Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola osmá

16.11.2009 (19:30) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2236×

KAPITOLA OSMÁ

Zvláštní chvíle

Seděla jsem ve svém pokoji a přemýšlela. Posledních pár dní jsem skoro nic jiného nedělala. Po nákupech s Joanne by se to dalo čekat. Byla stejná jako Alice. Z nákupního střediska jsme odcházely, až když zavřeli i ten poslední obchod s obuví, nebo oblečením. Nakoupily jsme všechno, co bych někdy mohla potřebovat. Bylo to pro mě sice neobvyklé, ale docela mě to bavilo. Byla to aktivita. Neměla jsem čas přemýšlet.

Poslední dobou jsem ho ale měla. Několik dní jsem přemýšlela. Sama nad sebou..

Jak je možné, že jsem nepocítila silnější nutkání někoho v nákupním středisku vysát? Bylo tam tolik lidí!

Samozřejmě, jejich vůně byla neodolatelná, ale já neměla chuť je ochutnat. Chuť. To na tom bylo to zvláštní. Neměla jsem ani hlad, ani chuť. Jenom mi voněli. Jako bych krev ani nepotřebovala..

Celou dobu mě Joanne během nákupů sledovala. Jako kdyby hlídala moje reakce na lidi, na jejich vůni.

I když jsme byly v nějakém obchodě zcela samy, pouze s prodavačkami, sledovala každý můj pohyb, každý posunek, VŠECHNO. Někdo pouze přihlížející by si mohl myslet, že se jí třeba líbím. Ale tak to nebylo. Aspoň podle mě.

Spíš mi přišlo, jako kdyby sledovala, jestli nedělám něco neobvyklého. Podle Ara totiž to, že mám výtečné sebeovládání není moje schopnost.. Podle něj je to něco jako vlastnost. Přirovnával to k tomu, že někdo z lidí třeba nádherně maluje a někdo ne. Jenom u mě to byla jakási zesílená vlastnost…

Myslela si, že o tom nevím, ale její kradmé pohledy k mojí osobě a zvýšená pozornost mi nebyly zrovna příjemné.

Aro mi oznámil, že můžu začít s tréninkem hned, jakmile budu připravená. Hned, jakmile budu chtít. Z jeho výrazu mi ale bylo jasné, že by byl nejradši, kdybych začala trénovat hned. Abych byla vycvičená dřív, než by se o mě mohl dozvědět kdokoliv jiný.

Já jsem si ale nebyla jistá, jestli vlastně chci cvičit, jestli jsem připravená naučit se, jak ničit upíry. Jestli chci takovou bolest způsobovat.

Ještě než se moje vzpomínky posouvaly dál, objevil se mi v mysli obraz. Jenom jako kdyby mi před očima bliklo světlo.

Přičítala jsem to k mému zamyšlení, ale po chvíli se ten obraz vrátil.

Bylo to, jako kdybych letěla mezi stromy. Všechno jsem viděla tak jasně. Viděla jsem všechno, co se pode mnou objevovalo. Zajíci, větvičky, všechno. Běžela jsem hustými lesy, které mi přišly povědomé…

Najednou jsem ale byla zase zpátky v mém Volterrském pokoji. Připadala jsem si, jako bych se probudila z nějakého nepochopitelného, nepovedeného snu. Nebyla to moje vzpomínka. V tu chvíli jsem si ani nebyla jistá, jestli to vůbec vzpomínka je. Bylo to tak živé, jako kdybych to prožívala já. Já osobně. Přišlo mi to směšné, ale ta událost jako kdyby se mi uložila do malinkatého kousku mojí mysli. Nechtěla jsem na ni myslet, ale něco mi říkalo, že se mi jednou bude hodit vědět, co tak směšného mě dokázalo rozhodit.

Nestihla jsem ani začít dumat nad něčím jiným , protože moje dveře se po krátkém zaklepání, které ani nečekalo na odezvu, otevřely. Matt stál mezi dveřmi, rozzářený jako sluníčko a nečekal na žádné pozdravení, skočil vedle mě na pohovku a začal povídat.

„Tak, přemýšlela si už dost dlouho. Nechceš mi ukázat, co sis koupila?” pousmál se laškovně a když si všiml mého výrazu, vyprskl smíchy.

„Pááni! Měla bys vidět ten výraz! Byl to vtip!” řekl, ale z rudých očí mu vymizela jiskra, kterou měl, když tak ‘narychlo vkráčel’ do mého pokoje. „Ale to nic nemění na tom, že by mě to zajímalo…” dodal potichu a celou situace jenom přešel.

„Wau! Ty oči sou fakt hustý! Pořád stejný, žádná černá!” vyjekl, když si všiml mých duhovek. Žádná černá, žádný hlad.

„Ehm, co tady děláš?” zeptala jsem se ho a zahleděla se do upřímných očí, které mě stále sledovaly se zvláštním podbarvením.

„No, napadlo mě, jesli si třeba nechceš popovídat, nebo tak.. No a taky jsem ti měl vyřídit, že by s tebou Aro rád mluvil.” Nadechla jsem se, ale nestihla jsem říct vůbec nic, protože z něj slova padaly nezávratnou rychlostí, a tak jsem svůj nápad ‘protestovat’ rychle zavrhla.

„A přišlo mi příliš konzervativní sem jenom přijít a říct ti to. Chtěl jsem ti zpestřit den.” Řekl a jenom na mě mrkl, ale všechna to bylo s celkem uličnickým výrazem.

„Fajn, asi bude v sále, viď?” Zaptala jsem se, ale nečekala jsem zápornou odpověď.

„Ne, není.” Řekl a zarytě mlčel.

„A kde tedy je?” zeptala jsem se po chvíli, protože jsem čekala, že Matt mi to řekne sám.

„U sebe.” U sebe byl výraz pr Arovu pracovnu, kde trávil čas pokaždé, když neměl náladu se s někým obzvlášť vybavovat. Tak mi to alespoň Joanne vysvětlovala během ‘jejího’ nakupovacího maratonu, ale celé to slovní spojení mi přišlo zvláštní, protože I když Aro neměl chuť mluvit s ostatními upíry, skoro pořád, když jsem měla možnost projít kolem, nějaký zrovna vycházel.

Neměla jsem tedy šanci místnost ‘U něj’ minout. Vyšla jsem ze svého pokoje, ale Matt stále seděl na pohovce a o něčem přemýšlel. Nepřišlo mi, že by byl pro můj pokoj neškodný a tak jsem se prostě sebrala a odešla.

Dojítk Arově pracovně mi nezabralo ani pět minut, protože z Joanniného vyprávění jsem znala celý hrad snad I pozpátku. Zaklepala jsem, a Aro ihned otevřel.

Beze slova jsem vešla do místnosti, které vládlo absolutní ticho, až na jemnou melodii, která místnost naplňovala do nejmenšího kousku. Pocházela z gramofonu umístěného v rohu místnosti. Kolem něj byla podél zdi knihovna s knihami, jejíž hřbety vypúovídaly o jejich stáří. Mezi gramofonem a knihovnou byl šikmo postavený pracovní stůl, jehož umístění v kombinaci s umístěním knihovny a gramofonu působil trojůhelníkovým dojmem. Z každé strany bylo veliké pohodlné křeslo a stůl byl zaplněn různými složkami a dokumenty. Naopak v druhé části byl obrovský krb, proti kterému stály dvě pohovky a pět křesel, takže místnost byla dost veliká a dost honosná na to, aby se tu mohl kdokoli cítit klidně a uvolněně.

Aro mi pokynul k jednomu z křesel oproti hořícímu krbu a sám si sedl do menší pohovky a rozhovor začal nezávaznými větami.

„Doufám, že se ti tu líbí.”

„Samozřejmě. Neměla jsem sice možnost se začlenit do koloběhu, ale i přesto…” odpověď jako by vyznělo do ztracena, protože jsem vlastně nevěděla, co na otázku tak docela odpovědět…

„Fajn.” Oddechl si a vypustil ze sebe spoustu nepotřebného kyslíku.

„Možná to vyzní špatně, ale byl bych rád, kdybys co nejdřív začala s tréninkem. Stačilo by trénovat s Mattem, být v boji dokonalejší a dokonalejší, schopností by se možná časem připojily… Samozřejmě, byl bych víc než šťastný, kdyby ses rozhodla trénovat také schopností, ale nebudu ti tajit, že oba výcviky Najednou budou dost náročné, a protože nevíme, jak tvá mysl funguje….”

„Samozřejmě, nechám si to projít hlavou.” Přerušila jsem ho svou odpovědí, protože jsem nechtěla poslouchat opětovný dlouhý monolog o mých schopnostech. I přes to všechno, o čem Aro snil jsem si stále připadala jako stará Bella. Jen trochu odolnější. A sama. Myšlenky na můj ‘minulý život’ jako by samy zeslábly a ztratily se, za což jsem byla ráda.

Po mé odpovědi se Aro k tomuhle tématu nevracel, ale chtěl, abych v jeho pracovně zůstala. Oba jsme mlčeli a poslouchali hudbu, která se místností linula, občas prohodili pár absolutně nedůležitých vět, ale celá situace mi přišla zvláštní, ale také jakási intimní, až mi z toho běhal mráz po zádech..

***

Od ‘rozhovoru’ s Arem uplynulo pár dní a já procházela hradem a nic nedělala. Jenom přemýšlela. O ničem a zároveň o všem. Znala jsem asi všechny tváře obyvatel hradu, a i když jsem k nim nedokázala přiřadit jména, u mého mrtvého srdce mě hřál dobrý pocit, že za tu dobu, co jsem ve Vollteře, jsem udělala alespoň malinkatý pokrok kupředu.

Od toho podivného incidentu s lesy se mi nic podobného nestalo, ale já v tom momentu cítila jakousi důležitost.

Zrovna jsem přemýšlela nad obsahem mého výjevu, a objevil se další, naléhavější.

Byla jsem mezi spoustou upírů. Kolem mě stál Felix, Jane, Alec a ostatní Volterští upíři. Většina z nich se krmila, pila krev lidí, kteří stáli uprostřed, ale já jako bych někoho hledala. Hledala jsem někoho, kdo by mě zaujmul, na koho bych měla chuť. Kousek ode mě se v rohu místnosti choulila malá holčička, mohlo jí být něco kolem šesti let. Na sobě měla zelenkavé šaty, hnědé vlásky měla spletené do jednoho copu.  Odstín její pleti byl tmavší, ale to způsobovalo pouze opálení, ve kterém vynikaly její pomněnkově modré oči, rude od pláče. Po tvářích jí tekly slzičky, ale nekřičela. Vypadalo to, jako by na sebe nechtěla upozorňovat, ale roztěkané oči jí prozrazovaly. Bála se. Byla vyděšená. Její oči náhle spočinuly na mě. Na tváři se jí strach vystířdal se zděšením.

Byla vyděšená ze mě. Bála se mě.

Moje pozornost se ale spočinula na její lahodné vůni a pulzující tepně na krku. Měla jsem hlad a ona měla být moje jídlo.

Bude moje jídlo.

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola osmá: