to vynahradím dalším dílkem, který je nejdelší za celé moje psaní. ;) Pro Vás. KacenQaCullen.
PS: Jako poděkování, laskavost a hlavně trpělivost se mnou, bych ráda tuto kapitolku věnovala mojí kamarádce Jane006. Jani, ta je pro tebe a doufám, že si ti trochu líbila. :).
12.09.2010 (19:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3335×
Edward:
Po dohodě s Carlislem a Alice jsem odešel na lov, potřeboval jsem si provětrat hlavu. Jak to jenom Belle říct? Co když mě bude nenávidět ještě víc? Nemůže mě vystát, natož se mnou být celý týden zavřená v jedné místnosti. No uvidíme, jak se s tím Alice vypořádá.
Lovil jsem celý den a celou noc, domů jsem přišel asi hodinu před návratem holek. Krajina byla nádherná, pořád padal sníh a já pozoroval, jak se zelená podlaha kryje bílým prostěradlem nádechu. Byla to krása. Když dorazily holky, všichni se sešli v obývacím pokoji a čekalo se jen na Carlislea, dokud nepřijde z nemocnice. Byl jsem zvědavý jak to Bella vezme, a zároveň jsem se bál být s ní v jedné místnosti. Jak ironické, jsem upír a bojím se.
Sledoval jsem celou situaci jen očima, nezasahoval jsem do toho. Už takhle byla Bella na výbuch, natož pak kdybych se do toho vložil já. Nemohl jsem situaci vydržet, tentokrát jsem litoval Jaspera a jeho dar. Mně z myšlenek nebylo do zpěvu a city, no to už by bylo moc. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Bella zaklopýtala a padala k zemi, neváhal jsem a nadlidskou rychlostí jsem se rozeběhl k ní. Omotal ruce kolem jejího těla a sledoval, jak křečovitě sevřela víčka. Pomalu začala šmátrat a hledat zem, ale nenašla nic. Byla moc roztomilá, měl jsem chuť ji tu tvářičku celou zulíbat. Usmál jsem se a viděl, jak se ji protočily oči a padala do mdlob. Vyděsil jsem se a nesl ji do pracovny Carlislea. Vyšetřil ji a řekl, že je to jen z psychického vyčerpání. Oddychl jsem si, ale v hloubi duše jsem věděl, že za to vše můžu já.
Po rozhodnutí Belly jsem ani radostí nemohl dýchat. Když mi vletěla do náruče a zabořila hlavu do mé hrudi. Vlasy jí voněly po skořici, pleť měla tak hebkou a krásnou. Její srdíčko se rozeběhlo na sto honů a ne a ne ho splašit. Na tváři se jí vytvořil roztomilý ruměnec a já jsem zapomněl, kde vlastně jsem. Odtáhla se ode mě a postavila se doprostřed rodiny.
„Moc bych se chtěla omluvit za své chování, ale neumíte si představit, jaké to bylo. Vybafnout na mě takovouhle zprávu a čekat, že budu v pořádku.“
„Bell, drahoušku, nemusíš se omlouvat, my to chápeme. I na okolnosti jsi to vzala velmi statečně a my ti děkujeme celá rodina, že se nemusíme stěhovat,“ popošla Esme k Belle a s Carlislem ji objali.
„Ehm… Edwarde, asi bych se ti měla omluvit za svoje chování v poslední době. Nebylo pro mě lehké tě odvést ke Carlisleovi a pak se k tobě chovat jako všichni ostatní. Moc se omlouvám a ráda tě mám ve své rodině jako dalšího bratra.“ Výborně, jako bratra. To mě zabolelo. Povytáhla se na špičky a dala mi pusu na tvář. Kdybych pootočil obličejem naše rty by se setkaly, ale to jsem nemohl udělat a jak rád bych to udělal, ochutnat ty sladké, krásně rýsované rty. „Sakra Edwarde, na co to zase myslíš, přestaň,“ okřikoval jsem se v duchu. Odtáhla se a rázným krokem vyletěla do druhého patra. Za běhu se omluvila, že půjde lehnout, že je vyčerpaná. Chtěl jsem jít za ní, ale něčí ruka mě zastavila. Spatřil jsem Emmetta. To bych teda nečekal.
„Edwarde, dej jí čas. Půjdeš za ní večer, teď ji nech si to všechno promyslet hlavou,“ koukal jsem na něj jako na blázna. Odkdy má Emmett takové chytré řeči? Vykulil jsem oči.
„Já vím, obvykle takový řeči nemívám, vlastně vůbec ne, ale určitě na tom není zrovna dneska nejlíp, poslechni mě alespoň jednou.“ Nedokázal jsem vzdorovat. Když váš bratr má nějaký rozum, tak proč ho nevyužít. Ještě jsem se podíval na Jaspera a ten kupodivu přikývl.
„Dobře, ale večer se za ní půjdu alespoň podívat. Potřebuju ji vidět.“
„Edwarde, i kdybys nechtěl stejně tam musíš jít, budete spolu muset být v jednom pokoji,“ vložil se do debaty Carlisle. Mně se ta představa líbila, ale jak to vezme Bella.
„Jo, došlo mi to, ale co reakce Belly?“
„Ona to pochopí,“ zapištěla Alice asi deset centimetrů od mého ucha. Zakryl jsem si sluchové ústrojí.
„Alice, já bych slyšel i tak.“
„Jo, já vím, ale takhle to mělo lepší efekt,“ culila se. Musel jsem ji obejmout. Ze všech lidí v domě nejvíc mi byla nejblíže asi Alice. Jasper do mě drkl.
„Jo, promiň,“ omluvil jsem se.
„To je dobrý, ale příště mě varuj.“ Přátelsky se usmál.
„Neboj,“ napodobil jsem ho a poplácal po zádech.
Za Bellou jsem chtěl zajít až v noci, kdy bude spát. Sedl jsem si do křesla v obýváků a pustil televizi. Projížděl jsem programy, jestli mě něco nezaujme, ale nic. Tak jsem pustil sportovní program. Nečekal jsem to a na klíně mi seděl Emmett.
„Brácha, to jsi mi nemohl říct, že dává baseball?“
„Já jsem to teď pustil,“ koukal jsem na něho vykuleně.
„Aha, hraje se totiž mistrovství světa.“ To je hezký, ale pořád mi seděl na klíně.
„Emmette, já tě mám rád, ale byl bys tak hodný a slezl ze mě.“
„Sorry, ani jsem si toho nevšiml, je to moje místo, kde pořád sedím.“ Hm, by mě zajímalo, na co pořád čekal.
„A na co čekáš?“
„Mám to říct hezky nebo ne?“ Pokrčil jsem rameny.
„Až vypadneš,“ a přitom se usmíval.
„Ta hezká varianta je?“
„Žádná nebyla, jen jsem chtěl být trochu milý,“ zakřenil se. To už jsem ho strčil na zem a zvedal se z křesla.
„Hej, trochu něžnosti jo?“
„Na co? Já milý nejsem jako ty.“ Něco si ještě mumlal, ale více přednosti už dával zápasu.
Pomalu jsem se přiblížil k pokoji Belly a poslouchal její srdíčko. Tepalo pravidelně a slyšel jsem i pravidelný dech, takže nakonec zaspala. Potichu jsem otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Moje sluníčko leželo na kraji postele úsměv od ucha k uchu a jednu ruku pod hlavou. Než jsem přicupital blíže k posteli všiml jsem si papíru na stole. Edward Cullen, stálo na papíře. Ať jsem zapnul své mozkové závity, jak jsem chtěl, nedokázal jsem si vysvětlit, co mi tím chtěla říct. A vůbec, chtěla, abych ho viděl? Nevěnoval jsem tomu pozornost, protože Bella začala mluvit ze spaní.
„Ne, nevadí, ale co když k němu pocítím něco víc? Už takhle to mám těžký.“
S kým si povídala a o kom vlastně mluvila?
„Miluju ho, a nemůžu mu to říct!“ křičela ze spaní. Teď jsem tak litoval, že nemůžu číst její myšlenky. Bella utichla a potichu začala chrápat. Musel jsem se usmát a ať jsem se přemáhal, jak jsem chtěl, lehl jsem si vedle ní. Otočil se abych viděl na celý její obličej a sledoval tu krásnou porcelánovou panenku. Jak rád bych se jí dotknul, pohladil po vlasech, obličeji.
Už jsem natahoval ruku, že bych se jí opravdu dotknul, ale přemohl jsem se a ruku stáhl. Rychle jsem vstal a co nerychleji jsem se chtěl vypařit pryč z pokoje, nevydržel bych to. Už jsem držel kliku v ruce, když do pokoje vtrhla Alice.
„Ať tě to ani nenapadne, musíš tu být s ní.“
„Alice, já to nedokážu,“ řekl jsem jí pravdu.
„Já vím, ale i tak tu musíš zůstat.“
„Alice, nechci si tu s tebou hádat a už vůbec ne mezi dveřmi u Belly.“
„Ale vy se hádat nebudete, protože Alice má pravdu a ty tu musíš zůstat,“ vložil se do toho Carlisle. Poraženecky jsem dal ramena dolů zalezl jsem zpátky do pokoje. V myšlenkách Alice jsem jen slyšel, jak se směje a povídá, že je to pro moje dobro. Jen jsem zavrčel.
Lehl jsem si zpátky na postel, úplně na kraj. Otočil hubu ke zdi a zavřel oči. Teď jsem si přál, abych mohl usnout, ale nemohl jsem.
Něco k ránu sebou Bella začala vrtět a převalovat se v posteli. Rukama šermovala ve vzduchu, až mi jednu pleskla po obličeji. Zaprvé jsem to necítil a za druhé mi to nevadilo. Rukama doputovala na mou hruď, uvěznila ji v sevření, nohu přehodila přes mé tělo a hlavu si položila pod bradu. Byl jsem totálně vedle, je při smyslech nebo ne? Co to jako vyvedla? Ani jsem nevěděl, jak se cítím, to se nedalo popsat. Uvnitř se pralo mé dobré já a já toužící po Belle. Které asi vyhrálo? Pažemi jsem ji objal a přitáhl si ji víc na tělo. Ležela v klidu jen chvilku a pak začala otevírat oči. Zamžourala do světla a podívala se mi do obličeje. Poprvé se jen koukla a hlavu sklonla zpět dolů, ale asi si uvědomila, co viděla, a podívala se znovu. Rázem vyletěla z mé mojí poloviny a odtáhla se na druhou stranu postele. Čokoládové oči měla vystouplé z obličeje, až jsem měl strach, aby nevypadly. Byla minuta ticha a pak spustila.
Jak jsem říkala, tato kapitolka je taková nudnější. Nic se tu neodehrává zasadního, ale i tak čekám na Vaši kritiku. Další kapitolku přidám co nejdříve. Napsanou ji mám, jen ji trochu upravit. Jako bonus a zároveň omluvu bude 8. kapitola zatím nejdelší, co jsem kdy psala. Tak uvidíme jak to vezmete. :).
PS: Prosím, kdo ještě nehlasoval, koukněte se na moje shrnutí a zkuste zahlasovat pro budoucí výběr povídek. Předem děkuju.
Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 7. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!