Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nesni svůj život, žij svůj sen - 3. kapitola - Jedno nevinné rande s upírem

24.02.2012 (08:30) • Lucienne • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1537×

III. kapitola - Jedno nevinné rande s upírem

Dneska je pořádná zima, pomyslela jsem si. Seděla jsem na zahradě za domem, zabalená do kostkované deky, a zády jsem se opírala o strom. Ale přestože mi byla zima, necítila jsem se nepříjemně. Vítr mi rozevlával vlasy a listy okolních stromů mi šeptaly cosi, čemu jsem nemohla rozumět. Nikdo tam se mnou nebyl a já si připadala uvolněná. Nevadila mi samota. V těchto chvílích, kdy jsem měla čas jenom sama pro sebe, jsem často přemýšlela. Moje myšlenky se vždy zatoulaly někam daleko od přítomnosti. A dneska tomu nebylo jinak. Stále se mi vybavovaly vzpomínky na včerejší odpoledne a útržky rozhovorů mezi mnou a Edwardem.

V hlavě mi jako ozvěna zněla věta: „Jsi Belle podobná víc, než si myslíš.“ Abych řekla pravdu, docela mi to lichotilo. Vážně jsem si nikdy nemyslela, že bych mohla mít s Bellou cokoli společného. Vždyť vypadáme úplně odlišně, máme jiné koníčky, zájmy, a to všecko. Hrozně mě překvapilo, a zároveň potěšilo, že mám podobný dar, jako ona. Čím víc jsem nad včerejškem přemýšlela, tím pravděpodobnější mi přišla možnost, že se mi to všechno jen zdálo. Že mi prostě moje podvědomí ukázalo to, co jsem chtěla vidět, když jsem zjistila, že je ta louka skutečná. Nejspíš už jsem cvok. Rozhodně by to bylo pravděpodobnější, než že je všechno z knihy skutečné. I když... určitá možnost tady je. Kdyby byla totiž Stephenie Meyerová vážně upírka, a dokázala to, co Edward říkal, nebylo by to úplně vyloučeno.

Zavrtěla jsem hlavou, abych si ji trochu pročistila, a pokusila se z ní vyhnat myšlenky na včerejšek. Pak jsem si uvědomila, že místo toho, abych se věnovala pěnkavě vyzobávající zrníčka z krmítka, kterou jsem právě kreslila, jsem už po několikáté obtahovala tvar těch úžasných zlatých očí, které jsem nevědomky nakreslila do rohu papíru, a které jsem za boha nemohla dostat z hlavy.

Ach jo, pomyslela jsem si, už mi z toho hrabe. Budu muset se sebou něco udělat - a to rychle.

„Ahoj,“ ozval se náhle sametový hlas přímo přede mnou. Leknutím jsem nadskočila.

„Edwarde!“ vypískla jsem. Rychle jsem se před ním pokusila svůj obrázek schovat. Nevím, jestli si toho všiml, ale nekomentoval to. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se.

„Přišel jsem za tebou. Ale můžu zase jít, jestli chceš.“

„Ne, tak jsem to nemyslela,“ ujistila jsem ho, možná až příliš rychle. „Chtěla jsem říct, co děláš přímo tady? Uvidí tě naši.“ Věděla jsem, že by ho poznali, vždyť mám jeho plakátů plný pokoj.

„Neboj, ti si ani nevšimnou, že jsem tady. Tvůj táta je jako u vytržení ze zápasu, který dávají v televizi, a tvoje mamka má plnou hlavu toho, že nechala v troubě moc dlouho nějakou buchtu,“ řekl s úsměvem na tváři. Zasmála jsem se. To jsou přesně oni. Jenom mi moc nesedělo, že by mamka mohla něco spálit.

„Napadlo mě, že bychom spolu mohli někam zajít,“ navrhl. Byla jsem v sedmém nebi.

„Dobře,“ řekla jsem, „tak se sejdeme u toho velikého stromu na konci ulice.“ Přikývl.

„Jo, málem bych zapomněl - tohle jsi si nechala na louce,“ řekl a podával mi mou mikinu. Vůbec jsem si na ni nevzpomněla. „Budu na tebe čekat,“ dodal.

„Díky.“ Chtěla jsem poděkovat za tu mikinu, ale on už byl pryč.

Vystřelila jsem jak raketa do domu. Edward měl samozřejmě pravdu, táta měl oči přišpendlené na televizní obrazovce a hlasitě povzbuzoval fotbalové hráče. Mamka mezitím otevírala okna, kde se dalo, aby z domu dostala nepříjemný pach spáleniny, který se linul z trouby.

Vyběhla jsem schody nahoru a vpadla do svého pokoje. Oblékla jsem si něco normálního a trochu se upravila. Ještě poslední pohled do zrcadla a už jsem zase sbíhala dolů.

„Mami, jdu ven!“ zavolala jsem na ni a ani jsem nečekala na odpověď a vyběhla z domu. Během chvilky jsem stála na smluveném místě. Čekal tam, samozřejmě.

„Tak, máš něco v plánu?“ zeptala jsem se ho trochu udýchaně.

„Ani ne,“ odpověděl. „Kam bys chtěla jít?“

„Nevím, ale mám hroznou chuť na kafe.“

„Takže směr kavárna?“

„Jo, to zní dobře. Půjdeme do té na náměstí?“

„Ne. Znám jednu lepší a ani tam nechodí moc lidí. Bude se ti líbit,“ ujistil mě.

„Tak jo. Půjdeme?“ zeptala jsem se trochu nedočkavě. Přikývl a vyrazili jsme.

Šli jsme asi patnáct minut, během kterých jsme si nenuceně povídali. Zastavili jsme se před malým podnikem, který působil velmi příjemně. Sedli jsme si k jednomu stolu a Edward mi koupil velké latté se skořicí a větrník.

„Ty nebudeš jíst?“ zeptala jsem se s humorem.

„Ne, já držím dietu,“ řekl to tak vážně a důležitě, až jsem se musela začít smát. Taky se zasmál.

„Takže... Proč jsi za mnou přišel?“

„Jak to myslíš?“

„Potřeboval jsi ode mě něco, nebo ses chtěl na něco zeptat?“ řekla jsem a kroužila jsem přitom lžičkou v kafi.

„Ne, to ani ne. Spíš... jsem tě chtěl zase vidět. Včerejšek byl fajn.“ Díval se mi přitom do očí. To musel být nějaký jeho gentlemanský zvyk, napadlo mě, protože se mi do očí dívá pořád. A já jsem nevěděla, jestli se mi to líbí nebo ne, protože vždy, když na mě upřel pohled, jsem z něj nedokázala spustit oči. Byl kouzelný. „A taky...“ Na chvíli se odmlčel, jako by nevěděl, jestli má pokračovat. Nakonec ze sebe vymáčkl: „Alice viděla, že si budeme velmi blízcí.“

„Vážně? Hmm,“ řekla jsem a přejížděla jsem si prstem po rtech v zamyšlené grimase. „Tak to se budeš muset hodně snažit. Vidím to na velký puget růží...“ Zasmál se.

„Máš ráda růže?“

„Mám. Ale ještě radši mám bílé narcisy. Jsou čistší, nevinnější než hříšné, i když něžné, růže.“

„Jsi zvláštní dívka, víš to?“

„V jakém smyslu zvláštní?“

„V jakém budeš chtít. Ale takových holek jako ty na světě moc není.“ Byla jsem zase červená jako ty růže. Najednou mě napadlo, co by asi řekly všechny Edwardovy fanynky, kdyby tohle slyšely. Ty by mě na místě zabily.

„Taky se mi včerejšek líbil,“ přiznala jsem po chvíli mlčení.

Bylo to zvláštní, sedět tady, v kavárně, která vypadá stejně, jako každá jiná. Byla to úplně obyčejná scéna – kluk a holka sedí u kávy a povídají si. Ale nebylo na tom vůbec nic obyčejného. Povídali jsme si dlouho. Chvílemi jsme mluvili vážně, chvílemi jsme vtipkovali. Ještě nikdy jsem si takhle s nikým nepovídala. V jeho přítomnosti bylo tak snadné se otevřít  a myslím, že on to cítil stejně. Mluvili jsme o pocitech, o přáních, o tužbách.

„Uvidíme se ještě někdy?“ zeptala jsem se, když jsme se loučili u stromu, u kterého jsme si ráno dali sraz.

„Určitě,“ přikývl. „Víš co?“ řekl a vytáhl z vnitřní kapsy bundy tužku a papír. Rozpůlil ho a na jednu část začal něco psát. Pak mi podal obě půlky papírku i tužku. Na tom popsaném bylo jeho telefonní číslo.

„Napiš mi to tvoje,“ pobídl mě a já ho poslechla. Pak jsme mu ho podala a on se usmál.

„Máš v něm tři třináctky. To jsou šťastná čísla.“

„Vidíš, a já jsem si vždycky myslela, že mi nosí smůlu.“

„A nosí?“ zeptal se.

„Ne,“ řekla jsem a zase jsem se topila v jeho očích. Jak by mi mohly přinášet smůlu, když můžu mluvit s Edwardem Cullenem?

„Zavolám ti,“ slíbil.

„Budu se těšit.“

„Tak zatím ahoj.“

„Ahoj,“ řekla jsem a vznášela se někde vysoko nad zemí.

Téměř celý další den jsem strávila u telefonu a čekala, až se na displeji objeví Edwardovo číslo. Nezavolal. A ani neposlal esemesku. Připadala jsem si jako ty beznadějně zamilované holky z filmů, které sedí několik hodin v kuse u telefonu a čekají, kdy už jim ten jejich vysněný princ zavolá. Nakonec celé noci probrečí do polštáře, protože čekaly zbytečně. Popravdě jsem byla trochu zklamaná (co trochu, hodně), že se neozval. Ach jo, všichni kluci jsou stejní.

Další den taky nezavolal. Šíleně jsem se nudila. Večer, kolem šesté hodiny, mi mamka řekla, že jedou s tátou do Port Angeles. Nejspíš chtěla doplnit zásoby jídla, aby na nás mohla zase zkoušet ty své recepty - experimenty, které našla v časopisech. Prý se vrátí až v noci a nemám na ně čekat.

Deset minut po jejich odjezdu zazvonil zvonek u dveří. Nejspíš si rodiče něco důležitého zapomněli doma (jako například peněženku – to by se tátovi podobalo). O to víc jsem byla překvapená, když jsem otevřela a za dveřmi stál Edward.

Rozhodla jsem se, že nebudu dělat kapitoly tak zbytečně zdlouhavé. Alespoň už nebudou tak nudné, co? :D

Prosím o komentáře. Díky za přečtení.

Lucienne

Autor: Lucienne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nesni svůj život, žij svůj sen - 3. kapitola - Jedno nevinné rande s upírem: