Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola jedenáctá

26.11.2009 (16:15) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2195×

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Slepá ulička

Seděla jsem s Demetrim v soukromém letadle, mířícím do Ameriky. Naším cílem měl být Kanadský Churchill.

Demetri se vedle mě stále nervózně ošíval, takže jsem se ho musela zeptat „Co se děje?“

„Ale nic…“ odpověděl mi, ale neposedné přesedávání nepřestalo.

„Co tě tak znervózňuje?“ vyjela jsem na něj, protože mi tím svým věčným poposedáváním opravdu lezl na nervy.

„Tohle celý je prostě nějaký divný.“ Vydechl  a podíval se na mě.

„Trénuješ sotva 14 dní a už jedeš na misi.“ Podivila jsem se jeho slovům, ale nenechala se vyvést z míry.

„Vždyť Aro říkal že jde jenom o něco banálního…“ poznamenala jsem a podívala se z malého okýnka na mraky, kolem kterých jsme prolétali.

„Balnálního? Iss, mizej tam upíři. Zmizelo jich desítky. Jen tak, ze dne na den!“ panika v jeho hlase narůstala.

„Ty se bojíš?“ zeptala jsem se ho, ale jeho chování nevypovídalo o ničem jiném…

„Já se o sebe postarám, ale ty ne! Nemáš žádné schopnosti, které by se daly použít, máš jenom základy bojové techniky, nemáš na kontě ani jednoho mrtvého upíra, nic! Příjde mi to jako sebevražda a navíc… Aro se spoléhá na to, že se tvoje schopnosti v případě ohrožení probudí, ale co když ne? Co když se něco stane?!“

„Počkat – jak spoléhá?“ zeptala jsem se..

„Na misi jede vždycky kolem pěti upírů minimálně. Nejenom proto, že jeden by všechno nezvládl, ale i kvůli krytí, nebo kdyby byl nějaký problém. My jsme dva. On prostě spoléhá, že tvůj potenciál by nás zachránil, kdyby něco. Chápeš??!“ začínal mi vysvětlovat, ale bylo vidět, že nemám jeho plnou pozornost..

„Jak jako – kdyby něco?“ nechápala jsem pořád..

„Kdyby to nebyla jenom banalita, a tvoje síla by se nějakým zázračným způsobem neprojevila, bude to dost blbý…“ jeho slova pomalu mizela do ztracena a jeho slova způsobila, že svou nervozitu přenesl na mě a já jenom odpočítávala mraky, kolem kterých jsme prolétali a nevěděla jsem, jestli chci, aby letadlo zrychlilo, nebo zpomalilo…

Dlouho bylo ticho, což mi vadilo, protože mě samotné počítání mráčků znervózňovalo víc, než samotné Demetriho vrtění, nebo jeho vyprávění o téhle misi.

„Jaks to myslel – zmizeli, jen tak?“ pronesla jsem do ticha a znovu otevřela rozhovor o úkolu, kterým jsem si nebyla moc jistá.

„Už jsme se tam byli podívat. Jejich pach vždycky končí na jednom místě. Jako by se vypařili. Žádné stopy po tom, že by je někdo zničil. Nemohli zemřít tam, ale nemohli se dostat pryč. Nevíme, jestli jsou mrtví, ale živí nejsou…“ z jeho slov jsem byla zmatená, ale nehodlala jsem se ptát jak to myslel tím, že nejsou mrtví, ale ani žíví a ptát jsem se nehodlala.

„A jakto, že jste nezmizeli vy, když jste tam byli?“ zeptala jsem se na otázku, kterou asi čekal, protože se nezdál být nijak zaskočený.

„Byli jsme tam přesně ve dvanáct hodin dopoledne, a bylo nás  tam asi dvacet...“ pousmál se, zřejmě nad tou vzpomínkou..

Neuplynulo ani pět hodin a přistávali jsme na soukromém, odlehlém letišti. Bylo to zvláštní, ale kolem byly pouze lesy a letiště bylo na obrovské louce mezi nimi. Mohlo být asi pět hodin odpoledne. Nesvítilo slunce a už se pomalu stmívalo, takže jsme nepotřebovali ani pláště.

Běželi jsme lesy, kolem domů a sídlišť svou upírskou rychlostí. Čím blíž jsme podle Demetriho byli u cíle, tím víc ve mně narůstala nervozita. Nervozita z toho, že Aro na mě spoléhá. Kousal ve mně červíček pochybností, že má ale celou věc promyšlenou. Když se neprojeví moje schopnosti a něco se zvrtne, zemřu. Demetri se o sebe v takovém případě postará a Aro nebude muset řešit, jak se mě zbavit, když se mu nebudu bez schopností hodit do sbírky.. Pomalu jsme přešli do liského kroku a vypletli se z lesa, což mě donutilo přestat přemýšlet.

Procházeli jsme tmavými uličkami mezi domy a přešli až do samotného centra města. Když jsem se rozhlédla, poznala jsem, že musíme být na nějakém náměstí, protože uprostřed kruhového prostranství byla obrovská socha, která držela hodiny. Kolem ní lemovaly velké náměstí domy, obchody, a jeden veliký dům, který  připomínal školu.

Demetri se vydal do úzké uličky mezi obchodem s hodinkami a domem, který svými obrázky ve výloze připomínal hračkářství, protože na skle byly namalovány motivy plyšových zvířat, ale když jsem se podívala blíž, za výlohu, zjistila jsem, že obrázky pomalované řeznictví má k hračkářství daleko. Přišlo mi trochu ujeté kreslit na výlohu řeznictví plyšáky, ale když jsem viděla, že Demetri na mě nehodlá čekat, přidala jsem do kroku a přestala se tím zaobírat.

To místo mi přišlo stašně mrtvé, protože nikde nebylo jediného člověka, od nikud se neozývaly zvuky klubů, všude bylo mrtvolné ticho, v domech se nesvítilo, ale slábnoucí lidský pach prozrazoval, že zde lidé žijí. Nějaký divný, pomyslela jsem si…

Když jsem ale nasála víc vzduchu, cítila jsem spoustu sladkých pachů a každý byl jiný.. Zakrátko jsme došli k místu, kde se prolínaly stovky upířích pachů v jednom místě. Demetri byl ostražitý, všude se otáčel, a mě na téhle situaci přišlo něco zvláštního, nepříjemného. Jako kdyby se kolem nás rozprostírala bezmoc. Otáčela jsem se všude možně, ale v malé uličce, končící po pár metrech nikdo nebyl. Nikdo nebyl ani na střechách, ani v oknech.

„Sakra to je divný..“ pošeptala jsem Demetrimu, protože mluvit nahlas mi přišlo na takovém místě nevhodné. Normálně bych si připadala jako na hřbitově, ale my jsme byli na ulici. Byl to takový ten pocit, kdy si přijdete, že vás sleduje tisíce očí a smějí se vám, ukazují na vás, ale nikde nikdo není.

„Bože tohle je strašidelný. Nic víc deprimujícího jsem nezažil.“ Pošeptal mi nazpátek,  a přišlo mi, že kdyby bylo na něm, už by jsme byli v letadle, směřujícím zpátky do Volterry.

„A teď vážně – proč nás sem Aro poslal?“ vyjela jsem na Demetriho zoufalým hlasem, ale pořád jsme byli potichu, protože ty pocity, co nás sužovaly byly strašidelné. Běhal mi mráz po zádech a to i přesto, že jako upírovi mi nemohla být zima.

„Nikdo jiný sem jít nechtěl.“ Řekl s dost výrazným povzdechnutím.

„Všichni si radši nabrali jiné mise. Už chápu proč.“ Druhou větu, jako by zamumlal spíš sobě, ale v takovou chvíli mi přišlo, jako by jí řval přes celý oceán.

Najednou z konce uličky vyšel strašidelný, uličnický smích, ze kterého se mi zježily i chloupky za krkem.

V tu chvíli jsem si nepřipadala jako nejsilnější bytost na světě, ale spíš jako malinkatý mraveneček, který uhýbá na chodníku plném lidí jisté smrti zašlápnutím.

Já i Demetri jsme se otočili stejným směrem, ze kterého smích vycházel a nakrčili jsme se do obranných pozic, ale nikdo tam nebyl. Jenom tma, zaplňující každičkou část zdi, chodníku a vzduchu.

„Už toho mám dost. Jestli máš nějaká esa v rukávu, je na ně čas.“ Řekla jsem Demetrimu, protože jsem se bála. Pekelně bála. Pořád jsem těkala hlavou kolem sebe, ohlížela jsem se, ale nikdo nikde nebyl.

Demetri jenom záporně zakroutil hlavou. Neměl nic.

„Co kdybychom prostě odešli a vrátili se za bílého dne?“ navrhla jsem mu. Jenom pokýval hlavou a když jsme se otočili, zděsili jsme se. Oba.

Tam, odkud jsme přišli stála zeď. Pevná. Demetri proti ní vyrazil celou svou silou, ale odrazil se od ní. Zeď pevně stála na svém místě, nespadl z ní ani kousek cihly. Celé místo jako kdyby bylo opředeno magií a smích se ozval znovu, hlasitěji a zdál se být blíž než předtím. Jeho ozvěna se odrážela od všech čtyřech zdí, které kolm nás byly a já byla čím dál tím víc vyděšená. To místo působilo strašně. Tohle nemohla být práce upírů. Nic z toho.

Z původního konce uličky vyšla ze stínu postava.

Než jsem se na ní stihla podívat, padala jsem k zemi a Demetri vedle mě také.

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola jedenáctá: