Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola šestnáctá

Harry Potter - opravdu nenávidí Twilight


Nepostradatelná - kapitola šestnáctáTak je tady ještě dnes, na štědrý den. Snad se bude líbit, popisuje Bellin návrat. Budu jenom doufat, že mi zanecháte komentář.. :D

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Kdybych se nevrátila, umrzla bych.. Nebo...

 

Seděla jsem na sedadle druhé třídy v letadle z norského města Tromso do italské Volterry. V Norsku jsem se nezdržela dlouho, ale ve městě, kde je běžně -5 stupňů je třeba nosit velmi teplé oblečení, aby to někomu nebylo nápadné. To mi vadilo. Za ta léta jsem našla několik věcí, bez kterých se neobejdu. Třeba rychlá auta, módní oblečení, nebo společnost. Ano, změnila jsem se. Těžko říct, jestli k lepšímu, nebo k horšímu, ale tyhle věci se pro mě stávaly prioritou.

Nevadily mi chudé poměry, ale pokud jsem měla španou náladu, bylo to příjemné zpestření. Proto má nálada ještě víc klesla, když mi na letišti oznámili, že let první třídy je plně obsazený ruskými cestujícími, kde letadlo vzlétalo, a bohužel, na mezi-zastávce s tím nic moc neudělají. Proto jsem ve třídě druhé.

Nevadilo by mi to, kdyby vedle mě neseděl muž kolem čtyřicítky, kterému jeho pokukování po mé osobě přišlo nenápadné.

Nenápadné to rozhodně nebylo, ale on si toho nevšímal. O to jsem se snažila i já. Bylo to jiné, než u upírů. Ti vnímali mou jizvu jinak, a pro mě je jejich reakce důležitá. Většinou.

Lidé vnímají obrovskou jizvu ve tvaru písmene ‘V’ jako tetování. Ti kteří měli příležitost se jí dotknout, a bylo jich málo, buď zazmatkovali, nebo si toho nevšímali, a já se s důkazem na nepříjemný zážitek naučila žít.

Koneckonců – podle ostatních jsem byla nadupírsky krásná, nejkrásnější ze všech upírek, a jizva, kterou upíři velmi citlivě poznávají, jim přijde sexy, nebo divoká. Většinou.

Nejen lidští muži jsou úchylní…

***

„Připoutejte se, prosím.” Požádala mě letuška, když bylo letadlo plně obsazené a připraveno vzlétnout. Nemělo smysl odporovat, a tak jsem se připoutala, a zdokonalila tak svou hru na člověka.

Vlastně jsem sama ani netušila, proč se vracím… Možná, - ale jenom možná, to bylo proto, že I když jsem ve Volteře byla jenom chvíli, toužila jsem spatřit upíry, kteří mě uvedli do nového života. Třeba jsem chtěla vidět nové tváře, které se v gardě zcela jistě objeví, nebo jsem se chtěla zavděčit Arovi, a konečně se přestavit upírům z gardy jako voják, který na svých misích nepotřebuje pomocníky. Jako samotář, který hodně cestuje, a bojuje tak, že většina vlivnějších a mocnějších upírů znají jeho jméno. Nebo spíše moje, její… Isabella Volturi.

Přišlo mi zvláštní, že i když jsme spolu tolikrát mluvili přes telefon, když mě on, nebo někdo z gardy uváděl do obrazu o nějaké misi, už mě znal natolik, že se neptal, jestli nepotřebuji někoho na pomoc. Za celou tu dobu se ani nezeptal, jak jsem se na svých cestách zdokonalila, ale jakýsi podtón v jeho hlase jeho touhu prozrazoval. Možná proto se vracím. Abych ukojila alespoň trochu jeho zvědavost. Rozhodně jsem neměla v plánu předvést všechno co umím.

„Slečno,” přerušil mě z přemýšlení hlas souseda, mluvícího rusky. „jmenuji se Igor.” Řekl, a nastavil svou pravici na potřes ruky. Zřejmě doufal, že kdybych neuměla jeho jazykem, porozumím alespoň gestu.

Rozuměla jsem velmi dobře, ale nechtělo se mi strávit let hloupým tlacháním s mužem, který by mi nenápadně podstrkoval své telefonní číslo, a tak jsem jenom kývla, a Igor stáhl rozpačitě ruku a už nepromluvil.

Moje hlava byla prázdná. I přes to všechno, co jsem v posledních letech zažila a zjistila, jsem neměla chuť vracet se k ničemu z toho. Vyřešila jsem to tedy tím, že jsem zavřela oči a opřela si hlavu o okénko. Myšlenky volně plynuly, a ač jsem nechtěla, objevily se vzpomínky na dávnou, bolestivou minulost.

Nádherný mužský obličej s ostře řezanými rysy se ke mně skláněl, v obličeji měl můj tolik oblíbený pokřivený úsměv, karamelové oči plály jiskřičkami a do čela mu padaly rozcuchané, medově zrzavé vlasy. Byl tak sexy, ale já věděla, že I přesto, jak na mě jeho krása působí, nikdy nebude zcela můj. „Miluji tě.” Zašeptal Edward svým medovým hlasem a políbil mě.

V tom se obraz změnil. Zrzavou barvu vlasů nahradila černá, karamelové oči ze změnily v rudé, ale pokřivený úsměv zůstal. Byli si tolik podobní.

Jeho ruce pluly po mém těle a jeho dotyky mi způsobovaly příjemné mravenčení. Jeho polibky byly vroucné, plné vášně a lásky. „Miluju tě, Is.” Pronesl do ticha, přerývaného pouze našimi vzdechy, a spojil naše těla v jedno. Moje tělo se prohnulo pod návalem vášně, a užívalo si opojení, které se mu dostávalo. Byl celý jenom můj a já si toho byla moc dobře vědoma. „Já tebe taky, Scotte.” Vydechla jsem, a můj hlas se změnil ve vzdechy a steny.

Najednou se letadlo zakymácelo a z úvah mě probudil hlas letušky, který v ruském jazyce oznamoval silnější turbulence.

Zatřepala jsem hlavou, ve snaze zahnat myšlenky, které jsem si nikdy nechtěla připomínat. Byla to minulost.

V tu chvíli mi došlo, proč se vracím. Chtěla jsem minulost odvrátit a zahnat jí jinými myšlenkami. Jak naivní…

Zbytek cesty jsem radši pročítala časopisy, přiložené k sedadlu a prohlížela katalogy v nich. Možná jsem Arovi mohla koupit nějaký suvenýr… pomyslela jsem si, a plně se ponořila do čtení…

***

„Slečno?” ozval se vedle mě hlas a já si všimla poněkud zavalitějšího muže, staršího, kolem šedesátky, pravděpodobně letištní údržbář.

„To jsou poslední zavazadla, která tu jsou. Asi budou vaše.” Řekl, a ukázal na několik obrovských kufrů, které jezdily dokola a dokola na jezdícím pásu u východu letiště.

„Ano, Děkuji.” Odpověděla jsem, a začala svá zavazadla pokládat na zem. Muž pouze pokrčil rameny a odešel.

 

Táhla jsem před sebou vozík s pěti kufry, ve kterých jsem měla jenom to nejdůležitější. Na vrchu byl kufr o něco menší, avšak pro mě nejdůležitější. Bylo problémem jej dostat do letadla, ale za menší finanční pomoc to nebylo až tak zdlouhavé zařizování.

Rozhlížela jsem se kolem sebe. Měla jsem v plánu ukrást nějaké auto, ale všimla jsem si dlouhé limuzíny, která se se svou černou barvou ve tmě ztrácela a postavy kolem ní stály nehnutě, jako sochy.

S úsměvem na tváři jsem se vydala k nim, a když první upír sundal svou kápi, zalapala jsem po dechu…

(Tady jsem to chtěla ukončit, ale když jsou ty Vánoce… ;))

„Gianno, jsi to ty?” zeptala jsem se menší brunetky, jejíž nachově rude oči ve tmě zářily a naháněly hrůzu.

Odpovědí mi bylo pouze rozpačité zahihňání, ale radost z toho, že jí zase vidím mě popohnala a já jí třímala ve svém náručí.

Nedalo by se říct, že bychom byly velké kamarádky – ostatně, já nikoho z hradu neznala natolik, abychom mohli být přáteli, ale život, který jsem doposud vedla mě naučil svět vnímat trochu jinak. A ona mi pomohla.

Když už jsem usoudila, že jsme se dostatečně přivítaly, rozhlédla jsem se kolem sebe, abych se přesvědčila, že jejich vůně se za tu dobu nezměnila.

Joanne, Chris, Demetri a Taylor stáli kolem a na jejich tváři se rýsoval neurčitý výraz, avšak po krátké chvíli se jim ústa stočila do úsměvu, stejně jako mě.

„Tak ráda vás všechny vidím.” Řekla jsem dojatě, ale bylo to od srdce. Patřili k těm, které jsem poznala nejvíc.

 

Taylor, který řídil, třikrát zablikal předními světly limuzíny, a brány se otevřely, aby ho pustily do podzemních garáží. Pořád dělal pouze řidiče a způsob, jakým se díval na ostatní jsem bezpečně poznala. Nebyl závistivý, ani pohrdavý. Spíše obdivný. Rád by byl členem gardy…

Když zaparkoval, tak vystoupil, otevřel mi dveře a zůstal v garážích, aby mohl moje kufry donést do mého pokoje, ostatní mě doprovázeli do útrob hradu.

„Kde jsou všichni?”odivila jsem se nad prázdnotou chodeb hradu. „Když si zavolala, že dne večer přietíš, nechal Aro všechny shromáždit do sálu.” Odpověděla mi Joanne. Byla uvolněnější, než když jsme spolu dřív mluvily. Hlavně před Arem byly pohyby a chování všech strnulé, naučené.

Když jsem pečlivě prohlédla své oblečení a zjistila, že příchod v béžových sněhulích, šále, kožichu a jiného teplého oblečení by byl nevhodný, nechala jsem je jít do sálu a sama jsem se běžela rychle převléct a učesat…

Přípravy mi trvaly sotva pět minut, protože s upírskou rychlostí to nebyl tak veliký problem. Nemusela jsem se líčit, stačilo si obléct kratší šaty a boty na podpatku a mohla jsem jít do sálu.

 


 


 

S tímto dílkem Vám všem, kteří tuto povídku čtěte (a taky těm, kteří ne...), chci popřát VESELÉ VÁNOCE, a bohatého Ježíška.. :D Nebudu přát Nový rok, protože doufám, že do té doby ještě napíšu...

Moc díky za všechny komentáře, které píšete. Dělají mi velkou radost, protože jsem ráda, že se Vám mé nesmyslné bláboly líbí.. x)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola šestnáctá:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!