Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá první


Nepostradatelná - kapitola dvacátá prvníOmlouvám se, že mi přidání této kapitoly tolik trvalo, ale jsem nemocná, a teprve dneska jsem zůstala doma. Snad to pochopíte. A teď k téhle kapitole... Upíři přijíždějí do školy, a třebaže nejsou ostatním na očích dost dlouho, stalo se něco zvláštního. Koho potkají? A prosím - myslím, že by bylo super, kdyby jste mi napsali komentář... Protože všechno není takové, jaké to vypadá...:D (zjistíte až po přečtení kapitoly... :D:D)

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Vážně tolik omamuju?

Stála jsem před zrcadlem a sledovala Giannu, jak nervózně popotahuje cíp svého trička, snažíc se uklidnit.

„Nadechni se.“ Poradila jsem jí s úsměvem. Jí to k smíchu nepřišlo.

„Hele, nikdy jsem nedodělala střední školu, nemůžeš se mi divit!“ obhajovala své chování a šlehala po mně blesky pohledem.

„Já jsem taky nikdy neodmaturovala, ale musíš se uklidnit. Jsou jako šelmy. Vycítí tvůj strach a nervozitu a vrhnou se na tebe jako na mršinu.“ Ujistila jsem jí a když jsem si všimla jejího téměř znechuceného pohledu, došlo mi, že to zřejmě nebyl správný příklad.

„Jak vypadám?“ Zaptala jsem se jí a začala se otáčet, abych upoutala její pozornost a odvedla ji od tématu.

„Vypadáš dokonale. Jako vždy.“ Ucedila sarkasticky a znaleckým okem přejela po mém outfitu od hlavy až k patě.

Byl květen, dva měsíce před koncem školního roku. Léta jsou zde parná. Ne slunečná, ale parná, takže jsem si mohla dovolit mít na sobě lehké, hnědé šaty, boty na vysokém podpatku a několik náramků. Všechno.

Vlasy jsem měla rozpuštěné, jemně zvlněné po celé délce, a jemné nalíčení podtrhovalo upírskou krásu. Lehká narůžovělá tvářenka dodávala lidštější barvu.

„Víš, že takhle jsem to nemyslela. Jenom prostě pořád nechápu, proč si nikdo nenecháte poradit, co si obléct.“ Povzdychla jsem si a odpovědí mi byl pouze její zvonivý smích.

„Přeháníš to.“ Objasnila mi své stanovisko.

„To není pravda!“ namítala jsem, ale když očima šlehla k délce mých šatů, které sahaly pod zadek, radši jsem mlčela.

„To sis ten nástup do školy rozmyslela?“ slyšela jsem Demetriho pobavený hlas z haly.

„Už jdeme!“ křikla  jsem ze dveří mé šatny, popadla sluneční brýle, které jsem si nasadila na nos a druhou rukou popadla Giannu a táhla jí za ostatními.

Dole jsem si vzala klíčky od mého Audi R8 a vyběhla dolů, do garáže, kde už všichni ostatní stáli.

Tyler, Alec, Joanne a Demetri už seděli v BMW, které stálo až na konci garáže, mezi ostatními auty. Za 14 dní jsme se v domě dokázali plně zabydlet a garáž byla tedy novými auty zaplněna téměř k prasknutí. Spoustu z nich ale bylo mých. K jistým modelům jsem prostě měla svůj osobní vztah a ostatní to tolerovali.

Sice zpočátku byli proti, když jsem měla v plánu pohybovat se po městě v luxusních sporťácích, ale když poznali můj vztah k předmětům, kterých se nevzdám, raději mi neodporovali.

Gianna si tedy sedla do auta ke mně a obě auta mohla vyrazit.

Zvuk vrnícího motoru jsem si doslova užívala, milovala jsem ten pocit, když řídím něco tak úžasně rychlého, luxusního a zároveň extravagantního. Byla jsem si jistá, že naše auta budou na školním parkovišti vyčnívat, ale byla to další věc, která mě těšila. V tomhle ohledu mi nevadilo vyčnívat, a vlastně jsem uznávala názor, že je úplně jedno, v čem přijedeme, protože jakmile vystoupíme, budou k nám směřovat pohledy všech přítomných…

Gianna vedle mě za jízdy sledovala okolní krajinu a prostor auta vyplňovala hudba. Úsměv na mé tváři se ještě víc prohloubil, když jsem si všimla Tylera, sedícího v BMW, jak se snaží začít závod.

Zadními světly jsem mu zablikala, na znamení souhlasu, popojela na kraj silnice, aby se vešel hned vedle auta a čekala na náznak startu.

„Teď!“ slyšela jsem Demetriho křik a sešlápla plyn.

***

Dvě luxusní auta se proháněla Bedfordskými silnicemi, pustými a prázdnými místy,a čas i krajina kolem nich ubíhal možná více, než by chtěli.

Jedno auto předbíhalo druhé, ani jeden z nich své auto neřídil pomaleji, než 250 kilometrů v hodině. Ručička tachometru se třásla, jako kdyby nejradši vyskočila ze stupnice na palubce auta.

Ani jeden řidič na rychlost nehleděl, snažili se pouze předjet svého protivníka. Tylera popoháněl Demetriho soutěživý pokřik, a Isabella jela v tichém autě, vnímajíc pouze hudbu. Gianna, stejně jako Joanne a Alec, sledovala celou scenérii s úsměvem.

V době jejich dětinských hrátek se studenti místní střední školy předháněli v roznášení drbů o nové rodině, o záhadných studentech, kteří měli nastoupit. Nikdo neviděl jejich obličeje, nikdo nevěděl, kolik přesně jich je. Věděli pouze, že je to početná rodina mladých lidí. Bylo tedy jisté, že v takovém maloměstě se během několika okamžiků roznesou desítky verzí příběhu.

***

Na malé školní parkoviště vjela obrovskou rychlostí dvě auta. Studenti se zastavili pod stříškami budov a obě auta bedlivě pozorovali.

Sportovní Audi dorazilo na školní parkoviště o pár chvil dříve a v prudkém smyku zaparkovalo přesně na volném parkovacím místě. BMW zajelo na místo hned vedle a motory obou aut v poklidném zvuku utichly.

***

„Wow!“ dostala ze sebe Gianna, když Isabella vytahovala klíčky ze zapalování.

V autě bylo ticho, které prolomil Isiin hlas.

„Půjdeme až po nich, co ty na to?“ zeptala se své kamarádky a odpovědí jí bylo pouze bezhlasé přitakání.

Sledovaly, jak se dveře vedlejšího auta otevřely a čtyři postavy vyšly na školní parkoviště.

Gianna jej následovala, Isabella si upravila sluneční brýle na očích, otevřela dveře a vystoupila.

Lidé, děti, studenti, kteří stáli pod školními stříškami sledovali dění s vykulenýma očima, ale pomalu se rozcházeli, ve snaze dostat se blíž k novým studentům.

„Vyhrála jsem.“ Oznámila Izzie Tylerovi.

„Gratuluji, zlato.“ Ušklíbnul se na ni Tyler, a Demetri si jen bezděčně odfrknul.

Všichni, kteří zaslechli jejich hlasy, a zahlédli jejich nadpozemskou krásu, nemohli z nich spustit oči.

Alec jen nervózně postával se svými přáteli. Nebylo to jeho sebeovládání, které ho zradilo, ale sebejistota. Cítil se celý nesvůj, protože byl někde, kde to neznal, kde nebyl zvyklý. Doufal, že ho jeho nová sestřička naučí trávit lepší existenci. A tohle byl pro něj první krok.

Gianniny oči pomalu tmavly. Bála se, že se neudrží, že jí líbezná vůně linoucí se po pozemcích oslepí, a ona si najde svou oběť. Čerň vplouvala do jejích zorniček a ona pomalu odvracela tvář od lidí, strachujíc se, že by si nápadné změny mohli všimnout.

„Bože, to je kus.“ Ozývalo se z místa kousek od nich. Tento poznatek směřoval k Gianně, protože blonďatý kluk, zřejmě maturant, zahlédl pouze její odvracející se tvář.

Tyler těkal očima z ní na něho a jeho vztek proudil žilami. Připadal si jako opilý. Nějaká prapodivná síla ho ovlivňovala a on jí nechápal. Nechápal své city, své chování. Cítil v sobě jenom zmatek.

***

Otočila jsem se po parkovišti. Celkem malé pozemky s několika školními budovami lemovala travnatá prostranství a stromy. Docela mi to připomínalo školu ve Forks. Zdálo se mi, že je čím dál tím těžší zapomenout. Nepřipomínat si nic z toho.

Když jsem však vedle sebe cítila Tylerovo napjaté tělo, otočila jsem se a hledala v jeho tváři náznak hladu. Zatím mu nedělalo problémy ovládnout svou touhu po krvi. Horší to zřejmě bylo s jeho pocity.

Upíral svůj zrak na Giannu, která odvracela svou tvář od ostatních a její postavení bylo mírně strnulé.

„Gio,“ oslovila jsem jí, snažíc nepřipomínat jí vůně kolem.

„Gio,“ zopakovala jsem svou prosbu a ona se otočila. Její oči byly černé, jako uhel.

Sundala jsem své sluneční brýle, a podala jí je, aby zamaskovala tolik očekávaný problém.

Sama jsem cítila pálení a škrábání v krku, znepříjemňující naší existenci, ale ona byla téměř novorozená. Novorozená, která teprve před několika týdny poznala chuť zvířecí krve.

Pomalu začínalo být zvláštní, že jenom tak strnule stojíme u svých aut, a tak jsem se otočila a vydala se k hlavní budově. Ostatní se za mnou neobratně otočili a následovali mě.

Byla jsem již skoro u dveří, když z nich vyšel mladý kluk, s brýlemi, ryšavými vlasy a pihami na tvářích.

Hlavu měl zabořenou do knihy, kterou usilovně třímal v rukou, jako by se snad bál, aby mu jí někdo nevzal. Zdál se být nesvůj a snažil se usilovně nevnímat okolí.

Když se začal rozléhat šum hlasů, závistivých, toužebných, pohrdavých a obdivných, směřujících na náš vzhled, stisknul k sobě víčka a trochu se ošil. Zřejmě šprt, cíl nelibosti studentů.

Pokračovala jsem v ladné chůzi, ale připadal mi něčím zajímavý a tak jsem ho i přes nesouhlas chlapců ze školy pozorovala.

Když zjistil, že nikdo nemluví na něj, opatrně zaklapnul knihu a zvedl hlavu.

Jeho oči těkaly po okolí, ale nakonec následoval pohledy ostatních. Když si mě všiml, jeho oči se rozšířily, rozklepaly se mu kolena a zasekl se na místě.

Když jsem přišla téměř až k němu, povzbudivě jsem se na něj usmála, ve snaze zvednout mu náladu, ale zřejmě to mělo naprosto odlišný účinek. Jeho tělo se napjalo, srdce se rozbušilo závratnou rychlostí a podlomily se mu nohy.

Omdlel.

Zraky všech se přesunuly na něj a jejich smích se rozléhal všude.

Bylo mi ho líto.

Chvíli na to jsem zaslechla rychlé kroky, běh, a hlas lidské dívky.

„Noahu, Noahu, no tak!“ přiběhla k němu dívka menšího vzrůstu, s hnědými vlasy, a opálenou pletí. Mohlo jí být šestnáct.

Noah, chapec s brýlemi se pomalu probudil a z jeho úst se ozvalo tiché slůvko: „Anděl.“

„Proboha, neblázni a vstávej.“ Zacloumala s ním, a zvedla hlavu, hledajíc někoho, kdo by odpovídal chlapcovu popisu.

Když nás spatřila, její srdce se rozbušilo, stejně jako předtím jeho, ale ona se nezdála zaskočená. Spíš, jako kdyby se bála…

Zaměřila se na mě. Naše oči se setkaly, a já hleděla do jasných, pomněnkově modrých očí.

Z oka jí kanula jediná slza a já pouze odvrátila hlavu, strčila do dveří a spolu s ostatními vešla do budovy, směrem ke kanceláři sekretářky.

 


 

P.S.: Byla bych ráda, kdyby jste se občas vyjádřili i k outfitům, protože je sestavuju já, tak by mě zajímalo, jesti se vám líbí.. :D Bude jich hodně, a byla bych ráda, kdybych věděla, jak na tom jsem.. ;)

Díky. Snad se tahle kapitolka líbila a zenecháte komentáře.

A pro ty, co očekávali Culleny...

Omlouvám se, ale nezoufejte... Kapitol bude ještě hodně, a nikdo neví, co na vás chystám.. :D



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá první:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!