Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 23

25.05.2014 (20:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1556×

„Chtěla bych častěji jezdit do Forks. A hlavně… chtěla bych, aby se mé dítě narodilo tam. Chci rodit ve Forks…“

Po tom, co jsem sdělila rodině tuto novinku, byli všichni jako zamražení. Věděla jsem, že to za mými zády probírají kdykoli to jde, ale přede mnou si hrají na tichou vodu. Jen co zmizím, rozebírají to znovu, jako bych vůbec neměla dokonalý sluch. Nebavilo mě to. Alice mě neustále tahala do města po nákupech pro věcičky na miminko. To je jedno body, další dupačky a hele, tohle je taky moc krásný, to si prostě musím koupit. A radši ve dvou velikostech a dvě různé barvy, aby to slušelo chlapečkovi i holčičce.

Esmé s Rose a mamkou se mě snažily zabavit úpravou mého bytečku, aby to bylo vhodné pro malé dítě a také snazší pro mě, abych se tam mohla lépe pohybovat, když ze mě začíná být vzducholoď. Táta začal skládat píseň, protože si postavil hlavu, že když mám jednu vlastní já s Bellou, mou mamkou, tak mé dítě ji musí mít taky. Každý se mě nějak snažil zabavit a odreagovat, až mi z toho bylo nejhůř, jak jen mohlo. Radši jsem trávila spoustu času v koupelně nad různými knihami, nebo s Carlislem v nemocnici a předstírala vyšetření, jen abych se vyhnula tomu domácímu šramotu.

Velkou oporou mi byl Emmett s Jasperem, kteří jediní chápali mé útrapy a názory. Občas mě vytáhli s sebou na lov, jindy jsme se jen tak váleli v trávě a Emmett dělal blbosti s mým tvorečkem, který mu každý dotek opětoval kopnutím. Bita jsem při tom byla já, protože já měla bolesti břicha od smíchu a kopanců mého mrněte. Ale o to víc jsem ho milovala a těšila se, až ho uvidím, až zjistím, jak vypadá a jak moc je mu podobný. Kéž by vypadal jako on, ať je mi alespoň malou útěchou.

Ale jediným opravdovým vysvobozením pro mě byly telefonáty se Sethem a ostatními z rezervace. Vždy mě tak příjemně hřálo u srdce, cítila jsem se, jako bych byla zpátky ve Washingtonu.

Sethův hlas mě uklidňoval, smála jsem se jeho historkám, co zase smečka vyvedla. Vždy mi řekne o každém upírovi, který tam proběhl, a o všem, co se děje ve městě. Připadala jsem si volná a… doma.

Za dva týdny, které díky mé praštěné a aktivní rodině uběhly jako voda, jsme jeli do Forks znovu. Těšila jsem se jako malé dítě na Vánoce, doufala jsem, že ho tam konečně uvidím. Že Jacob bude doma a já mu budu moci vše říct. Tentokrát s námi jela i Bella, přímo si to vynutila. Nedivila jsem se jí, je to její milované město.

V rezervaci s vlky jsem zůstala jen já, opět jsem bydlela u Setha. Rodiče byli ve svém malém domečku v lese, kousek od vily. Nahlas neřekli ten důvod, proč nezůstali v La Push, ale každý si to domyslel. Jak často se jim poštěstí být v domě sami bez dlouhých nadpřirozených uší?

Před odjezdem zpátky do White Horse jsem se opět setkala s Alishou a Thomasem. Zajeli jsme si do Seattlu, kde jsme si sedli do kavárny a následně zašli do kina. Neustále jsme si povídali, všichni tři jsme se drželi za ruce. Oba dva mi neustále sahali na bříško a byli z toho unesení. Prošla jsem s Alishou pár obchodů, a když jsme zjistily, že Thomas z toho zrovna dvakrát odvařený není a odkývá nám každý kus oblečení, který jsme si oblékly, i když si toho spoustu koupila jen Alisha, neboť nevypadala jako pátrací balón, jeli jsme zpátky. Užili jsme si to na plné čáre, byla jsem šťastná. Přesně tyhle chvíle mi ve White Horse chybí.

Hrozné pro mě bylo, když jsem opět musela odjet, když nastal přímo den odjezdu. Bylo to, jako by mě rvali zevnitř. Forks pro mě znamenalo víc, než jsem myslela, mělo příliš velkou váhu a prostor v mém srdci. Moc dobře jsem věděla, že si rodiče všimli, jak mě to tíží, ale ani jeden z nich neřekl ani slovo. To mě mrzelo ještě víc. Cítila jsem pocit zklamání.

Ačkoliv jsem se tomu divila, tentokrát jsem během cesty moc nespala. Občas jsem si s rodiči povídala, jindy jsem jen tak koukala z okna a přemýšlela. Někdy jsem poslouchala hudbu z rádia. Zkrátka jsem nějak přežívala tu cestu autem.

V hlavě jsem měla opět to, že Jacob se neukázal. Neozval se. Je to divné, musí přece v myslích ostatních vlků vidět mě a naše dítě, musí vědět, že zase jezdím do Forks. Musí mít přece přístup k myšlenkám ostatních vlků. Není možné, aby to přehlížel, přece musí pořád něco cítit. A prostě musí.

Během jízdy jsme několikrát zastavili na jídlo a jiné potřeby. Vždy jsem toho snědla hromadu. Občas to také chtělo trochu pohybu, jinak bych byla ztuhlá jako prkno a z toho auta by mě museli dostat heverem. Neudělala bych jinak ani krok.

Během jízdy se mi zdálo, že ta cesta je nekonečná a někdo běží před námi a dodává nám další kilometry navíc. Nudila jsem se. Jaké pro mě bylo vysvobození, když jsem zahlédla rovnou střechu našeho domu a dřevěné obložení. S jakou chutí jsem vystoupila a doplahočila se dovnitř. Strejdové mi mezitím odnesli tašky do pokoje.

Přivítala jsem se se všemi ostatními a rychle zaplula k sobě domů. Opřela jsem se o dveře a svezla se k podlaze. S balonem přede mnou to nebylo úplně lehké, ale dalo se. Sklonila jsem hlavu a ihned jsem věděla jediné.

„Potřebuju sprchu.“ Jak jsem řekla, tak jsem dělala. Vstala jsem a začala hledat své věci. Oblečení, kartáček, hřeben a podobně. Jen co jsem za sebou zavřela dveře od koupelny, svlékla jsem se a ponořila své tělo do vlažné, ne horké, vody. Užívala jsem si to. Netušila jsem, kolik času uběhlo, ale když jsem usoudila, že jsem tam až moc dlouho, v rychlosti jsem si umyla vlasy a vylezla ven. Osušila jsem se a oblékla si nejdřív župan. Trochu jsem si vyfoukala vlasy a rozčesala je, vyčistila si zuby a pořádně se odlíčila. Měla jsem se prostě skvěle.

Když jsem byla hotová, postála jsem si chvilku před zrcadlem jen ve spodním prádle a kochala se svým bříškem. Připadala jsem si krásně výjimečná. Nakonec jsem se jen usmála a opět se zabalila do županu. Vyšla jsem z koupelny a ovanul mě chladnější vzduch z místnosti.

Z ničeho nic jsem si připadala šíleně unavená a nevyspalá. V mysli mi vyskočil obrázek mé měkké postele, která je jen kousek ode mě, jen pár kroků. Nadýchané polštáře, pohodlná matrace a ničím nerušený spánek. Podívala jsem se na dveře mé malé ložnice a zaváhala. Mám si jít lehnout nebo ne?

Pak jsem si vzpomněla na mou aktivní rodinku. Nakupování oblečení a potřeb, lov s Emmettem, vyšetření u Carlislea, nový nábytek a barvy s Esmé…

Mé rozhodnutí bylo okamžité. Moje nohy mě samy vedly do ložnice. Sundala jsem si župan a jen lehce vklouzla pod peřinu. Zachumlala jsem se až po krk a cítila úlevu z toho, že mé tělo je volné a ničím nesvázané. Než jsem se nadála a začala nad něčím přemýšlet, měla jsem před očima tmu a oddala se spánku…

…

Bezesný spánek mi dal mnoho. Spousta energie a chuti do života, měla jsem náladu se usmívat. Probudila jsem se, ale ještě několikrát se přetočila v té měkké bělosti. Nechtěla jsem vstávat. Bylo mi úžasně, naprosto dokonale. Cítila jsem šimrání mého tvorečka v bříšku, tudíž jsem věděla, že je vše v pořádku. Pravda, něco – spíš někdo – mi tu k té dokonalosti chyběl, ale spokojila jsem se s tím, co jsem měla.

Otevřít oči pro mě bylo nadupířím výkonem, neboť mě oslepovalo světlo, které se kolem rozlévalo. Zkoušela jsem to několikrát, až se mi povedlo udržet oči otevřené. Dívala jsem se do stropu a uvažovala, jestli vstanu. Mé myšlenky se ovšem nestihly rozutéct nikam daleko, neboť někdo vstoupil do mého bytečku a mířil přímo ke mně do ložnice. Rychle jsem sáhla po triku pod polštářem, které jsem tam měla na spaní, a oblékla se, abych nebyla jen v podprsence.

Během chvilky někdo zaklepal na dveře pokoje a já ho vyzvala dál.

„Dále,“ řekla jsem a čekala, kdo přesně vstoupí. Byla to mamka. V rukách nesla tác s chleby a zeleninou. V tu chvíli mi došlo, že můj žaludek volá po něčem k snědku. Všimla jsem si také neprůhledného kelímku s brčkem. To byla krev. Ve stejný moment mi také došlo, že mám žízeň.

„Dobré ráno, zlato. Nebo spíš odpoledne?“ řekla mi milým sametovým hlasem. Přišla k mé posteli a tác s jídlem mi položila na deku. Ihned jsem se vrhla po plastovém kelímku a celý se ho snažila vypít. Lákala mě ta chuť a vůně čerstvé krve.

„Děkuju za ten luxus, naprosto mi to vyhovuje. Je to bez jediné chybičky,“ řekla jsem jí jako pochvalu a opět si cucla krve. „A kolik je vlastně hodin?“ zeptala jsem se a přitom se podívala na hodiny. Bylo půl páté.

„Nespala jsi moc dlouho, asi hodinu a půl. Byla jsi unavená, šlo to na tobě znát. Také jsem bývala po dlouhých cestách rozlámaná, když jsem ještě byla člověk. Obzvlášť, když jsem usínala v tvrdém upířím objetí tvého otce. Ale bylo mi dobře, to nemůžu popřít,“ svěřila se mi a já si všimla, jak se lehce zasnila do doby, když jí v těle kolovala horká krev stejně jako mně.

„Jo, pro lidi je to náročné. Taky jsme mohli letět letadlem,“ zabrblala jsem si pod fousy a dopila kelímek s krví.

„To ano, ale pak by to nebylo to pravé vzrůšo. Ale dost k tomu… nechceš donést ještě jeden kelímek? Je toho dost a ty jsi dlouho nepila,“ nabídla mi mamka a natáhla ruku po prázdném kelímku. Já jen zavrtěla hlavou.

„Ne, děkuju,“ přidala jsem k tomu a pustila se do chlebů a zeleniny. Mamka mě pozorovala a já si po chvíli uvědomila, že na mě pořád kouká. Zarazila jsem se během pohybu ruky k mým ústům a chleba odložila.

„Děje se něco, mami?“ zeptala jsem se jí a dívala se do jejích očí. Ona se jen usmála a pohladila mě po vlasech, jako když jsem byla malá.

„Promiň, já jen, že jsi hrozně rychle vyrostla. Sedm let je prostě málo. A taky jsem ti vlastně přišla říct, že během toho, co jsi spala, jsme my všichni ostatní dost debatovali a dohadovali se. Kluci se kvůli tomu velmi pohádali, ale díky Carlisleovi a Esmé se rozhodlo v tvůj – náš – prospěch. Měla bys mít radost,“ začala mi vysvětlovat a já byla najednou plna očekávání, jako střela, která má každou chvíli vybuchnout.

„A o co tedy jde?“ zeptala jsem se nervózně a s úsměvem ve tváři.

„Víš, řekla jsi nám všem, že bys chtěla, aby se miminko narodilo ve Forks. Tak jsme se tedy rozhodli, že ti to splníme. Vrátíme se zpátky,“ řekla a mně se od radosti snad zastavilo srdce. „Vrátíme se všichni, jak nejrychleji to půjde, jen se tu musí vybavit pár věcí. Shodli jsme se, že ti to prospěje. A nám všem ostatním vlastně taky,“ dopověděla a usmála se. Já jsem odložila tác s jídlem stranou a vrhla jsem se Belle kolem krku. Objala jsem ji a zavěsila na ni jako klíště.

„Děkuju. To je snad ta nejlepší zpráva. Teď lituju jen jednoho…“ řekla jsem jí s úsměvem a radostí.

„A čeho lituješ, zlato?“ zeptala se mě sametovým hlasem, který umí vykouzlit jen ona.

„Že jsme tam rovnou nezůstali. Taky mohli ostatní přijet za námi…“ řekla jsem a víc se k ní přitulila. Užívala jsem si to a vzpomněla si při tom na své dětství, které bylo velmi rychle to tam…

…

V dalších několika dnech se Carlisle s Jasperem a Esmé skoro nezdržovali doma. Zařizovali různé papíry a dokumenty kvůli našemu návratu do Washingtonu, Carlisle musel stáhnout svou žádost o práci a spoustu dalších věcí, o kterých jsem ani nevěděla. Alice s Rosalie mi pomáhaly s balením. Moje elfí tetička si neustále mrmlala něco v tom smyslu, že neví, kam zabalit všechny ty oblečky, a že bude muset koupit další cestovní tašky.

Tomu jsem se jen zasmála a dál si skládala své věci do batohů. Měla jsem plné asi tři tašky, když mi Alice donesla další.

„Nevím proč, ale tohle celé mi přijde takové na hlavu postavené,“ řekla z ničeho nic a já jsem se cítila zaskočeně. Jen jsem se na ni vyjeveně podívala a doplnila to slovy: „Ah, aha, ale o čem to mluvíš?“

Seděla jsem na posteli a zrovna si skládala svá trika na hromádku do cestovní tašky.

„No, tohle stěhování a ježdění sem a tam. Já jsem byla od začátku proti tomu,“ odpověděla mi a v tu chvíli jsem si všimla, že je Alice trochu naštvaná. Vstala jsem z postele a zastavila ji uprostřed chůze. Chytila jsem její ruce do dlaní a podívala se jí do očí.

„Stále nechápu. A proč jsi naštvaná, Alice, stalo se něco, o čem nevím?“ promluvila jsem na ni zvědavým hlasem. Alice jen vydechla, jako kdyby kyslík potřebovala, a rezignovaně svěsila ramena.

„Ne, jen… byla jsem i proti tomu stěhování se sem do White Horse, stála jsem za tebou, abys tu mohla zůstat, ale ne. Ten poslední večer jsem se jen trošku nepohodla s Edwardem. Můžeš být vůbec ráda, že jste spolu s Jacobem měli klidnou a ničím nerušenou noc nebo že tě Edward nepřetrhnul hned, co jsi dorazila. Ale teď jsem mu to jen zpětně vrátila a málem jsme se nepohodli znovu. Ten starý paličák mě občas tak štve…“ zkusila mi vysvětlit. Trošku jsem se v tom ztrácela, ale spoustu věcí jsem z toho pochopila.

Naklonila jsem se ke svému malému skřítkovi a objala ji, jak nejsilněji jsem uměla. V tu chvíli mi došla pravdivost jejích slov. Ano, asi je zázrak, že ten poslední večer nevtrhl Edward do chatky a násilím nás neodtrhnul.

„Děkuju, Alice. Ten večer se povedl zřejmě jen díky tobě a za to ti jsem vděčná. Nebýt tebe, tohle mrně bych neměla,“ řekla jsem a společně jsme se na sebe usmály.

„Ne, jsem ráda, že tu je. Viď? Nezlobíš maminku?“ začala mluvit směrem k tomu drobečkovi. „Tak já odnesu ty tašky,“ řekla, nějak si je všechny naskládala do rukou a zmizela jako šmouha ve dveřích.

„Fajn,“ řekla jsem jen a plácla sebou na ustlanou postel, která byla překryta igelitem pro případ, že bychom se sem za několik desítek let vrátili.

Rozhodla jsem se sejít dolů, zavřít za sebou dveře a jen čekat, kdy se zavelí k odjezdu. Dům byl prázdný a bez života, jako by spolu s námi odcházel i duch tohoto domu. Zvláštní.

Vyšla jsem ven, byla mi sice zima, ale nějak jsem si řekla, že to chvíli vydržím. Sedla jsem si na dřevěnou židli na terase, kde většinou Esmé sedávala a četla si. Pozorovala jsem, jak Jasper s Emmettem skládají věci do aut a jak se u toho pošťuchují.

Ani jsem si neuvědomila, že mám své dlaně položené na svém vypouklém bříšku, které jsem si hladila. Líbilo se mi, když jsem cítila, jak se to miminko hýbe a šťouchá mě jemně do břišní stěny. Taková roztomilá věc…

„Nespi, Sněhurko, nebo mi tu zmrzneš,“ slyšela jsem a otevřela jsem oči. Ani jsem si nevšimla, že jsem začínala usínat.

„Máš úplně fialové rty, honem dovnitř a zabalit,“ řekl a v rychlosti mě vzal do náruče. Odnesl mě do obýváku a posadil na sedačku, která na sobě také měla igelit. Zašustilo to a s každým dalším pohybem to šustilo znovu. Emmett mě přikryl dekou, kterou vyhrabal zespod igelitu, a sedl si vedle mě. Já jsem se mu opřela o rameno a zavřela oči. Čekala jsem už jen na to, kdy se zavelí, že se odjíždí.

A to bylo přesně to, co jsem chtěla, chtěla jsem už jen vrátit se domů. Zpátky do Forks. Tohoto klidu na pohovce s Emmettem jsem si moc dlouho neužila, neboť během chvíle jsem slyšela tu jedinou větu.

„Jsme hotoví! Můžeme jet!“ zvolal Jasperův hlas a já slyšela, jak kroky všech z rodiny míří ke vchodovým dveřím. Zvedla jsem se a přikrývku schovala zpátky pod bílou fólii. Chňapla jsem se Emmetta a společně jsme šli k autům.

Tentokrát pro mě vůbec nebylo těžké odsud odjet. Chtěla jsem pryč. S odjezdem z Forks se to vůbec nedá srovnávat. Chtěla jsem jet, v tom byl ten hlavní rozdíl…

Několikadenní cesta byla opět namáhavá, museli jsme hodně zastavovat, abych se mohla protáhnout a podobně. Ovšem ten příjezd stál za to. Osvobozování nábytku od igelitů, skládání věcí do skříní – možná to je zvláštní, ale mě to bavilo. Ostatní si ze mě dělali legraci, že jsem blázen, ale já jsem si to vážně užívala.

Když jsem strkala tašky od věcí, které jsme přivezli, pod postel, najednou mi něco došlo. Můj pokoj není zařízený na pobyt miminka. Mám oblečky, flaštičky a spoustu dalších drobností, ale celkově můj pokoj a koupelna postrádá vybavení.

Pak mi došlo, že nemám plínky a dudlík, neměla jsem ubrousky a pár drobností. Zastrčila jsem proto tašky pod postel a zašla za Alice. Ta byla mým nápadem s nákupy nadšená, naplánovala to na pozítří. Bylo velmi zvláštní, že jsem se na nákupy s Alice těšila. Asi už jsem se vážně zbláznila…

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 23: