Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá

13.01.2010 (10:15) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7804×

KAPITOLA DVACÁTÁ

Začni znovu žít

„Co to je?“ vyjekl Demetri téměř hystericky. Stáli jsme na obrovské mýtině, olemované stromy a sledovali náš nový domov.

„Co se ti sakra zase nelíbí!“ vyjela po něm Joanne, protože ona sama od našeho nového domu nemohla odtrhnout svůj pohled.

Demetri jen bezděčně otevřel pusu, a hned jí zase zavřel, což doprovázela jeho natažená ruka, ukazující kamsi za nás.

Všichni jsme se otočili a zpozorovali problém. Na druhé straně mýtiny stál druhý dům, světlejší, menší – ale ne malý. Mohlo v něm být sotva osm pokojů*.

­­*prosím, tu garáž i dům si představte o něco větší, a stěny a strop garáže plné, že do ní není vidět…;)

Nasála jsem vůni a zaregistrovala zeslablý lidský pach. Musel to být dům lidí, kteří se v něm nezdržují každý den. Moužná chata. Nebo přechodné bydliště.

To bylo poznání, které mě dokázalo trochu uklidnit a otočila jsem se potichu zpátky, mapujíc každý venkovní kout domu.

Nakonec jsme zůstávali v hotelu měsíc. Vybrali jsme dům ve Wyomingu, přesněji na úplném konci Bedfordu, na kraji lesů. Dům ale potřeboval jisté úpravy, kterých se chopil Luis, můj přítel z Kanadské Alberty. Žila jsem u něj a u jeho přátel celkem dlouho – několik měsíců. Vlastnil stavební firmu, protože jak on sám říká – nezdá se to, ale když máš kontakty, je to pro něj ulejvárna.

Nebyl to vegetarián, ale nevadilo to ani jemu, ani mě. Vždycky, když mezi námi vázla konverzace, vyprávěla jsem mu o tom, jak by měl vypadat můj vysněný domov.

Když jsem mu před necelým měsícem zavolala, byl převelice ochotný a tvrdil, že do měsíce bude dům hotový. Připadalo mi to jako absolutní hloupost, ale zvládl to.

A dokázal i nemožné – stála jsem před domem, který jako by z oka vypadl mým vysněným představám. Byl sice obrovský, ale nevypadal přeplácaně, jak to u takových velkých domů bývá. Občas měl prosklenou stěnu, ale i já jsem za n viděla pouze schody, nebo části místností, které vypadaly spíše jako chodby, takže ať budou sousedi jacíkoliv, neměl by to být takový problém.

Vešli jsme do domu, a vstoupili do obrovské spodní místnosti. Naproti nám bylo obrovské, bílé schodiště, které kontrastovalo s béžovo-šedivými stěnami.  Nalevo od schodiště byla obrovská protáhlá místnost s nízkým stropem, vybavená jako obývací pokoj. Černé stěny byly občas přerušeny kamenitým obložením, přesně tak, jako to bývá na luxusních horských chatách, a vzadu, v rohu místnosti, byla obrovská bílá pohovka se dvěma koženými křesly, velkým tmavým taburetem, černým konferenčním stolkem s lampičkou, a béžovo-šedivým kobercem. Stěny zdobily moderní, avšak starší obrazy, do zdi naproti pohovce byla zabudována obrovská plazmová televize, a ve zdi, kde zrovna nevisely obrazy byly od stropu až na zem knihovny plné knih. Některé byly starší, některé novější.

Když jsem přišla blíž k pohovce, všimla jsem si za ní výklenku ve zdi, kde byly dveře stejného odstínu, jako zeď. Za nimi vedla delší světlá chodba se čtyřmi většími dveřmi. Zřejmě pokoje. Těmi jsem se nechtěla moc zabývat, a tak jsem dveře zavřela, a šla zpátky ke schodišti.

Všichni stáli v té druhé místnosti, která byla od schodiště napravo.

Byla to jídelna a kuchyně. Dokonalá hra na lidi. Jídelna byla dokonale vybavená, v dřevěno – bílých odstínech, se sklěněným stolem, kolem kterého stálo šest židlí. Vedle něj byla nízká komoda, a za stolem byla obrovská okna s dřevěnými žaluziemi.

Jídelna pomalu přecházela  v téměř královskou kuchyni, která byla laděná do stejných odstínů dřeva, jako jídelna.

Ta měla na rozdíl od obýváku vysoká strop, protože nad kuchyňským koutem rovnou začínalo druhé patro, z jídelny bylo tedy vidět na část chodby v druhém patře, a ze stropu visel velký dřevěný lustr.

Nalevo od kuchyňské linky bylo úzké schodiště, vedoucí do druhého patra, na chodbu nad kuchyní.

Ta měla tvar do písmene L. Vyšla jsem schody a dostala se na tu kratší část, na které byly napravo jedny jediné dveře. Otevřela jsem je, a zalapala po dechu.

Ocitla jsem se v obrovské, prázdné místnosti, bez obrazů, a s jedním jediným oknem. Přesně uprostřed místnosti bylo obrovské černé piano, které uprostřed čistě bílého pokoje absolutně zářilo. Na něm byl malý papír se vzkazem.

Kdybych byla člověk, plakala bych.

O téhle místnosti jsi se nikdy nezmiňovala, ale i přesto – je tu jenom pro tebe. Vždy, když jsem zpozoroval tvůj pohled, když jsi poslouchala kohokoliv za klavírem, rozlil se ti po obličeji úsměv a v očích ti žářily jiskřičky. Kdykoliv jsi slyšela jakýkoliv klavírní tón, dokázala jsi se vrátit na místo, kde ti bylo nejlépe. Nevím sice, kde to bylo, a proč již na tom místě nejsi, ale věřím, že se tam dokážeš vrátit. Právě tady.

Nikdy jindy jsem tě neviděl usmívat se s takovým citem, a ten mi vždycky chyběl. Já už ho asi neuvidím, ale nech také ostatní, aby ho viděli. Alespoň na malou chvíli. Je to totiž něco, co tě dělá jinou. Lepší, milující.

Nikdy mi nezáleželo na tom, jak vypadáš, ale na tom, co nosíš v srdci. Chtěl jsem, abys alespoň tohle věděla. A věř, že Scott na tom byl stejně. Miloval ten procítěný úsměv a byl ochotný se kvůli němu změnit.

Změnit se kvůli tobě. Nedávej si za vinu to, co se nakonec stalo. Možná to byl další krůček k tomu, aby ten úsměv na tvé tváři přetrvával. To bylo to jediné, co si z celého srdce přál. Abys byla již navždy šťastná.

S láskou, Luis

Seděla jsem na stoličce před pianem, a v ruce třímala kus papíru. Vzkaz od Luise. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, ale potěšil mě. Potěšil mě tím, co pro mě udělal. I když vytáhl věci, které bolí, přál by si, aby přebolely. I když se to možná ani nikdy nestane, jeho vzkaz ve mně probudil úsměv. Ten, který oba milovali.

Na druhé straně papíru ale bylo ještě něco.

P.S.: Ve svém pokoji najdeš vše, co by bylo k tomuto domu kdy potřeba. Všechny papíry, plány, a další dopis. Ten ale není pouze pro tebe, ale pro vás všechny. Nevím, co tě donutilo bydlet s bandou Volterrských upírů, ale zřejmě jsi k tomu měla nějaký důvod, který musím akceptovat. Tvůj pokoj je hned na chodbě naproti této, spolu s dalšími dvěma.

Další jsou dole. Doufám, že se mi povedlo vystihnout povahy tvých přátel tak, jak jsi mi o nich vyprávěla, ale ten tvůj je jedinečný. Je v něm všechno, co tě vrací do nejlepší doby tvého života, který si pamatuješ do teď. Vyber si ten správný.

Po dočtení i druhého vzkazu jsem se vzpamatovala, a vyšla na chodbu. Popoháněla mě zvědavost.

Prošla jsem kolem dvou dveří a schodů, vedoucích z haly a všimla si posledních dveří. Nebyly nijak odlišné, ale něco mě k nim táhlo. Otevřela jsem je, a zalapala po dechu. To byl můj pokoj.

Vešla jsem do veliké, čtvercovité místnosti, sladěné do tmavě hmědé a bílé barvy. Pokoji dominovala obrovská tmavá, dřevěná postel, a obrovský světlý obraz na zdi za ní.

Naproti posteli byla plazmová televize, do zdi zabudovaná hi-fi věž, a prázné rámečky na fotky.

Naproti vchodovým dveřím byl půlkruhový výklenek do zdi s očividně pohodlnou, koženou židlí, velkým stolem, notebookem, a věcmi, co potřebuje každý školák a obyvatel města. Několik papírů, tužek, šuplíků, a obálka se zmiňovaným dopisem. Tu jsem strčila do zadní kapsy u kalhot, a šla procházet místnost dál, protože hned vedle výklenku, a vedle zdí s televizorem, byla úzká chodba, jejíž zdi byly pokryty tmavými deskami se skleněným efektem. Některé z nich kryly vchody do dalších místností, a byla jsem si jistá, že se možná kolikrát i spletu. Stačilo zatlačit na jednu ze desek, a otevřela se jako dveře. Vešla jsem do obrovské, luxusní koupelny. Její zdi byly obloženy šedivými kachličkami, místy vystupující, jako kdyby to byly kamenité skalní desky.

Na pravé straně byly dvě umyvadla s toaletními stolky, dvěma menšími zrcadly, poličkami s ručníky, a podobnými koupelnovými drobnostmi.

Hned vedle nich byl záchod, a i když jsem si byla stoprocentně jistá, že ho nikdy nepoužiju, byla tu nutná potřeba pro každého člověka. Tudíž nesměla chybět v koupelně nikoho z nás.

Na levé straně byly tři dřevěné desky, uzpůsobené jako nízké schody, po kterých se vystoupalo k jakýmsi dřevěným polím, které sloužili k chůzi mezi obrovskou vanou s kovovým efektem, a ještě větším proskleným sprchovým koutem. Ty byly totiž zasazeny v hlubším prostoru, vyplněným okrasnými zaoblenými kameny, a šušenými plátky růží. Bylo to jako na mořském pobřeží, a rozkvetlé louce. Současně to bylo jakési místo, které nemělo daleko k romanticky vnímané místnosti.

S přímo dojatým výrazem jsem pomalu odešla z koupelny, a deska se za mnou sama zavřela. Nepochopila jsem jak se to stalo, ale jediné, v čem jsem se ujistila bylo, že Luis mysí být génius. Pod deskami jsem našla už jenom jeden vchod do další místnosti. Konkrétně do šatny.

Zatím byla prázdná, ale konstrukce byla ve veliké místnosti. Podél zdí byly poličky, a skříňky, věšáky a desky na oblečení a boty, a uprostřed byly obrovské kruhové skříňky na kabelky a doplňky. Všude bylo spoustu zrcadel, a já se nemohla dočkat, až se to všechno zaplní.

Probudil mě až Giannin překvapený výkřik.

Vydala jsem se tedy za ní, ven z mého pokoje, a zjistila jsem, že zbytek pokojů je již obsazených. Na stejném patře, jako byl můj pokoj byli Joanne a Alec, ve spodním Gianna, Tyler, a Demetri.

„Tohle je boží!“ vyjekl Demetri ze spodního patra a já si vzpoměla na dopis, který mě přímo hřál v zadní kapse kalhot.

Sešla jsem dolů, rozvalila se na gauči a zavolala je všechny k sobě.

„Ať je ten chlápek kdokoliv, je to borec.“ Poznamenal Demetri, když si sedal vedle mě.

Pohovka se zdála být malá, ale vešli jsme se na ní všichni. A já začala číst…

„Doufám, že se vám vaše pokoje líbí, zařizoval jsem je tak, jak o vás Izzie mluvila. Tenhle vzkaz pro vás není moc dlouhý, a doufám, že obsahuje všechno, co by vás zajímalo.

V první řade vám chci říct, že sousedé, kterých jste si jistě všimli, používají chatu pouze ve dnech, kdy mají volno, a využívají jej k relaxaci. Jsou trochu nevrlí, mladí manželé, ale jsou zřejmě velmi bohatí.

Váš dům, který jste doposud viděli není kompletní. V podzemí vás všechny čeká malé překvapení. Zkuste schody v hale…

Luis“

„No, a asi je to taky pěknej pošuk.“ Poznamenal Demetri, za což si ode mě vysloužil nesouhlasný pohled.

„Zařídil ti pokoj.“ Opáčil Alec nesouhlasně.

„Spíš byt.“ Opravil ho pro změnu Tyler.

Já ale pod přečteným textem našla kousek, který jsem nechtěla číst nahlas.

Vím, že by tě zajímalo, co se tenkrát stalo, a jak to bylo možné. Taky vím, že sehnat prostředky je více, než těžké. Vedle sálu je laboratoř. Bude se ti hodit.

A v garážích je motorka, kterou sis u mě nechala.

Rozhodla jsem se jít prozkoumat podzemí, které zmiňoval.

Schodiště.

V hale.

Tam bylo jenom jedno…

Když jsem ale prošla pod schodištěm, všimla jsem si na něm dveří. Takových těch, které ve filmech vedou do menších sklepů.

Otevřela jsem je, a sestupovala pomalu po schodech dolů. Konstrukce byla stále světlá, velmi podobná zbytku domu.

Sešla jsem spolu s ostatními po schodech dolů a všimla si tří dveří. Když jsme vešli do prvních, dostali jsme se do obrovské haly, pokryté ze tří stran zrcadly, a se čtvrtou stěnou s betonovou výstuhou, stejně jako na podlaze. Tréninková hala.

Do betonové zdi byly zabudovány i obrovské reprobedny, a hifi věž, podobná, jako v mém pokoji.

Takže i taneční sál. Asi ho miluju, pomyslela jsem si, a pousmála se.

Dveře hned vedle vedly do úzké uličky, kde byly dveře, na kterých byl nalepený lísteček „Izziina pracovna“.

Proto jsem ostatní radši nenápadně odvedla směrem k posledním dveřím. Nechtěla jsem, aby se zbytečně vyptávali.

Když jsme vešli do garáže, oněměla jsem. Bylo v ní spoustu volných parkovacích míst a uprostřed moje oblíbená motorka.

„Ta je moje!“ zastavila jsem rozběhlého Tylera, který se chystal startovat.

„Měli bychom zajet pro zbytek vybavení, a přihlásit se do školy, nebo ne?“ zeptala jsem se jich, a vysloužila si nesouhlasné pohledy.

Nechali jsme si auta z půjčovny, takže nebyl problém zajet si koupit vlastní auta, oblečení a doplňky.

„Vážně nás chceš přihlásit všechny?“ zeptala se Joanne.

„Hmm, ano, zatím to mám v plánu.“ Odsouhlasila jsem jí.

„Jsem z vás nejstarší. Nevypadám zrovna jako teenager.“ Řekla mi.

„To Demetri taky ne.“ Začala jsem odporovat.

„Ale dokáže se tak chovat.“

„Nechceš s námi chodit do školy, že?“ zeptala jsem se jí narovinu, a setkala se s jejím pohledem.

„Musíš nastoupit. Alespoň na chvíli.“ Odporovala jsem.

„Je za pár měsíců bude konec školního roku. Nemohla bych tedy alespoň nastoupit do posledního ročníku?“ zeptala se mě, a já nemohla nic, než souhlasit. Alespoň bude doma někdo, kdo bude dávat pozor, kdyby se něco stalo.

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá: