Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá šestá

05.05.2010 (08:45) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2667×

Kapitola dvacátá šestá

Trochu problém

Prostě jsem jen seděla na posteli a sledovala protější zeď plnou zarámovaných fotek, a v ruce třímala tu nejdůležitější. Byla připravená, ve stříbrném rámečku, a při každém pohledu na ní jsem si dokazovala, že všechno bývalo někdy hezké.

Neměla jsem ale odvahu pověsit jí na zeď k ostatním nádherným vzpomínkám. Odvahu – pokud se tomu pocitu, kdy jste na pochybách, váháte, a nevíte, jestli na to všechno nechcete zapomenout, a na druhou stranu jako kdyby jste to všechno chtěli vzít a mít co nejblíže srdci, dá tak říkat.

Fotku jsem odložila na peřiny postele, a šla se převléct.

Venku doznívalo ještě jarní počasí, a proto nebylo divné, když jsem si vzala kraťoučké džínové kraťásky, černé volné triko, na jedné straně spadající z ramen, vysoké kozačky a spousty ladících doplňků.

Na rty jsem si nanesla jen trochu lesku a vlasy nechala rozpuštěné, protože dokud si nikdo jizvy nevšiml, stává se to dobrým znamením a nečekají mě žádné zbytečné, ne-li nepříjemné otázky.

„Chovej se tu slušně, nikoho nezakousni, pomáhej Joanne, a – a – a…“ Slyšela jsem jen od Gianny, která se snažila maminkovsky poučit Chrise o chování v domě.

„Jasně, jasně,“ odporoval jí, a zapnou obrovskou plazmovou televizi v obýváku. Zřejmě užíval volna, které mu zbývalo.

„Volala jsem do Volterry,“ řekla jsem, když jsem přišla až k nim.

„A?“ bylo jediné, co jsem slyšela.

„Caius tvrdil, že se o to postará. Tím to pro mě končí,“ oznámila jsem mu, a šla do garáží ke svému čtyřkolému miláčkovi.

Beze slova jsem vyjela, nezajímajíc se o to, jak se dostanou do školy ostatní… Já potřebovala jenom chvíli času a ticha jenom pro sebe.

Jela jsem pomalu – pomaleji než kdykoliv jindy, když v tom mnou projela zvláštní energie, stejně jako mockrát předtím.

Běžela jsem lesem, skákala po stromech, větve praskaly pod každým mým krokem, vydávaly tlumené rány, ale já jsem vnímala něco úplně jiného.

Cítila jsem úzkost, jako kdyby mě snad někdo sledoval, a když kolem mě proletělo několik tmavých postav, nebránila jsem se. Neviděla jsem jim do tváří, byli už daleko přede mnou.

Mojí pozornost ale upoutalo něco jiného. Vůně čerstvé lidské krve. Spoustu různých vůní, každá jiná, každá specifická. Už na dálku jsem znala po vůni mou oběť, a když jsem vběhla do obrovského kempu mezi lesy, moje mysl otupěla pod náporem touhy. Touhy po krvi.

Pak jsem sebou cukla a byla znovu na silnici v zeleném Bedfordu. Míjelo mě Tylerovo auto, a všechny hlavy směřovaly k tomu mému. Bylo mi jasné, že ač s tím nesouhlasím, věnují mi spoustu zamyšlených a pochybovačných pohledů.

Ale na druhou stranu – stávalo se mi to čím dál tím častěji, a děsilo to i mně samotnou. Ať je to cokoliv, neznám to, je to nebezpečné, a touží to po lidské krvi.

***

„Ahóój!“ blížila se rychlým krokem ke mně Mary, a jakmile mohla, objala mě. Jako nejlepší kamarádku.

Tomu jsem se musela – ač s jistými pochybami – usmát.

„Taky si mi chyběla, nám všem… Mrzí mě, že včera nějak nebyl čas na přivítání,“ omlouvala jsem se, ale Mary jen s nezájmem mávla rukou, a táhla mě k pavilonu, ve kterém nám oběma začíná první hodina.

Když jsem jí tak po prázdninách vnímala, uvědomila jsem si, jak strašně se změnila.

„Sluší ti to, strašně!“ rozplývala se, a já její poznámky přešla jen s tichým „Díky,“ nebo „Hmmm…“ Připadala jsem si kvůli tomu strašně – celé dva měsíce jsme se neviděly a ona má určitě spoustu věcí, které by mi chtěla říct, jenomže touha po krvi toho něčeho v mé hlavě se nedala z mysli jen tak vyhnat…

***

Hodiny strašně rychle ubíhaly, stejně jako šmouhy v té podivné vizi, která mi nedala pokoj ani ve vlastních myšlenkách.

Bála jsem se jí, možná proto, že jsem si nebyla jistá, jestli chci cítit hlad… Můj hlad, nebo čí? Něco, co mě možná děsilo nejvíc… Nejsem ta nestvůra toužící po krvi já?

***

„Co chceš donést k jídlu?“ zeptal se Demetri, když jsme seděli v jídelně, a měli před sebou prázdno.

„Cokoliv, co nebude podezřelé nejíst…“ odpověděla jsem mu ledabyle.

Než jsem stačila postřehnout něco jiného, položil mi Alec další otázku.

„Jak a CO chce proboha Caius řešit?“

„Za prvé, pochybuju, že by chtěl něco řešit Caius,“ … aneb ‚za vším hledej Ara‘, pomyslela jsem si… „a za druhé – řekla jsem, že to není můj problém,“ Odpověděla jsem mu, podle něj zřejmě podrážděným tónem.

„Jak myslíš.“

„Můžu si dnes přisednout?“ ozvalo se po mé pravé straně, což mě úplně vyvedlo z myšlenek. Přede mnou už ležel talíř čočky a okurků, Cullenovi, teď již sedící u protějšího stolu zírali právě na nás, a Mary nervózně přešlapovala vedle mě, čekajíc na odpověď.

Jenom jsem se posunula, abych uvolnila místo pro další židli, a vidličkou dloubla do podivné hmoty neidentifikovatelné barvy.

Mary pochopila, přisunula si vlastní židli, a nervózně se naklonila ke středu stolu, šeptajíc tajemným hlasem tak, aby jí snad nikdo nezaslechl.

„Můžu mít otázku?“ zeptala se nejistě.

Alec na ní jen visel očima, a ač se s ní nebavil, a odmítal jakýkoliv kontakt s její osobou, vnímal jí možná víc očividně, než by si sám mohl přát.

„Ptej se,“ zašeptal Tyler stejně tajemným hlasem jako ona, snažíc se udržet docela vtipnou atmosféru

„Oni, Cill… Cell… Cullenovi,“ odmlčela se, když si konečně vzpoměla na správné jméno nové rodiny, ale po okamžiku pokračovala, „jsou taky… No, to co vy?“ zeptala se nesměle, a celý jejich stůl se napnul, jako by snad očekávali katastrofu nejvyššího stupně.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se jí, protože mě docela zajímalo, jestli si dokázala se svými ne moc lákavými zkušenostmi všimnout upírských rysů, jestli má z Cullenů respekt alespoň takový, jako z ostatních, respektive z Aleca, Demetriho, Tylera, Gianny, ale i Joanne.

Možná to sice nechtěla přiznat, ale jistá nervozita u ní byla často zjevná, občas i u mě.

„Já nevím, jsou bledí, vypadají krásně, ale… Já nevím, když je srovnám s vámi, tak bych… Já nevím,“ povzdychla si a já se snažila promluvit s nejvážnějším výrazem, jakého jsem byla schopná.

„Vyznáš se,“ pokývala jsem k ní uznale.

„Vážně?“ rozsvítily se jí oči, a vypadala celkově tak nějak šťastněji a spokojeněji.

„Každý z nich je upír stejně, jako já,“ vysvětlila jsem jí,  a ostatní se pokoušeli zadržet smích.

„Fajn, dělejte si ze mě srandu,“ snažila se tvářit a mluvit uraženě.

Nadechovala jsem se, abych jí alespoň něčím uklidnila, jenomže vize neznámého mě znovu pohltila.

„Nevím, vážně nevím,“ přesvědčoval mě hlas asi dvacetileté dívky, jejíž tělo svírali dva novorození upíři.

„Vážně nevíš?“ ptala jsem se znovu a dívka sebou zaškubala – novorození její tělo stiskly větší silou, až se ozval nepříjemný praskavý zvuk zlomené kosti.

Dívka vykřikla o pomoc, do očí se jí nahrnuly slzy bolesti, a jakmile přetekly přes okraj, uštědřila jsem jí mohutnou facku. Její výraz byl plný strachu, děsu a nenávisti ke mně.

„Pokud mluvíš pravdu, je to jenom a jenom tvoje smůla…“ řekla jsem, a otočila se.

Postavy několika novorozených proběhly kolem mě, a zpoza mých zad se ozýval hrůzostrašný zvuk podobající se zvuku pištící kočky, avšak když se ozývaly nářky o pomoc, bylo zřetelně jasné, že se nejedná o zvíře, ale člověka. Bezbrannou dívku.

„Izzie,“ slyšela jsem naléhavé oslovení, ještě než se mi povedlo rozkoukat se, a zjistit, že jsem zpátky ve školní jídelně, a ruka, která mnou cloumala, byla vyděšené Mary. Ostatní jen podivně koukali, a Cullenovi u vedlejšího stolu seděli vzpřímeně, připraveni přispěchat kdykoliv na pomoc.

Taková situace mi přišla strašně vtipná, ale byla jsem ve stavu, kdy smích bylo to poslední, na co jsem myslela.

Ať jsem byla kdokoliv, a kdekoliv, dovedla jsem mladou dívku k bolesti, utrpení. A nejhorší bylo, že jsem vlastně ani nevěděla, co se vlastně stalo.

„Já,… jsem v pohodě,“ řekla jsem, ale vysloužila jsem si několik nedůvěřivých pohledů. „Vážně.“

„A dost, stalo se ti to i ráno, a já chci vědět CO,“ ozval se skepticky Alec, a strhl tak na sebe většinovou pozornost.

Ještě než jsem se odhodlala k odpovědi, ozval se za mými zády nepříjemný hlas ředitelky školy.

„Slečno Volturiová, pojďte se mnou prosím do ředitelny,“ pobídla mě a bez dalšího slova se otočila, a mířila k východu od jídelny.

„Já nevím,“ zamumlala jsem Alecovi tiše, a následovala ji, s vědomím, že zraky všech se zabodávají do mých zad. Lidská zvědavost.

***

Usadila jsem se do ne-příliš pohodlného křesla naproti kožené židli, ve které ředitelka seděla.

Její kancelář byla maličká, na bledých stěnách viselo několik obrazů a diplomů, v poličkách byly zasazeny knihy a lejstra, a její stůl byl přesně uprostřed.

Cedulka s jejím jménem, ležící na jejím stole bylo asi to jediné, co působilo nově.

„Vyskytl se problém ve vaší žádosti o individuální studium, slečno.“

Ano, individuální studium. Jediná možnost jak skloubit upírské povinnosti s těmi lidskými.

„Chybí nějaké papíry, nebo…“ začínala jsem hlasitě přemýšlet o možnostech, ale zarazila mě dřív, než jsem stihla pokračovat.

„Nic takového, ale rozpisy, které jste poskytla, neodpovídají počtu hodin, a dobrovolných akcí, které jsou povinné. V celkovém součtu je rozdíl několika desítek hodin.“

„Můžu se zapsat na další hodiny, nebo…“

„Slečno, na všech hodinách, které máte volné, je již obsazeno. Vaše jediná možnost je Tělesná výchova, a účast na všech oficiálních akcí, pořádaných naší školou.“

A vyskytl se problém. Nebyla jsem si sama sebou jistá natolik, abych se mohla prohánět mezi tělocvičnou lidí a omezovat svou přirozenou rychlost.

„Existuje ještě jiná možnost?“ zadrhla jsem se.

„Pokud chcete studovat na této škole,“ začala mile, „tak ne.“

„Dobrá,“ souhlasila jsem neochotně a zvedala se k odchodu. „Pokud nemáte jiné zprávy, šla bych,“ naznačila jsem jí a ona jen kývnutím pokynula k mému úmyslu.

„Nakazovat ti, jak se máš oblékat, není v mojí kompetenci,“ zašeptala si sama pro sebe, a já jen s arogantním ušklíbnutím otevřela dveře ředitelny, a mířila na další hodinu.

Ještě jsem se otočila, zřejmě nějaký podivný podezřívavý zvyk, a zřejmě jsem nedávala pozor natolik, že jsem narazila do něčeho tvrdého, co zavánělo upírštinou a já doufala, že to není ten upír, kterého bych viděla nerada…

Doufám, že se vám kapitola líbila, že omluvíte to čekání... :)

A já budu doufat, že se mi povede další kapitolku dopsat minimálně tenhle týden --> prostě co nejdřív... :)

Budu vděčná za jakýkoliv komentář, který mi věnujete, stejně jako jsem vděčná za každý hlas, který jste mi věnovali v Soutěži o záhlaví. skončila jsem na třetím místě, za což vděčím jenom a jenom vám.. :)

Děkuju.

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá šestá: