Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá pátá

05.04.2010 (10:00) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7084×

KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ

Nespoutaná [Unboned]

„Zakroutim mu krkem,“ rozčilovala jsem se za rychlé jízdy v autě. V hlavě mi běhaly myšlenky na všechno, co musím stihnout a jak rychle se dostat z domu. Když jsem ale po několikáté zjistila, že nemám šanci všechno stihnout tak rychle, spadl ze mě strach o Chrise. Přece jenom… Dostal se tam sám, že?

Nebo alespoň na nařízení Ara. V podstatě to není ani moje věc, uklidňovala jsem se, a překvapivě to pomáhalo. Prostě přijdu později a řešit to budu až tam.

Ať byly zvěsti o Pekle jakékoliv, v podstatě tam byli fajn upíři. Pokud neděláte problémy… Jednou za čas, určuje se to podle mě neznámé periody, se v klubu scházejí upíři z podsvětí, a nabízejí, co nabízet chtějí – neobvyklé zboží, služby v podobě nájemných bojovníků, dohadují útoky, prodávají, všechno tak veřejně, až je to diskrétní. Bohužel k takovým příležitostem se podoba klubu nehorázně mění… Všechno musí odpovídat…

Zajela jsem do podzemní garáže domu, zaparkovala, a rychle vyběhla do domu.

Když jsem vešla do haly, málem jsem se srazila s Joanne.

„Přišla ses o ně postarat?“ zeptala se, i když podle mého výrazu zřejmě pochopila, že o Culleny se v tuhle chvíli opravdu nejedná.

„Musím se o něco jet postarat, musíte se s nimi domluvit sami,“ řekla jsem jí, a šla do svého pokoje.  Ona mě však následovala, a zastavila se ve dveřích mé šatny.

„Máš to tu úžasný,“ vydechla, ale hned změnila téma. „Kam že to jedeš?“

„Do Pekla, Joanne, ale vážně ti nemám čas vysvětlovat,…“ přerušila mě dřív, než jsem stačila větu dopovědět.

„Co se stalo?“ ptala se dál.

„Aro posílá gardu tam, kde Volturiovi nemají co dělat.“

„Koho?“ znělo z jejích úst, až jsem se sekla v nepřirozeném pohybu.

„Ty víš, o co se jedná?“ zeptala jsem se pro změnu já.

„Jestli myslíš Peklo, tak ano. Vzniklo v době, kdy já jsem byla novorozená. Nikdy jsem tam nebyla, nevím, kde je, ale základ znám,“ ujistila mě. „Kdo?“ opakovala svou předchozí otázku.

„Chris.“

„Bože,“ povzdechla si. „Pomůžu ti,“ znělo její rozhodnutí.

Nechtěla jsem, aby se dostávala do zbytečného nebezpečí, ale na druhou stranu jsem potřebovala někoho, kdo by se odtamtud nepozorovaně dostal, kdyby se něco nepovedlo. Joanne nikdy nechodila na mise, kde by se mohla s tamějšími upíry potkat, takže mi to po chvíli uvažování nepřišlo jako tak špatný nápad.

„Fajn,“ rozhodla jsem. „Ale převlékni se do něčeho… jiného.“ Dodala jsem, a když jsem si všimla jejího nechápavého pohledu, hodila jsem po ní první odvážnější šaty, které mi přišly pod ruku a mohly by jí sedět.

Nepotřebovaly jsme, aby vyčnívala, ale já jsem chtěla něco, co by se hodilo i pro možnost, která by se mi moc nezamlouvala, ale musela jsem s ní počítat…

„Sedí mi,“ oznámila mi, když se jí povedlo na sebe nasoukat černé mini šaty se špagetovými ramínky a hlubokým rozparkem na stehně.

„Najdi si k tomu boty,“ oznámila jsem jí jenom, a přestala vnímat hned, jak ze šatny odešla k sobě do pokoje.

Sama jsem byla připravená asi do deseti minut, a hned jsem seběhla dolů, kde Joanne už stála.

„Nechala jsem jim v kuchyni vzkaz, že jsem jela s tebou.“

„Jasně,“ odsouhlasila jsem, a táhla jí do garáží, k autu o něco rychlejšímu, než je moje Audi. Nasedly jsme do černého Lamborgini Gallard s tmavými kouřovými skly, a vyjely jsme.

Možná se mi to zdálo, a možná jsem cítila pohled Esme. Jenomže já byla tak zaměřená na cíl, že jsem si to asi nechtěla moc připouštět.

Jela jsem co nejrůznějšími zkratkami, a rychlostí na kraji tachometru, ale do Las Vegas je to z Bedfordu sakra daleko. Když se začalo stmívat, a temná rouška pokryla kraj, bylo mi jasné, že čas uplynul.

Přišlápla jsem plyn ještě víc, a doufala, že nepřijdeme až moc pozdě.

Po celou dobu jízdy jsem seznamovala Joanne s okolnostmi i s plánem a její úlohou.

Stačilo, aby se držela u Lindy, jako host, a v případě problému se vytratila.

***

Zastavila jsem před menší budovou, a vypnula plyn.

Peklo bylo na pohled maličký klub, ale pravdou bylo, že z vchodu hlídaného dvěma upíry, kteří měli dohlédnout na to, že se dovnitř nedostane žádný člověk, se jde po schodech do podzemí.

Když jsem tam byla poprvé, přišlo mi to úžasné. Možná odtud Luise napadl celý ten nápad s konstrukcí našeho domu…

Venku byla tma, což nám docela hrálo do karet, a do klubu vešel vyšší upír v tmavém obleku, s tmavými vlasy, a slunečními brýlemi, které zřejmě měly jeho vzhledu přidávat na hrůzostrašnosti. Byla tma a moc jsem z něj nepostřehla, ale Joanne vedle mě zkoprněla.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se jí, a děsila se jejího výrazu.

„Já, já-“ její hlas zněl roztřeseně. „Nemůžu jít dovnitř,“ oznámila mi, a věnovala mi vážně lítostivý pohled, který zakrýval strach.

„Co se stalo?“ chytla jsem jí za ramena, jak to ve filmech dělávají velcí tátové svým dítkám, a podívala se jí do očí.

„To byl můj manžel,“ řekla, a ukázala směrem ke vchodu, do kterého upír zmizel.

Cože? „Manžel?“ zeptala jsem se zděšeně.

Nebyl čas na to, abych řešila, co se stalo, takže jsem Joanne vtiskla klíče do rukou, a poslala jí do auta.

„Myslím, že až se něco stane, poznáš, kdy máš zmizet.“ Řekla jsem a vydala se do klubu.

Pohledem jsem přejela dva hlídače u dveří, a možná mě i zahřálo u mrtvého srdce, když jsem jednoho z nich poznala.

„Ahoj Izzie,“ oslovil mě Lex, ale na tváři se mu nezračily žádné emoce. Vždycky takový byl.

„Ahoj Lexi. Neboj, jdu dovnitř,“ řekla jsem mu, a otevřela dveře.

On mě popadl za ruku, a otočil se ke mně.

„Žádné hlouposti, víš, co se tu děje,“ řekl, pustil mě a otočil se zpátky na své místo. Znělo to jako velmi přátelské varování, ale možná mě to mělo přinutit otočit se a odejít.

Spolu se svým parťákem působili až nepřirozeně strnule, a být člověk, řekla bych, že i děsivě. Takhle pro mě vypadali pouze jako upíři, kteří dělají svou práci.

Klesala jsem dolů po točeném schodišti v uzavřené místnosti, a hned na jejich konci byly dvoje dveře.

Jedny z nich, ty pro personál, se zrovna otevřely.

Linda si mě s úlekem prohlédla, a beze slova zatáhla dovnitř.

Do obrovské místnosti docházela tlumená hudba z vedlejší místnosti, a všechny spoře oděné upírky se právě do oné hlučné místnosti vytratily.

Byly to striptérky, nebo šlapky. Těžko říct, která z nich na tom byla lépe.

„Už tu není žádné volné místo,“ řekla místo přivítání.

„Fajn, jsem smířená i s méně přijatelným,“ oznámila jsem jenom, a Linda mi rozepla krátkou kostkovanou košili do půlky. Pod ní jsem měla béžový krátký korzet, a pod ním jen spodní prádlo. Tušila jsem, že mě něco takového čeká, proto jsem místo kalhot, nebo sukně měla jen miniaturní džínové šortky, sahající sotva do půli zadečku, a na nohou černé platfomové lodičky s průhlednými pásky.

„Něco tomu chybí,“ zamumlala si, a popadla sprej, který mi nastříkala na nohy, zadeček a  dekolt.

Skvěle, teď jsem i mastná a lesklá, pomyslela jsem si, a rukou se snažila mastné stopy po spreji setřít, ale Linda mě jen plácla přes ruce a nervózně popošla kousek dál, aby si mě prohlédla.

V tu chvíli jsem si mohla já pro změnu prohlédnout místnost. Byla plná oblečků, sprejů, líčidel, a všeho možného, co by se dívkám mohlo při obchodních večerech hodit.

Linda mi ještě na oční víčka jedním tahem nanesla černé stíny, a výrazné oční linky.

„Vypadáš skvěle,“ povzdechla si.

„Vypadám jako prvotřídní šlapka,“ opravila jsem jí, když jsem se zahlédla v zrcadle.

„Bohužel.“ Řekla, a začala mi objasňovat situaci.

„Vince a jeho lidé si ho všimli, a nechápu, jak se jim povedlo to, co se jim povedlo.“

Už jsem se nadechovala, abych se jí zeptala, ale ona mě přerušila. „Však uvidíš. Teď musíš jít. Hodně štěstí,“ popřála mi, a ještě než odešla do místnosti k hostům, tiše se rozloučila.

Jestli všechno poběží podle plánu, už bychom k tomu neměly příležitost…

Já se s hlubokým nádechem rozešla, a jinými dveřmi vešla přímo na pódium, kde začala hrát nová píseň.

***

Isabella vstoupila na hlavní jeviště, za nímž byla zrcadla, a hned před ní tyč, která vedla až ke stropu. Po obvodu kruhové místnosti  byly ještě další čtyři tyče, určené vedlejším tanečnicím, a občas byl ve zdech čtvercovitý výklenek.

V jednom takovém, napravo od dívky, seděl Chris Volturi, kolem kterého byli tři lidé Vincenta DeThreva, který seděl na pohovce krok od nich, a něco projednával s jiným, dlouhovlasým mužem.

Co dívku zaujalo, bylo to, že to nebyl upír. Vypadal jako člověk, ale podle vůně poznala, že to určitě není, a vzpomínky jí na krátkou chvíli daly zahlédnout na minulost, a muže, který byl stejného druhu, jako obchodník vedle Vince.

Tolik úvah jí zabralo sotva pár vteřin, protože se musela soustředit na to, jak na sebe upoutat pozornost všech.

Musela se soustředit, aby dokázala být víc ženou, než si v tu chvíli přála. Přešla ladnými kroky k tyči, u které tančila do rytmu hudby.

Její tělo se ladně a soustředěně zmítalo pod tlakem smyslnosti, která z ní vyzařovala. Brzy poznala, že snažit se nemusí, protože umí to, co umí každá žena a její dokonalé křivky, a půvabné přednosti jí v tom jenom podporovaly.

Nic to neměnilo na tom, že někde v hloubi se hnusila sama sobě, protože se chovala prodejně, klesla stejně nízko, jako každá druhá striptérka, ale na druhou stranu – když už se odhodlala, musela svůj úkol splnit.

Netrvalo dlouho, a všichni muži sledovali jenom ji. Její ladné pohyby, kusy oblečení, kterých se zbavovala, její tvář, nádhernou a podobnou nejkrásnějšímu andělovi, její dokonalé upírské tělo, ji. Sledovali dívku, jejíž krásu si nedokázali představit ani v nejzazších představách každého z nich, a všichni jí chtěli být tak blízko, jak jen by to bylo možné.

Pár z přihlížejících jí poznalo. Všechno to byli její přátelé, nebo známí, kterým se do podvědomí vkrádal strach o ni, ale když si všimli jejího obličeje, svůdného, avšak naprosto bez jakéhokoliv citu, otřáslo jimi, protože v ní viděli také cílevědomou ženu, z čehož byli nesví.

Byla to důvěra v samu sebe, co jí přimělo pokračovat, sejít z pódia, a tančit pro hosty. Pro ně, u nich, jakkoli, aby byla co nejblíž svému cíli.

Christopher jí poznal, až když byla pouze pár kroků před ním.

Upíři, kteří ho hlídali, udělali krok stranou, a umožnili dívce volný průchod k vězni, avšak všichni s postranními úmysly. Byli to jenom muži, a ona byla jako anděl. Tomu se nedalo odolat.

Isabella si obkročmo sedla do klína příteli, kroužila zadečkem, a hýbala tělem tak, jako by snad tancovala, ale protože věděla, že v tu chvíli nikdo nevidí její ruce, s rudkých škubnutím roztrhla řetízek pout, které mladíka držely na místě.

Právě pouta jí utvrdily ve vzpomínce, a tak se přesunula na klín Vincentovi, vůdci, který si její přítomnost náležitě užíval, ani si nevšimnul, že žena, kterou má na klíně je jeho dávná známá, a že on je upír, kterého ona ze srdce nenávidí.

V těch chvílích ale měla volný výhled k jeho společníkovi, který ale Amonovi nebyl v nejmenším podobný. Když její krk Vincent začal zasypávat vášnivými polibky, zaklonila hlavu, aby měl lepší přístup k hrdlu, všimnul si obchodník vypálené jizvy na jejím krku, a nervózně polknul. Věděl, nebo alespoň tušil, co jeho zboží dokáže, a při pohledu na dívku v klientově náručí a klíně mu poskočilo tlukoucí srdce.

Všichni v sále nemohli spustit z dívky oči, blondýnka, tanečnice u tyče jí propalovala nenávistným pohledem, protože dívka, kterou ona až moc dobře poznala, jí zkazila její show.

Všichni upínali pozornost na tanečnici, a ona tím Chrisovi umožnila prostor k úniku.

Mladík se sebral, a pomalu odcházel k nejbližšímu východu, ale když pohledem zavadil o jednoho z jeho hlídačů, který mu napoprvé vrazil pěstí, chytil ho vztek, napřáhnul a s nevybranými slovy na něj zaútočil…

Najednou se všechno seběhlo hodně rychle. Isabella sesedla z Vincentova klína, a přerušila pozornost, která jí byla věnována a oči Vincentových mužů, se otočily na Chrise. Jenom oni ho měli na starost.

***

Musela jsem zaujmout bojové postavení, a kvůli Chrisově blbosti útočit. Nikomu se nesmělo nic stát, a všechno muselo být tak rychlé, abychom se odtamtud dostali.

Stihla jsem výkrýt pár útoků na Chrise, a jeho strčit do dveří nouzového východu. Já sama jím prošla o pár minut později.

Venku jsem popadla Chrise za límec košile a upírskou rychlostí odtáhla až k autu.

Hned, jakmile se za námi zaklaply dveře, startovala jsem. A snažila jsem se ignorovat fakt, že budu muset nechat měnit potahy.

Šlápla jsem na plyn, ale když jsme míjeli hlavní vchod do Pekla, všimla jsem si, že Vincentův společník odchází. Sám.

Kousek za vchodem jsem dupla na brdy, a opustila auto. Periferním pohledem jsem si akorát všimla, že se oba v autě otočili, a zadním okýnkem sledovali, co se děje.

Sotva za pár sekund došel muž skoro až ke mně, a protože si mé osoby nepovšimnul, chytila jsem ho pod krkem, a přirazila k nejbližší zdi.

Zaskučel bolestí, panenky se mu strachem rozšířily, a přísahala bych, že jeho bělmo jako by ve tmě svítilo.

Byl to ale jenom člověk.

„Co jsi zač?!“ vyjela jsem na něj, spíš v rozkazu, a on zřejmě pochopil.

„Já, nevím,“

„Jak nevíš?! Kde jsi k tomu přišel?“ poukázala jsem na nůž, který měl uložený v teď již rozbitém kufříku, a vzala ho do rukou.

„Ukradl jsem to.“

„Svému stvořiteli?“ neřekl nic, jen nepatrně přikývnul.

„Pouta?“ pokračovala jsem dál.

„Odlil jsem je z druhé.“ Skvěle. Pouta odlil z dýky. Roboty má taky? Pomyslela jsem si sarkasticky, a můj vztek narůstal.

„Kdo tě stvořil?“ ptala jsem se dál, a můj stisk, tlačící ho na spadanou omítku, nepovoloval.

„Nevím, vážně nevím…“ kňučel.

„Pamatuju si jenom, že jsem se probudil někde ve tmě, měl jsem strach, vztek, cítil jsem úzkost,“ řekl, a sledoval můj výraz, který ho donutil pokračovat.

„A mluvil ke mně hlas, chtěl, abych mu sloužil, jenomže já nedokázal uvažovat, chtěl jsem jenom pryč, a tak jsem popadl co mi přišlo pod ruku a utekl.“

„Jen tak?“ ptala jsem se posměšně. Nevěřila jsem mu, ale jeho hlas, výraz, a kolísavá energie, kterou jsem vnímala, jako by mi do hlavy vmetli pochybnosti.

„Slyšel jsem jenom klopýtavé kroky, a pád. Ta osoba neměla sílu mě dohnat, za to já jsem se cítil strašně odpočatě, a tak…“ mluvil, jako by se snad měl rozbrečet. Měl strach, ale síla nikde. Ať byl jeho stvořitel kdokoliv, nedal mu do vínku nic zajímavého. Možná nemusel být kafe, aby se udržel vzhůru, ale to bylo asi tak všechno.

Dýka mě v ruce pálila. Sama jsem jich měla dost, spoustu jsem jich tenkrát odnesla, když jsem našla místo, kam nás unesli, a když tam nikdo nebyl, vzala jsem odtamtud všechny zbraně, protože jsem na vlastní kůži poznala, že upírskou nezranitelnost dokáže podivný kus kovu zranit.

Možná to byl odpor k vlastním vzpomínkám, a touha se pomstít, co mě donutilo přejíždět muži po kůži. Nejprve jemně, poté hlouběji. Nevnímala jsem jeho bolest, ale doufala jsem, že jí ucítí i jeho pán, i když muž přede mnou mu odmítl sloužit.

Nic jiného nevěděl.

Můž jsem si zasunula zezadu za lem kraťásků, a vztek, který ve mně mužův nářek a bolestivé steny vyvolával, se dostával na povrch. Já také tenkrát trpěla.

A chtěla jsem, aby trpěl i jeho pán.

I když jsem neměla žádnou jistotu,že to cítí. Byl to pocit, který se mi líbil. Byla jsem po dlouhé době zmítána emocemi, touze po odplatě, nebo za cokoliv, co se mi přihodilo.

„Díky za informace,“ zašeptala jsem mu do ucha, a prudkým pohybem zabořila svou pěst do jeho těla. Cítila jsem, jak mi po ruce teče krev, která nebyla cítit. Nevoněla, nevábila. Jako by to byla jen nachově rudá voda.

Ale byla to tekutina, která muže držela při životě. Až už byl kýmkoliv, či čímkoliv.

Vztek mnou procházel, ale s každým pohybem, který mé oběti přinášel bolest, jako by slábl.

Věděla jsem, že kdybych jenom chtěla, mohla bych se dotknout jeho páteře. Mohla bych mu jí vyrvat z těla, a sledovat ho, jak pomalu a bolestivě umírá.

Jeho krev mi kapala z rukou na nohy, a já si s každou kapkou uvědomovala, že jsem dala průchod svému upířímu já. Pravému upírovi, který si libuje v lidském utrpení, a vraždil by pro pocit cítit na sobě krev nepřítele.

Když začalo mužovo srdce slábnout, a z úst se mu vydral přidušený vzlyk, uvědomila jsem si, že už nikdy nechci vybočit ze své duše a ze svého přesvědčení tolik, jako právě v onu chvíli, a chtěla jsem muži, ať už z jakéhokoliv důvodu, dopřát rychlou smrt.

Vytáhla jsem ruku z jeho teplého těla, a jedním rychlým škubnutím mu zlomila vaz. Byl mrtvý.

Nad tělem jsem stála pár minut, a uvědomila jsem si, že moje morální pouta jsou zpátky. Ale necítila jsem žádnou lítost. Spíš zadostiučinění. A spokojenost, protože jsem po dlouhé době zjistila něco nového.

Otočila jsem se a šla zpátky do auta.

Jak jednoduché to bylo.

***

Sedla jsem si, otočila klíčkem, a rychlou jízdou se vracela domů. Bez jediného slova.

„Co to bylo?“ zeptala se Joanne tiše, jako by se jí snad příčilo to, co jsem udělala. Výraz v její tváři mi to vyvrátil. V jádru byla upír, jako každý jiný, byla z Volterry zvyklá. Možná jí to vadilo, ale rozhodně mě neodsuzovala. Za to jsem byla ráda.

Ještě než jsem stačila promluvit, ozval se Chris.

„Zabila jsi člověka,“ obořil se na mě vážně nepříjemným tónem.

„Ty to děláš pořád,“ odsekla jsem mu. On se živil lidmi, a mě by odsuzoval.

„Málem jsi mu vytrhla páteř z těla!“ začínal zvyšovat hlas. To se mi vůbec nelíbilo.

„Nebyl to člověk.“

„Dýchal, bilo mu srdce, kolovala v něm krev!“ vyčítal mi s panickým a rozzlobeným tónem v hlase.

„Nebyl to člověk,“ opakovala jsem, a dávala důraz na každé slovo.

Chris se zřejmě nehodlal vzdát a asi ve mně chtěl probudit mně neznámý cit. „Nejdřív se chováš jako děvka, a pak…“ nestačil nic ani doříct, protože ho přerušil můj rozzuřený hlas.

„Ty mlč, blbečku. Musel sis tam v klubu dokazovat, že seš chlap? Kdybys mu jednu neubalil, v klidu by ses vypařil, a já bych z pohodě odešla hlavním vchodem. A jako děvka bych se nechovala, kdyby jste se ty a Aro necpali do míst, kde nemáte co dělat!“ vrčela jsem na něj, a on si moc dobře uvědomil, kdo má navrch.

Stále jsem byla výše postavený a mocnější upír, a on by si ke mně neměl dovolit zvednout hlas, natož mě urážet, nebo soudit.

„Omlouvám se,“ pronesl poníženě, když si uvědomil fakta.

„Na všechno cos mi řekl zapomenu, když se to už nestane.“

„Jasně, omlouvám se,“ tím se všechno vrátilo do zaběhlých kolejí.

„Tak co ty a manželství?“ zeptala jsem se Joanne po pár hodinách ticha.

„Je to dávno,“ ohradila se.

„Nevadí, mám ráda staré příběhy,“ pobídla jsem jí s úsměvem na rtech.

„Ale jestli nechceš,…“ naznačila jsem jí možnost odmítnutí.

„Ne, to je… v pořádku, myslím.“

Povzbudivě jsem se na ní usmála, a uvědomila si, že nálada v autě byla přátelská. Nikdo z přítomných nezačal vytahovat, co se stalo, což znamenalo, že jsem byla nadmíru spokojená.

„Jonathan byl mým manželem už když jsme byli lidé. Nebylo to mezi námi nijak vášnivé. Žila jsem v době, kdy měl muž nad ženou absolutní převahu, a byl jí více pánem, než manželem. Jenomže pak nás jednou navštívil velmi atraktivní obchodník s nabídkou nějakých obchodů mezi ním a mým mužem. Všechno vypadalo skvěle, takže Jonathan mu nabídl nocleh. Oliverovi – tak se jmenoval.

Když už všichni spali, a můj muž byl v noci u jednoho ze svých přátel, onen host mě v noci navštívil.

Milovali jsme se.

Možná to bylo unáhlené, ale bylo to spíše z potřeby, než z citu. Byl o tolik lepší milenec než můj muž,“ povzdychla si, a já se rozesmála.

„To upíři obecně bývají,“ přitakala jsem, a Joanne se usmála také. Vrátila se ale ke svému vzpomínání.

Bylo to uprostřed noci, kdy jsem na mém hrdle místo vášnivých polibků cítila bodavou bolest, a pak pocit, jako by ze mě odcházel život.

A pak jsem jenom slyšela, jak do dveří vešel Jonathan.

Myslela jsem, že ho zabil, protože když jsem se vzbudila, už tam nebyl. Ani jeden, ani druhý. Stejně jako služebnictvo. Všichni byli pryč.“

Dokončila své vyprávění, se kterým už zřejmě nehodlala pokračovat.

„Omlouvám se, že jsem nešla dovnitř s tebou, jak jsem měla. Nedokázala bych se na něj znovu podívat, být mu nablízku,“ omlouvala se kajícně.

„Vůbec to nevadí. Chápu tě,“ řekla jsem, a vlastně jsem ani nelhala. Asi by tam nic moc nenadělala.

Chris po zbytek cesty mlčel, a znuděně se díval z okénka do tmy.

***

Mezitím, dům Volturiových, Bedford:

„Vážně chcete počkat na Isabellu a Joanne? Myslím, že bychom se domluvili jenom my,“ nabízel Alec sedmi upírům možnost, kvůli které by nemuseli čekat dalších několik hodin.

„Ne, díky,“ odmítl Carlisle nabídku.

Demetri, stejně jako Cullenovi věděl, že jediný důvod, proč čekají je Isabella. Jinak by už dávno byli pryč, ale zřejmě jim přešlo hloupé se s omluvou vypařit, a vrátit se za pár hodin.

Takhle sedělo všech sedm Cullenových na prostorném gauči v obýváku, a střídali se u nich vždy dva jiní, aby jim dělali společnost.

Převážnou dobu z celé návštěvy bylo ticho, nebo někdo prohodil pár velmi formálních, nebo okrajových vět, jako byla například Esmina chvála domu.

Čekalo se jenom na příchod dvou chybějících upírek, a jednoho přebývajícího upíra.

***

„Wow!“ vyšlo z Chrise ve chvíli, kdy vjížděli do garáže.

Joanne i se svou přítelkyní jeho výlevy ignorovaly, a vydaly se dovnitř domu, s Chrisem, který je pomalu následoval.

Už v polovině schodiště se ke všem donesl nasládlý pach hostů.

„Budeš mlčet, a chránit si myšlenky, jasný?“ otočila jsem se na Chrise, a jeho odmítavý postoj a výraz mě znovu dostával do varu.

„Proč jsi na mě taková? V autě jsem se ti omluvil. Ale vlastně jsem se ti snažil jenom pomoct!“ ohradil se, a tak jsme se všichni tři zastavili. Já, protože jsem Chrise hodlala znovu seřvat, a Joanne, protože jsme se zastavili my.

„Pomoct? A jak asi!“ křičela jsem, ale můj hlas se ztišil. „Abych si osvěžila tanec u tyče?“ vyjekla jsem pochybovačně.

„Našel jsem tohle,“ řekl, a vytáhnul ze zadní kapsy džín ohlý papír a vložil mi ho do ruky.

Vztek se ve mně znovu probudil, protože ten papír jsem moc dobře znala. Byla to fotka.

Rozevřela jsem jí, a pohlédla na obrázek zamilované dvojice.

Dívka s tmavými vlasy, a dokonalým obličejem, a po jejím boku krásný upír s vypracovanou postavou, tmavými rozcuchanými vlasy, a pokřiveným úsměvem. Já a Scott.

V pravém dolním rohu bylo fixou úhledným písmem napsáno.

Budu tu vždy pro Tebe, Is. Najdeš mě mezi pekelníky. S láskou, Scott.

I na tak malé fotce se mu v očích zračila láska k dívce po jeho boku. To všechno je pryč.

Vzali mi to.

„Je to všechno, kvůli čemu jsi tam šel?“ ujišťovala jsem se.

Vztek pomalu nahradilo láskou dvakrát zlomené srdce.

„Aro mě tam poslal.“ Přiznal.

„Tu fotku jsem měla u sebe v pokoji, ve spodním šuplíku. Hrabal ses mi ve věcech!“

„Plnil jsem rozkaz,“ obhajoval se, avšak snažil se mluvit potichu, protože bylo víc než jasné, že nás slyší všichni v domě.

„Ale vážně jsem ti chtěl pomoct. Na té fotce vypadáš tak šťastně. Vypadáte jako dokonalý pár,“ bránil se.

„Viš co?“ ptala jsem se, avšak byla to jen obyčejná řečnická otázka.

„Dostal ses do problému kvůli někomu, kdo už neexistuje. Ten muž na té fotce je mrtvý. Mrtvý, rozumíš?“ mluvila jsem k němu, ale každé to slovo se vrývalo do mého srdce. Otevíralo to rány, které se mi povedly alespoň z části zavřít.

„Zemřel kvůli mně, takže už se do mých věcí nepleť. Nech všechno, co bylo, protože tebe se to netýká.“ Řekla jsem mu, a má slova přecházela do šepotu zaplněného beznadějí, která odplula ve chvíli, kdy jsem vešla do haly.

Domů.

***

„Už jsme domááá!“ zakřičela jsem z haly, jako maminka co ohlašuje svým dětem příchod domů, až na to, že nás už víc než pár minut všichni slyšeli.

„V obýváku,“ ozval se Demetriho hlas.

„Jak lidské,“ oklepal se Chris, a uvědomil si, že před několika málo chvílemi něco zapomněl říct.

„Jo a Is,“ oslovil mě. „Myslím, že sis nic osvěžovat nemusela. Bylo to skvělý,“ poznamenal svou pochvalnou poznámku, a následoval naše kroky.

„Dej si ledovou sprchu, Chrisi,“ odpálkovala jsem ho, když jsme vešly do obýváku a měli jsme výhled na všechny přítomné upíry.

„A kde máš pokoj?“ zeptal se, protože začínal situaci brát s humorem.

„Můžeš použít ten Demetriho. Tudy, a poslední pokoj vpravo,“ ukázala jsem mu cestu.

Od Demetriho se ozvalo pouze zoufalé zavytí.

„Promiň, Deme,“ mrkla jsem na něj, a vidělas něm, že v tuhle chvíli by mi odpustil snad úplně všechno.

„Jsme všichni, takže můžeme začít,“ řekl Alec směrem ke Carlisleovi, protože se očividně rozhodli počkat na kompletní sestavu.

„Ehm, nechcete se jít převléct?“ zeptala se nenápadně Gianna, když si všimla našeho oblečení. Já stála v místnosti pouze v podprsence, kraťáscích a botech, Joanne měla na sobě původní šaty.

„Čekali jste na nás pravděpodobně hodiny,“ podotkla jsem. „Takže myslím, že pár minut v tomhle navíc mě nezabije,“ ohradila jsem se, a Joanne už posouvala Demetriho, aby si mohla sednout na opěradlo jeho křesla.

Já jsem stála, stejně jako Alec, a jedno křeslo zůstalo prázdné.

Alecovi přišlo vůči jeho výchově neslušné nechat dánu stát, a já nechtěla krví, co jsem měla na sobě ušpinit potahy.

Nikdo se mě na krev nevyptával, jenom jejich pohledy přecházely z mého těla, k mé tváři, a ke krvi, kterou jsem měla na sobě.

„Nevěděli jsme, že tu budou i, ehm,“ zadrhnul se Carlisleovi hlas. „Jiní upíři.“

Dočkal se jenom odezvy v podobě posměšného odfrknutí od Demetriho.

„My se stěhovat nebudeme, pokud se tu mluví o tomhle,“ řekla jsem, protože jsem právě neměla náladu hádat se s Arem.

„My už jsme nastoupili do školy, a Carlisle do práce,“ ohradila se Rosalie.

Celé to bylo takové zvláštní, neosobní.

„Omlouvám se, asi jsem vás zapomněl představit,“ zasekl se Alec, ale Joanne ho přerušila, takže jsem nemusela nic vysvětlovat.

„Myslím, že to není potřeba.“

„Dobrá, tedy. Pokud si vy, nebo vládci budou přát, abychom vám přenechali volné území, odstěhujeme se, ale obávám se, že jinak…“ pokračovat diplomaticky Carlisle a já v něm po dlouhé době viděla ne otce, ale hlavu rodiny, vůdce klanu.

Zřejmě to tak bylo správně, protože on jím nikdy ani neměl být – mým otcem, myslím.

Dlouhou dobu se řešily jisté diplomatické záležitosti, když po nařízené sprše přišel do místnosti Chris, na obou zápěstích měl stále kruhy z pout, protože v klubu jsem přetrhla pouze řetěz mezi nimi.

Byl ostražitý, co se týče útoků, nebo aktivity Cullenů, ale snažil se rukou přetrhnout kov z druhé ruky. Nešlo mu to, a jediný, kdo mu kromě mě věnoval pozornost, byl Emmett.

Dala bych ruku do ohně za to, že si myslel něco o neschopných upírech, nebo divokém sexu, protože jeho a Edwardova energie kolísala, ale necítila jsem se zas tak silně, abych použila cizí schopnost.

„Proboha,“ zavrčel si pro sebe Tyler, když nemohl pochopit jeho počínání, a tak se k němu naklonil, aby mu s přetrhnutím pomohl, ale nešlo mu to. To mě zarazilo. Věděla jsem to, ale i přesto. Teď se snažili strukturu přetrhnout dva silní upíři.

Tenkrát jsme se s Demetrim snažili přetrhnout každý ten svůj.

Demetriho to zaujalo také, a vyměnily jsme si jenom tiché pohledy.

Emmett se po chvíli začal smát nahlas, za což schytal od Rose ne zrovna slabý pohlavek, a zasloužil si pozornost všech Cullenů. Byli obezřetní, protože Emmett se právě začal smát upírům z vládnoucí gardy. Určitě uklidňující.

„No co?“ začal se před Rose bránit.

„Tohle že jsou upíři?“ podotknul.

„Ať to zkusí,“ pobídl je Demetri, protože chtěl zjistit, jestli jsou jeho domněnky správné. Já byla nervózní. Držela jsem kolem všech našich štít, takže jsem měla jistotu, že Edward neslyší Demetriho myšlenky, ale mě vadilo pomyšlení na to, že by Emmett kov nepoškodil. Protože já to tenkrát dokázala.

A to pro mě nevypadalo vůbec dobře.

A taky že ne. Všichni Cullenovi mlčeli, zřejmě proto, že královská garda je nevypočitatelná a oni seděli uprostřed našeho doupěte, a nevěděli, co mají čekat. Zřejmě povzbuzující.

Jenomže ani Emmettovi se to nepovedlo,  tak se zahanbeně sesunul do pohovky a rozhovor mezi nimi plynul dále.

Spoustu řečí o tom, že mír bude zachován, že tady nejsme, abychom jim ublížili, nebo že tu trénujeme, a tak dále…

Chris ke mně neslyšně přišel, a mlčky pohledem naznačil, abych ho pout zbavila, a já váhavě přikývla.

Chtěla jsem, aby všechno bylo jako tenkrát.

Do konečků prstů se mi vlila energie, kterou nevím, odkud jsem jí vzala, protože byla moje, ne nikoho jiného.
Když jsem se kovu dotknula, jako by se snad moje energie spojila s energií chladného odlitku, a kola z pout se pod tlakem mých prstů zdeformovala, a pak praskla.

„Do háje,“ poznamenal Emmett, a se zaskočeným výrazem dělal, že nic nevidí.

A já se o to pokusila také. Teď už zdeformovaný kov jsem strčila na poličku za jakousi sošku, a ignorovala Emmettův nenápadný, a Edwardův nápadný pohled.

Asi po třiceti minutách se Cullenovi zvedli, potřásli si s každým z nás rukou, a odcházeli.

Já jsem se jako pravá paní domu zvedla, a šla je vyprovodit před dům. Bylo mi jasné, že se budou ptát, a nechtěla jsem, aby to bylo zrovna v domě.

Vyšli jsme ven, a já v sobě našla sílu na to, aby štít kolem mě a Cullenů zesílil na tolik, že se stal zvukotěsným.

„Jak ses sem dostala, Bello?“ zeptala se úzkostlivě Alice, když jsme vyšly ven, a drtila mě ve svém obětí.

„Vypadáš úžasně,“ vydechla, ale stále mě nehodlala pustit, takže jsem rozmotala její ruce, a postavila jí dál ode mě.

„Dohoda, kterou jste dnes uzavřeli, bude platit. O to se postarám,“ otočila jsem se směrem ke Carlisleovi, který stál po boku Esme. Ta se na mě dívala jako matka na svou dceru. Kupodivu, moje zábrany stály na svém místě. Žádná lítost, žádné nářky. Realita.

„Ale je to asi všechno, co pro vás můžu udělat.“

„Co se ti to stalo, Bello?“ zeptal se plačtivým hlasem Edward, ale já jeho otázku ignorovala, stejně jako jeho samotného.

„Bello, proboha, jak jsi se sem dostala? Co děláš u Volturiů?“ ptala se Alice. Mluvila ke mně jako k sestře, ale pořád to se mnou nic nedělalo. Čekala jsem, že až je jednou někde potkám, moje zábrany spadnout, a já jim budu klečet u noho, ale nic. Prostě prázdno. Žádná ukvapená rozhodutí, pouze vzpomínky.

„Jsem jako každý jiný z gardy, Alice. Bojuju. Akorát jsme na trochu jiné stravě. To je to jediné, za co vám chci právě teď poděkovat.“

„Bello, chyběla jsi nám,“ promluvil Jasper, a jeho soustředěný výraz mi prozrazoval, že se chce dostat pod mou ochranu. Chtěl by vědět, co cítím.

„Měli byste jít,“ začala jsem, a hodlala se vrátit do domu za ostatními. „Nikdo z nich nás neslyšel. A nikdo z nich, až na Demetriho, o vás neví. Byla bych moc ráda, kdyby to tak zůstalo. Můžu se na to spolehnout?“ obrátila jsem se opět ke Carlisleovi. Přesně jako diplomaté. Vyjednávat s vedoucím.

„Samozřejmě, Bello…“ ujistil mě.

„Pak tedy dobrou noc.“

Doufám, že se vám 14ti stránková kapitola líbila. A abych vám vynahradila dlouhé čekání, sedla jsem si ve chvílích nudy k Photoshopu, a udělala k téhle kapitolce wallpaper (tapetu na plochu). V podstatě na ní není poznat, že má s povídkou něco společného, ale hodí se.. Proto i název Unboned, Nespoutaná.

Je v rozlišení 1280x800, takže je pro NBky, ale kdyby někdo měl nějký speciální rozlišení, a chtěl by tapetu použít, stačí napsat, a já to do daké velikosti upravím..;)

Je v pěti různých barevných variacích, a byla bych ráda, kdyby jste věnovali komentář i k wallpaperu, zajímalo by mě, jestli se vám líbí, protože mě připadá děsný.. :) ale to jsem já a moje nálady, že.. :o)

No, každopádně budu ráda za každý komentář, protože 'bez komentářů ani kuře nehrabe'. :D

Takže tady jsou...

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá pátá: