Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 37. kapitola

Alice by Zuzka


Nerozluční! - 37. kapitolaNo, po delší době je tu další kapča. Jak dopadne Bellin a Jasperův příjezd domů? Proběhne to v klidu, nebo se ještě něco semele? Příjemné počtení přeje Jane006.

37. kapitola – Pro to neexistují slova

 

(pohled Belly)

 

Naše auta zastavila před volterrským hradem a nám se kupodivu nikdo nevyřítil vstříc. Ano, svítilo sice sluníčko, ale bylo to zvláštní. I když…

Po tom incidentu před deseti lety už to nebyla ta veselá a domovská Volterra. Ještě před pár měsíci to bylo jako procházet se téměř opuštěným sídlem. Jeho zdi sice zažily obrovský kus historie, spoustu lidského štěstí i neštěstí, dětské radosti a mnoho románků. Do dnešní doby ale jakoby se dochovala jenom ta sklíčenost, která se přenesla i na jeho obyvatele.

„Tak takovými myšlenkami mě moc nepovzbudíš,“  ozval se mi v hlavě mírný Jazzův hlas.

„Já vím, moc se omlouvám,“ šeptla jsem nazpět a chytla ho za ruku jakmile vystoupil. Když to teda vezmu ve zkratce, nikde nikdo, ale určitě o nás věděli.

„Fajn. Tak přijdeme domů neohlášeny,“ ozvala se vedle mě Alice.

„Stejně o nás už ví. Jenom se nechtějí obtěžovat,“ zamumlala jsem.

„Kdyby věděli,“ zašeptala a pohledem loupla ke své matce, posléze k Jazzovi a nakonec k Edwardovi, který jí váhavě tiskl ruku, jako by se bál, že jí to snad bude vadit.

„Tak dost polemizování. Nehodlám tu stát navěky,“ zabručel Jazz a slyšela jsem, jak se někde vzadu Emmett uchechtl.

„Víte co?“ vyhrkla jsem najednou, když se všichni dali do pohybu a jakoby na můj povel se zase zastavili.

„Ano?“ zeptal se zdvořile Carlisle.

„Já s Alicí půjdeme napřed. Ohlásíme, že jsme přivedly návštěvu. To se sluší. A možná trošku naznačíme, že by se neměli leknout, až uvidí, že s námi přišel ještě někdo,“ navrhla jsem.

„To by bylo docela rozumné,“ přikývla Esmé.

„Souhlasím,“ přitakal Carlisle. Ostatní jen pokývali hlavou.

„Tak pojď,“ řekla jsem Alici a svojí přirozenou rychlostí vyrazila do recepce.

Seděla tam mladá dívka. Jmenovala se Lucy a pracovala pro nás teprve pár měsíců. Přesto nás obě dobře znala.

„Slečno Alice, slečno Isabello! To je ale překvapení! Nikdo vás nečekal, kdyby –“ vyhrkla, ale já ji zastavila s mírným úsměvem na rtech.

„To je v pořádku, Lucy, nic se neděje.“

„Mám vás ohlásit?“ zeptala se mile.

„Ohlásíme se sami, ale mám na vás menší prosbu,“ řekla jsem a posunkem ukázala ke dveřím a ostatní vešli. Tím, že Lucy viděla Jaspera a Adrianu, nevznikl žádný rozruch, protože je neznala. Přesto si je změřila nedůvěřivým pohledem.

„Ano, slečno?“

„Počkejte tak pět minut a potom naše přátele pošlete do trůnního sálu za námi,“ nařídila jsem jí.

„Bez ohlášení vládcům, slečno?“

„Ano. Ujišťuji vás, že z toho nebudete mít žádné potíže, spíše naopak,“ usmála jsem se.

„Jak si přejete,“ kapitulovala nakonec a zase si sedla za monitor. Alice potom kývla na Cullenovy a my se vydaly do trůnního sálu. Zatím samy.

Nikdy v životě mi ta cesta směrem do hlavního sálu nepřišla tak dlouhá. Byla jsem nervózní, a to jsem vlastně neměla důvod. Nedokázala jsem si představit, jaké to muselo být pro Jazze nebo Adrianu. Josh tu nikdy nežil, ale Adriana ho už považovala za svého syna, takže asi taky chtěl udělat co nejlepší dojem, což v téhle chvíli nebudu nejjednodušší.

Před dveřmi jsme se zastavily. Alice se na mě podívala.

„Tři…“ začala.

„…dv a…“ kývla jsem

„… jedna,“ vyhrkly jsme společně a otevřely dveře. Dění v místnosti se rázem zastavilo.

Jane zrovna něco vyprávěla Arovi, a když tak ztuhla s otevřenou pusou, působilo to dost komicky. Alec si v pohodě seděl na trůně, který mu propůjčila Alice, a nevěřícně na nás zíral. Za Arem stála Sulpicie stále celá v černém, tichá a i nadále smutná.

Aro vykulil oči a vykoktal: „Bello! Alice! Co tady… chci říct, nedaly jste nám vědět…“

„Ne, nedaly, strýčku. A měly jsme k tomu pádný důvod,“ řekla Alice.

Sulpicie se k nám pomalu vydala. Jane na nic nečekala, vyřítila se z trůnu a už nás obě sevřela v objetí.

„Belo, Alice! Chyběly jste mi, holky,“ švitořila. Pak nás ale pustila, když přišla Sulpicie, která nás také krátce objala.

„Stalo se vám snad něco, děvčata?“ zeptala se pomalu. Měla o nás strach, nechtěla přijít i o nás.

„Stalo se toho strašně moc. A my… někoho jsme sebou přivedly. Prosím, nesuďte dřív, než vám vše vysvětlíme,“ řekla jsem mírně a dívala se hlavně na Ara.

„Koho jste přivedly?“ chtěl vědět.

To už jsem ale z chodby uslyšela kroky.

„Hlavně klid,“ zamumlala Alice a poodstoupila ze dveří, protože v tu chvíli vešlo sedm upírů a za nimi se schovával jeden poloupír. Ano, slyšeli jeho srdce, ale ještě ho neviděli.

„Adriano!“ zvolal překvapeně Aro.

„Aro,“ přikývla a mírně se poklonila.

„Jak ses… kde jsi byla?!“ zavrčel.

„Všechno ti vysvětlím… ale můj příběh teď není tak důležitý. Ani já,“  odpověděla v klidu a ustoupila. Teprve teď si Aro všimla Cullenů.

„Carlisle… starý příteli, to je tedy neočekávaná návštěva,“ zamumlal.

„Já vím, Aro. Ohlásil bych se, ale objevily se určité komplikace,“ řekl Carlisle přátelským hlasem.

„Jaké?“ chtěl vědět Aro.

Na to už Carlisle neopověděl. Místo toho také ustoupil. A ustoupila i celá jeho rodina, až se všem v sále naskytl perfektní pohled na Jaspera.

Jestli byli překvapení, když viděli mě a Alici, tak teď byl sál plný soch.

„Nereagují…“ zamumlal zklamaně Jazz.

„Začnou, uvidíš. Jsou v šoku, ale všechno bude v po–“

Než jsem stačila dokončit myšlenku, jedna ze soch se probrala. Jazzova máma. Nadsvětelnou rychlostí se k němu rozběhla a sevřela ho v náručí. Začala vzlykat, i když bez slz. Prostě ho držela, nic neříkala a kolébala se s ním za strany na stranu. Došla jí slova.

Jazzovi vlastně taky. Svíral svoji mámu možná ještě pevněji než ona jeho a brečel taky. Ovšem s tím rozdílem, že jemu slzy tekly. Z jeho pocitů a myšlenek jsem vyčetla, že se za ně už nestydí. Už to nebyl ten samý kluk, kterého jsem znávala. Změnil se.

Ale byl to stále můj Jazz.

Periferní viděním jsem zaregistrovala, že Aro vstal pomalu z trůnu a míří k nám. Když se dostal až ke svému synovi a manželce, Sulpicie Jazze na chvilinku pustila.

Aro si ho pečlivě prohlédl a zbledl.

„Synu…“

„Otče,“ zašeptal Jazz.

„Odpustíš mi?“ zeptal se Aro a během těch dvou slov se mu několikrát zlomil hlas, pokud to vůbec bylo možné.

Jazz chvilku mlčel. Byl to totiž přece Aro, kdo ho donutil do té bitvy jít. A i když jsem Jazze znala lépe než kohokoliv na světě, nevěděla jsem, co mu na to odpoví.

„Nemám, co bych odpouštěl,“ zamumlal nakonec.

Aro už na nic nečekal. Sevřel ho v náručí tak, jako jeho žena.

Samým štěstí mi vyhrkly do očí slzy. Takhle šťastné jsem je neviděla už dlouho. Deset let. Deset dlouhých let, kdy jsme si všichni mysleli, že náš milovaný princ Volterry, náš bratr, syn, přítel, spolubojovník a moje láska, je mrtvý.

Jakmile ho rodiče na chvilku pustili z náruče, vrhla se na něj Jane s Alecem.

„Ty mizero!“ zaječela, ale štěstím přímo zářila. Popadla ho do náruče a držela ho několik dalších minut, než si Alec taktně odkašlal.

„Chyběl jsi mi, kamaráde,“ usmál se Alec, také ho pořádně objal a poplácal po zádech.

„Vy mně taky,“ pousmál se Jazz.

Nikoho dalšího už k němu ovšem Aro se Sulpicií nepustili a opět si ho zabavili pro sebe. Nedalo se jim to vyčítat.

Snad po další půlhodině za sebe Aro dostal: „Jak…?“

Tázavě se díval na Jazze, ale já z něj cítila, že mu to nechce vyprávět. Bylo to pro něj ještě moc bolestné, vracet se k tomu, co zažil.

A tak jsem udělala to, co ještě nikdy.

„Strýčku.“

Aro se na mě otočil.

„Bello?“

Místo odpovědi jsem ho chytla za ruku a vypudila štít ze své hlavy. Aro na chvilku vykulil oči a zatvářil se šokovaně, jak se mu před očima začínal míhat můj život. Nikdy jsem ho nenechala nahlédnout do své hlavy, ale věděla jsem, že náš příběh nezvládnu vypovědět slovy.

Když Aro získal všechny moje vzpomínky, stáhla jsem ruku zpět a pousmála se.

„Ostatní budou jistě chtít vysvětlení. Řekni jim ho. Ale já a Jazz u toho nemusíme být,“ vysvětlila jsem mu.

„Já… chápu.“

Pak se otočil na Carlislea.

„Carlisle, příteli, nevím, jak se ti odvděčím. Zachránil jsi mému synovi život. Už navěky jsem tvým dlužníkem,“ prohlásil Aro a zdálo se mi, že tím Carlislea trochu překvapil. Asi o něm neměl nejlepší mínění.

„Dělal jsem jen svoji práci,“ odporoval.

„To na věci nic nemění. Byli jste v nebezpečí. Trpěli jste hlady, neměli jste nás moc v lásce a stejně jste pomohli naší rodině,“ řekl a zaměřil se na Alici a Edwarda, kteří se stále drželi za ruce. „Vlastně, jak vidím, jste do ní i vstoupili.“

„Já, tedy my –“ zakoktal se Carlisle, ale Aro ho přerušil.

„Jane!“ zavolal ji.

„Ano, pane?“ ptala se a už stála vedle něho.

„Ubytuj je v našich nejlepších komnatách a splň jim všechna jejich přání,“ nařídil jí.

„Jak si přejete, pane,“ usmála se a už vedla poněkud vyvedenou Cullenovic rodinku do hlubin hradu, přidělit jim komnaty.

„Děkujeme, Aro,“ zamumlal ještě Carlisle ve dveřích a dohnal ostatní. Alice se na mě usmála a vyrazila za nimi. Adriana s Joshem tu však zůstali.

„Smíme tu také zůstat, můj pane?“ zeptala.

„Z Beliných vzpomínek jsem zjistil, čím jsi prošla. Jsi a vždycky jsi tu byla vítaná,“ usmál se Aro a pak se otočil na Joshe.

„Co se týče tebe, tebe tvůj stvořitel stvořil, abys mu pomáhal znepříjemňovat život našim dětem… Ale nakonec ses zachoval jako čestný muž a zachránil Bellu i Jaspera. Bude mi ctí, když tu s námi také zůstaneš. A nejenom kvůli tvému výjimečnému daru, věř mi. Tuším totiž, co ti o mně Sergej napovídal,“ usmál se na něj Aro.

Josh přikývl: „Děkuji, pane. A co se týče Sergeje, jemu jsem nikdy nevěřil. Alespoň od té doby, co jsem poznal Bellu.“

Aro se spokojeně usmál a nařídil Alecovi, ať jde najít pokoje i pro ty dva.

„Nemůžeme už zmizet?“ vyslal ke mně Jazz v myšlenkách.

„Zařídím to,“ slíbila jsem mu.

„Strýčku, teto, jsme s Jazzem po té cestě unavení. Rádi bychom odešli do našich komnat odpočívat, zítra budeme mít spoustu času na –“

„To je v pořádku. Jděte, zlatíčka,“ zašeptala Sulpicie a byla to první slova od té chvíle, co spatřila Jazze.

„Děkujeme, mami,“ usmál se na ni.

Teta ho ještě políbila na čelo, pohladila po tváři a nechala nás jít.

Cestou k našim komnatám mě Jazz vzal za ruku.

„Bude to zvláštní. Budou se ke mně chovat jinak,“ stěžoval si.

„Já vím. Ale my to zvládneme.“

„Společně,“  přikývl a usmál se, když jsem si mu položila hlavu na rameno a víc se k něm přitulila.

„Společně,“ souhlasila jsem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 37. kapitola:

 1 2   Další »
15. t
22.01.2015 [15:11]

Skvělé , akorát je mi líto Caia . Jeho manželka s dcerou jsou ve Volltere a on je sám. Emoticon Emoticon

14. BJaneVolturi
17.05.2012 [20:21]

Honéééém!!!

13. loki
16.05.2012 [12:21]

napis prosím další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon moc díky Emoticon Emoticon Emoticon

07.05.2012 [17:48]

vecerniceŠikulka! Jsem tak ráda, že se jasper vrátil :D ted už jenom aby jim to vydrželo :D

11. crazygirl666
28.04.2012 [23:24]

Emoticon Emoticon Emoticon

10. Leník
24.04.2012 [22:32]

super kapča a vůbec super celá povídka. doufám, že Sergej dostane pořádně na prdel Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Lucka
24.04.2012 [16:47]

krásné shledání s rodinou. Moc se těším na další kapitolu Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. Verča
24.04.2012 [15:26]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.04.2012 [14:50]

Irmicka1Tuhle povídku jsem začala číst včera a dnes jsem se dostala až sem. Chystala jsem se na ni už dlouho, ale jaksi nebyl čas. Já jsem spíš Tým E+B, ale tady se to hodí líp Jazz s Bellou jsou prostě sehraná dvojka, která k sobě tady patří a podle příběhu jim to bylo souzeno. Je to neuvěřitelné to jejich pouto, jak moc se milují a jsou si oddaní. Umíš popsat pocity, třeba jak si Bella uvědomovala ty pocity a ta písničky to bylo úžasné. Tohle bych já nedokázala. Celá povídka má něco do sebe a je prostě neuvěřitelná. Každá kapitolka byla neuvěřitelná a nemohla jsem od ní odtrhnout zrak a ani nechtěla. Komu by se chtělo, když je to nesmírně napínavé? Prostě krása. Pokračuj dál držím palečky a těším se na další dílek, který bude sám o sobě úžasný. Tak honem ať mám co číst Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

24.04.2012 [14:42]

CatherineCullen Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!