Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola osmnáctá

04.01.2010 (17:45) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2771×

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Nic děsivého

„Ne!“ zakřičel Aro, ale zvuk, který ze sebe vydal křik moc nepřipomínal, přehlušovalo ho divoké vrčení. Nestihla jsem vůbec nic udělat, protože jsem nepočítala s jeho reakcí.

Svou upíří rychlostí přeběhnul celou místnost, chytil mě pod krkem, a přirazil mě ke zdi, až se sesypal kus z omítky.

„To nedovolím!“ vrčel mi přímo do obličeje, a když si uvědomil své počínání, rozšířily se mu zorničky, avšak sevření, ani vrčení nesláblo.

Odrazila jsem se od zdi, přetočila nás, a tentokrát to byl Aro, koho drželo pevné sevření.

„Tohle už nikdy – nikdy nezkoušej.“ Vrčela jsem, a byla jsem jeho obličeji tak blízko, že bych nepotřebovala ruce, abych ukončila jeho existenci. Najednou jsem ruku odtáhla a nechala Arovo tělo, aby se sesunulo na zem.

„Vidíš. Král upírů, a leží na zemi před svým vojákem.“  Snažila jsem se své chování přizpůsobit tomu jeho.

Rychle vstal a jeho zděšení střídalo opět rozčílení. „Nedovolím, aby se z jakýchkoli mých lidí stali slaboši! Nedovolím, aby pili zvířecí krev!“ rozkřičel se. Nastálá situace by mi za jiných okolností přišla spíše směšná, ale ne. Ne v tu chvíli.

„Cože?! Slaboši? Spíš upíři s lepším sebeovládáním, a větší duší, než máš ty sám! Závidíš jim duši! A ty sám to moc dobře víš! Všechna tvoje nenávist vůči vegetariánům pochází od Carlislea! Závidíš mu duši, protože to je to jediné, po čem doopravdy, v koutku duše toužíš!Závidí mu, že on je ten z vás, který to dokázal!“ křičela jsem na něj. Navzájem jsme na sebe řvali, a naše hlasy se rozléhaly místností, chodbami, a zajisté i celým hradem. Bolelo mě zmiňovat se o Carlisleovi, ale bylo to méně bolestnější, než o komkoliv jiném z nich a bylo to ještě o to jednodušší, když jsem o tom nemusela přemýšlet. Prostě jsem ventilovala svůj názor. Možná jsem čekala, že se mi tím uleví.

„To není pravda. A ty to víš!“ – „Ne, je to to jediné, v čem si jsem jistá.“ Dodala jsem s úšklebkem. Věděla jsem, že i přes to všechno, přes to, že lidmi pohrdá, jediné, co jim závidí je duše. Protože jenom někteří upíři si duši zaslouží. On rozhodně ne.

„Nedovolím to.“ Rozléhal se jeho hlas místností, spolu s napjatou atmosférou.

„Pokud ti vegetariáni přijdou jako slaboši, co tu potom dělám? Jak to, že zvládám víc věcí, než kdokoli z tvých? Nebo je to tím, že se bojíš? Bojíš se, co by se stalo, kdybych vycucla člověka? Ale ne, už toho mám dost! Nebo mi snad vyčítáš, že jsem tu sedm let nebyla?“

Na to neodpověděl. Jenom s vykuleným výrazem sledoval mé počínání a zjevně nemohl pochopit, jak si někdo jako já může něco takového dovolit. Rozhodně jsem hodlala využít situace, kdy neměl slov.

„Hm? Tak co ti vadí? Zabíjela jsem upíry na tvůj příkaz, sháněla jsem ti informace, všechno až pod nos a ty ses nemusel o nic starat. Nic jsem po tobě nechtěla!“ Věděla jsem, že nastala chvíle, kdy se vyjádří. Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem vědět, co mi hodlá říct.

„Všechno ne.“ Řekl tiše, a ruce spínal do pěstí, ve snaze uklidnit se.

„Cože?“ začínala jsem se pomalu uklidňovat, i přesto, že mi v tu chvíli šíleně lezl na nervy.

„Nevím všechno, co jsem od tebe chtěl vědět.“ Objasnil mi situaci a zadumaně hleděl do mých očí. Stáli jsme proti sobě, dívali se navzájem do očí, a na první pohled musela situace vypadat jako velmi krušná manželská hádka, při níž se schyluje k rozvodu.

„Ó, ano. Tvoje ješitnost. Vadí ti, že nevíš, co se děje v Pekle? Nebo to, že nevíš, co se děje ve mně. Že nevíš, co dokážu? To tě štve? Hm? Ani jedno z toho neovlivníš.“ Pěnila jsem, a věděla, že jsem se trefila to toho, co Arovi vadilo.

„Co ti vadí víc, hm? Nevíš co se v Pekle děje už pěkně dlouho. Vyšachovali tě. Nemají tvoje lidi rádi, nepouští je k sobě. A ty nevíš, co se tam děje. To ti vadí. Je to jediné místo, o kterém nemáš vůbec žádný přehled. Nevíš, co proti tobě plánují. Ale víš ty co? Jsi jim naprosto ukradený. Nevidí v tobě soupeře. A to, co se tam děje bys nikdy nezastavil. To by ti mohlo stačit.“ Řekla jsem mu, a pokračovalo naprosto klidným hlasem.

„Chci Joanne, Giannu, Tylera, Demetriho a Aleca.“

„Ne. Potřebuji je. Nedovolím ti si je vzít. A nedovolím ti odejít. To jsem udělal jednou a víc šancí nedávám.“ Mumla Aro spíš pro sebe, ve snaze přesvědčit hlavně sám sebe.

„Ale no tak! Nenalhávej si tu věci, které nejsou pravda. Joanne neposíláš na mise, nikam jí nepouštíš, protože se bojíš, že by utekla k nim,“ jejich jméno jsem již podruhé nedokázala pronést. Ale Aro chápal. Moc dobře mě chápal, protože jsem mluvila o jeho kostlivcích.

„Gianna nemá ani základní výcvik. Máš jí tu jenom proto, aby tu byla. Žádné důvody. Tyler ti dělá řidiče. Nevím proč ho nikam nevysíláš, ale je mi to jedno. Za volant můžeš posadit kohokoliv z nich!“ teatrálně jsem rozhodila ruce. Ani mi to nedocházelo. Byly to absolutně impulsivní reakce.

„Demetriho se nevzdám. Chci ho. Jediný člověk, který při mně tehdy stál. Slepě plnil tvoje příkazy a doteď plní. Vyhovuje ti, že se nevzpírá, že si zvykl. Ale úkoly, na které chodí by zvládl odkudkoli.  A Alec… Vžycky  byl pro tebe jenom jako klenot. Jako cenný úlovek. Vědí to všichni. Žádné úkoly, jenom výjmečně. A na co ho tu tedy potřebuješ? Na co, když bys je mohl klidně postrádat.

Uznávám stále stejná pravidla. Kdybys něco potřeboval, stačí zavolat.“ Přesunula jsem se ke křeslu, ve kterém sám vždycky sedával a pokračovala.

„Vezmu za ně klidně jejich práci. Jen mě nech vzít je pryč.“ Řekla jsem a nastalo ticho.

Po několika minutách se Aro vzpamatoval a promluvil. „Bylo by vás moc. A jak si sama řekla, někteří se o sebe nedokáží postarat. Nepustím vás.“ V tu chvíli mi připadal jako rozmazlené dítě, které se nechce vzdát nové hračky.

„Pořád je to osobní, Aro. I když se moc oba snažíme, aby nebylo…“ povzdechla jsem si.

„Dobrá, budu o ně bojovat. Bez schopností. Nechám tvým lidem šanci položit mě na lopatky.“ Zvedla jsem se, a provokativně složila ruce v bok.

„Souhlasíš? V tělocvičně je teď většina z těch, kteří jsou na hradě. Pojď, zkusíme, jestli dokážu položit já je.“ Navrhla jsem, a rozpustila si vlasy. Jejich sepnutí mě poměrně rozčilovalo, a cítila jsem, že Aro o mé nabídce uvažuje. Měla jsem ohledně jeho důvodů pravdu, a lákadlo pro něj bylo příliš veliké.

„Pokud vyhraju, vezmu je pryč, přihlásím je na školu, a pokusím je zasadit je do obyčejného života. Naučím je, co neumí, seznámím je s taktikami a novinkami nomádů. Budou schopni se o sebe postarat a jejich životy už nebudou nenaplněny planými sliby. Ukážu jim důvod žít jejich existenci. Navíc – převezmu na nějakou dobu úkoly jich všech…

Pokud prohraju, už se mě nezbavíš. Budu tady, připravena splnit cokoliv, co budeš potřebovat. Tak co, není to lákavé?“ zahlédla jsem odhodlání v jeho očích. Opravdu si myslel, že prohraju. Neměl ani jeden důkaz, aby si myslel opak. A nakonec – ani já nevěděla, jak všechno dopadne.

„Dobře.“ Souhlasil tak potichu, že bych se bála, že jsem přeslechla.

Přidrzle jsem se usmála a dodala jsem: „Dobře, velmi dobře, Aro.“

Po té větě jsem vystartovala z jeho pokoje lidskou rychlostí. Zřejmě jsem chtěla, aby klapot mých podpatků upozornil okolí. Jen co jsem vyšla ze dveří, všimla jsem si dvou mizejících postav, zahalených v honosných pláštích, jak mizí chodbami, směřujícími k tělocvičně.

Marcus a Caius, samozřejmě.

Já sama jsem následovala jejich siluety, a téměř cítila Arovu energii, pulsující jeho okolím. Byl naštvaný. Hodně. Ale zároveň si myslel, doufal, že prohraji. Kdyby se tak stalo, vyplnila bych všechny  své sliby. Arovi by zůstala velkolepá hračka a já bych nevystrčila paty z Volterry.

Do čeho jsem se to zase uvrtala?

Ani jsem nestíhala vnímat okolí, jak ve mně vířily myšlenky a vzpomínky. Stačí kousnout. Kousnout všechny.

Ty jim ale nechceš ublížit. Řákalo mé první já.

Musíš. Dostane to odtud tebe, i tvé přátele. Reagovalo to druhé. Mělo pravdu.

V tu chvíli jsem si snažila připomenout všechny chaty, a útoky, které jsem u volturijských viděla. Nechtěla jsem, aby Aro věděl o všech mých schopnostech. Ano, o nějakých se dozví, ale já sama chci určit, jaká schopnost ho ovlivní. Při absolutně přirozeném, impulsivním boji se schopnostmi bych nebyla schopna potlačené dovednosti vnímat.  V takové rychlosti bych nedokázala snad uvažovat nad tím, jak útočím. Útočila bych přesně tak, jak jsem byla zvyklá. A tuhle maličkost jsem nehodlala dopustit.

Hned, jakmile jsem s hlasitými údery podpatků o betonovou vyztuženou podlahu došla doprostřed tréninkové haly,  všichni ustali se svými triky, já jsem se nadechla a nehodlala čekat na Ara. Jak jsem předpokládala, Marcus a Caius stáli honosně v čele, po boku místnosti, a sledovali, co se bude dít.

Někdo z těch, kteří náš tichý rozhovor poslouchali dovedl i Tylera, který se momentálně opíral o boční stěnu, a téměř závistivě pozoroval ostatní.

„Tylere, Alecu, Demetri, Gianno, Joanne,“ oslovila jsem všechny, o kterých se vedl spor a střetla se s pohledem všech,

„prosím, odeberte se támhle k vládcům. Myslím, že Aro vám všechno jistě vysvětlí.“ Obeznámila jsem je, a čekala na právě dobíhajícího Ara, který jenom hluboce zavrčel a přemístil se ke svým bratrům. Nikomu z nich nic neřekl. Vládci poslouchali za dveřmi, a pětici upírů se situací právě obeznamoval jakýsi upír, kterého jsem v životě neviděla. Vypadal divně. A choval se divně. Jako člověk musel mít tiky, nebo něco podobného, protože těžce vydechoval a skoro vůbec neartikuloval, jeho ruka se při vysvětlování cukala, a já si všimla nového pocitu v jejich očích. Naděje.

Nebyla jsem empatik, ani nic podobného, ale požná proto, že jsem žila s tolika lidmi a upíry, jsem se naučila téměř přesně odhadovat jejich citové rozpoložení. Žádná schopnost. Pouze trik.

„Zaútočte na ni.“ Nakázal Aro klidným, a nedočkavým hlasem, za což si vysloužil ode všech nechápavé pohledy, ale v sále se nic nedělo. Asi třicet upírů nehybně stálo, zřejmě nemohli uvěřit Arovu příkazu.

„Neslyšeli jste?! Zaútočte!“ rozkázal hlasitěji tónem, který nepřipouští námitky. Viděla jsem Mattův vysmátý výraz, byl nadšený. Zbytek vojáků jeho nadšení nezdílelo. Neomaleně se sformovali do kruhu, aby mě obklíčili, a zatarasili mi výhled na kohokoliv kolem. Zachytila jsem snaživý pohled vysokého blonďáka, který na mě napravo ode mě zíral, jako by se do mě snažil propálit díru.

Otáčela jsem se jako minutová ručička uvnitř kruhu, naprosto klidně, a sledovala jejich přikrčená těla, připravená k útoku. I přesto, že vrčeli, nikdo z nich neudělal první krok.

„Fajn,“začala jsem, a ani jeden z nich svou pozici neuvolnil. Měli dobré základy, všichni totožné, ale bohužel, to nestačí. „za prvé – žádné schopnosti. Chcete vyváznout relativně živí. Za druhé – kdo si do mě kousne, vyhrává. Za třetí – koho kousnu já, jde do kouta.“ Vysvětlovala jsem pravidla s falešným úsměvem a teatrálně ukázovala na prstech jednotlivá čísla.

„Rozuměli?“ dodala jsem na konec, a čekala na odezvu.

Nikdo nic neřekl, ale bylo to v mžiku, kdy se na mě vrhlo asi pět upírů najednou. Čtyři z nich jsem odrazila, jednoho povalila na zem, a zakousla se mu do paže. Nechtěla jsem žádná vážnější zranění. Pravidla jsem tím splňovala, a to mi stačilo.

Po odvážném kroku první čtveřice se odhodlali další. Něčí končetiny jsem ohnula v nepřirozeném úhlu, s někým jsem praštila o zem, někoho vyšvihla do vzduchu, konec byl stejný. Pokaždé zdobil otisk mých zubů nějakou část jeho těla.

Místnost plnily bolestné výkřiky, a snaživé hekání, jak se bojovníci snažili zavděčit svému pánovi. Byl to o hodně těžší boj, protože jsem se musela soustředit hlavně na to, že nechci ublížit nikomu z nich víc, než by bylo potřeba.

Jakmile se osazenstvo z koutu násobilo, ozývaly se povzbudivé výkřiky, kterak se kolektiv snažil zbývající upíry povzbudit. S deseti to byla pouze hra. Matt byl mezi nimi. Jeho jsem si chtěla nechat jako posledního.

Proplouvala jsem mezi nimi, téměř jako kdybych slyšela rytmus kroků a skoků, jako kdybych tančila na jejich hudbu.

S jejich ubývajícími silami, ubývaly i mé, ale věděla jsem, cítila jsem, že jí mám dostatek, abych si udržela jejich zuby od těla. Pro dnešek. Byla jsem čerstvě po lovu. Možná, že kdyby moje oči nesvítily karamelovou barvou, neměla bych tolik šancí. Možná bych prohrála. Děkovala jsem v tu chvíli jídelním vycházkám, a obrovskému medvědovi v lesích.

Zbývalo jich pouze pět.

Tři zaútočili najednou, a já nohama zachytila jednoho, pravou rukou jsem sevřela krk druhého, a třetímu jsem ve skoku chytila nohu a obdařila ho vzorovým kusancem.

Byli jsme v celkem nepřirozené poloze. Jednu ruku jsem měla zkroucenou tak, aby neuvolnila sevření pod dívčiným krkem, a nohama jsem přímo přišpendlila urostlého třicátníka k zemi.

Dívku jsem vyřadila ze hry, ale Matt stál opodál, opírajíc se o zeď. Když viděl moje představení, uvědomil si, že nemá šanci, ale i přesto si to chtěl rozdat čestně. Tváří v tvář. Žádné neplatné úskoky, žádné odvádění pozornosti.

Proto jsem se se zmítajícím mužem hodlala předvést. Nohama jsem stále svírala jeho tělo, odrazila se od země, a ve vzduchu udělala několik salt, při kterých se jeho tělo pouze bezvládně zmítalo. Spadli jsme spolu v „óčkovité“ poloze na zem a po několika obdivných vzdychnutí od diváků jeho krk ozdobil otisk mého dokonalého upírského chrupu.

S Mattem to byl boj podle „volterského“ stylu. Samé ‚učebnicové‘ příklady vzorových útoků, žádné fígle, které jsem se naučila. Čistý boj podle Volterských tréninků. Právě do té doby jsem se v tu chvíli vracela. Připadala jsem si jako nováček, který se učí od svého mistra.

A nebo naopak. Ušklíbla jsem se.

Když už nás oba po několika minutách přestalo nesmyslné přetahování bavit, hrubě jsem s ním praštila o zem, až se propadl do betonové dlážky. Sklonila jsem se k jeho obličeji a zaregistrovala jeho pobavený výraz.

„Dobře, dobře, jsi lepší,“ kníkal pobaveně, snažíc se napodobit co nejzoufalejší výraz ho napadl. On si to zřejmě neuvědomoval, ale připomínal mi Ara v pracovně.

„ale do obličeje ne..“ kňoural prosíkem, a z hrdla mu unikal přidušený smích.

„Neboj.“ Uklidnila jsem ho chlácholivě, a připadalo mi, jako bych se prala s vlastním sourozencem.

Nahla jsem se k jeho krku, špičkou jazyka obkroužila tepnu, a jemně jej v polibku sevřela zuby. Z úst mu unikl vzdech, a já pobaveně zkroutila koutky úst do podivného úsměvu a odtáhla se od jeho těla. Krk mu zdobila malá ranka, zalitá krví.

Samozřejmě, že při takových zraněních krvácíme. Sice nám jako upírům nekoluje v žilách „živá“ krev, vlastně – nekoluje žádná, ale krví, kterou pijeme naplňujeme tělo. To jí spotřebovává, ale do žaludku se nevejde krev z celého člověka (nebo zvířete), a  tak plní  i žíly. Je studená, neproudí, pouze tam je. A při zraněních se dostává ven. Při takových jen v nepatrném množství. Když se upíří tělo roztrhá, je to pro tělo takový tlak, že se krev uzavírá v jakémsi pomyslném obalu, a nevytéká, pouze se pálí spolu s tělem. Vysychá v něm.

Arův obličej zdobil rozzuřený výraz, a očima přejížděj počet pokousaných upírů, jako kdyby je počítal.

„Je jich pětačtyřicet! Nepoužívalas žádné schopnosti. To není možné!“ rozčiloval se, ale nic z jeho názorů mě nedokázalo rozhodit.

„Očividně je, Aro.Dohoda je dohoda.“ Ozámila jsem mu, a otočila se ke skupince naprosto překvapených upírů.

„Jděte se sbalit, jakmile budete všichni připravení, vyrážíme. Už tu nebudu víc, než je nutné.“ Rozkázala jsem, avšak oni se jako praví vojáci otočili ke svým pánům. Dohoda mezi námi byla platná. Nikdo nic nemohl nic namítat. I když byli vládci, nemohli neplnit svá vlastní rozhodnutí. Proto se všichni odebrali do svých komnat balit, a já po boku tří bratrů mířila do korunního sálu dojednat podrobnosti o cestě.

***

„Nemůžete vyrazit ještě dnes.“ Namítl Caius, a hlavou pokynul k prosleným oknům, zkrze které dopadalo na kus sálu sluneční záře.

„Ale to není vůbec žádný problém…“ namítla jsem, očima přelétla po třech trůnech, usmála se na Ara, a jakmile jsem svůj zrak zaměřila na oblohu, pomalu se začala zahalovat oblaky. Sluneční paprsky nahradil zvuk narážejícího jemného větru o skleněné destičky, a obloha se pokryla šedivými mraky, kterými neprostoupila ani část slunečního světla.

„Dokonalé.“ Užasle vydechl Marcus, a Arův obličej byl udivený, svědectvím absolutně nepřirozeného úkazu.

„Hodí se to.“ Mrkla jsem na Marca, jemuž se koutky zvlnily do spokojeného úsměvu.

„Předpokládám, že toho umíš víc, Isabello, ale jak chceš, já, ani bratři tě rozhodně nebudeme nutit.“ Snažil se o vlídný hlas Caius, za což si vysloužil souhlasný pohled od Marca, a pomstychtivý od Ara. Ačkoliv měl jeho hlas důležitější váhu oproti jeho bratrům, bylo to dva na jednoho. Neměl ani ve snu šanci.

Odcházela jsem ze sálu spokojená, s velkým počtem platinových a zlatých kreditních karet a s úsměvem na tváři.

Můj život se navracel do běžných kolejí a doufala jsem, že mu naučím i své volterrské přátele.

***

„Nic děsivého.“ Ujišťovala jsem se o obsahu jejich kufrů, když jsem je viděla před sebou.

„Jenom to neděsivé, co mám…“ ujistil mě Alec roztěkaně, a ostatní jeho příkladu následovali.

„Dobře, mělo by to stačit na pár dní. Pak se vydáme na nákupy, než zařídíme všechno ostatní…“ ujistila jsem je.

„Ještě nemáme dům?“ zeptala se Joanne nejistě.

„Ne, nebyl čas. Ubytujeme se někde v Americe, v hotelu a po něčem se podíváme. Nechci tu být už ani hodinu.“ Opáčila jsem, a všichni jsme se rozesmáli. Byla to pravda. A nebyla jsem sama. Měla jsem snad nejvíc kufrů. Jeden nejdůležitější, ten jsem po svém příletu ani nevybalovala, a pak dva obrovské kufry s částí mého nejoblíbenějšího oblečení. Po nákupech ho bude daleko víc, ale museli jsme být skromní.

Každý z ostatních měl pouze jeden kufr, a stačilo jim to.

Na letiště jsme se vydali dvěma terénními auty, a nastoupili na přímý spoj do Ameriky.

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola osmnáctá: