Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 20. kapitola

08.08.2011 (08:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2868×

20. kapitola – Alice

(pohled Belly)

Loučení bylo nesnesitelné. Nikdo mi nedovolil doprovázet je alespoň na letiště, a tak jsem se s Jazzem, tátou, strejdama, Demetrim i Felixem, musela rozloučit před hradem. Nejhorší bylo loučení s tátou, ale ještě horší s Jazzem. Políbila jsem ho, objala a už ho nikdy nechtěla pustit.

„Já se vrátím,“ zašeptal mi do ucha a vymanil se z mého objetí.

„Miluju tě,“ dodal v myšlenkách.

„Miluju tě.“

S Jane jsme sledovaly vzdalující se auto. Já brečela, Jane měla na tváři smutný výraz. Její Santiago musel jít také. Alec stál vedle nás, ale byl naštvaný. Chtěl jet také, jenže velká trojka mu to zatrhla – prý se jeho schopnosti budou hodit více tady ve Volteře, když se akce nepovede. Cílem akce totiž bylo zničit všechny rumunské potížisty.

Auto zmizelo za zatáčkou. Moje srdce, můj život byl spjatý s jednou osobou v něm a zoufale jsem toužila po jeho návratu. Okamžitém. Pak nastartovaly další auta a vyrazily za tím prvním.

Začalo se stmívat. Jane mě chytla kolem ramen a vedla mě do pokoje. Nevnímala jsem ji, dutě jsem hleděla před sebe a odmítala vnímat ty její povzbudivé řeči.

Dovedla mě až do pokoje a zkoumavě na mě pohlédla.

„Nemám tu dneska v noci zůstat s tebou, Bello? Popovídáme si, jako za starých časů?“

„Díky, Jane, ale myslím, že potřebuju být sama.“ Kývla a zmizela. Svalila jsem se do peřin a rozbrečela se. Teď už jsem nemusela hrát tu habaďuru, že to nesu statečně. Mou mysl zaplavovaly miliony vzpomínek. Na otce, strejdy, dětství, Jazze. Ty vzpomínky na něj byly nejhorší, trhaly mi srdce a já se přesto dál nutila vzpomínat.

Ani jsem si nevšimla, kdy se vzpomínky změnily ve sny. Nebyly to příjemné sny. Byly to noční můry a ke všemu nejhorší, jaké jsem si byla schopna představit. Rychle jsem se posadila a zrychleně oddechovala.

Vstala jsem a prohlábla si vlasy. Mířila jsem do koupelny, abych si opláchla obličej. Spát se mi už nechtělo a ani bych nemohla - s takovými sny.

Opláchla jsem si tedy obličej a poslepu sáhla pro ručník. Nebyl to však věšák, kdo mi ho podal. Rychle jsem si vytřela oči a podívala se na nezvanou návštěvu v mém pokoji. O to víc mě překvapilo, když mi pohled oplatila moje sestřenka Alice. Nezmohla jsem se na slovo, tak promluvila jako první.

„Omlouvám se, Bello. Vím, že chceš být sama, ale také vím, že nás vlastně ještě nikdo nepředstavil. Chtěla jsme tě poznat, i když v takhle nevhodnou dobu.“ Zatřepala jsem hlavou.

„To nevadí, také bych tě ráda poznala.“ Aspoň přijdu na jiné myšlenky, pomyslela jsem si, když si Alice sedala do křesla naproti mně.

„Nepletu se, když se domnívám, že do plesu jste o mně s Jasperem neměli ani tušení, že ne?“

„Nepleteš se.“ Alice zakroutila hlavou a hněvivým pohledem přelétla místnost.

„Proč to tu tak nesnášíš, Alice?“ Podívala se na mě těma vševědoucíma očima.

„To je dlouhý příběh.“

„Máme moře času.“ Pousmála se.

„Tak dobrá. Začnu tedy od začátku.“ Přikývla jsem.

„Můj otec - stejně jako tvůj, nebo Jaspera - si našel ženu mezi lidskými dívkami. Jmenovala se Adriana.“ Alice se odmlčela a do očí se jí zase vkradla bolest.

„Ona... umřela při porodu?“ zeptala jsem se tiše. Alice si povzdechla.

„Právě, že ne. Proměna probíhala úspěšně, jako později u Sulpicie, ale moje matka, těsně po ukončení proměny… prostě zmizela. Nikdo ji nikdy nenašel, i když ji hledali. Otec byl šílený, později se smířil s tím, že ho opustila. Zahořkl. Neupnul se na mě, jako jakýkoliv jiný normální otec. Dával mi za vinu její odchod. Vychoval mě strýc Aro a Markus. Také Jane s Alecem. To oni mi nahrazovali celá ta léta otce a matku… Ale dělali to celé špatně. Moc na mně lpěli, nic jsem nesměla, měla jsem ještě míň svobody, než vy oba s Jasperem dohromady.

Proto, jakmile jsem oslavila osmnáctiny, sebrala jsme se a odešla od nich. Vracela jsem se sem na návštěvy, ale otec mi to nikdy neodpustil, bral to tak, jakože jsem ho také opustila. Nikdy jsme si sice nebyli blízcí, ale vím, že jsem pro něj tam někde uvnitř hodně znamenala. Bohužel mi to nikdy nedal nijak najevo.“

Zase mi tekly slzy. Tentokrát nad Aliciným příběhem.

„Kdes byla celé ty roky?“

„Hodně cestuju. Nebo spíš hledám. Hledám matku, stále se mi na tom něco nezdá a věřím, že žije. Otec už to vzdal, ale já to nevzdám nikdy…

Pak jsem se doslechla, že jste se narodili vy dva. Přijela jsem se podívat, poblahopřát, ale neviděli jsme se osobně. Dnes mě to docela mrzí. Ale jsem ráda, že už si ze mě vzali ponaučení a vás dva tak nepérovali, jako mě.“ Alice se na konci vyprávění smutně pousmála.

„Když jsi vešla na ten ples… Jak si to myslela, že jakmile jsi jenom viděla, jak se rozhodl, vydala ses na cestu?“ Byla jsem stále zvědavá.

„Vy s Jasperem nejste jediní nadaní. Mám také dva dary, jako vy dva. Vidím budoucnost.“

„A ten druhý?“

„Bude to znít směšně, ale… já prostě dokážu komunikovat s… mrtvými. Nebo spíš oni se mnou, když mi něco chtějí, abych předala vzkaz nebo tak, nedají mi pokoj, dokud to udělám. Najdou si mě. Všude.“ V očích měla zase tu hrůzu. Teď mi bylo líto, že jsem se vůbec na něco ptala.

„Promiň, nechtěla jsem…“

„To je v pořádku. Vlastně i pro tebe mám jeden vzkaz,“ zašeptala Alice a smutně se podívala kamsi za mě. Nevěřícně jsem se na ni podívala.

„Od koho?“

„Od tvé matky… Je na tebe moc hrdá. Je spokojená i s tvou volbou. Mám ti říct, že na tebe vždy dává pozor, nikdy nejsi sama. Neopustila tě. A mám ti říct ještě něco... Máš se řídit tím, co jsi někomu slíbila. Nesmíš tu přísahu porušit, ať se stane cokoliv.“

Zírala jsem na ni a nebyla schopna slova. První část vzkazu, byla jasná, i když jsem pořád trochu zírala. Ta druhá… Jak to máma myslela? Tu druhou část jsem prostě nepochopila.

„Kéž by mi to mohla říct sama. Strašně ráda bych ji poznala.“

„Ona tebe také. Já osobně jsem ji viděla jen jednou – když tě čekala. Milovala tě. Miluje tě. Stále, nikdy nepřestane a není jí líto, že se pro tebe obětovala. Ona vlastně nikdy nepočítala s tím, že to přežije. Věděla, že není tak silná, jako byla Sulpicie.“

Začala jsem brečet nanovo a ještě víc. Mami…

Alice už měla slzy v očích také. Objala mě. Silně a pevně. Obě dvě jsme tam jen tak seděly a brečely. Žádná z nás neměla potřebu ještě promluvit a já věděla, že jsem v Alici našla opravdovou přítelkyni.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 20. kapitola: