Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 42. kapitola

03.10.2011 (16:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3156×

Milovat, toť rozkoš dívat se, dotýkat se, vnímat všemi smysly z blízkosti co možná největší milovanou osobu, která nás také miluje. (Henri Stedhal)

Popadla jsem madlo kufru do dlaní a vydala se naproti Edwardovi, který skládal svůj kufr do auta. Nechápu, proč nám Alice zabalila tolik věcí, stejně se za dva dny vrátíme. Byla jsem v obýváku, když jsem uviděla Alicin vyděšený pohled.

„Bello!“ okřikl mě rozzlobeně Edwarda. „Sakra, kolikrát ti mám říkat, že si máš sednout a všechno nechat na mně! Nezlob mě!“ řekl mi naštvaně a odebral mi kufr z rukou. Vyděšeně jsem hleděla na jeho záda, která za okamžik zmizela za vchodovými dveřmi. Je opravdu špatně, když mu chci pomoct? Vždyť jsem to myslela dobře. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi hnaly do očí. Nutila jsem si do hlavy myšlenku, že to myslel pro moje dobro, ale bylo mi to líto. Nemusel na mě křičet.

„On to tak nemyslel,“ utěšovaly mě Rose s Alicí. Rosalie mě hladila po paži a upřeně mi hleděla do očí, aby mě přesvědčila o své pravdě. Pokývala jsem na souhlas, věděla jsem, že to nemyslel zle. Jenom moje hormony si dělaly, co chtěly.

„Rose? Mohla bych se jít s tebou projít?“ zeptala jsem se potichu. Myslím, že teď nastala vhodná chvíle, abych se ujistila, že o mé miminko bude v případě potřeby postaráno.

Rose se na mě překvapeně podívala, ale dál nic nenamítala. Jen mlčky přikývla. Chytla mě za ruku a vedla mě do chodby, kde jsem měla přichystaný kabát, do kterého se mi Alice pomohla dostat.

Ve dveřích jsme se srazily s Edwardem, který se vracel zpět do domu. Uhnula jsem před ním pohledem a vyšla ven. Rosalie mě ihned následovala. Ušla jsem od domu sotva sto metrů, když mě chytla za paži a zastavila mě.

„O co jde, Bello?“ zeptala se mě. Podívala jsem se po ní a nervózně se ošila. Nechci o tom mluvit takhle blízko domu. To by nás mohl slyšet Edward.

„Poběžíme, ano?“ Vykulila ty její velké oči, až jsem si myslela, že jí vypadnou. „Sice jsem z části člověk, ale jsem taky upír, který umí běhat. Ne rychle jako vy, ale běhám dost rychle,“ upozornila jsem ji, aby nekoukala tak vyjeveně.

„Jsi si jistá?“ zeptala se mě pochybovačně.

„Ano!“ řekla jsem rázně a rozběhla se, aby potvrdila svá slova. Šlo to hůř než obvykle, ale to bude tím, že pod srdcem nosím maličkou, která pěkně roste. Holt budu muset běžet pomaleji. Rosalie se mnou během chvíle srovnala krok.

Běžely jsme mlčky. Já jsem stejně ani mluvit nemohla, protože jsem musela pravidelně hnát kyslík do svých plic, abych se nezadýchala. A taky jsem si užívala vítr, který mě zlehka šlehal do obličeje. Tak dlouho jsem neměla možnost se proběhnout. Zpomalila jsem, protože jsme už byly dostatečně daleko, a posadila jsem se na spadlý kmen stromu. Konejšivě jsem pohladila bříško, protože malá kopla.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se starostlivě Rose a už klečela u mě a dívala se, jestli není něco špatně.

„Ano. Jen jsem si neuvědomila, že malá nemá ráda mou rychlost. Reaguje na ni špatně. Ale už je to v pořádku,“ ujistila jsem ji. Pokývala hlavou na souhlas, ale stejně její oči zůstaly ostražité. Připravené během vteřiny zasáhnout, kdyby se něco pokazilo.

„O něčem jsi chtěla mluvit, ne?“

„Jen…“ začala jsem neklidně. Vůbec jsem nevěděla, kde začít. „Vím, že to tak dopadnout nemusí, a že vy uděláte všechno, aby to tak neskončilo, ale prostě se musím ujistit…“

„K věci, Bello,“ pobídla mě Rosalie. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„Edward se o tomhle rozhovoru nesmí dozvědět. Zlobil by se na mě, že si něco takové připouštím. Však ho znáš. Rose, slib mi, že kdyby se mi něco stalo, ty se postaráš o mou holčičku. Pomůžeš Edwardovi v její výchově. Staneš se její náhradní matkou.“

Rosalie na mě valila své zlaté kukadla a divoce vrtěla hlavou. „Bello, tohle nebude nutné. Nic se ti nestane,“ řekla Rosalie naléhavě. Nevím, jestli se snažila přesvědčit mě, nebo to bylo její zbožné přání.

„Prostě mi to slib.“ Přitáhla si mě pevně do náruče a zašeptala mi do ucha:

„Slibuji.“

„Řekneš jí o mně? Chtěla bych, aby o mně věděla. Řekneš jí, že jsem ji milovala?“ Slzy se mi přehouply přes oční víčka a začaly se kutálet po tvářích. Z Rosaliiny hrudi se ozvala něco jako vzlyk. Divoce přikyvovala a dál mě svírala v náručí.

Musely jsme takhle sedět poměrně dlouho, protože jsem přes slzy uviděla, jak se k nám Edward prodírá skrz porost. Odtáhla jsem se od Rose. Podívala jsem se jí do očí a udělala to, co se mi příčilo, ale nemohla jsem jinak.

Viděla jsem, jak mě Edward pozoruje, a byla si jistá, že to nenechá jen tak být. Moc dobře vím, jak se k mému daru staví – nelíbí se mu to. Hlavně když on je indisponován, což teď tak trochu je. Ale přece si zasloužím drobet soukromí, ne?

„Měli bychom jet, pokud chceš stihnout letadlo,“ oznámil mi Edward. Přikývla jsem na souhlas, protože jsem moc chtěla odtud odjet. Stále sice nevím kam přesně, ale někam poblíž Ria de Janeira, protože tam máme přistát.

Za Edwardova doprovodu jsme došli k autu, které nechal stát na lesní cestě asi dvě stě metrů od místa, kde jsem s Rose mluvila. Rose se s námi rychle rozloučila a rovnou zamířila k domu.

Nasedla jsem na místo spolujezdce a mlčky se připoutala. Vlastně celou dobu k autu jsme oba mlčeli. Mezi námi panovalo divné napětí, které každou vteřinou nabíralo na intenzitě. Opřela jsem si čelo o okýnko u auta a krk si podložila skrčenou paží, aby mě nebolelo za krkem.

„Děje se něco, Bello?“ zeptal se Edward. Odtrhla jsem zrak od silnice a obrátila se na něj. Upíral na mě jeho vlídné upřímné oči, které byly teď prolity starostí.

„Mělo by?“ zeptala jsem se.

„No… já jen… že jsi na Rosalii použila nátlak. Není něco, co bys mi chtěla říct?“ A je to tady. Tušila jsem, že s tím vyrukuje, ale že tak brzy? Mělo mě to napadnout! To nemůžu mít prostě trochu soukromí?

„Není nic, co bych ti chtěla sdělit,“ řekla jsem vážně a upřela pohled opět před sebe. Edward si vedle mě hlasitě povzdechl.

„Bello,“ oslovil mě opatrně, „doufám, že víš, že mi můžeš říct cokoli. Chci ti pomoct, od všeho ulehčit. Nemusíš přede mnou nic tajit a používat nátlak. To přece víš, ne?“

„Ty zase víš, že se nezměním. Prostě jsem taková,“ odsekla jsem ostře. Dívala jsem se dál před sebe a snažila se zklidnit. Divoce jsem dýchala, srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Napětí mezi námi by se doslova dalo krájet.

„Neodháněj mě od sebe,“ zaprosil téměř neslyšitelně. V jeho hlase znělo tolik naléhavosti a bolesti, že mě okamžitě pohltily výčitky. On to myslí dobře. Je tu se mnou, pořád. Skoro zavrhl svou rodinu a stará se o mně a jak mu to oplácím já…? Nejradši bych se neviděla.

„Omlouvám se, Edwarde. Já… já mám prostě strach. Všechno to na mě nějak dopadá. V jednu chvíli se cítím šťastná a za pár vteřin mám strach, div nepadnu do depresí,“ zanaříkala jsem. Edward mi stiskl dlaň na mém koleni a hladil mě po jejím hřbetu.

„Spolu to zvládneme, Bello. To ti slibuju. Jsem tady s tebou. Postarám se o tebe i o naši maličkou. Nemusíš mít vůbec žádný strach.“ Pokusila jsem se na tváři vytvořit něco jako úsměv. Byl to pouze chabý pokus, ale Edward se zdál spokojený.

…

„Budete si něco přát, pane Cullene?“ zeptala se vtíravým hláskem letuška. Protočila jsem nad jejím chováním oči. To jí to není blbý, když vedle něho sedím a navíc jsem těhotná?! Točí se tady kolem něj celou dobu. Jsme sice v první třídě, takže by mělo být o naše pohodlí postaráno trochu nadstandardně. Ale hluboký výstřih a koketní úsměvy? To už je trochu moc. Neměla by nám nabídnout pouze šampaňské a arašídy?

„Přineste nám, prosím, jednu deku,“ požádal ji Edward. Sice nepřidal jeden z těch svých okouzlujících úsměvů, ale mohl to říct o trochu chladněji. Ochotná letuška přikývla a odešla.

Edward si všiml mého zamračeného pohledu. „Co jsem udělal?“ zeptal se překvapeně.

„Nelíbí se mi. Je ochotná, až to bolí. A z dobré povahy to nebude. Prostě tě chce sbalit, i když vidí, že jsem s tebou. Je mi z ní zle,“ řekla jsem znechuceně a opřela si hlavu o Edwardovo rameno.

„Já za její chování nemůžu,“ obhajoval se.

„Já vím, že ne. Na tebe se taky nezlobím,“ odpověděla jsem popravdě. Měla jsem zlost jen na ni. Nejradši bych jí něco udělala, ale to bych se jen ponížila. Proto jsem se se zlobou musela vypořádat sama v tichosti.

„Tak jí předveď, že jsem jen tvůj,“ navrhl Edward až příliš ochotně. Že by mu polaskalo jeho ego, kdyby se o něj hádaly dvě ženy?

„Nemusím tý chudince nic dokazovat. Hlavně, že ty víš, ke komu patříš,“ odpověděla jsem a nechala se od něj políbit na nos.

Edward nás zabalil do deky, kterou donesla letuška. Zdálo se mi to, nebo měla přečesané vlasy a novou vrstvu lesku na rty? Neřekla jsem jí nic, jak jsem si zapřísáhla, ale měla jsem co dělat, abych tak neučinila, když jsem si všimla úprav, které na sobě provedla. Byla jsem z ní vytočená. A Edward mi na klidu moc nepřidával. Vyžíval se v tom, že žárlím!

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho. Dlaň měl položenou na mém koleni a pomalu jí sunul výš. Nevinně se na mě usmál, ale v očích mu blýskaly jiskřičky uličnictví.

„Snažím se tě uvolnit.“ Otřel se mi rty o můj ušní lalůček. Zkoprněla jsem ještě více. Co to má znamenat?

„Tady?“ zeptala jsem se přiškrceně. Představa všech těch lidí v letadle, kteří nás můžou slyšet a já rozhodně nebudu tichá jako myška.

„Samozřejmě. Jsi strašně napnutá, broučku. Myslím, že vím, jak ti pomoct,“ zašeptal vzrušeně. Políbil mě za ušní boltec a sjel rty níž až na můj krk, kde jazykem laskal pokožku. Přejel mi prsty lem kalhotek a začal se do nich dobývat.

Pevně jsem stiskla stehna k sobě. „Edwarde, ne!“ zašeptala jsem rázně.

„Proč ne?“ Okamžitě se ode mě oddálil a vážně mi hleděl do tváře a hledal jakýkoli důvod mého odmítnutí.

„Nemůžeme. Jsme v letadle. Někdo by mě mohl slyšet,“ zašeptala jsem zadýchaně, protože jenom představa toho, co chce udělat, mi brala dech. Cítila jsem, jak mi červenají tváře. Edward se zasmál a políbil mě na nos.

„Tvoje starosti bych chtěl mít,“ řekl upřímně. Nad jeho tvrzením jsem se zamračila. Chtěla bych ho vidět, jak by si poradil s tím, co čeká mě – porod, při kterém můžu zemřít. Ne, Edwarde, moje starosti bys rozhodně nechtěl mít!

„Nikdo tě neuslyší. Bello, jsme v první třídě. Je tady s námi pouze jeden chlap, který spí. Přísahám. Nemusíš mít strach,“ ujistil mě přesvědčeně. „Chci ti udělat dobře,“ zašeptal mi důvěrně. Dívala jsem se do jeho očí. Přesvědčovaly mě a já jim opět podlehla. Naklonila jsem se pro jeho rty a políbila je. Cítila jsem, jak se vytáhly do úsměvu.

„Bude se ti to líbit,“ zamumlal s příslibem. O jeho slovech jsem neměla pochyby. Povolila jsem stisk stehen a dovolila mu, aby pokračoval.

Zatínala jsem zuby, schovávala obličej do Edwardova ramene a dokonce ho i několikrát kousla. Každou chvíli jsem se chtěla zvrátit do zadu, ale Edward mě pevně držel v náručí a nedovolil mi to. Tlumeně mi vycházely steny mezi rty, jak jsem se je snažila polknout, ale nešlo to. Na čele mi vyrašily krůpěje potu. Bylo to něco úžasného, ale zároveň tolik zvrácené. To je asi důvod, proč se mi to tak moc líbilo.

Celá zadýchaná jsem se stulila v Edwardově náručí. Obmotal mi paže kolem těla a pevně mě držel. Cítila jsem se naprosto v bezpečí, ale byla jsem trochu unavená.

„Měl jsem zase pravdu, že?“ zeptal se mě provokativně. Samozřejmě že zase ano. Ale to jsem mu nehodlala říkat. Už tak měl vysoké sebevědomí. Nehodlala jsem podporovat, aby jeho mínění o sobě samém vyrostlo až do výšin Mont Everestu.

„Jsem unavená…“ zamumlala jsem. Moje víčka už byla dávno zavřená.

„Klidně spinkej, lásko,“ zašeptal mi Edward do ucha a políbil mě do vlasů, když jsem byla na půl cesty do říše snů.

Moc vám děkuji za zanechané komentáře u předchozí kapitoly. :) V příští kapitole si užijeme dny na ostrově Esmé. ;)

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 42. kapitola: