Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá sedmá

20.05.2010 (15:00) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3141×

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ

Už toho začínám mít dost!

„Bello,“ pronesl Edward, a já od něj odstoupila a zvedla hlavu.

„Edwarde,“ odpověděla jsem odměřeně, a chtěla ho obejít, jenže mě chytil za paži a přitáhl zpátky.

„Bello, chtěl bych si promluvit… Všichni bychom si chtěli promluvit,“ začal s proslovem, avšak já jej rychle zarazila, ve snaze vyhnout se rozhovoru a seznámit ho s mým postojem.

„Uklidni se, Edwarde, nemám v plánu s nikým z vás mluvit o tom, co bylo kdysi. To už není. A nebude,“ mluvila jsem, ale on se nadechoval, aby mohl odporovat, což jsem rozhodně nechtěla, a tak jsem mluvila dál. „Stalo se toho spoustu a nemyslím si, že by bylo – jak pro mě, tak pro vás – navazovat zbytečné kontakty. Žádné lži, žádné pohádky, žádné srdceryvné rozhovory. O nic z toho nemám zájem.“

Jenom tam tak stál, a smutně mě sledoval. Lidé kolem nás procházeli do svých hodin, a sledovali každý náš pohyb, jako by se snad snažili zachytit cokoliv, co by jim mohlo uniknout.

„Teď, když dovolíš, musím na hodinu,“ ukončila jsem náš rychlý rozhovor, vytrhla se mu z ruky, a šla na svou další hodinu.

Literatura 19. století je sice zajímavá věc, alespoň pro mě, ale myšlenky se mi nějak rozutekly všemi směry.

Ať jsem chtěla, nebo ne, musela jsem neustále uvažovat nad svými vizemi. Myslela jsem, doufala v to, že by se nějakým záhadným způsobem mohla moje schopnost zbláznit, a vyvádět něco za mými zády, ale to přece jenom nebylo možné, protože svou první vizi jsem dostala již dávno…

Mojí druhou možností bylo to, že by se přece jenom někde mohl objevit nějaký upír, který by na mě mohl působit svou schopností, ale stále tady byl čas a můj štít. A nepřítomnost jakýchkoliv podezřelých událostí, upírských pachů a znaků.

Takže jsem v podstatě byla na začátku a ta nevědomost a bezbrannost mě ubíjela. Nebyla jsem na podobné situace, kdy jsem něčím dohnána do kouta, zvyklá, ale byla jsem ráda, že díky štítu na mě nepůsobí ani schopnosti Cullenů, protože nastalá situace byla již tak vyhrocená, na to, že by to mohlo být také daleko horší…

***

Na poslední hodině se kolem mé lavice objevilo jakési podezřelé prázdno. Možná to bylo tím, že jsem byla ve třídě relativně brzo, ale byla to jedna z těch hodin, kdy mám kolem sebe víc Cullenů, než by se mi líbilo.

Jako by snad můj štít selhal, ve dveřích se objevil Edward, Alice, Emmett a Rose. Jediný kdo chyběl byl, Jasper a pokud jsem si dobře uvědomovala, tuhle hodinu s nimi ani neměl…

Celou dobu mě propalovali pohledy, a když si všimli volna kolem mé lavice, zarazili se, ale jakmile si Rose sedla do lavice přede mnou, bylo jasno. K ní si přisedla Rosalie, a Emmett se rychle přesouval k mojí lavici. Vedle mě.

Jeho pohled se střetnul s Edwardovým, a oba dva se v půlce pohybu zasekli a otočili se na mě.

Byla jsem si stoprocentně jistá, že z mého výrazu vyčetli akorát nezájem, bojovnost, nesnášenlivost a ignoraci, Edward své snahy vzdal a posadil se do lavice hned za mnou. Emmett s úsměvem na tváři zaujal místo hned vedle mě.

„Máš radost?“ zeptal se opatrně, čekajíc na mé reakce.

„Neboj, dlouho se tu nezdržím,“ odsekla jsem, a zvedla se ze židle, ale zastavilo mě Emmettovo pevné sevření kolem zápěstí.

Naštvaně jsem zavrčela a sedla si zpět. Alice s Rose byly sice potichu, nebavily se, ale ani se neotočily, jako by snad na sebe nechtěly upoutávat zbytečnou pozornost.

„Chystáte se mě hlídat?“ vrčela jsem naštvaně a pomalu ani nevěděla, na koho bych měla svou zlost směřovat.

„Ne, jenom si chci popovídat,“ objasnil mi Emmett, a jakmile domluvil, zazvonilo.

„Ani ti nějak nemám zájem…“

Profesor přišel do hodiny, ale vůbec jsem ho nevnímala… Mechanicky jsem si něco čmárala na kraj sešitu, a snažila se ignorovat jak okolí, tak Emmettovo nervózní poposedávání na židli.

„Slyšel jsem, že začínáš chodit na tělocvik.“

Zpozorněla jsem, a ačkoliv jsem se úporně snažila ignorovat jeho, i celou jeho rodinu, popadla mě strašná chuť odpovědět mu, dokázat jim, že jsem zapomněla na všechno, co bylo, dokázat jim, že chci, aby zapomněli i oni, aby minulost nechali za sebou a brali mě jako novou osobu.

„A taky si teda určitě slyšel, že nemám zájem kamarádit se s váma,“ odfrkla jsem, ale on, zjevně potěšen mou komunikací, se nenechal jen tak odbýt.

„Taky bych chtěl zkusit, kolik toho vydrží,“ pokračoval dál, ale i když jsem možná přemýšlela vůči nim paranoidně, viděla jsem v jeho poznámce dvojsmysl, který se mi zrovna dvakrát nezamlouval.

„Řekla jsem ti,“ zavrčela jsem na něj, ale nestihla jsem větu doříct – ani by to snad nemohl být ten starý Emmett, aby se do něčeho nevmísil.

„Jo, jasný, já vím, já vím, ale musíš uznat – co se vyrovná takovýmu boji… Co bys řekla páce?“ zeptal se a začínal mi jít na nervy.

„Nemám zájem, Emmette. O nic,“ zdůraznila jsem, ale mého ‚hlasitějšího tónu‘ si bohužel všiml i profesor a zřejmě také nejeden spolužák.

„Slečno Volturiová,“ oslovil mě, a jako bych pocítila chlad, a stoupající energii mých chladných ‚expříbuzných‘. Stávalo se mi to docela často, některým upírům se moje ‚rodina‘ moc nepozdává…

„Ano, pane profesore?“ přisvědčila jsem, abych dala najevo svou pozornost, což mi ale očividně moc neuznal, a já byla vděčná svému upířímu já, protože bez něj bych zřejmě skončila po škole.

„Kolik Tibetských kmenů obydlovalo Tibetskou náhorní plošinu za vzniku Tibetu?“ položil otázku, která upřesňovala dějiny do větších podrobností, než měl v osnovách. Nebyl zlý, spíš od ostatních čekal jistou inteligenci…

„Čtyři, nebo šest, v každé literatuře se objevuje jiné číslo, avšak já se přikláním ke čtyřem, vzhledem k tomu, že jiné pojmenovat nedokážeme,“ odpověděla jsem, a vysloužila si pouze jeho uznalý úsměv, zaskočené pohledy od spolužáků, a zjevné ticho z Emmettovy strany.

Zřejmě pochopil, že nemám zrovna náladu, ani zájem o jakékoliv sblížení…

Až do konce hodiny bylo ticho. Jediné, co mě obtěžovalo, byla Edwardova energie, zarývající se do mých zad. Jako by snad doufal, že se otočím a odpustím mu úplně všechno, co se odpustit dá.

***

„Heej! To je moje auto!“ zakřičela jsem s úsměvem na tváři na Demetriho, když se snažil všemožně a zároveň nenápadně dostat do mého auta.

„Prosííím,“ otočil se na mně, když jsem došla až k němu. „Budu jemný, a něžný, uvidíš,“ přesvědčoval mě.

„Bavíme se o autě?“ zeptala jsem se pochybovačně a začala se smát.

Jen koutkem oka jsem vnímala Edwarda, kterak vztekle zabouchl dveře od Volva, a odjel v doprovodu dalšího auta se svými sourozenci, z parkoviště.

Demetri se na mě pouze ušklíbnul, a s nataženou dlaní čekal na klíče.

„Jednou, tak si to užij, protože víckrát už ho řídit nebudeš,“ ujistila jsem ho, a sedla si na sedadlo spolujezdce.

Na svá oblíbená auta a motorky jsem byla mimořádně háklivá, zřejmě nějaké vedlejší účinky, ale pro jednou to zřejmě nemohlo uškodit, třeba jsem zrovna čekala na nějaké vtipné poznámky, které by Demetriho mohly za jízdy napadnout. Možná by to bylo právě to, co mi chybělo…

***

Vystupovala jsem z auta a smála se představě Demetriho, tančícího v potenciálním Travesti klubu. Na co nepadne řeč při jízdě se staletým upírem, že?

Hned co jsme vycházeli schody vedoucí do domu, pocítila jsem sladkou upíří vůni. Povědomou vůni, která mě však donutila k neklidu.

Ještě nebyli v domě, ale to mohla být otázka minuty. Byli v okolních lesích.

***

„Jane, tak ráda tě vidím,“ vítala jsem Jane hned přede dveřmi a pouhým oslovením pokynula dalším dvěma upírům, kteří stáli jako eskorta hned za ní.

Na moje pozdravení jen formálně pokývala, žádný ‚vztah‘ se mezi námi neměl šanci ani vytvořit.

Hned jsem jí vedla do domu, kde už čekali ostatní, avšak neunikl mi její pohled k sídle Cullenů, a sedm postav naskládaných za žaluziemi prosklených oken.

„Vidím, že máte společnost,“ začala hned, jakmile dosedla do křesla v obýváku. Stále se otáčela kolem dokola, a prohlížela si každý kout místnosti, nesnažila se ani o nenápadnost – ostatně všem nám bylo jasné, že hned po návratu do Volterry podá Arovi hlášení, zřejmě i s vizuální prohlídkou.

„To není vaše věc. Pokud se nemýlím, jdete jenom pro Chrise. Berte a jděte,“ oznámila jsem jí suše, po celou dobu našeho rozhovoru jsem – ostatně jako po většinu času – štítem nebránila zvukům, takže pokud Cullenovi chtěli, o čemž jsem pochybovala, mohli poslouchat celý náš rozhovor. Nechtěla jsem před nimi nic utajovat, přišlo by mi to vůči Carlisleově diplomacii nevhodné, ale dá se říct, že jsem spoléhala právě na ni… Carlisle by se nesnížil k poslouchání za dveřmi.

„Samozřejmě, ale…“ snažila se namítat, či navázat konverzaci, aby prodloužila možnost svého pobytu u nás, avšak já jsem z jejího příchodu nebyla zrovna nadšená. Čím dřív by se nám povedlo dostat jí z města, tím dřív by se do domu vrátila jistá atmosféra a jistoty.

„Ale pokud Aro potřebuje, ví, že stačí zavolat, takže nechci být nezdvořilá, ale bylo by lepší, kdybys… i se svojí eskortou… co nejdřív opustila město, Wyoming, Státy a celou Ameriku. Pokud vím, tohle území je naše a pokud by se vyskytl problém…“ odmlčela jsem se, protože znalost telefonních linek už byla zmíněna.

Jane se sice moje jednání vůči ní nelíbilo, ale zřejmě si někde v koutku mysli uvědomovala moji autoritativní pozici.

„Samozřejmě,“ zavrčela tiše, a u dveří se rozezněl zvonek. Zvedla jsem se z gauče a šla otevřít, před dveřmi stály čtyři mužské postavy.

„Ahoj Bello,“ pozdravil mě Edward – a předběhl tak svého otce, za což byl obdařen několika zaskočenými pohledy, a sklopil ten svůj, jakmile si uvědomil, že jeho hlas nebyl ten, který byl očekáván.

„Edwarde, Jaspere, Emmette, Carlisle,“ oslovila jsem je takovým tím vítacím tónem, který je slyšet pokaždé, když se vám mezi dveřmi objeví někdo, koho jste zrovna nečekali.

„Bello,“ odkašlal si Carlisle, ani se nesnažil vcházet do domu – zřejmě o to ani neměl zájem, „přišel jsem se ujistit, že se nevyskytnou nějaké, ehm…“ odkašlal se, hledajíc správná označení. „Problémy.“

„Samozřejmě že ne, Jane i její nohsledi jsou již na odchodu,“ ujistila jsem ho, a Jane, doprovázena hlasitým klapotem bot, a dotěrným šustěním pláště po podlaze.

„Carlisle, dlouho jsme se neviděli,“ přivítala ho svým mladičkým hláskem, a Jasper se nervózně ošil.

Před našimi dveřmi postávali čtyři upíři, tři z nich odhodláni chránit svého stvořitele.

Carlisle jí spolu s ostatními jen formálně pozdravili, a mnou projel vztek.

Hustá mlha mocné energie narážela do štítu, který jsem kolem nich již dávno obalila. Jane se buď snažila otestovat mé schopnosti, nebo měla prostě chuť dokázat si vlastní nadřazenost.

Když zjistila, že jí to nevycházelo, mlha zesílila, a můj vztek nabíral obrovských rozměrů.

„Jsem si jistá, že nemusíte mít starost Carlisle, Jane odchází, nebudou žádné problémy,“ ujistila jsem ho znovu, rozloučila se s ním, zavřela dveře, a když jsem si podle klapnutí jejich domovních dveří byla jistá, že jsou mimo dosah, vztek se dral na povrch.

Upíří rychlostí jsem se otočila, chytla Jane pod krkem, a přimáčkla jí na zeď tak rychle, že omítka za ní popraskala.

„Varovala jsem tě Jane. Tohle není tvoje starost,“ vrčela jsem výhružně a sledovala její výraz, který postupně přecházel z klidného do nervózního.

I těch pár vět však dokázalo vyvolat pozornost u ostatních, a vedle nás se objevil Alec, rozhozený tím, co viděl. Podařilo se mi ignorovat jeho otázky, potlačit v sobě rozrušení.

Naklonila jsem se k ní tedy co nejblíže, a potichu, tak, že ani Alec nemohl slyšet jediné slovíčko, jsem se jí chystala upozornit.

„To bylo poprvé a naposled. Zkusíš to ještě jednou a nebudu brát ohledy na to, že Alec je tvůj bratr.“

Aby pochopila váhu mých slov, nechala jsem vlny své energie proudit vzduchem, a cítila jsem, jak se jako jemné jehličky ladně zabodávají do jejího těla. Nemohlo to být bolestivé, ale jistě to bylo více než nepříjemné. A to mi jako důkaz stačilo.

„Proč ti na nich tolik záleží?“ tázala se hlasitě, jako by snad chtěla na mou slabost poukázat i před ostatními.

„Jsou docela sympatičtí, nemyslíš?“

Děkuju za to, že jste se ve čtení dostali až sem. A taky za to, že povídku stále čtete. Není pro autor a nic lepšího, než když ví, že nepíše zbytečně. A za to děkuju. Za to, že ty komentáře píšete. Za to, že tyhle pubertální výlevy stále čtete, a za to, že vás to baví, protože předpokládám (doufám), že jinak by jste to nedělali... :D

Budu ráda, kdyby jste komentář napsali, ať už se svým názorem, nebo pouhým smajlíkem. Budu moc vděčná.

Vím, že tenhle "proslov" vypadá, jako bych snad končila, ale nebojte. Nic takového nemám v plánu... XDD

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá sedmá: