Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 14

08.01.2014 (19:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1493×

„Omyl, tati. Já vždycky budu tvoje malá holčička,“ zašeptala jsem a položila mu ruce na ramena. Společně jsme se na sebe usmáli a opět se objali. „Vždycky.“

Táta se usmál. Cítila jsem chvění jeho hrudi, o kterou jsem si opírala hlavu. V jeho objetí mi bylo příjemně, bezpečně a jistým způsobem teplo. I když on je vlastně kus chodícího šutru, tak mně to tak nepřipadalo. Byla jsem vděčná, že mám něco takového, kam se můžu schovat, ať je mi sebelíp, či sebehůř.

„To se hezky poslouchá,“ řekl mi a povzdechl si. Stále jsme se objímali a stáli uprostřed místnosti. Pro někoho zvenčí to muselo vypadat velmi zvláštně, ale nám to divné nepřipadalo.

…

Jedno úterý vystřídalo druhé, pak třetí, čtvrté. Dny plynuly, za chvíli to byl měsíc od té doby, co jsme opustili Forks a nechali vše za sebou. Za celých těch třicet dní jsem se nezastavila, neměla jsem snad ani chvíli pro sebe, ani moment, kdy jsem se mohla utápět ve vlastních myšlenkách.

Ani jeden den jsem nezaregistrovala, že by se někomu rozezněl telefon. Svůj vlastní jsem neměla, protože mi ho táta s Alice sebrali. Důvod byl podle nich jasný. Prý že neustále kontroluji displej a jsem pak duchem nepřítomna. Takže jsem byla bez spojovacího či komunikačního prostředku, totálně odříznutá od okolního světa za hradbami tmavého lesa, který obklopoval náš nový domov.

Ano, říkala jsem, že jsem odříznutá od komunikačních pomocníků, ale měla jsem občas povoleno napsat z Edwardova telefonu zprávu Alishe s Thomasem, aby si nemysleli, že jsem zmizela z povrchu zemského nadobro. Ovšem nikdy se nám nepovedlo se na netu sejít ve stejnou dobu. Já byla celý den pryč a žila v noci, ale oni to měli naopak, takže jsem se pak smála času, ve kterém vždy poslali zprávu s odpovědí. Já o půlnoci, oni v jednu odpoledne. Vtipné.

Důvody mé nepřítomnosti byly různé. Někdy mě část mé rodiny vytáhla na lov a to bylo třeba i na několik dní. Trávili jsme je v horách a lesích. Jindy jsem jela s Alice do města na nákupy, byli jsme všichni v kině a podobně. Jednou jsme jeli do Denali, kde se mi zase věnovali všichni ostatní. Hrála jsem si, že je vše v pořádku a že to zvládám. Něco mi však říkalo, že to nezabralo.

V Denali jsme byli týden, dny za sebou utíkaly a já je ani nestačila sčítat. Připadalo mi, že jeden den je snad o polovinu doby kratší, než má ve skutečnosti být, jako by mu někdo umazal polovinu jeho přidělených hodin. Na druhou stranu se není čemu divit. Buďto jsem v jednom kole, zaměstnávána, zaúkolována či nějak jinak zabavena, nebo se oddávám nicotě v témných koutech mé mysli, když se můj mozek rozhodne, že opět půjdu spát. Ať spím tři, šest, nebo klidně patnáct hodin, vždy se cítím unavená a nepřetržité kručení mého žaludku vždy slyším i ve spánku.

S kručícím žaludkem chodím spát a zároveň se s ním probouzím. Nejpodivnější na tom je, že jím pořád, bez přestávky, neustále do sebe něco cpu. Občas už ostatní ani nevědí, že jsem zase něco snědla. Tedy, dokud to Esmé nehledá v ledničce a nezačne podezírat Emmetta, že to zase využil k některému ze svých žertíků.

Zrovna jsem stála před obrovskou knihovničkou, kterou si Carlisle zařídil ve své pracovně. Pročítala jsem si tituly knih, které se na mě z poličky tvářily. Některé z nich jsem již přečetla, některé dokonce víckrát, naopak jiné po mně zatím jen natahovaly ruce. Knihy tu byly z různých dob a století, některé zachované, jiné díky častému čtení a otevírání už měly potrhaný hřbet a umaštěné stránky, ale stále to jsou knihy, něco, co má alespoň podle mě duši.

Můj zrak padl na knihu z osmnáctého století, když jsem ucítila, jak se mi začal kroutit žaludek. Celý den mi zrovna nebylo nejlépe, takže jsem se tomu ani nepodivila. Cítila jsem trochu pálení v žaludku a náhle mi došlo, že bych tu neměla jen tak postávat.

Hbitě jsem nechala knihu, na kterou jsem již stihla položit ruku, a ihned běžela do nejbližší koupelny. Rukou jsem si přitom stihla pochytat všechny vlasy, protože jsem je vážně nechtěla skropit svými žaludečními šťávami. V tu chvíli jsem slyšela, jak se po celém domě začalo hýbat několik párů nohou.

Skvělé, určitě u toho potřebuju společnost.

Když si můj vnitřek usmyslel, že už to stačí, začala jsem se dávat nějak málo do kupy. Byla jsem trochu rozklepaná a měla příšernou pachuť v puse. Cítila jsem opět prázdný žaludek a rozpálené tváře.

„Zjevně se o mě pokouší nějaká nemoc,“ řekla jsem nahlas těm, o kterých jsem věděla, že čekají za dveřmi. Klika se pohnula a dveře se otevřely dokořán. Dovnitř vešel můj otec spolu s dědou Carlislem. Carlisle se vydal otevřít okno, oh, jak nenápadné a nedotknutelné, pomyslela jsem si kysele a Edward se ihned hnal ke mně, aby zjistil, co mi je.

Přiložil mi ruku na čelo a na chvilku se zaposlouchal do tlukotu mého srdce. Zamračil se, ale nic neříkal. Já jsem ho jen propalovala pohledem, a když mi to jeho osahávání mého obličeje začalo vadit, reagovala jsem. Zároveň jsem stíhala sledovat Carlisleův neobvyklý úsměv na tváři.

„Nic mi není, tati, vážně,“ řekla jsem a sundala jeho ruku z mého čela. Zamračila jsem se a dala mu jasně najevo, že mi to vadí. Neměla jsem totiž zrovna moc náladu na rozhovory.

„Jsi si jistá? Právě jsi do toalety vyklopila jídlo za půlku dne. A už několik dní ti není dobře, nemysli si, že jsem si toho nevšiml,“ odpověděl mi svým starostlivým hlasem. Carlisle mu za zády jen přikyvoval, ale nic neříkal.

„Jsem si jistá, tati, jen mi něco nesedlo, nebo na mě něco leze. Půjdu si lehnout, začtu se do knížky, u toho usnu a až se vzbudím, bude to dobrý. Vážně,“ řekla jsem mu a pokusila se o úsměv a spoustu dalších výrazů, které říkají, že jsem v pohodě.

„Nevím, asi bych tu měl zůstat a na Aliciny nákupy se vykašlat. Ty jsi důležitější než Vánoce,“ začal rozmýšlet. Zaslechla jsem, jak někde v domě se někdo naštvaně napjal a poslouchal náš rozhovor o to bedlivěji. Že by Alice?

„To co-cože? Ne! Tati, vážně, Vánoce jsou důležité svátky a musí se náležitě oslavit. A hlavně víš, jak moc Alice miluje vánoční nakupování s rodinou. Kromě mě, jak už je nám všem známo,“ začala jsem a sledovala otcův chápavý pohled. „Stejně by mě odevšad vyháněla a já bych posedávala na lavičkách před každým obchodem. Takhle můžu zůstat doma a… odpočívat,“ podala jsem mu vysvětlení a doufala, že to zabere. Nechtěla jsem riskovat chodit někde po obchodech a bát se, jestli se můj žaludek opět neotočí kolem své osy. Carlisle v ten moment udělal krok směrem k nám a připojil se do debaty. Nejdřív se však krátce dotknul hřbetem své ruky mého čela.

„Máš pravdu, ale stejně by tu někdo měl zůstat s tebou, kdyby náhodou něco. Pořád jsi napůl člověk, Renesmé, na to nezapomínej,“ vložil se do toho a tím mě podpořil. Jako na povel se ve dveřích objevila Emmettova hlava s vážným výrazem ve tváři. Velmi mě to zaskočilo, protože jsem u něj ještě nikdy neviděla vážný výraz. Vždy se směje jako sluníčko, hezky od ucha k uchu.

„Já bych tu mohl zůstat, jestli by to nevadilo. Myslím, že uhlídat jednoho nemocnýho puberťáka nebude problém,“ řekl a zkusil si na ústech vyčarovat úsměv.

„No, vidíš a problém vyřešen,“ řekla jsem a pokusila se o úsměv, který jasně říkal, že s tím souhlasím a dál už se to rozebírat nemusí.

„Jsi si jistá, Renesmé?“ ujistil se ještě naposledy Edward. Natáhla jsem po něm ruce, aby mi pomohl se zvednout ze země. Nejdříve vstal on a následně mi pomohl na mé vlastní vratké nohy.

„Naprosto.“

„Tak dobrá. Synu, Alice by chtěla vyrazit během pár minut, měl by ses jít převléct,“ řekl mu Carlisle a vydal se napřed do svého pokoje pro oblečení, které mu jisto jistě má milovaná teta připravila.

Couravým krokem jsem se vydala pryč z koupelny, mířila jsem si to do svého pokoje. Lépe řečeno, do svého malého soukromého bytečku. Nejdříve jsem si vyčistila pořádně zuby, pachuť v mých ústech byla příšerná. Mezitím vším jsem poslouchala zvuky v domě, vnímala cizí rozhovory a stačila se míchat do života zvířat, která byla okolo v lesích.

„Jak jí je?“ zeptala se Bella mého otce, který, jak jsem usoudila, došel až k ní. Stáli vedle sebe, představovala jsem si, že jsou v objetí.

„Není jí dobře, hádám nějaká viróza. Zůstane doma s Emmettem, zatímco my ostatní budeme pryč,“ vysvětlil jí klidným hlasem a dál už jsem jen slyšela, jak se jejich rty setkaly. Rychle jsem zaměřila svůj smysl někam jinam a snažila se poslouchat někoho nebo něco jiného. V ten moment jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná tomu, že po nocích spím a nejsem vzhůru jako všichni ostatní.

„Rose! Běž se okamžitě převléct, v tomhle do města na nákupy nepojedeš! Chci, abychom všichni ladili! Honem!“ rozčilovala se Alice a dle zvuků jsem poznala, že tahá Rose do schodů. Ta se následně s hlasitým dupáním naštvaně odebrala do svého pokoje.

Musela jsem se začít usmívat nad smyslem naší rodiny, nedokázala jsem si nikdy představit, že by tu někdo z nás nebyl. Takto v celku tvoříme nádhernou skupinu upírů, sehraná parta, zkrátka rodina. Jako domino. Spadne jedna kostička, spadnou i všechny ostatní. Jako sněhové vločky. Roztaje jedna a spolu s ní roztají i všechny kolem. Dříve či později. Jako řetěz. Praskne-li to v jednom místě, řetěz už nikdy nebude celistvý, nikdy nebude jako předtím, i kdyby se na místo díry dala záplata. Vždy tam zůstane jizva, která se stane překážkou už napořád.

Takových příkladů mi v hlavě naskočilo na tisíce a každý z nich v sobě měl skrytou pravdu o naší rodině. Vybavovaly se mi myšlenky, vzpomínky a různé příhody. Musela jsem se nad nimi vždy usmát.

„Renesmé, odjíždíme!“ ozvalo se zespod a to mě nastartovalo k tomu, abych se postavila na nohy a co nejrychleji to šlo, jsem se dostala dolů, abych se mohla rozloučit. Seběhla jsem schody a zastavila se před hloučkem upírů, který obléhal naše vchodové dveře. Všichni se oblékali, někteří už jen čekali na ostatní nebo na mě. Postupně jsem si se všemi řekla ahoj a vyčkávala, než všichni odejdou ze dveří a nastoupí do aut. Během chvilky auta nastartovala a má rodina zamířila směrem do centra města.

Opřela jsem se o dveře a tiše si oddechla. Ten dům je najednou takový zvláštně prázdný, když má rodina odjede. Nebýt Emmetta, snad jako by ten dům ztratil duši.

Odlepila jsem se od naleštěného dřeva a pomalou chůzí se vydala zpátky do svého bytečku. Jak jsem tak byla uprostřed pohybu, zakručelo mi v žaludku. Položila jsem si dlaň na břicho a chvíli vyčkávala. Prazvláštní zvuk stěn mého žaludku, které se naprázdno třely o sebe, se objevil znovu.

„Tak fajn!“ řekla jsem rozhodně svému břichu, když nepřestávalo s naříkáním. Vydala jsem se proto do kuchyně, kde jsem vyndala z ledničky něco k snědku. Už jen, když jsem to viděla, se mi začaly sbíhat sliny. Nepřestávala jsem u toho vnímat pohled mého strýce odrážející se od mých zad. Emmett si hovil na sedačce a nezapomínal překřikovat komentátory zápasu v americkém fotbale. Každou půl minutu je označoval některou z nadávek a také je doplňoval svými poznámkami a komentáři.

 Nejdříve jsem si namazala nějaké pečivo, ale když jsem ho snědla a uvědomila si, že pocit sytosti se u mě jaksi neprojevuje, zajedla jsem to jogurtem a dvěma kusy ovoce. Připadala jsem si zvláště, že hlad jsem dokázala zahnat až teprve po dvou kusech pečiva, ovoce a jednom větším jogurtu.

S hrnkem teplého čaje jsem se odebrala k Emmettovi a schoulila se celá na sedačku vedle něj. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a pohledem se zavěsila na obrazovce televize. Chvíli jsme tam spolu tak seděli, Emmett opravoval komentátory a já se občas také ozvala, když mě napadla nějaká myšlenka nebo otázka.

„Co dávají po tomhle zápasu?“ zeptala jsem se naprosto nezaujatě, jen abychom tam nebyli potichu jako dvě ryby.

„Víš, že ani nevím? Podíváme se,“ odpověděl mi a jak řekl, tak udělal.

„Basket,“ zkonstatovala jsem, co jsem zahlédla v tabulce, která se objevila na obrazovce. „No, to je velmi zajímavé,“ dodala jsem a cucla si svého borůvkového čaje, který jsem držela oběma rukama, aby mě trochu zahřál. Ještě nějakou dobu jsem takto trávila s Emmettem čas. Co se dělo přede mnou v televizi jsem nevnímala, nezajímalo mě to a spíš jsem se nechala přepadávat svými vlastními myšlenkami.

„Gól!“ vykřikl Emmett a já při tom nadskočila. Byla jsem v šoku, srdce mi zběsile tlouklo. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že jsem začala pomalu usínat a Emmett mi připravil takovéto probuzení. Chtěla jsem se znovu opřít, ale zřejmě díky tomu, jak rychle jsem vyletěla, jsem opět ucítila zvláštní pocit v oblasti žaludku. Nyní už jsem pevně věděla, co to znamená, a tak jsem rychlostí blesku běžela směrem do koupelny. Až když jsem se skláněla nad toaletou, mě napadlo, že jsem mohla utéct do kuchyně ke dřezu a bylo by to tím pádem blíž. Avšak momentálně mi to bylo jedno, neboť vše, co jsem snědla, jsem zase vyvrátila.

Ono je taky nápad sníst najednou tolik jídla, když jsem předtím vše vyzvracela. Mohlo mě napadnout, že tohle skončí stejně. Uslyšela jsem za sebou kroky svého strýce. Přišel ke mně zezadu a chytil mi rukou vlasy, aby mi nepadaly přes obličej dolů. Byla jsem mu za to vděčná, nemusela jsem si je alespoň takto hlídat.

Když jsem měla jistotu, že to bylo všechno, co se rozhodlo opustit mé tělo, konečně jsem se mohla narovnat. Oddychla jsem si, spláchla a přešla k umyvadlu, abych si vypláchla ústa. Podívala jsem se do zrcadla a všimla si Emmetta stojícího za mými zády, jak se opíral o pračku a hlavu měl nakloněnou na stranu. Obličej měl bez úsměvu a čelo svraštělé. Chtěla jsem k němu přiskočit a vyhladit mu vrásky na čele, ale něco v jeho stylu chování mi říkalo, abych zůstala tam, kde jsem. Natáhla jsem se rukou po ručníku, ale stále nespouštěla pohled z mého strýce. Osušila jsem si ruce i ústa a pak se otočila čelem vzad. Pozvedla jsem jedno obočí a čekala na Emmettova slova, o kterých jsem si byla jistá, že přijdou.

„Ty, Renesmé… Mám otázku,“ řekl jako úvod k tomu všemu, co se mi chystal říct. Napjatě jsem vyčkávala, na co se mě zeptá, a tak jsem jen přikývla na souhlas a na znamení, že ho poslouchám. „Totiž… použili jste vůbec s Jacobem tu věc, kterou jsem vám dal?!“ řekl mi a já si začala rozebírat význam jeho věty. Prvotní reakce byla bolestivá.

Au!

Jeho jméno… od té doby, co jsme se odstěhovali, jsem na jeho jméno ani jednou nepomyslela. Vždy to byl jen on. Ani jednou tu jeho jméno nezaznělo. On… celý on, jeho vzhled i charakter. Cítila jsem zmatek v hlavě a v myšlenkách, ovšem nedala jsem jim průchod, aby mohly dál plynout. Zarazil mě totiž hlavní význam věty. Cože?

„Ehm… jo…“ odpověděla jsem mu s červenými líci. Cítila jsem, jak mi hoří, a byla si jistá, že i on si toho všiml. Začala jsem těkat z té nervozity pohledem kolem celé koupelny, jen se hlavně nedívat na něj.

„Aha. No, tak to asi bude náhoda, že jsi to nedostala, spíš víc než medvěd skrz celou zimu, jídla sníš za tři a již dvakrát si zvracela, mimochodem. No… asi to bude jen nějaká viróza, jak jsi již dnes jednou řekla…“ podal mi výčet všech abnormálních věcí, které jsem já doteď ignorovala a nijak si to nespojovala dohromady.

„Vždyť na co si s tím dělat starosti, je to jen viróza…“ dodal a dal se na odchod.

Je možné, že i můj strýc si všiml toho, že jsem nedostala měsíčky a přitom jsem to sama nezaregistrovala? Nějak mě to zbavilo slov, nevěděla jsem, co mu na to všechno dopovědět, a tak jsem se na něj jen podívala. Emmett se chytl za kořen nosu, a potom přišel blíž ke mně. Něco štrachal v kapse a vyndal malou bílou krabičku. Tu mi podal s několika slovy…

„Víš co? Zkus tohle…“ řekl a bez nějakého dalšího pohledu odešel z koupelny. V ruce jsem držela těhotenský test.

I když trochu opožděně, tak ale přece... Chtěla bych vám všem popřát šťastný nový rok. Snad bude rok 2014, který si s námi právě podal ruku, lepší, než rok 2013, který nám zamával šátečkem. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 14: