Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 25. kapitola

01.05.2011 (11:00) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1972×

25. kapitola

Bella:

Přiletěla jsem na letiště a vzala si taxi. Každým metrem jsem byla blíž Volteře a také blíž svému osobnímu vězení. Nevím, jestli Aro na mou dohodu přistoupí, ale jestli ne, tak budu mít hodně velký problém. Nejenže mu neřeknu, kde Nessie je, ale také pochybuji, že mě z Volterry někdy pustí. Navíc, pokud se Aro dozví o Demetrim… Radši na to ani nechci myslet.

Naštěstí jsem do Volterry dorazila po setmění, takže jsem si nemusela dělat starosti s mou světélkující kůží. Občas to opravdu bylo trochu nepraktické.

Zaplatila jsem taxikáři a vystoupila. Nade mnou se převyšovaly mohutné hradby Volterry. Povzbudivě jsem se párkrát nadechla a pak vstoupila otevřenou branou.

Neomylně jsem šla k hlavnímu hradu, u jehož bran postávali dva zahalení upíři v šedých pláštích.

„Stát! Kam jdeš?!“ zeptal se jeden ze zahalených. Mile jsem se na něj usmála. Hlavně klid, Bello.

„Jdu navštívit Ara,“ řekla jsem a pokračovala v cestě.

Podle pachů jsem došla až do Arovy pracovny. Ten přesládlý, slizký a nechutný pach byl všude kolem mě. Až mě z toho bolela hlava.

Rozrazila jsem dveře a Aro zvedl pohled od knihy. Když mě uviděl, zamračil se, ale okamžitě nasadil zase ten uměle milý úsměv.

„Má nejdražší, Isabello, co tě ke mně přivádí?“ zeptal se přesladce.

„Přišla jsem ti udělat nabídku,“ řekla jsem silně.

„Poslouchám tě.“

„Spřátelila jsem se s Renesmé a poznala ji. Poznala jsem její dar. Nessie je psychický štít, který nejde rozšířit. Ale přirostla mi k srdci a budu za ni bojovat. Nabízím ti své služby. Asi už víš, že jsem nositelka královského genu a mám více schopností. Jsem psychický štít a dokážu ovlivnit upíra i člověka. Udělá přesně to, co chci. Nastoupím do tvé gardy, ale Nessie necháš být,“ řekla jsem a zamračila se na něj. On na mě jen vyjeveně zíral a natáhl ke mně ruku, abych mu ukázala, že nelžu.

Byla jsem na to připravená a schovala před Arem vzpomínky na to, že Nessie má i fyzický štít. Schovala jsem taktéž vzpomínky na Cullenovi, Denali a hlavně Demetriho.

Aro se zatvářil spokojeně.

„Dobře tedy, budeš patřit do mé gardy a já Renesmé nechám být. Varuji tě však, podvedeš-li mne, Renesmé nepřežije,“ řekl tvrdě a já přikývla.

„Pokud jsi nositelka, tak asi potřebuješ spát? Felix tě zavede do tvého pokoje. Ráno tě nechám vzbudit a předvedeš nám své schopnosti. Teď jdi,“ řekl Aro a velký svalnatý upír se mě ujal. Připadal mi jako Emmett. Při té myšlence mě píchlo u srdce, svou bolest jsem si ale nechtěla přiznat.

Stále mi tyto chodby připadaly jako jedno velké bludiště, ale už jsem si našla pár záchytných bodů, podle kterých jsem si cestu snažila zapamatovat.

Chtěla jsem vejít do dveří, na které mi ukázal, ale zastavil mě jeho hlas.

„Ty jsi Bella, že?“ ptal se.

„Jo, ty jsi?“

„My už se přeci známe. Jsem Felix Volturi, Demetri o tobě hodně mluvil, ale především o Renesmé. Jste si blízké?“

Vypadal mile, ale Volteře nevěřím. Ani nikomu, co s ní mají něco společného. U Demetriho se moje domněnka potvrdila, a jak to myslel tím, že se známe?

„Nevím, co ti je do toho,“ řekla jsem příkře a zabouchla dveře. Možná jsem to trochu přehnala, ale byla jsem naštvaná a smutná. Hrozně se mi po všech stýskalo a nelíbilo se mi, jak mě má Aro v šachu.
Naštvaně jsem sebou švihla na velkou postel. Skopla jsem boty a zavrtala se do peřin. Byla jsem hrozně unavená. Včera jsem se moc nevyspala… Vynořili se mi vzpomínky na Edwarda. Na jeho dotyky, polibky…

Nechala jsem slzy téct. Kéž bych svůj dar mohla použít sama na sebe. Ale chci vůbec na Edwarda zapomenout?

S touto myšlenkou jsem se ponořila do bezesných snů.

..................................................................................................................................

Edward:

Probudil jsem se na posteli. Moment! Probudil?

Ano, je to tak. Je to opravdu zvláštní. Asi jsem první upír, který se zbláznil. Ale i přes tento šok jsem se cítil hrozně. Jakoby mi něco chybělo. Pociťoval jsem ohromný smutek, ale nevěděl proč. Snažil jsem se uklidnit a párkrát se zhluboka nadechl. Ztuhnul jsem. Všude po domě byl cítit sladký, ale přitom exotický pach. Už jsem jej určitě někdy cítil, jen nevím kdy… Zavrtěl jsem hlavou. Opravdu jsem trochu mimo. Kromě toho pachu mě zaujaly ještě bílé skvrny. Bílé… Ten pach vždy vycházel od pokojů mých bratrů… To snad ne! Co se to sakra stalo! Prosím, ať je to nějaký hloupý Emmettův vtip. Co se stalo?! Opil jsem se? Sakra! Proč si na nic nepamatuju!

Nevrle jsem se zvedl z postele a šel se převléknout. Opět jsem ztuhl. V mé šatně byly ženské šaty! To už mi Alice zabírá i skříň?

„Alice!“ křikl jsem do domu a ve stejnou chvíli vedle mě stála má přihlouplá sestřička.

„Dej si ty hadry pryč. Tohle je můj pokoj!“ vrčel jsem na ni. Nikdy bych se takhle tvrdě nechoval, ale byl jsem naštvaný a smutný… a pořád nevěděl proč!

„Ty nejsou moje. Tyhle jsem si nekupovala,“ řekla Alice.

„Koho by jinak byly? Myslíš si, že snad moje? Prostě si je vezmi a vypadni,“ řekl jsem tvrdě.

„Edwarde! Pochybuješ snad o upírské paměti?“ ptala se. Jistěže pochybuju. Jinak bych si vše pamatoval a nevyspal bych se s někým, koho ani neznám, a ve skříni bych neměl ženské šaty. Nebo jsem transvestita? To snad ne. Já se fakt zcvoknul.

„Promiň, Alice. Nevím, co se stalo. Nic si nepamatuju a asi jsem se s někým vyspal,“ řekl jsem smutně a pohodil hlavou směrem k posteli. Alice se zasmála.

„A jseš jistý, že sis to neudělal sám?“ smála se Alice. Zavrčel jsem na ni. Tohle nebyl můj styl.

„A ten pach jako co? Ten jsem taky udělal sám?“ vrčel jsem na ní. Alice se omluvně usmála, pak ale také posmutněla.

„Mám stejný pocit. Něco se děje. Vždy, když mám ten pocit, který mívám před vizemi, tak, jako by to mělo být extrémně důležité a naší rodinu to nějak důležitě ovlivnit, ale pak se žádná vize neukáže. Moje vize jsou slepé, Edwarde! Nevím, mám pocit, jako by mi někdo chyběl, ale nemůžu si vzpomenout kdo, a navíc ten pach! Jistě jsem ho už někdy cítila, ale nevím kde! A já jsem spala! Edwarde, já spala! Něco se děje! Já nevím co,“ plakala Alice. Objal jsem ji. Tak v tom nejsem sám

„Zdá se, že takhle se cítí všichni. Jasper z toho šílí, ale u tebe je to nějak silnější.“

Společně jsme sešli dolů. Všichni byli zmatení. Co se sakra děje?!

Zaujal mě náhrdelník na Nessiině krku. Jsem si jistý, že ho před chvíli neměla.

„Co je to za náhrdelník?“ zeptal jsem se a poukázal na něj. Nessie se tvářila zmateně.

„Vlastně ani nevím… Ale připadá mi nějak důležitý. Jako by mi na něm záleželo, ale nevím proč. No co, je to prstě nějaká cetka,“ řekla Nessie a chtěla si ho sundat.

„Prosím, nech si ho,“ řekl jsem. Cetka to určitě nebyla. Byly z něj cítit pachy pravého stříbra, zlata a malinkatých briliantů. Ten náhrdelník měl nevyčíslitelnou hodnotu. Kdo by zrovna šestnáctileté pubertální dívce dával takovou cennost? Možná ta stejná osoba, které patří ten krásný pach, stejně jako šaty v mé skříni a také ta, se kterou jsem strávil noc. Stejná osoba, na kterou si nikdo z nás nepamatuje, ale i tak v naších srdcích zanechala obrovské díry. Usoudil jsem, že je to dívka.

Pochybuju, že bych něco měl s mužem. Podle pachu však neuvěřitelně krásná a mocná. První co mě napadlo, bylo to, že musela mít nějaký dar. Ale proč by nám mazala paměť? Proč nechce, abychom si na ní pamatovali? Proč mi tolik chybí, i když o ní nic nevím? Proč se cítím, jako by má duše byla roztrhána na milión kousků? Já tě najdu, má tajemná neznámá, najdu!

Bella:

Vzbudilo mě klepání na dveře. Rozespale jsem se zvedla a otevřela dveře. Před nimi stál opět Felix.

„Ahoj, Aro ti posílá nějaké oblečení. Za půl hodiny jdeme trénovat,“ řekl a nejistě se usmál.

„Dík,“ řekla jsem rozespale a zívla si. Felixe to hrozně fascinovalo. Já se na něj zamračila, vzala si od něj dva kufry a zavřela dveře. Prosím, hlavně mi neříkejte, že je Aro taky shopaholik. To by mě zaprvé hrozně rozesmálo a zadruhé si sama sebe nedokážu představit, jak prometám jeden obchod za druhým s Arem a tou jeho vlezlou gardou, která za ním jde oddaně kamkoli. Z kufru jsem vylovila sportovní tříčtvťáky a tílko. Osprchovala jsem se a oblékla.

Vlasy jsem si stáhla do culíku a vyšla před dveře, kde už netrpělivě přešlapoval Felix.

Beze slova mě vedl chodbami a já si všímala jeho pohledů, které pečlivě zkoumali každou mou křivku. Zhnuseně jsem zavrčela.

On se na mě omluvně usmál, ale po chvíli zase pokračoval. Povzdechla jsem si a vstoupila do prostorné tělocvičny. Uprostřed stála nějaká blondýna, brunet a Aro. Felix se okamžitě svému vládci uklonil, já však neměla ve zvyku se klanět, a nehodlám s tím začínat ani před Arem.

„Rád bych si ověřil tvé schopnosti. Pomohou mi k tomu mí oblíbení členové gardy. Jane, Alec a Felix. Ta jména! Ano, teď jsem si vzpomněla. Tihle tři mě přece unesli. Tedy… předtím s nimi byl ještě Demetri… Aspoň o jednoho míň.

„Jane, drahoušku, byla by si tak laskava?“ zeptal se Aro a pokynul na tu bloncku. Nechápala jsem, proč všechny oslovuje  drahoušku a tak dál. Je to nějaký úchyl? To by na něj sedělo. Zasmála jsem se, ale to už mě Jane pozorovala vražedným pohledem. Zazubila jsem se na ni.

„Výborně, zkus svůj štít roztáhnout,“ rozkázal Aro. Zatlačila jsem do štítu, ale pohnul se jen o kousek. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na svůj štít. Moc to ale nešlo.

„Ježíš, Isabello! Snaž se! Jinak Renesmé nepřežije,“ křičel na mě Aro. Rozzuřila jsem se. On mě chce takhle vydírat?! Divoce jsem zavrčela a zařvala. Můj štít teď šel rozprostřít daleko snáz. Během setiny sekundy byl pod štítem snad celý hrad. Za další chviličku jsem svůj štít roztáhla na předměstí. Jaksi jsem však nepočítala s tím, že mi tak krátce vydrží energie. Aro nadšeně tleskal. Ale já už štít neudržela a vyčerpání mě dostihlo. Zhroutila jsem se na zem a těžce oddechovala. Aro ke mně přišel a pomohl mi na nohy.

„Skvělé, teď ten druhý,“ přikázal a já tiše zavrčela. Copak nevidí, jak jsem vyčerpaná?!

„A dělej!“ křikl. Zatnula jsem zuby a snažila svůj vztek ovládnout.

Došla jsem za ním k Alecovi.

Podívala jsem se mu do očí a začala.

„Myslíš si, že jsi manželka Ara,“ řekla jsem a uchechtla se. To máš za to.

Alekovy zorničky se rozšířily a obrátil se na Ara. Zamračil se na něj a začal na něj křičet pisklavým hláskem.

„Kde jsi byl včera v noci! Když jsme se brali, tak jsi mi slíbil věrnost! Tomu říkáš věrnost?! To, že pořád dolézáš za novými holkami a na mě si po večerech ani nevzpomeneš! Já jsem tvoje žena, kruci! Uděláme nový pravidla. Každý pátek spolu strávíme noc! A, Aro, dnes je pátek. Co takhle to za ty roky dohnat?“ řekl Alec a koketně na Ara mrkl. Aro nevěřícně kmital pohledem mezi mnou a Alecem. Já se svíjela v záchvatech smíchu na zemi a Felix se mnou. Jane jen trochu cukaly koutky.

Přece jen ona je ten tvrďák, že?

Alec se na Ara zamračil, pak ho chytl za ucho a táhl do pokoje.

„Udělej něco!“ křičel na mě Aro. Já ale dělala, že ho neslyším.

Po tomhle mě Aro zabije, ale aspoň byla sranda. S úsměvem na rtech jsem vyšla z místnosti. Felix mě doběhl a pořád se pochechtával.

„To bylo dobrý, Bells. Hele, nechtěla by si se dnes večer projít? Volterrské zahrady jsou při měsíci kouzelné,“ řekl mile a usmál se.

„To jistě jsou, tím pádem si to užiješ,“ řekla jsem a snažila se zdrhnout.

„Ne, já myslel… ty a já,“ řekl s nadějí v hlase.

„Hele, to asi nepůjde. Nechci mít s Volterrou nic společného. Jsem tu jen proto, abych chránila Nessie, chápeš?“

Smutně přikývl.

Zalezla jsem do pokoje a schoulila se v rohu. Díra v mém srdci se stále více a více prohlubovala. Cítila jsem se, jakoby moje duše byla roztrhána na milión kousků. Smutek mne doslova ovládal. Nechala jsem slzy téct.

Najednou se hradem rozduněl Arův zuřivý řev.

„Isabello!“

Ajaj. Zase další průšvih.

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 25. kapitola: