Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 3. kapitola

20.02.2011 (07:45) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2633×

3. kapitola

Společně s Renesmé jsme vešly na prostorné parkoviště. Na klíčích, které mi daroval Aro, jsem zmáčkla tlačítko pro odemykání a rozhlédla jsem se. Usmála jsem se, jelikož zapípalo černé Ferrari 458 Italia. Nastoupila jsem, ale Renesmé ještě stále stála přitisknutá na zdi budovy a nepřítomně zírala do západu slunce. Možná se mi to jen zdálo, ale měla jsem pocit, že v jejích očích vidím náznaky slz. Tak přece nebude jen tak tvrdá a chladná, jako se jeví. Jistě toho prožila hodně. Mírně jsem sešlápla plyn a přijela až k ní.

„Tak nastoupíš nebo ti mám pomoct?“ křikla jsem na ni a ona sebou při zvuku mého hlasu trhla a nasadila zase tu ledovou a hlavně nepřístupnou masku. Nechtěla jsem na ni být zlá, ale stejně tak jako ona i já jsem toho prožila dost na to, abych si od sebe ostatní lidi držela dál. Měla jsem svoji bublinu, do které se nikdo už sto let nedostal.

Povzdechla si, hodila si svá zavazadla do kufru a nastoupila. Jely jsme mlčky, já jsem neměla potřebu mluvit a ona nejspíš také ne.

Poté, co jsme dojely na letiště a já nechala mé autíčko naložit do nákladního letadla, vytáhla jsem letenky, které jsem dostala od Ara. Byly určeny do Seattlu, tam však zůstat nemůžeme. Je to až moc velké město na to, abych ji tam zvládla uhlídat. Nasedly jsme do letadla a já měla dostatek času na hledání našeho nového domova. Z tašky jsem vylovila notebook. Po ne krátkém, ale ani dlouhém hledání jsem našla jedno ucházející město. Forks bylo dokonalé, jelikož v té jediné malé škole, která tam je, se mi neztratí a já budu mít klid. Navíc tam skoro vůbec nesvítí slunce, takže ani v tomto ohledu se nemusíme bát. Klikla jsem na webové stránky tamější školy a hned si vyměnila pár rychlých e-mailů s ředitelkou. Bude Renesmé čekat hned zítra. Stihla jsem najít i dům, který byl podle obrázků nádherný a daleko od ostatních. A bonus je, že to nebudu mít daleko na lov, jelikož les je přímo za domem. S realitní agentkou jsem se měla sejít ještě dnes. Co se týče peněz, lidé jsou až moc ochotní. Ani jsem si to neuvědomila, ale už jsme přistávali.

Nasedly jsme do auta a znovu vyjely. Netrvalo však dlouho a přivítala nás tabule s nápisem: „Vítejte ve Forks!“ Usmála jsem se tomu. Tyhle městečka jsou tak roztomilá. Podle mapky jsem dojela až před náš dům, u kterého netrpělivě přešlapovala starší žena. Vystoupila jsem a žena mě okamžitě oslovila.

„Dobrý den, vy budete slečna Swanová, je to tak?“ zapištěla až přehnaně mile.
„Ano, to jsem,“ řekla jsem, ale až po chvíli jsem si uvědomila, že to bylo nejspíš až moc odměřeně.
„Všechny pokoje jsou vybaveny, zůstalo to ve stejné podobě, jako to předešlí majitelé nechali. Dovolila jsem si trošku Vám vybavit i lednici. Mám Vám ukázat dům?“ zeptala se opět pištivým hlasem. Ještě chvíli a budu si myslet, že se snad nadýchala helia, protože jinak to snad ani nemůže být možné.
„To nebude třeba.“ Usmála jsem se. Ta žena se zatvářila ukřivděně, prohodila něco jako, že když jí není potřeba, tak tady nemusí být, a odešla.

„Vešla jsem do domu a Renesmé za mnou, jako ocásek. Bylo to tady opravdu nádherné, tak… světlé, prostorné a taky tady byly prosklené zdi, které mi dávají pocit svobody. Tady se mi bude žít dobře.

„Vyber si pokoj a vybal si, já zkusím něco uvařit,“ povzdechla jsem si. Vaření, na to jsem nepomyslela. Po sto letech vážně zapomenete, jak nakládat s jídlem. Budu si muset koupit nějakou chytrou knihu. Z lednice jsem vytáhla pár vajec. To přece lidé jedí, ne? I se skořápkami jsem je rozšlehala a nalila na talíř. Vypadalo to tak… slizky. Znechuceně jsem si odfrkla.

„Renesmé, večeře!“ křikla jsem do útrob domu. Když sešla dolů a spatřila můj výtvor, zašklebila se.
„To si fakt myslíš, že to sním?“ zeptala se znechuceně.
„Proč bys to neměla jíst?“ odpověděla jsem jí na otázku otázkou. No co, jídlo jako jídlo.
„Vždyť to není uvařený!“ prskala vztekle.
„A to vadí?“ Možná jsem byla pořádně natvrdlá, ale pořád mi to nedávalo smysl. To je tak vybíravá? Jen protočila oči a vyšla zase nahoru.
„Kam jdeš?“ křikla jsem na ni.
„Nemám hlad,“ řekla nezaujatě. Tak ona si odejde a co já teď s tím? Všechno jsem to i s talířem vyhodila do koše a vyběhla do volného pokoje. Byl na východ a stejně jako zbytek domu vypadal velice světle a elegantně. Rozplácla jsem se na honosnou postel a alespoň na chvíli usnula. Dnešek byl velmi těžký den.

Po tom, co jsem hodinu spala, jsem se v jednu ráno probudila. Povzdechla jsem si a vydala se k polici z knih. Náhodně jsem po jedné sáhla a začetla se. Vyrušilo mě až slunce skryté za hustým mračnem. To už je tolik? Zaběhla jsem do koupelny a osprchovala se. Vyfénované vlasy jsem nechala volně splývat po zádech a oblékla si úplé tmavé džíny a tričko s dlouhým rukávem. Přece jen musím splynout. Bohužel dnes musím jít s Renesmé a vyplnit tam nějaké papíry.

Když jsem vyšla z pokoje, zaklepala jsem Renesmé na dveře.
„Vstávej, jdeš do školy.“ Snažila jsem se o milý tón.
„Nejdu!“ snažila se mi odporovat.
„Ale to víš, že jdeš,“ zasmála jsem se, vešla k ní do pokoje a vytáhla ji z postele. Trhala sebou, ale nechala se vést. Po chvíli se mi vysmykla a strčila hlavu do ledničky. Chvíli se v ní přehrabovala a nakonec ukořistila nějaký humus. Se zájmem jsem ji pozorovala a snažila se něčemu přiučit.

Když dojedla, utíkala se nahoru převléct. Já umyla nádobí, obula si kozačky a počkala u auta. Za chvilku přiběhla i Renesmé a mohly jsme vyjet.

Před školu jsme přijely mezi posledními. Zaparkovala jsem a vystoupila. Nadechla jsem se, abych věděla, jestli to zvládnu. Když v tom jsem ucítila pach pěti upírů. Kdo to je? Volturiovi? Co chtějí? A proč zrovna pět? Co dělá pět upírů pohromadě? Zběsile jsem se začla rozhlížet, když v tom jsem je uviděla. Pět párů očí mě probodávalo pohledem. A já si myslela, že když se schováme v tak malém městě, budeme v bezpečí, ale to bych nemohla být já, abych si nenabrala další potíže. Renesmé už chtěla odejít, ale moje ruka ji zastavila.
„Co to děláš?“ vyštěkla na mě.
„Okamžitě se vrať do auta!“ rozkázala jsem jí, aniž bych odtrhla zrak od upírů.
„Cože? Proč? Ne! Nikam nejdu, už mám dost toho, jak si se mnou všichni dělají, co chtějí. Ne! Teď je řada na mě! Mi se tu líbí a chci tady zůstat!“ štěkla na mě a všechny zraky z parkoviště nás pozorovaly.
„Řekla jsem, ať nastoupíš!“ vrčela jsem na ni naštvaně. Copak ona se chce nechat zabít?
„Nikam nejdu,“ řekla ledové a zároveň klidně.
„Tak fajn, ale jestli se ti něco stane, tak za sebe neručím!“ štěkla jsem na ni.

„O čem to mluvíš? Co by se mi mělo stát?" zeptala se klidně. Bez odpovědi jsem ji chytla za ruku a táhla co největším obloukem od těch upírů. Trhala sebou, ale to mi bylo jedno. Samotnou ji tady v žádném případě nenechám. Budu muset absolbovat střední školu, abych ji měla stále na očích. Co bych pro ni neudělala. Zašklebila jsem se.

Přišly jsme do kanceláře a já musela nasadit přívětivý úsměv.
„Zdravím, mé jméno je Isabella Swan a tohle je Renesmé. Měla dnes nastoupit, ale vyskytla se taková věc… já bych se taky potřebovala přihlásit,“ řekla jsem té ženě za stolem.
„V tom nebude problém drahoušku, stačí, když zaplatíš školné. No nic, tady to prosím podepište a tady máte rozvrhy." Přívětivě se na nás zubila, ale já věděla, že to je jen maska.

„Mnohokrát děkuji," řekla jsem a podívala se na rozvrh. První hodinu máme stejnou. Společně jsme se tedy vydaly do hodiny. Místnost, do které jsme vešly, byla plná lidí. Když si nás všimli, tak všichni ztichli. Zaznamenala jsem i pach jednoho s těch upírů. Podaly jsme učiteli papír a chtěly se jít posadit. To by nás ale nemohl zastavit.

„Představte se nám, prosím," řekl ten stařeček a já naprázdno polkla. Co teď? Mysli, mysli, mysli! Usmála jsem se a začala.

„Mé jméno je Isabella a tohle je Renesmé. Jsem Renesméina příbuzná. Adoptovala jsem ji. Přijely jsme z Itálie," řekla jsem mile a usmála se. Vlastně to byla docela pravda.

Teprve teď jsem se mohla porozhlédnout po místnosti. Volná místa byla jen vedle černovlasé upírky a nějakého kluka se špatnou pletí. Ztuhla jsem, když si to Renesmé šinula k té upírce, která se na ni zářivě usmívala. Tak to ani náhodou. Ještě bych ji jim naservírovala. Témeř jsem běžela, abych ji předhonila. Než si Renesmé stačila sednout na židli, už jsem tam byla já.

„Pozdě!" řekla jsem dráždivě a usmála se na ni.

„Kráva," řekla tak tiše, že by ji lidské uši neuslyšely.

Ta upírka se vedle mě začala smát. Zamračila jsem se na ni.

„Kolik vás tady je?" štěkla jsem na ni tiše.

„Sedm a mé jméno je Alice. Budeme nejlepší kamarádky!" usmívala se na mě, jako kdyby se jí chtělo na záchod a já ji nechápavě pozorovala.

„To teda pochybuju, nechci mít s vámi nic společného! A vyřiď těm svým krvežíznivým kamarádům, že pokud zaútočí na mě nebo tu holku, tak nepřežijete do rána," sykla jsem tiše.

Ta černovláska se zamračila.

„Nemáme v plánu ubližovat tobě ani té holce, ale dotkneš-li se jediným prstem mé rodiny, budeš to ty, kdo nepřežije jediný den."

„Uvidíme." Usmála jsem se. Přesně když zazvonilo, vylítla jsem z učebny a šla na další hodinu. Nadechla jsem se.

Další upír? To snad ne!

<--- shrnutí --->

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 3. kapitola: