Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola sedmnáctá

03.01.2010 (14:30) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6306×

Tak. Tuhle kapitolku jsem měla dopsanou již před několika hodinami, než jsme odjeli na Silvestrovskou oslavu, ale už jsem jí nestihla vložit. Hodila jsem si jí na flešku, a jela.. :) Byla jsem z toho nějaká divná, protože jsem vám slíbila jí přidat ještě dnes, a z kámošky teprve před chvílí vylezlo, že má sebou notebook se stálým připojením k netu... No chápete to? :D Tak jí sem hned radostně přidávám, dokud se na to cejtim... :D

I když musím říct, že bych si za ní nafackovala - vůbec se mi nelíbí, ale co už... snad se bude líbit alespoň vám, a odpustíte mi tyhle moje kecy před ní... (nebojte, ještě vás čeká alespoň jeden odstavec na konci.. :))

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Moje strava

Oči všech v sále se upřely na mně. Připadala jsem si jako tenkrát, když mě Aro představoval, akorát že tentokrát všichni věděli, kdo vstoupil do sálu. Nebylo tam tolik osob, ale všichni mi ustupovali, když jsem jakousi pomyslnou uličkou kráčela k trůnům.

„Vítej, Isabello.“ Vstal Aro z trůnu, přešel ke mně a dotýkal se mé ruky tak, jako by snad doufal, že můj štít povolí. Nepovolil. Sklesle zvednul hlavu, jeho oči plály zklamáním a zvědavostí. Neodpověděla jsem mu.

Stála jsem před ním s úsměvem na tváři a upřeným pohledem.

„Dlouho jsme se neviděli.“ Řekla jsem po chvilce ticha v sále a zraky všech přítomných se přesunuly na podlahu. Byli nervózní, očivině se báli, nebo nevěděli, co mají očekávat.

Přijetí nebylo moc radostné, spíše odměřené. Aro, ani nikdo jiný se mně nezaptal na mé schopnosti, pořád pouze zmiňoval bitvy, mise a zákroky, které jsem podnikala sama, bez cizí pomoci. Všichni obdivovali mé skutky a tělo, na kterém se vyjímala pouze jedna jizva. Jedna jizva na krku. Tu kryly rozpuštěné vlasy, a nikdo se neopovážil po ní pátrat. Jako by se báli, co by viděli.

Pouze Aro neustále pokukoval po mém krku a vypadalo to, jako kdyby zoufale prosil, abych vlasy z krku odhrnula. Minutu od minuty jsem litovala víc a víc svého návratu.

***

„Jsem rád, že jsi přišla.“ Oznámil mi Aro ledabyle, když jsem na jeho příkaz přišla hned ze sálu k němu do pracovny. Vůbec nic se tam nezměnilo, akorát mě se všechno zdálo umělé, vynucené, chladné. Vnímala jsem všechno na hradě jinak. Nikdy bych neřekla, že v hradě něco žije. Oproti venkovnímu životu bylo všechno mrtvé. A nikdo jiný to nevnímal…

„Co potřebuješ?“ zněla jsem chladně, až jsem se musela otřást.

„Mám na tebe pár proseb…“ řekl, až poslední hlásky vyzněly do ztracena. Moc dobře sám věděl, co chce říct, ale…

„Nevíš, jak začít?“ zeptala jsem se sarkasticky, až jsem si vysloužila jeho zaskočený pohled.

„Pardon, pane.“ Sarkasmus z mého hlasu se nevytrácel a Aro jen nervózně poposedl v křesle, ve kterém seděl, já si s jistě nevhodným úsměvem sedla naproti němu. Nikdy bych nevěřila, že se upír Arova formátu může chovat nervózně, ale zdálo se, že je to víc než možné.

„Začni s čímkoliv, jsem si skoro jistá, že se mi nebude líbit ani jedno z toho.“ Mrkla jsem na něj, a Aro radši odvrátil zrak a začal mluvit. Nervozita z něj ale přímo sálala.

„Vlastně – moc toho nebude… To, co jsi kde dělala mě moc nezajímá. Je to tvoje věc,“ odfrknul si „ale mám pár věcí, které ti musím říct.“ Nadechl se a pokračoval.

„V prvé řadě doufám, že při pobytu zde budeš dodržovat zásadní pravidla – prakticky obyčejné zásady, jediné, co vybočuje je... oblečení.“ Odmlčel se. „Je to takový kodex. Prosím, žádné veselé barvy. Ne v hradě. Snad chápeš, že žlutá není barva do upírského sídla…“ mluvil a díval se mi do očí.

„Nemám nic žlutého.“ Poznamenala jsem a Aro se zhluboka nadechl, pravděpodobně, aby se uklidnil.

„Víš, jak to myslím… Sama víš, co tu kdo nosí… Nevybočuj z řad ostatních, v tomhle tvoje výjmečnost neplatí.“ Nevěděla jsem, jestli se mám cítit dotčeně, nebo polichoceně, že se zrovna sám velký Aro Volturi stará o to, co budu mít na sobě.

„A další věc ohledně té tvé…“ bál se pokračovat a rukou nervózně přejel po pravém boku svého krku. Přesně po místě, kde mám jizvu.

„…jizvy?“ doplnila jsem za něj a můj výraz se ze znuděného postupně měnil v rozrušený, občas rozčílený.

„Ehm,“ odkašlal si nervózně. „ano…“

Pohodila jsem hlavou tak, aby mi vlasy spadly za záda a odhalily jí. Aro jen očima těkal z mého krku na tvář a zpátky. „Neboj se, postarám se o to, aby si toho nikdo moc nevšímal.“ Řekla jsem a postupně se zvedala k odchodu.

„Ne ne ne! Tak jsem to nemyslel!“ zvýšil chlácholivě hlas a zvedl se také. Navzájem jsme se dívali do očí a já tušila, že teď přijde to nejhorší.

„Vlastně – byl bych rád, kdyby to bylo přesně naopak…“

„Naopak?“ opakovala jsem po něm stále dokola, snažíc se pochopit význam jeho slov. On chtěl, aby mi všichni civěli na krk, jako na nový exponát v muzeu?

„Cože?“ vyjekla jsem.

„No, vlastně – víš, bylo by to lepší, respekt, připomínky, a tak…“ couval pomalu zpátky a já nevěděla, co mu na to říct. Věnovala jsem mu naštvaný pohled, práskla s dveřmi, a šla k sobě do komnat.

***

Zrovna jsem před zrcadlem tvořila ze svých vlasů nějaký neotřelý účes, a nemohla uvěřit, že jsem na to přistoupila. Co se týče oblečení, Aro zjistil, že do toho by mi rozhodně radit neměl. Chodila jsem jak jsem chtěla, ale jediné přání jsem mu splnila – žádná žlutá.

Když jsem *účes dodělala, musela jsem se sama pochválit. Složitě vyčesané vlasy vypadaly naprosto obyčejně a byly ozdobené sponami, které svým tvarem plátků bílých růží  zdobily mé tmavé vlasy. Na sobě jsem měla černý korzet, kožené kalhoty a kozačky. Měla jsem v plánu jít se podívat na trénující upíry z gardy.

*já vim, že to nejsou plátky růží, ale peříčka se mi tam nehodily…

Já sama za dobu, co jsem  ve Volteře byla, ani jednou nenavštívila tělocvičnu. Aro zřejmě usoudil, že od poslední návštěvy jeho pracovny se potřebuji uklidnit, a tak se na nic neptal, a nic po mě nechtěl. Bylo ale otázkou času, než bude chtít něco z mých schopností předvést. To jsem si byla jistá.

„Alecu?“ oslovila jsem upíra, který seděl opřený na zábradlí v zapadlé chodbě, která byla v půli cesty k tělocvičně.

Pouze se na mě otočil, kývl, a snad doufal, že se rozejdu dál. To jsem neměla v plánu. Opřela jsem se o zábradlí hned vedle něj a čekala na jeho reakci.

„Sluší Vám to, paní.“ Řekl jenom, a stále očima hypnotizoval podlahu.

„No tak, Alecei [alekí], víš, že když kolem není Aro, můžeš mi říkat normálně. Takže?“

„Sluší ti to, Izzie“

„Sakra, víš, že jsem to tak nemyslela… Co se děje?“ zeptala jsem se ho, a strčila do něj opatrně, tak jak to dělají parťáci v Hollywoodských akčňácích.

„Já nevím… Připadám si nějak… mrtvě. Já vím, je to blbost, ale…“ – „Ne, není, v pohodě, já to chápu.“ Snažila jsem se ho alespoň trochu uklidnit, ale jeho nešťastný výraz se neztrácel.

„Víš, jako bych tu neměl už co dělat. Vždycky jsem byl jakási Arova tajná zbraň, moc se nevzdaluju z Volterry, v podstatě ani nevím, jak to venku chodí.. Tolik se toho změnilo, ale pro nás tady, jako kdyby čas neexistoval… A když si se teď vrátila, spokojená, s dobrou náladou, došlo mi, že bych se chtěl ven podívat. Snažit se venkovní svět pochopit. Nebo to tu alespoň trochu oživit, pustit nás ven…“ Nevěděla jsem, co bych mi na to měla říct. On, vždycky chladnokrevný Arův pomocník asi tak chladnokrevný není…

„A Jane?“ zeptala jsem se ho.

„Sestra? Nadmíru spokojená. Nic jí tu nechybí. Lidé jsou pro ni jako potrava, zabaví se, i když trochu bizardním způsobem – a Aro.. Má jí rád. I když poslední dobou jsi na to lépe než ona, ale doufá, že zase odjedeš, a bude pro ní všechno v pořádku. Vyhovuje jí, že se všichni bojí, aby na ně nepoužila schopnosti…“ Alec jenom zadumaně hleděl do zdi. Čím ho mám uklidnit?

„Pojď, jdu se podívat na tréninky.“ Pobídla jsem ho a on se poslušně zvedl, a šli jsme spolu do tělocvičen.

***

Chris si všiml mé osoby, zrovna když jsem si na úplném kraji tělocvičny sedla na zem vedle Gianny, a zády se opřela o zem. Jenom jsem mu pokynula rukou, a on trénoval dál, se všemi ostatními. Alec se vydal cvičit k nim, a když jsem se porozhlédla po obrovské místnosti, zjistila jsem, že většina z gardy trénuje, jediná Joanne byla opřená o zeď a znuděně pozorovala Demetriho a Felixe, jak se snaží vycvičit pár nováčků.

„Je tu děsná nuda, viď?“ zeptala se mě se zoufalým pohledem Gianna a vysloužila si za to můj lítostný pohled.

„Jsem upír sotva pět let, a už mě to tu nudí.“ Přiznala opatrně.

„Jakto? Nechodíš na mise?“ zeptala jsem se zaraženě,  a sledovala Chrisovy bojovné pohyby, když se snažil uhýbat před útoky ostatních a postupně si uvědomovala, že nikdo z nich by pro mě nebyl dostatečným soupeřem. Možná všichni najednou.

„Ne, ani netrénuju. Aro si myslí, že je to zbytečné. A tak jsem tu povětšinou jako lákadlo potravy, spolu s Heidi…“ svraštila jsem nechápavě obočí. Vůbec se mi nezdálo, že se Aro vzdává potencionálních bojovníků.

„Uhm, promiň,“ začala se omlouvat, když si všimla mého výrazu. „vím, že se ti naše obživa nezdá, ale i kdybychom chtěli, Aro by nám to zakázal…“ vysvětlila s hlubokým povzdychnutím, a otočila svou tvář k bojovníkům.

„A to netrénuješ jenom ty?“ nedalo mi to, a musela jsem se zeptat znovu.

„Ne, je nás víc. Tedy, jenom já jsem neprošla ani základním výcvikem…“ – „A co Tyler?“ zkoušela jsem pokračovat a čekala jsem, kdy se dostaneme k tématu, které by pro ni bylo ke konverzaci zakázané Arem. Ona se ale pouze pousmála, a já si i přes její odvrácenou tvář stačila povšimnout jiskřiček v očích, když jsem jeho jméno zmínila.

„Myslíš Tylera, jako Tylera řidiče?“ Řidiče?

„Jo, to bude on.“

„Má jenom základní výcvik. Nevím, co nesplňoval, ale Aro si ho nechává pravděpodobně janom jako řidiče. A taky létá. Ale to víš.“ Řekla mi s obávaným výrazem.

„A podívej Joanne – po tom co jsi odešla na cesty, chtěla zkusit tvou stravu,“ ušklíbla se smutně „ale Arovi to hodně vadilo.“

„A ty?“ získala jsem opět její pozornost.

„Co já?“ nevěděla.

„Nechtěla bys zkusit mou stravu?“ otočila se na mě a její úsměv se vytratil. Získala vážnou tvář.

„Ne, alespoň ne tady. Za jiných okolností – možná. Možná, kdybych byla na tvém místě, a nemusela se na stravu ohlížet. Možná v tu chvíli bych přešla na vegetariánství.“

V tu chvíli jsem si uvědomila jednu věc.

Nebyla jsem sama, kdo cítí mrtvost v tomto sídle. Bylo nás víc. A já v hloubi duše tušila, že i oni by se vzdali spousty věcí, aby se zbavili atmosféry, která je tíží. V tu chvíli mi došlo, co musím udělat.

Ze spletených vlasů se uvolnil jeden pramen, a já se snažila nevšímat si pohledů na jizvu.

„Nechceš se přidat?“ zakřičel na mě Matt z druhého konce místnosti. V tu chvíli jsem si ho teprve všimla. Matt. Docela mi chyběl.

„Ne, díky. Mám něco na práci.“ Odpověděla jsem stejným tónem a on se s úsměvem otočil, a útočil na své vztekající se protivníky ze všech stran.

Ti, kteří netrénovali se na mě otočili, a já mohla dokonce vyčíst otázku, která je napadla. Já se rozhodla neohlížet se, a opustila jsem tělocvičnu.

Proplétala jsem se chodbami svou upíří rychlostí, a snažila se srovnat si v hlavě, co mě právě napadlo.

Probudila jsem se, až když jsem zpozorovala Arův pokoj. Byl tam každý den ve stejnou dobu a já bez zaklepání vtrhla.

„Aro,“ upoutala jsem jeho pozornost a vysloužila si tiché vrčení, které jsem úspěšně ignorovala.

„Chci vzít pár z nich pryč.“ Vyhrkla jsem na něj, a jeho oči zčernaly, a vrčení přidalo na intenzitě.

Hmm, doufám, že se vám kapitola líbila, i když podle mě byla úděsná. Nejradši bych si za ní nafackovala.. No ale teď k tý hlavní části...

PŘEJI VÁM VŠEM ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK, A DOUFÁM, ŽE SE VÁM POVEDE SPLNIT SI VŠECHNA SVÁ PŘÁNÍ, a budu doufat, že zůstanete této povídce věrní... :)

HAPPY NEW YEAR 新年快乐 BONNE ANÉE BUON ANNO FROHES NEUES JAHR с новым годом

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola sedmnáctá: