Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 3

The Host


Neubliž mi, prosím 3Tak jsem tu s další kapitolkou. Do Forks dorazili Vánoce, Annie je z nich celá natěšená. Rychlostí blesku rozbaluje dárky a Bella? Bella jich taky pár dostala, ale od koho jsou? A jak na ně bude reagovat? To se dozvíte, když si to přečtete. Nezapomeňte přidat komentář, abych věděla jestli se vám to líbí a jestli s tím mám pokračovat.

„Vánoce, mamí, vštávej,“ křičela Annie a já se s trhnutím probrala. Posadila jsem se na své provizorní posteli a začala se pomalu rozhlížet kolem sebe. Chtěla jsem zakřičet na Jakea, kde je, ale pak jsem si uvědomila, že tu vlastně není. Annie skočila ke mně na postel a začala po ní skákat.

„Annie, no tak. Jdi radši probudit dědu,“ řekla jsem a ona hned seskočila z mé postele a vyběhla do schodů k Charliemu do pokoje. Vstala jsem z postele a než Charlie s Annie přišli dolů, tak jsem stihla ustlat a složit sedačku do původního stavu.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě Charlie a já se na něj usmála. Sesbírala jsem peřiny a nesla jsem je do patra do skříně, abych ej tam zpátky uklidila. Zezdola jsem slyšela, jak Annie trhá balicí papír a rozplývá se nad nějakou panenkou. Rychle jsem seběhla schody dolů, posadila jsem se na sedačku a pozorovala jsem s Charliem Annie, jak rozbaluje dárky. Šíleně moc jsem si uvědomovala, že mi tu Jake chybí. Charlie to nejspíš nějak vycítil, protože si sedl vedle mě a objal mě kolem ramen. Lehce jsem se na něj usmála a pak jsem dál sledovala Annie. Oblečení ode mě jen prolétla očima a zastavila se u jedněch šatiček, které si hned chtěla vzít na sebe.

„Ne Annie, nemůžeš si je vzít. Bude ti zima a pak budeš nemocná,“ řekla jsem, ale ona se začala vztekat.

„Nééé, já je ale chči. Mámííí, kdyby tady byl táta, tak by mi to určitě dovolil. Já ši je chči vžít,“ křičela na mě.

„Anne, ne prostě nemůžeš si je vzít a to je moje poslední slovo,“ řekla jsem a s prosbou v očích jsem se podívala na Charlieho.

„Annie, opravdu si je nemůžeš vzít,“ řekl a ona se na nás zamračila a naštvaně se na nás dívala.

„No tak dobrá, ale jestli půjdeme ven, tak se budeš muset převlíknout,“ řekla jsem poraženě a ona ke mně přiběhla a políbila mě na tvář.

„Díky mami,“ řekla a rozeběhla se do patra do svého pokoje.

„Vždycky jí ustoupíš co?“ řekl Charlie a já přikývla. Vstala jsem ze sedačky a šla jsem do kuchyně, kde jsem si začala dělat kafe. Annie za mnou přiběhla a vypadala jako naprostá princezna. Měla na sobě už ty šatičky, které byli jednoduše růžové a princeznovské.

„Sluší Vám to, Vaše výsosti,“ řekla jsem a lehce se jí uklonila. Ona se na mě usmála a pak se otočila a běžela pryč.

„Dědóó, já jšem pricnežna,“ křičela a běžela pravděpodobně za Charliem. Zalila jsem si kafe a připravila pro Annie snídani. Stačilo jí cukroví a mléko. Vše jsem to pomalu odnesla do obýváku, abych nic nerozlila. Položila jsem to na konferenční stolek a Annie už rozbalovala další dárky. Charlie vstal a pomáhal jí v rozbalování a rozdělování dárků. Položil přede mě nějaké tři dárky. Jeden byla menší krabička a dva byli takový větší a neforemně zabalený.

„Děkuju Santovi,“ řekla jsem a pustila jsem se do vybalování. Začala jsem těmi většími, protože ty byli od Charlieho a mě bylo jasné, že čeká, až to rozbalím. Tak to první, které bylo, i nesmírně těžký byla sada hrnců na vaření. Usmála jsem se na Charlieho a on mi úsměv oplatil.

„Teď to bude potřeba,“ řekl a já přikývla. Ten určitě nevěděl, co mi koupit, takže i to druhé bude nejspíš, nějaké vybavení do kuchyně. Tak jsem to rychle rozbalila a byla to forma na pečení ve tvaru srdce. Znovu jsem se na Charlieho usmála a pak jsem začala rozbalovat, ten poslední dárek. Moc dobře jsem poznala, ten balicí papír, který byl ještě z mého starého domova. Chvilku jsem přemýšlela, jestli to radši nemám rovnou vyhodit. Charlie mě se zájmem pozoroval a čekal, co s tím budu dělat, ale pak Annie žádala jeho pozornost, tak se jí začal věnovat. Ještě chvíli jsem přemýšlela, jestli to mám vůbec rozbalit, ale pak mi to prostě nedalo. Byla jsem zvědavá, co tam je. Pomalu jsem to rozbalila a uvnitř byla červená saténová krabička, která se většinou používá na šperky.

Pomalu jsem ji rozevřela a užasle jsem se dívala na obsah. Byl to stříbrný řetízek s přívěškem v podobě vlka. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by mi něco takového dal. Hned mi bylo jasné, že je to od Jakea. Lehce jsem ukazováčkem přejela po tvaru vlka a spustili se mi slzy. Annie s Charliem ke mně hned přiskočili.

„Co to máš, mami?“ zeptala se Annie a vylezla si ke mně na sedačku a hned si to začala prohlížet.

„Jé, to je hezký,“ řekla a já si to ještě chvilku prohlížela, než jsem se rozhodla. Vyndala jsem řetízek z krabičky a zapnula jsem ho Annie kolem krku. Věděla jsem, že aspoň kousek z něho bude s ní, když já jsem se rozhodla ho vytrhnout z jejího života. Charlie se na mě chápavě podíval. Napila jsem se kafe a vstala jsem ze sedačky. Sebrala jsem tašku, která mi tu zůstala ještě po včerejšku se zbytkem oblečení, a šla jsem s ní do patra. Charlie se hned snažil Annie zabavit. Zalezla jsem do svého starého pokoje, zavřela jsem za sebou dveře a hned jsem se slzami sesunula na zem.

„Proč mi to dal?“ zeptala jsem se tiše sebe samé. Zhluboka jsem se nadechla a snažila jsem se uklidnit. Když mi asi po čtvrt hodině přestali téct slzy, tak jsem si je otřela, vstala jsem ze země a uklidila jsem oblečení z tašky do skříně. Pak jsem si vytáhla černé džíny a tmavě modré tričko s dlouhým rukávem. Oblékla jsem si to na sebe a vrátila se zpátky dolů za Annie a Charliem.

„V pořádku?“ zeptal se Charlie, když jsem za nimi došla, opřela se o rám dveří a pozorovala je, jak si hrajou. Jen jsem přikývla a znovu si otřela obličej, jestli tam nezůstala nějaká slzy. Všimla jsem si, že Charlie už je oblečený. Jen jsem je s úsměvem pozorovala. Charlie si totiž musel hrát s panenkami, protože Annie byla princezna a on jí musel poslouchat. Bylo na něm vidět, že je rád, že tu jsme, i když měl o mě určitě starost.

Stála jsem tam asi deset minut, než se ozval zvonek. Podívala jsem se nechápavě na Charlieho a on se na mě usmál.

„Čekáš někoho?“ zeptala jsem se a podívala se na hodiny, které byly v chodbě. Bylo kousek po jedenácté.

„Úplně jsem na to zapomněl,“ řekl, vzal si Annie do náruče a šel ke dveřím.

 

Shrnutí


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 3:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!