Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 4

02.01.2010 (13:30) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3215×

Otevřel dveře a za nimi stáli tři lidé. Dva muži a jedna žena. Nějak jsem si je ani neprohlížela, protože Charlie hned začal mluvit, tak jsem poslušně došla k němu.

„Carlisle, úplně jsem zapomněl, že máte přijít,“ řekl Charlie a podal tomu muži ruku, který ji přijal a stiskl.

„Jestli jdeme nevhod, tak mi přijdeme jindy, Charlie,“ řekl Carlisle a Charlie hned začal vrtět hlavou.

„No to je v pořádku, jen se mi včera vrátila dcera s vnučkou, tak jsem to nějak vypustil z hlavy,“ řekl Charlie a v tu chvíli se projevila Annie, která se celou dobu jen rozhlížela.

„Ty jsi ale hezká paní,“ řekla směrem k té ženě, která se na ni hned usmála a pohladila jí po tváři.

„Děkuju ti, princezno. Já jsem Esme a jak pak ty se jmenuješ?“ zeptala se jí a celou dobu se na ní usmívala.

„Já jsem princezna,“ řekla a Charlie ji postavil na zem, protože se začala vrtět. Hned k té ženě došla a chytla se jí za ruku.

„Jmenuje se Annie,“ řekla jsem a ta žena se k ní sklonila a zvedla si ji do náruče.

„Ahojky maličká,“ řekla jí a Annie si ji se zájmem prohlížela. Měla pravdu, opravdu byla hezká. Měla bledou kůži, vlasy karamelové barvy, které jí ve vlnách spadaly pod ramena. Oči měla zbarvené do zlata, což mi přišlo zvláštní. A prostě byla dokonalá, připomínala mi ženu z doby černobílých filmů, byla opravdu krásná.

„ Doktor Carlisle Cullen,“ představil se nejspíš její manžel a já se v tu chvíli začervenala. Nějak jsem si neuvědomovala, že tu jsou i ti dva muži.  Carlisle byl také krásný, měl blonďaté vlasy a stejně zlaté oči jako jeho žena. Podal mi ruku, tak jsem mu jí stiskla a cítila jsem, že ji má šíleně studenou. Nepřišlo mi, že by venku byla taková zima, ale třeba jsem se mýlila.

„Bella Bla… Swanová, Bella Swanová,“ zarazila jsem se u toho představování. Musím to hodit za hlavu. Vrátím se ke svému starému jménu. Lehce jsem se na něj usmála.

„Tohle je moje žena Esme a můj syn Edward,“ řekl a pokynul rukou k Esme a pak k muži, který stál za ním. Cítila jsem, jak se mi pootevřela ústa, když jsem se na něj podívala, tak jsem je radši hned zaklapla. Byl nádherný, tohle nešlo vyjádřit slovy. Tohle přece snad ani nebylo možné popsat. Nikdy jsem neviděla nikoho mu podobného. Byl vysoký a štíhlý, ale i přes kabát, který měl na sobě, tak bylo poznat, že není jen kost a kůže a že má i svaly. Vlasy měl rozcuchané a zbarvené do bronzova. Všechny tři bych je přirovnala k sochám, či k bohům. Bylo těžké si mezi nimi vybrat, kdo je nejkrásnější, ale nejvíc mě zaujal ten nejmladší, Edward.

„Pojďte dál,“ řekl Charlie a já hned uhnula z cesty, aby mohli vejít dovnitř. Esme nesla v náručí Annie, která si to náramně užívala a usmívala se na ní. Doktor Cullen s Edwardem si svlékli kabáty a pověsili je na věšák, ale paní Cullenová neměla možnost, protože Annie se jí pevně držela.

„Annie, pojď ke mně. Paní Cullenová si zatím pověsí kabát,“ řekla jsem a natáhla k ní ruce, ale ona se pevněji k ní přitiskla.

„Ne,“ řekla a mě bylo v tu chvíli jasné, že ji nepřemluvím, kdybych byla na jejím místě, tak bych se od tak krásné ženy taky nechtěla vzdálit, ale musela jsem se o to aspoň pokusit. Carlisle s Charliem mezi tím odešli do obýváku.

„No tak Annie, pojď ke mně,“ řekla jsem, ale ona si schovala obličej do jejích vlasů.

„A půjdeš ke mně?“ řekl Edward a ona vykoukla zpoza vlasů paní Cullenové a chvilku si ho nedůvěřivě prohlížela, když k ní, ale natáhl ruce, tak k němu své ručičky taky natáhla. Vzal si jí tedy do náručí.

„Děkuju,“ šeptla jsem a cítila jsem, jak jsem se začala červenat.

„To je v pořádku,“ řekl a usmál se na mě.

„Budeme si spolu hrát?“ zeptal se Annie a ona přikývla a hned ho navigovala do obýváku. Okamžitě jí propadl a šel tam, kam řekla. V předsíni jsem zůstala už jen já a paní Cullenová.

„Prosím tykej mi a říkej mi Esme,“ řekla a já se na ní usmála. Podala mi do ruky nějakou větší krabičku.

„Co to je?“ zeptala jsem se hned se zájmem.

„Je to kus krocana, kterého jsem upekla. Nevěděla jsem, že Charlieho navštívíte, tak je tam porce, tak pro něj,“ řekla a já se na ní usmála.

„Děkuju moc. No Charlie ani já jsme to do včerejšího večera taky nevěděli, že se sem vrátím,“ řekla jsem a cítila, jak na mě zase dopadá smutek, tak jsem se rychle otočila a šla do kuchyně. Krabičku jsem dala do lednice a otočila jsem se, s tím že jsem byla rozhodnutá jít do obýváku, ale Esme stála mezi dveřmi a se zájmem mě pozorovala.

„Mohu Vám… Teda ti něco nabídnout?“ zeptala jsem se, ale ona zavrtěla hlavou.

„Nechceš se spíš tady radši posadit a popovídat si?“ navrhla a já přikývla a sedla si spolu s ní ke stolu.

„Nechci být nějak vtíravá, nebo vlezlá, ale všimla jsem si, že tě něco trápí. Nechceš si o tom promluvit, Bello?“ zeptala se mě a já se zarazila. Chvilku jsem se dívala na své ruce a pak jsem cítila, jak mi začali téct slzy.

„Kruci,“ šeptla jsem a rychle si je otřela do rukávů od trička. Náhle mi položila ruku na rameno, tak jsem vzhlédla a podívala se na ní. Chvíli jsem se vpíjela do těch jejích zlatých očí a přemýšlela jsem, jestli mám začít mluvit, ale pak mi to prostě nedalo a já pocítila potřebu svěřit se někomu jinému než Charliemu a hlavně svěřit se ženě. Tak jsem tedy nějak začala.

„Víte… teda víš,“ opravila jsem se hned a ona se na mě povzbudivě usmála.

„Byla jsem strašně mladá, když jsem měla Annie, bylo mi teprve šestnáct. Po jejím narození mě její otec požádal o ruku a já prostě nedokázala odmítnout, tak jsem si ho tedy vzala. Měli jsme skvělé manželství hlavně kvůli Annie, která je úžasné kvítko,“ začala jsem a ona mně úsměv pobídla, abych pokračovala, tak jsem tedy pokračovala.

„Před dvěma roky jsem ho seznámila s mou nejlepší kamarádkou a on se do ní zamiloval. Včera… Včera mi to řekl… Sebrala jsem Annie… A jela sem… Nic jiného jsem nedokázala,“ dostala jsem ze sebe skrz vzlyky, jelikož jsem začala zase plakat. Hlavu jsem rychle složila do dlaní a snažila se uklidnit.

„Pššt, Bello,“ tišila mě Esme, která náhle byla vedle mě, objímala mě a hladila mě po vlasech. Snažila jsem se zklidnit a celkem to i zabíralo. Cítila jsem úlevu potom, co jsem to Esme řekla. Nevím, jak to dokázala, ale jenom tím, že jsem jí to řekla, mi bylo líp. Ulevilo se mi. Už jsem se trochu zklidnila, tak jsem se pomalu narovnala. Esme se na mě podívala a usmála se. Do rukávu jsem si otřela slzy a lehce se na ní usmála.

„Nechceš podat něco k pití?“ zeptala se a já přikývla, ani nevím, jak to že se tu vyznala, ale šáhla do skříňky pro sklenici, napustila do ní vodu a podala mi ji.

„Děkuju,“ šeptla jsem tiše a napila jsem se.

„Myslím, že Carlisle by možná mohl mít číslo na nějakého dobrého právníka, který by ti mohl pomoci,“ řekla a já k ní zvedla překvapivý pohled.

„Ještě jsem o tom nepřemýšlela, ale nejspíš to tak bude nejlepší,“ řekla jsem a přikývla. Ani jsem si neuvědomovala, že teď bude následovat rozvod a budu na to potřebovat peníze a právníka.

„Možná by bylo na čase nad tím uvažovat, už jenom kvůli Annie,“ řekla a já přikývla. Měla naprostou pravdu.

„Potřebuju tedy právníka a nejspíš budu potřebovat i najít práci a školku pro Annie,“ uvažovala jsem na hlas a Esme mě přitom pozorovala.

„Můžeš pracovat pro mě. Potřebovala bych nějakou sekretářku,“ nabídla se Esme, ale mě to přišlo už jako vtírání a nechtěla jsem ji otravovat, tak jsem zavrtěla lehce hlavou.

„Děkuju Esme, ale ráda bych se podívala po nějaké práci, se kterou by si mi nepomáhala. Přeci jen už kontaktem na toho právníka pro mě uděláš dost,“ řekla jsem, ale ona hned sáhla do kabelky a začala se v ní přehrabovat. Vytáhla z kabelky vizitku, kterou mi hned podávala do ruky.

„Kdyby sis to rozmyslela, tak mi zavolej. Budu ráda za jakoukoliv pomoc,“ řekl a já si od ní tu vizitku vzala a prohlédla si jí.

Esme Cullenová

restaurátorka domů, architektka

Dále pod tím už bylo jen telefonní číslo. Vizitku jsem si dala do zadní kapsy kalhot a doufala jsem, že ji nebudu muset použít.

„Děkuju,“ řekla jsem, vzala sklenici se zbytkem vody a položila ji do dřezu.

„Mamí, pojď šem,“ zakřičela Annie, tak jsem spolu s Esme došla za ostatníma do obýváku. Annie seděla na zemi s Edwardem a hráli si spolu. Spíš to vypadalo, jako když Edward se všema panenkami přišel na princeznovské čaj. Musela jsem se na něj usmát a on mi úsměv oplatil. Carlisle s Charliem seděli na sedačce a věnovali jim minimum pozornosti.

„Říkala jsem ti, že princezny nešišlají, tak to nedělej,“ řekla jsem a ona se na mě chvilku mračila.

„A já jsem teda princezna?“ zeptala se mě, a když jsem přikývla, tak vyplázla na Edwarda jazyk. Ten se ale nenechal zahanbit a taky ho na ní vyplázl a pak se na mě usmál. Nějak jsem se tomu nebránila a taky se na něj usmála.

„Carlisle, miláčku, nemáš prosím tě číslo ještě na toho právníka? Belly by teď jednoho potřebovala,“ řekla Esme a Carlisle ji hned věnoval plnou pozornost. Pak se pohledy všech, až na Annie, stočili směrem ke mně, tak jsem rychle sklopila zrak, protože jsem cítila, jak jsem se začala červenat.

„Měl bych ho mít někde doma, nebo v kanceláři. Jestli by ti to nevadilo, tak když za mnou zítra přijedeš do nemocnice, tak bych ti ho mohl dát,“ řekl a já jsem k němu zvedla pohled a přikývla. V tu chvíli začal zvonit něčí telefon a já si uvědomila, že je to můj. Rychle jsem doběhla ke kabelce, kterou jsem měla v předsíni pod věšáky a začala se v ní přehrabovat.

Když jsem ho konečně našla, tak jsem se ani nedívala, kdo volá a hned to vzala.

„Prosím?“ zeptala jsem se do telefonu, a když jsem slyšela hlas, kterými odpověděl, tak jsem z kleku hned vystřelila do stoje.

„Bello,“ řekl tiše Jacob a já nevěděla, co mám dělat. Bála jsem se, jestli se mu něco nestalo. Rozhlédla jsem se po předsíni a všimla jsem si, že v ní všichni stojí a dívají se na mě.

„Jacobe, co se stalo?“ zeptala jsem se do telefonu a viděla jsem, jak se Charlie zamračil a div mi nevytrhl telefon z ruky, aby mu něco řekl.

„Bells, já…“ šeptl tiše a v tu chvíli se hovor přerušil.

„Jacobe!“ Zakřičela jsem do telefonu, a když se nic neozývalo, tak jsem se rychle podívala na svůj telefon, jestli není vybitý, ale nebyl. Rychle jsem vytočila jeho číslo zpátky, ale on to nebral. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jediné co mě napadlo, bylo tam jet. Rychle jsem hrábla do kabelky a vzala si doklady a klíče od auta.

„Bello, nejezdi tam,“ řekl Charlie, ale to prostě nešlo. Musela jsem tam jet.

„Ještě pořád je to můj manžel,“ řekla jsem mu. Omluvně jsem se podívala na naši návštěvu a pak jsem zamířila ke dveřím. Slyšela jsem, jak Annie pláče a tak jsem se rychle otočila.

„Postaráme se o ní,“ řekla Esme.

„Děkuju,“ odpověděla jsem a pak jsem rychle vyběhla z domu, ani jsem za sebou nezavřela dveře, nasedla jsem do auta a vyjela jsem do La Push.

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 4: