Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepřemožitelní 11. kapitola

17.06.2010 (17:15) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1973×

„Elis!“ Uslyšela jsem své jméno a zvedla jsem hlavu.

„Jsi v pořádku! Měla jsem o tebe šílený strach... Na chvíli se mi zcela ztratila tvá budoucnost, bylo to, jakoby si byla zničená!“ objala mě. Dívala jsem se na všechny, kteří byli v obývacím pokoji a viděla jsem, jak se jim v obličejích zračila úleva.

„Já... Měla jsem malou potyčku s vlkodlaky, ale už je to v pořádku,“ přiznala jsem se a oni se hned ptali, co se vlastně stalo a jestli mi nic neudělali.

„Jsem v pořádku, nic mi není. Překročila jsem jejich území, a to se jim moc nelíbilo. Byla to moje vina. Všechno jsem vyřešila a je to v pořádku. Nebudete mít problémy.“ Bella vyprskla, ale Carlisle ji sjel pohledem, který říkal, že to bylo velmi nevhodné.

„Hlavní věc je, že jsi v pořádku. Nikdy bychom si neodpustili, kdyby se ti něco stalo,“ řekl Carlisle a já jsem mu věřila.

„Ano, to je pravda. Jsem moc ráda, že ti nic není," řekla Esme a objala mě.

Po všem vysvětlování jsem se začala nudit. Je to úžasné, když můžete být nesmrtelní a nepotřebujete spánek, ale má to své nevýhody. Po nějakém čase se začnete nudit, protože vyzkoušíte vše, co jste mohli a pořád máte ještě volný čas. Nevěděla jsem, co bych měla dělat, ale byla jsem ráda, že atmosféra v domě je klidná a nechtěla jsem ji nějak narušit. Posadila jsem se ke klavíru a zkusila jsem zahrát pár tónů. Nebylo to tak složité. Hrála jsem na klavír, když jsem byla člověk, ale v upírské podobě je to moje premiéra. Zkusila jsem skladbu, kterou jsem se učila naposledy a překvapilo mě, že jsem ji dokázala zahrát celou, aniž bych se zastavila nebo zadrhla, protože mé prsty byly rychlé, a tak se mi nepovedlo, abych váhala. Chtěla jsem se zvednout, ale Edward si ke mně přidal židli.

„Hraješ na klavír?“ zeptal se tím svým medovým hlasem.

„Jako člověk jsem hrála, ale ve Volteře nebyl prostor pro to, abych hraní trénovala.“ Přiznala jsem se a přidala jsem k vysvětlení i úsměv.

„Upíří podoba má jednu výhodu,“ zašeptal a spiklenecky na mě mrkl.

„Můžeš trénovat bez přestávek, a tak se neustále zlepšovat.“ Zasmál se, začal hrát skladbu, která měla tichý melodický tón a byla velmi procítěná.

„Co je to za skladbu?“ Zeptala jsem se, protože jsem ji neznala.

„Ještě nevím,“ řekl. „Zatím jsem ji nijak nepojmenoval.“

Hráli jsme celou noc a od klavíru nás dostala až nutnost jít do školy. Dnes už nemám takový strach, už si věřím trochu víc, než včera, protože nyní už trochu vím, co mám očekávat.

„No to je teda hnus!“ zašklebil se Emmett nad obědem, který jsme se snažili alespoň trochu sníst, aby to nebylo podezřelé. Smáli jsme se mu, ale ani nám jídlo nijak nechutnalo.

„Ale ta nová holka, Elisabeth, to je dobrá kost!“ Slyšela jsem z povzdálí a nenápadně jsem se otočila za tím, kdo to řekl, ale nenašla jsem ho. Emmett to samozřejmě slyšel taky a voda, kterou zrovna pil mu málem prošla nosem.

„No, slyšet to, co si ostatní myslí, že neslyšíš, je někdy docela zajímavé.“ Uznala jsem a musela jsem se přidat k polohlasnému smíchu všech ostatních. Nevšimla jsem si, kdo to říkal, ale nebyla to první poznámka na můj účet. Zdálo se mi, že to Edwarda rozčiluje.

„A to neslyšíš to, co si všechno myslí!“ přisadil si Edward.

„Slyšet to, to není tak hrozné, ale já to dokonce vidím!“ pronesla Alice tragicky a já jsem vyprskla smíchy, protože její výraz byl zděšující. Dojedli jsme a přesunuli jsme se na další hodinu. Nastala biologie a my jsme měli probírat buňky. Profesor přišel o něco později a rozdal nám každému špendlík a sklíčko k mikroskopu. Tohle se mi nezdá, jako pomůcky k probírání buňky... Váhala jsem a dívala jsem se po třídě.

„Takže, všichni jste dostali sklíčka a špendlíky. V dnešní hodině se nebudeme věnovat buňce, jak jsem měl původně v plánu, ale zjistíme si své krevní skupiny.“

Cože? Ne, ne, ne! Hlavně si nepíchněte ty špendlíky do rukou... Krev ne! Tohle je nějaký trest! Seděla jsem v lavici a snažila jsem se přijít na jakýkoli způsob, jak se vykroutit z hodiny, protože tu nemůžu být až... Vůně čerstvé krve, která se roznesla po třídě, mi vzala veškeré argumenty. Ach, ta krásná vůně... Cítila jsem, jak mi hoří hrdlo a chce, abych se napila. Ne, to nemůžeš! Začínala jsem vidět rudě a všechny moje smysly byly v pozoru. Nedýchej! Snaž se nedýchat a mysli na to, že musíš pryč. Ale jak? Když se pohnu, tak budu blíž jejich krvi a bude mě lákat ještě víc. Jen kapička... Co to komu udělá? Ne! Nedokázala bych přestat! Nemůžu! V mém nitru se náhle rvaly dvě moje já. Jedno zlé a zkažené. To, které bylo netvorem, se pralo s mým méně zkaženým já, které mi takovou věc zakazovalo. Co mám sakra dělat?

Seděla jsem pořád jako přibitá a snažila jsem se, abych se nenadechovala pachu lidské krve. Co teď? Byla jediná možnost. Zvedla jsem svůj štít a vpustila jsem tak do hlavy Edwarda. Doufala jsem, že bude blízko a uslyší mě. Edwarde? Prosím, pomoc! Potřebuji se odtud nutně dostat! Opakovala jsem si pořád dokola, ale měla jsem pocit, jako když mě neslyší, protože se nic nedělo. Jasně, nemohla jsem čekat, že rozrazí dveře a vytáhne mě ze třídy, ale něco udělat přece musí! Já nechci zabíjet! Strnule jsem seděla a pozorovala jsem profesora, který se blížil směrem ke mně, protože viděl, že jsem se od začátku hodiny nepohnula. Nechoď sem! Zaříkávala jsem ho v duchu.

„Slečno Toresová...“ začal mluvit, ale prudké zazvonění poplašného zvonění ho zastavilo a také mu zachránilo život, protože kdybych měla promluvit, tak bych se musela nadechnout a to by znamenalo katastrofu! Všichni žáci ve třídě začali šílet a rychle se hnali k východu. Na nic jsem nečekala a utekla jsem spolu s nimi, ale nemířila jsem se ven shromáždit, ale hned, jak jsem se jim ztratila z očí, jsem použila svou upíří rychlost, abych se dostala hluboko do lesa, a tak i daleko od lidí a krve! Můj bože, tak málo stačilo a zabila jsem tolik lidí! Jediná neopatrnost. Na biologii jsem nikdy neměla chodit! Jeden nádech a tolik mrtvých lidí...

Doběhla jsem na palouček, byla to taková malá mýtina uprostřed lesa. Připomínalo mi to oázu uprostřed pouště. Pro mě to byla oáza. Sedla jsem si doprostřed tohoto mého přístavu klidu a tiše jsem seděla. Hlavou se mi promítaly rozmazané vzpomínky z dětství a celého mého lidského života. Mezi vzpomínky se mi vynořila i jedna čerstvá. Já a Edward jsme tančili uprostřed sálu a já jsem byla okouzlena. Je úžasný, ale nemůže být můj. Nikdy, protože se mnou jsou jen potíže. Nemůže být s někým, kdo má vládnout něčemu, co vlastně ani nemá rád, protože ho to připravilo o vše, co mohl zažít. Neměla jsem zážitky ani žádné krásné a zamilované vzpomínky. V sedmnácti letech mě proměnili a neptali se na to, jestli chci, anebo ne. Prostě to tak bylo. Proč je svět tak hrozně nespravedlivý? Anebo je to spravedlnost za to, že jsem pila lidskou krev a brala lidem životy? Jestli je to tak, pak svůj osud přijímám, protože je zasloužený. Jsem monstrum, které si nezaslouží štěstí!

Monstrum, po kterém lidé touží, protože díky upírství vypadáme neodolatelně, ale je to trest. Je to prokletí! Kdyby mě takhle viděli rodiče. Představa, že bych mohla ublížit i jim, kdyby ovšem nezemřeli dříve, než jsme se proměnili, byla také velmi bolestivá. Hlavou se mi najednou honily myšlenky, které mi do srdce zařezávaly hlubokou díru. Byly to vzpomínky, ale i nedosažitelné sny. Myšlenky na Edwarda... Ty bolely hodně, ale já ho nemůžu vtáhnout do svého světa. To nejde!

„Elis?“ Ozvalo se za mnou.

 10. kapitola - Shrnutí - 12. kapitola

Autor: Lucka002 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepřemožitelní 11. kapitola: