Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená slova lásky - 27. kapitola

03.03.2011 (21:15) • KacenQaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3450×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nevyřčená slova lásky – 27. kapitola

Edward:

„Bello,…“

Vzhlédla ke mně. Její hnědé, čokoládové oči si mě prohlížely a koukaly na mě přes síto plné lásky, něhy a chtíče. Cítil jsem to z ní. Ale byla to jen lež. Snažila se mě obměkčit, nenechám sebou už zamávat. Už ne!

„Přemýšlel jsem o tom, nejsem si svým rozhodnutím úplně jistý, ale věřím, že jsem se jinak rozhodnout nemohl. Než ti ale odpovím, rád bych znal celou pravdu,“ řekl jsem rozhodně.

Bella sebou škubla, ale nebránila se. Udělala mi místo na lavičce, ale já jsem se posadit nehodlal. A už vůbec ne vedle ní. Nemohl bych se soustředit a já teď potřebuji vědět, jak to všechno bylo.

Sklopila hlavu a v ruce žmoulala látkový kapesník. Prameny vlasů jí spadaly do obličeje. Její bledá šíje na mě volala, pobízela mě, abych se jí dotkl a pohladil ji. Mohl jsem ji obejmout, chytit za pas a políbit ji, ale neudělal jsem to. Něco mezi námi bylo, pořád jsem ji miloval, ale když jsem si vzpomněla na všechny ty měsíce, které jsem strávil jen smutkem, mísil se s láskou i hněv.

„Odešla jsem, protože jsem si potřebovala pročistit hlavu. Měla jsem v ní zmatek a do nedávna jsem měla, ale musela jsem se rozhodnout. Hrozně moc mě mrzí, jak jsem se zachovala, ani nevíš, jak ráda bych to napravila,“ šeptala. Její dech i hlas mě hladil i přes noční vítr.

Její bledá ruka se mě chytla za mou rukou. Do těla mi poslala vlny elektřiny. Škubl jsem rukou. Odtáhl jsem se dál od ní. Koukala na mě ublíženě, ale já jsem tu byl ten ublížený, ne ona.

„O co se snažíš?“ zeptal jsem se chladně. Až jsem se zajíkl, jak chladně to znělo.

„Edwarde, já… já jsem se vrátila kvůli tobě,“ řekla přesvědčivě. V jiném případě jsem jí mohl padnout do náruče a nikdy ji nepustit, ale já jsem to neudělal. Moje srdce mi radilo, ale já jej neposlechl. Poslechl jsem mozek a řídil se svými vzpomínkami.

„Nech mě hádat. Vrátila ses, abychom mohli být spolu, je to tak?“ Čekal jsem na její reakci, ale byla v takovém šoku, z toho, jak jsem se k ní choval. Ani mi nedala za pravdu.

„Vrátila ses, abys mi řekla, jak tě to mrzí, aby ses mi omluvila, a bůh ví co ještě, ale uvědomuješ si, že pouhá omluva to nespraví? Uvědomuješ si, jak jsem trpěl, jak jsem naivně doufal, že se objevíš za dveřmi a vpadneš mi do náruče a úsměvem? Proč? Proč mě chceš znovu trápit?“ zoufale jsem křičel.

„Edwarde, vyslech-“

„Počkej“ utnul jsem ji, „já ještě neskončil! Já toho mám na srdci mnoho, já toho protrpěl mnoho, a co ty? Utekla sis do Francie, kde sis užívala s Jacobem a mě tady nechala, abych si vyplakal srdce? Víš, jaký to byl pocit? Víš, jak jsem se cítil? Uvědomuješ si, že jsem byl první upír, který uronil slzu. Plakal jsem, plakal pro lásku, která neměla šanci na zrození, neboť ji osoba, jako ty, zavrhla a nenechala prodrat na povrch. Jsi bezcitný tvor,“ procedil jsem skrz zuby a pevně je zaťal, abych se nerozkřičel.

Belle po tváři kanuly slzy. Polkla je a zvedla se. Byla tak slabá a polámaná, až jsem ji na malinký momentík litoval, ale rozum opět zvítězil. Nemám co litovat, možná zrůdu, která umí lámat srdce… Krásně neodolatelnou zrůdu, pomyslel jsem si.

Neobtěžovala si setřít slzy, popošla ke mně pár krůčku, rozpustila si vlasy a zakývala hlavou. Zadívala se do země a zhluboka se nadechla.

„Nevíš, jak jsem se cítila já. Nevíš nic!“ řekla, jako by ta slova plivla. „Trpěla jsem a pořád trpím. Musela jsem odejít, bála jsem se toho, že bych nebyla schopná přijmout tolik lásky, cos mi dával najevo. Věř mi, že bych ji nedokázala obětovat, mrzelo by mě a to by tě zlomilo víc.

Poprosila jsem Alice, aby o mém odchodu nikomu nic neříkala, aby si to nechala pro sebe, nechtěla jsem, aby každý věděl, kam jsem jela. Musela jsem mít čas na to, abych si to rozmyslela. Abych se ujistila, zda mám tolika síly, abych se s někým, jako jsi ty, dala dohromady. Jsi výjimečný, už na té diskotéce jsi mě zaujal, ale nedala jsem to na sobě znát.

Měla jsem radost, když jsi to nevzdal a dobýval jsi mě. Sice jsem tě nechtěla proměnit, nechtěla jsem, abys byl krvelačná zrůda, ale stalo se. A já jsem za to vděčná. Protože bych jinak neměla možnost poznat někoho skvělého – tebe.“ Koukla se na mě a po obličeji jí přeběhl smělý úsměv.

„Edwarde, vím, žes trpěl, ale mohla bych mít ještě jednu šanci, zkusit to hodit za hlavu a pokusit o nějaký vztah?“ zeptala se.

Všechno jsem to poslouchal tak dychtivě, až jsem zapomněl, že poslední věta byla určená mně. Že bych na ni měl odpovědět a říct jí, že…

„Abys mě znovu opustila, až tě přestanu bavit?“ zamumlal jsem.

„Ne, chci říct, já… Edwarde, já t-ě…“

„Netlač to ze sebe, nemá to cenu, protože bych pak měl pocit, že to je jen kvůli lítosti. Už bych se s tím smířil. Sice pomalu, ale byl bych na dobré cestě, pokud by ses tady neobjevila ty. V co si doufala? Že se ti vrhnu do náruče?“

Nalepila se na mě. „Ne, doufala jsem v to, že se ti omluvím a požádám tě ještě o jednu šanci. Myslela jsem jen na sebe a tobě nedala prostor, chci to napravit,“ zašeptala. Pohladila mě po bradě a vískala ve vlasech. Zavřel jsem oči a zkusil si představit naši budoucnost. Spolu bychom seděli někde na kopečku a koukali na západ slunce.

Jo, to kdysi mohlo být přijatelné a reálné, ale dnes, v tuto chvíli… ne!

Odstrčil jsem její ruku a zadíval se na ni chladnýma očima. Zřejmě jsem ji vyděsil, ale to bylo to nejmenší, co mě v tuto chvíli zajímalo.

„Už nikdy, nikdy nebudu vázat své city k takové osobě, jako jsi ty. Nikdy! Nemůžeš po mně chtít, abych ti jen tak odpustil. Copak nemáš kousek cudnosti? Nestydíš se? Měla by ses hanbou propadnout, jen si utíkala, přede mnou.

Já už o tebe nemám zájem, ne-mi-lu-ju-tě,“ vyslovil jsem a na každou slabiku jsem dával důraz, ale jen já jsem věděl, jak velká lež to je. Jak moc se mi zarývá do těla a pohřbívá mě za živa.

„Edwa-… Edwarde, prosím, nedělej to! Prosím tě na kolenou.“ Poklekla. Nedbala na to, že se její šaty ušpiní. Zvedla ke mně bledý obličej zalitý slzami. Koukala mi do očí a plakala, plakala pro mě, ale já jsem ji nedokázal litovat. Poprvé jsem si připadal jako upír; byl jsem z kamene a neměl jsem žádné city.

Odvrátil jsem od ní pohled, bolelo mě koukat se na ni.

„Promiň, ale já… ne! Nejde to!“ Chytil jsem ji za ruku, pomohl jí vstát, aby na zemi neležela jako pytel brambor; krásný pytel brambor, jenom můj pytel brambor…

Sotva se držela, jak byla slabá. Ruce bezvládně podél těla a vlasy rozházené po celém obličeji. Oči měla napuchlé, uslzené a černé jako uhel. Tentokrát jsem v ní nevyčetl nic.

Otočila se, že půjde směrem do lesa, udělala pár krůčků, když se na mě otočila.

„Víš, v co jsem doufala, když to chceš vědět?“ Popotáhla. „Že mi vyčteš moje chyby, ale nakonec bys mě objal a zašeptal mi, že to bude dobré, že se o to pokusíme. Mýlila jsem se, moc. A toho jsem se bála, že mě surově odmítneš… Tys to dokázal, odmítl si mě jako prašivého, toulavého psa. Zřejmě jsem si to zasloužila…“ To byla její poslední slova, než se mi ztratila v lese.

Neběžel jsem za ní. Stál jsem tam jako přikovaný, v ruce jsem držel náramek, který mi dala do ruky, když mě u fontány pohladila. Na něm bylo vyryto: „Miluji Tě, prosím, odpusť mi!“

Bella:

Sklopila jsem hlavu a odešla. Nechala jsem svou lásku tam u něho a s sebou si vzala jen zbytky rozbitého srdce, na kterém mi už nezáleželo, bylo k ničemu, protože už nemělo pro co žít. Bylo na odpis…

Šla jsem dlouho, ani nevím, kolik času uplynulo, hrozně moc mě bolela hlava, v hrdle jsem měla žhavý uhlík a moje tělo se bezvládně pohybovalo. Posadila jsem se na pařez zchátralého stromu. Utřela jsem si nos a podívala se na noční oblohu.

Hvězdy jasně svítily na obloze a koukaly se na neštěstí, které mě potkalo. Musela jsem si přiznat, že chyba byla na mé straně. Neměla jsem utíkat, ale potřebovala jsem klid, nemohla jsem za to, že mi Jake všechno znepříjemnil. Mou pozornost upoutala padající hvězda, říká se, že přání se vyplní, pokud v to moc doufáš.

„Přeju si jen jedno. Abych mohla mít ještě jednu šanci a vše napravit,“ zašeptala jsem.

„Výborně, tak začni u mě, máš šanci se mi omluvit,“ řekl ten nepříliš lichotivý hlas. Šlehla jsem po něm pohledem. Měla jsem co dělat, abych rozpoznala jeho proporce, měla jsem oči zaslzené a nehorázně mě pálily.

Ne, to nemůže být pravda, vždyť… nebo je to opravdu on?!

„Nepoznáváš mě? Nepovídej,“ špitl a pokročil ke mně. Moje tělo se začalo nekontrolovatelně třást. Když jsem viděla, jak se nade mnou tyčí velká hora masa a zlostně si mě měří pohledem, sevřel se mi hladový žaludek.

„Nemusíš se bát, pokud mi vyhovíš,“ řekl jízlivě a chytl mě za zápěstí. Přitáhl si mě na své horké tělo. Dříve by mi to připadalo krásné, i když trochu hrubé, ale teď? Bála jsem se ho, to nebyl on… on byl jiný, i když mi lhal, chtěl mě podvést, teď se moc změnil.

„Pořád ti šrotuje hlavičkou, kdo jsem?“ zeptal se. Nereagovala jsem.

„Bells, nedělej se! Vím, že jsem ti chyběl a hodně dlouho jsi mě měla v hlavičce, mám pravdu? Tak mám?“ Zatřásl se mnou. Nejistě jsem přikývla, čímž jsem mu na tváři udělala spokojený úsměv. Pohladil mě po tváři a sehnul se ke mně.

„Chybělas mi, ale dneska jsem nepřišel, abych tě dostal do postele,“ zašeptal. Jeho teplý dech se mi vryl do kostí a dráždil je. Cítila jsem se nesvá. Bála jsem se. „Dneska jsem přišel, abych se pomstil jemu. A ty jsi jediná, kterou bude postrádat, tím jsem si jistý,“ zamumlal monotónně a více mi stiskl zápěstí. Sykla jsem bolestí.

„Nekuňkej. To ještě není ta správná chvíle, kdy bych chtěl slyšet zvuky bolesti. To teprve přijde,“ řekl a políbil mě na rty. Byl hrubý, nechutný a násilnický. Po tváři mi kanuly nové slzy, ale z toho, jak mi bylo špatně. Z něj!

„Prosím, nech mě,“ vzlykla jsem a objala si ramena. Byla jsem jen v šatech, které odhalovaly skoro celý dekolt. Jeho velká tlapa mě pohladila po klíční kosti a dotkla se lemu šatů. Ležérně prohodil hlavou a trhl. V ruce mu zůstal celý svršek horní části. Zakryla jsem si prsa, ale vzal moje ruce surově do svých a přitlačil mě na kůru stromu.

„Jsi krásná, to se musí nechat,“ zašeptal a políbil mě na místo, kde bylo moje srdce jen z poloviny.

„Určitě víš, proč jsem přišel, že?“ Zakroutila jsem hlavou. Neřekla jsem ani slovo, neboť jsem věděla, že bych řvala lítostí. Nechtěla jsem se před ním shodit, i když už jsem před ním stála jen ve spodním prádle. Vlastně jen v kalhotkách.

„Co kdybychom sundali i tu přebytečnou látku, abych tě viděl celou?“ Byla jsem si jistá tím, že se mě neptal, nýbrž konstatoval.

„Jaku! Sakra, kde vězíš?“ ozval se další hrubý hlas z houští stromů. Zaklela jsem a proud slz se spustil nanovo. Jake si stoupnul přede mě a zakryl mě svým tělem.

„Paule, řekl jsem ti, ať zůstanete tam, já si to vyřídím,“ zavrčel. Tohle nebyl ten Jake, kterého jsem znala, to nemohl být on.

„Klídek, brácha. Ale taky bych si chtěl užít, je k nakousnutí,“ řekl ten druhý svalnatý muž a podíval se na mě. Obdivně mrkl a olízl si rty. Cítila jsem se zahanbená, pošpiněná, zničená. Do teď jsem byla čistá jako kopretina, nikdy jsem s nikým nespala, nikdy jsem s nikým nebyla, ale dnes se to vše změní, dnes budu muset dovolit těm neandrtálcům, aby se mě zmocnili násilím. Ach, můj Bože…

„Paule, řekni to naposledy. Vypadni! Tohle jen mezi mnou, Bellou, a Edwardem Cullenem,“ štěkl. Když jsem uslyšela jeho jméno, píchlo mě u srdce.

Svalnatý mladík se zašklebil, ale poslechl. Než se ztratil v houští, zahlédla jsem huňatou srst a mohutnou hlavu. Zřejmě jsem měla halucinaci. Jake se obrátil a pohlédl na mé tělo tak hladově. Dotýkal se mě a ohmatával mě. V duchu jsem volala Edwarda a Alice, ale věděla jsem, že mě nezachrání. Měla jsem nasazený štít a sílu na to, abych ho sundala, jsem neměla.

„Nebudu tě trápit. Stejně budeš trpět dost, až s tebou budu hotový,“ zamumlal a chytil mě za vlasy. Prudkým pohybem mě stáhl k zemi. Byla jsem v úrovni jeho pasu, připadala jsem si tak poníženě.

„Tvůj přítelíček mě pěkně sere. Nejenže mě chytil pod krkem kvůli tobě, ale kvůli němu jsem se proměnil na takovou zrůdu. Víš, co to pro mě znamená? Katastrofa!“ Ta slova mi plivl do obličeje. Ale ani za Boha jsem nechápala hlavní pointu jeho slov.

„Pro-promiň, ale s hlavou dole, načež mě hrozně moc taháš, tě fakt nedokážu pochopit,“ řekla jsem přiškrceně. Tiše, hrdelně se zasmál.

„Hm… tak to uděláme jinak.“ Pustil mě a odtáhl se o pár kroků dál. Koukala jsem na něho jako na zjevení, když se postavil naproti mně a vycenil na mě zuby.

„To je pro vás, pijavice!“ štěkl. Zhluboka se nadechnul a zatnul zuby. Začal se třást, každý jeho sval sebou škubal a rozšiřoval se. Dvakrát za sebou jsem rychle mrkla. Když jsem otevřela oči, nestál přede mnou Jake, ale obrovský, hnědý vlk.

Panenko skákavá, ochraňuj mě!

Než začnete házet ty kameny skrz počítač, tak Vás chci ujsitit, že to bude nakonec HE, ale než se k němu dopracuji, bude to ještě chvilinku trvat.

° Děkuji za předešlé komentáře, moc mě potěšily a doufám, že tady se jich objeví o krapet víc, abych měla jistotu, že jste mě ještě nezanevřeli.

° Nemám, co bych dodala k další kapitole, neboť ta bude o něco delší a bude plná... zvratů.

Snad se dobře četlo.

KQC → 28. kapitola

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená slova lásky - 27. kapitola: