Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepřemožitelní 19. kapitola

12.07.2010 (16:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1671×

„Oficiálně jsem odešel z práce, neměli bychom se teď objevovat ve Forks, protože si všichni myslí, že jsme naléhavě odjeli, kvůli rodinné záležitosti mimo stát,“ řekl Carlisle, který se vrátil z nemocnice. Bylo na něm vidět, že ho mrzí, že musel odejít, protože on chtěl pomáhat lidem, naplňovalo ho to a přinášelo mu to pocit, který jsem chápala. Pocit, že není netvor, že není zbytečný, že může pomáhat, protože za svých tři sta let získal spoustu zkušeností, které uplatnil ve své lékařské praxi, a stal se tak výborným doktorem, kterého si tu všichni váží.

„Zase budeš moci brzy nastoupit, drahý,“ chlácholila ho Esme, která byla dobrou duší a srdcem celé rodiny. Carlisle ji objal a odešli spolu ven na lov, protože se potřebovali posilnit.

„Alice?“ zeptala jsem se své sestry, když jsem se posadila na pohovku a položila jsem si hlavu do rukou. Edward si ke mně přisedl a objal mě kolem ramen. Alice se na mě podívala a vyčkávavě čekala na mou otázku.

„Vidíš už něco?“ zeptala jsem se jí, ale bylo mi jasné, že kdyby viděla, co se stane, tak by nám to řekla. Zakroutila hlavou a pomalu vyšla do druhého patra za Jasperem. Všichni se rozdělili do dvojic a trávili čas s těmi, které milovali. Už jen jeden den. Ač jsem si řekla, že Edwardovi nebudu bránit ve čtení mých myšlenek, tak jsem musela svou mysl zablokovat vůči jeho daru. Nechtěla jsem, aby četl myšlenky, které se mi v těchto posledních chvílích honily hlavou. Byly deprimující pro mě a nechtěla jsem jimi trápit i Edwarda. Myslím, že od ostatních si jich užívá až moc. Drží si masku silné a odvážné tváře, ale vím, že je to jen kvůli tomu, abychom měli naději a nepodléhali panice. Asi po tisící jsem vzala ze stolu telefon a odešla jsem na zahradu, abych se pokusila vytočit číslo svého bratra. Navolila jsem správnou kombinaci čísel a přiložila jsem telefon k uchu. Po chvíli se ozvalo vyzvánění, ale ani tentokrát mi to nikdo nevzal. To snad není možné! Cítila jsem, jak se ve mně všechno vaří, protože ten vztek a strach byl nebezpečná kombinace. Zhluboka jsem se nadechovala a uklidňovala jsem se. Od chvíle, kdy jsem se neudržela a nechala jsem volný průběh svojí síle jsem si dávala velký pozor na to, abych to nezopakovala, protože vím, jak to všechny vyděsilo. Nedivím se, protože shlédnout takovou dávku vzteku a síly pro ně muselo být dost velkým šokem. Pro mne samotnou to bylo silné a nečekané. Otočila jsem se a uviděla jsem Edwarda, který se na mě díval utrápenýma očima, ale jakmile si všiml, že jsem se otočila, tak nasadil opět tu svou silnou masku, která jeho bolest a strach ukrývala.

„Pořád mi to nebere,“ řekla jsem a on ke mně došel.

„Možná, že svůj mobil někde ztratil. Cestou se mu to mohlo stát,“ řekl a já jsem se na něj ironicky podívala. Nejsem hloupá, ale on je prostě moc velký dobrák na to, aby mi řekl, že mi to nebere, protože ví, že bych ho stejně jenom přemlouvala a on už je rozhodnutý.

„Měla bys jít na lov,“ řekl po chvíli a pohladil mě po tváři. Ano, měla bych jít, ale nevím, jestli se mohu vzdálit od domu, nechci, aby se sem někdo dostal a ublížil jim.

„Půjdu, ale jen v případě, že ty půjdeš taky. I ty se potřebuješ najíst.“ Přikývl a ruku v ruce jsme vyrazili na lov. Běželi jsme lesem a já jsem vzpomínala na mé začátky života, kdy jsem se bála, že narazím do stromu. Až později mi došlo, že já bych nebyla ta, kdo by si ublížil, protože mé kamenné tělo je odolné. Jediný způsob, jak zničit upíra je roztrhat ho na kusy a ty kusy spálit. Pokud se vytvoří velký žár, tak se nemusí ani trhat... Můj bratr je může zničit na dálku, ale já ihned použiji svůj štít, takže nebudou mít nejmenší šanci dostat se k nám. A když bude nejhůř, tak to udělám! Udělám to, co nechci...

„Elis, jsi v pořádku?“ zeptal se Edward, když jsme zastavili a já jsem ucítila vůni své kořisti.

„Ano, jsem. Jen jsem se trochu zamyslela,“ zašeptala jsem a zapojila jsem své lovecké instinkty. Edward udělal to samé a každý jsme se rozeběhli na jinou stranu. Cítila jsem tu vůni a bylo mi jasné, že takhle nevoní žádné malé zvíře. Vyskočila jsem na strom, ze kterého jsem měla krásný výhled a s očima, které se mi zabarvily do rudé barvy jsem pozorovala pumu, která si hledala svou kořist. Kráčela lesem, ničím nerušena, kdo by si taky na ni dovolil? V lese se nenacházela silnější a dravější zvířata, ale byli tu dva hladový upíři, kteří měli chuť na oběd. Tiše jsem seskočila ze stromu a podívala jsem se do černých očí pumy, která se na mě dívala jako na svou kořist. Ona neví, kdo vlastně jsem. Zlostně zavrčela a vyskočila na mě, stačilo jen trošku uhnout a rychle jsem se zakousla do tepny, kterou měla na krku. Jedinou ranou jsem ukončila její trápení, protože jsem se tak cítila o něco lépe. Teplá krev, která proudila jejími žilami pomalu docházela a já jsem cítila, jak se žár v mém hrdle uklidňuje. Stále byl cítit, ale byl o hodně snesitelnější. Zvedla jsem se od své kořisti a zaposlouchala jsem se do hlubin lesa. Nasála jsem vůni a vracela jsem se za tou překrásnou sladkou vůní, která patřila Edwardovi. Potkali jsme se na mýtině, kde jsme se předtím rozešli. Dívala jsem se do jeho očí, které opět získávaly barvu roztaveného zlata a cítila jsem jakési vlastnictví. Něco uvnitř mě mi říkalo, že tenhle nádherný upír je můj, že ho miluji a on miluje mě.

„Miluji tě,“ vyslovila jsem své myšlenky a políbila jsem ho. Dlouhou dobu jsme tam stáli a líbali se, ale potom jsme si lehli do trávy. Cítila jsem vzrušení, které se mě zmocňovalo a myslím, že Edward na tom byl stejně. Nemohla jsem najít zábrany a rozepnula jsem mu košili. Edward byl radikálnější, než já a jediným tahem mi roztrhl tričko, ze kterého zbyly jen cáry. Dlouho jsme se líbali a zkoumali naše těla, až se to stalo. Uprostřed lesa na paloučku, kolem kterého kvetly nějaké květiny, ani nevím, jak se jmenují, jsme se s Edwardem milovali. Patřila jsem mu a on byl můj. Byl to pocit, který jsem dosud neznala a myslela jsem si, že se zblázním štěstím. Milovali jsme se dlouho, možná to byly minuty a možná to byly hodiny. Nepočítala jsem čas, protože v tu chvíli nic jiného neexistovalo. Byli jsme jen my.

„Miluji tě,“ vydechl Edward, když jsme vedle sebe leželi na trávě, která se mi zdála jako barevný koberec, protože byla prošitá spoustou drobných květin. Edward utrhl několik z nich a okvětní lístky sypal po mém těle. Ještě chvíli jsme tam leželi a povídali jsme si o nás a o všem možném. Zapomněli jsme spolu na starosti a na čas.

18. kapitola - Shrnutí - 20. kapitola

Děkuji za předochozí komentáře. :-)

Další pokračování bude opět po nějakém počtu komentářů.

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřemožitelní 19. kapitola: