Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá osmá

22.06.2010 (12:00) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4791×

KAPITOLA DVACÁTÁ OSMÁ

Zvláštní

„Já, já…“ odmlčela jsem se a Emmin hlas mě netrpělivě popoháněl. Chyběla mi. Nejen ona.

Od doby, co se objevili Cullenovi, připadala jsem si jako vrchní karta na obrovském karetním domečku. Připadalo mi, že stačí, aby se uvolnila jediná karta a všechno by pro mě popadalo, všechno by rozfoukal vítr, a byla by tu pro mě jenom beznaděj.

Nebyla jsem sama, přátelé tu pro mě byli stále, Demetri se mě snažil rozveselit, či odreagovat pokaždé, když na mé tváři rozpoznal ba i jediný náznak smutku, ale stále to nebyli ti, kteří věděli všechno, co mě tíží.

Na zemi existovalo jen málo takových a všichni měli své vlastní životy. Ač jsem si to nechtěla přiznat, možná by  mi bylo lépe, kdybych se vrátila ke starému nomádskému životu, ale i přesto, že jsem si to nedokázala přiznat, byla jsem ráda, že Cullenovi vídávám, že vím, že jsou v pořádku a že jim nic nechybí. Kdykoliv jsem si to mohla ověřit a kdykoliv jsem viděla úsměv kohokoliv z nich, bylo to jako bod přesvědčení, že jsou šťastní a spokojení. A ujištění, že si je nechci připustit k tělu víc, než je nutné. Vtáhnout je do světa balancujícího mezi nebezpečím a nejistotou, do světa plného smutků a radostí, do světa tolik odlišného od toho lidského…

Byl to pocit, který jsem přesně nedokázala definovat a ačkoliv se ve mně mísilo několik pocitů, kladných i záporných, vůči nim, byly to bytosti, které mohly být kdykoliv v nebezpečí. A tím, že mám kdykoliv možnost zasáhnout, nejsou pro cokoliv tak snadným cílem. Proto nikdo z mé současné rodiny neví nic o mé lidské minulosti? Pro jejich bezpečí? Pro mou jistotu? Pro to, že bych nechtěla dát najevo jakoukoliv slabost? Proč? Sama jsem nevěděla a pocity se ve mně mísily takovým způsobem, že mi chyběl ten život, ve kterém jsem hrála pouze za sebe…

„…nezvládám to. Všechno na mě padá…“ vzlykla jsem a z telefonu se ozval vystrašený hlas, bažící po vysvětlení. Emm byla sice občas až přehnaně starostlivá, ale dokázala kdykoliv vyslechnout a hodit své, občas přehnané životní problémy, za hlavu a být tu jenom pro vás. Možná o to víc, že je to téměř dokonalá přítelkyně, mě mrzelo, že jsem jí tak dlouho neviděla. Dříve to bylo ze strachu, že bych na její stopu zbytečně přivedla nevítané upíry, potom ze strachu podívat se jí do očí, čelit jejím otázkám, ze strachu, že by se až příliš vyptávala, chtěla mě utišit… A teď spíš proto, že navzájem nemáme čas potřebný k takovému setkání.

„Nečekala jsem, že se tu objeví… Oni nic neví…” vzlykala jsem a byla vděčná za to, že ostatní odešli na lov.

„Kdo? Volturiovi? – Tedy, ti, se kterými žiješ? Nebo Cullenovi?” ptala se.

„Obojí,”

Odpovědí mi byl pouze nešťastný povzdech.

„Nevím, jestli se mi povede všechna to utajit a navíc na jejich stopu nepřivést jiné upíry.”

„Vždycky sis dokázala poradit,” utěšovala mě. „A navíc – moc dobře víš, že kdyby komukoliv z nich – a ostatně ze všech upírů, kteří jsou tvými přáteli – cokoliv hrozilo, a obě to víme stejně dobře – položila bys za ně život.”

„Ne vždycky se to povede,” povzdechla jsem si, můj hlas se ztrácel pod tíhou viny, která ve mně po celá léta stále byla a asi již nikdy nezmizí.

„Is, to byla náhoda. A navíc, od té doby se toho příliš mnoho změnilo. Už mi začíná být otravné, kolikrát ti to opakuji, ale víš, že stačí dát vědět, a přijedu za tebou, i kdybys byla na konci světa, že ano?”

„Vím, Emm, vím… Ale je to víc než složité…”

„Já na tom nevidím složitého nic. Ostatně – ráda bych poznala upíry, kteří kolem tebe žijí.”

Možná se mi to jenom zdálo, ale v posledních slovech jako bych cítila u ní tolik neobvyklou nejistotu.

Téměř s dozněním jejího hlasu dole bouchly dveře, a dům zaplnily nadšené hlasy a smích.

„Ještě ti zavolám, Emm.”

„Samozřejmě. Ale já na to nezapomenu.” To je mi víc, než jasné.

„Přijeď,” vyhrkla jsem, jistá si svými slovy víc, než kdykoliv předtím. Měla pravdu. Potřebovala jsem ji, nebo kohokoliv jiného, ale přiznat si to a odhodlat se pro mě bylo to nejtěžší…

Emma mojí prosbu neslyšela, protože mobil táhlými zvuky hlásil, že náš hovor již skončil.

Možná znamení, že bych to měla zvládnout sama.

Musí to tak být. Zvládla jsem už horší věci a se svými pocity se musím vyrovnat sama, stejně jako uzavření svého života a vzpomínek do několika bublin.

Nesmím se nechávat ovlivňovat.

Musím to zvládnout sama.

***

„Co se děje?” ptala jsem se Mary, když jsme seděli na obědě, výjimečně všichni a u jednoho stolu. Mary byla pobledlá, nechtěla jíst, a vypadala, jako by byla duchem někde jinde.

„Není mi moc dobře,” přiznala a Alec po ní nenápadně šlehl očima. Když si povšimnul, že mi jeho zanedbatelný pohyb neušel, otočit hlavu zpátky, a ignoroval nás, stejně jako předtím.

„Nesnědlas něco špatného?” starala se Gianna, a Tyler se jenom uchichtnul.

„Co je?” zareagovala Gi okamžitě a šlehla po něm pohledem, který neuznával žádné námitky.

„Nezlobila si třeba v posledních týdnech s chlapci?” zeptal se rádoby nenápadně a reakcí mu byl nejen Alecův vystrašený pohled, a Maryino naštvané „Ne.”, ale také facka od Gianny, která nepatřila k těm menším.

Celý malý incident sledovala celá jídelna, ostatně jako vždy, stejně jako každý náš pohled a pohyb.

„Dojdu ti pro vodu,” nabídla jsem se.

Nečekala jsem ani na odpověď, a prostě šla k prodejnímu pultu, čehož se rozhodla využít Alice. Jako by snad nedbala prosby svého muže, aby se vrátila, přišla až ke mně.

„Sluší ti to,” řekla a očima prohlédla od krátkých šatů, náramků až k botám všechno, co jsem měla na sobě.

„Díky, Alice,” odpověděla jsem jí, zaplatila lahev vody a otočila jsem se, abych mohla co nejrychleji dojít ke stolu, ale Alice mě nenechala. Rozhodně se nesnažila ulehčit mi život.

„Ani nevíš, jak jsi nám všem chyběla,” povzdychla si a objala mě kolem krku tak pevně, že jsem sykla bolestí. Přece jenom – staré rány se rády otevírají…

„Pusť mě,” zavrčela jsem potichu, téměř výhružně, a oba stoly, za nimiž seděli upíři, se napjaly.

Alice si však z mých reakcí nic nedělala, nebo na sobě alespoň nenechala žádné emoce znát.

„Máš úžasné náušnice,” zašvitořila a mrkla na mě. Odpovědí jí však bylo pouhé zamručení.

„Ale takhle moc nevyniknou, lepší by to bylo takhle,” namítla a než jsem stihla nějak zareagovat, nebo se prostě odtáhnout, držela mi vlasy v naznačeném culíku, a zalapala po dechu. A nejen ona.

Celá jídelna, sledující naše male střetnutí upírala zrak na ošklivou jizvu na krku.

„To tetování je boží.” – „Je ujetý nechat si tetovat první písmeno svého příjmení.” – „Nemůžeš vědět, co to znamená,” namítaly hlasy jeden přes druhý.

Alice však jenom vystrašeně sledovala ránu, lapala po dechu.

„Pusť,” zavrčela jsem, teď již o dost hlasitěji a rázněji, odstrčila od sebe její ruku, a šla k našemu stolu.

Demetri výhružně sledoval Alice a nevypadalo to, že by měl dobrou náladu. Možná se mi to jen zdálo, ale jako bych snad od něj slyšela několik nadávek, a výhružek…

„Odkdy máš tetování?” ptala se Mary hned, ale nedostalo se jí odpovědi. Tyler se ji snažil kopnout nenápadně pod stolem, ale prozradilo jej Maryino hlasité vyjeknutí. Alespoň pochopila.

„V pohodě?” ujišťovala se Gianna, ale její otázka vyznělo kamsi do ztracena, protože se ozval Alec.

„Nic jim do toho není, buď v klidu. Neměla na to právo. Kdyby to byl kdokoliv jiný, a ty ses začala chovat tak, jak máš, trest by ho neminul.”

Věc se začala vymykat z rukou.

„Alecu,” povzdychla jsem si, ale v mých očích se musel zračit hněv, varování, snad i nebezpečí. „Myslela jsem, že v tomhle máš jasno. Jestli si změnil názor, nebo postoj, víš, že máš kdykoliv na výběr. Co se týče mě, já názor nezměnila,” ujistila jsem ho, předala Mary lahev minerálky a odešla na další hodinu.

Cullenovi nehybně seděli u svého stolu, každý očima sledoval jiný bod. Muselo jim být jasné, že Alicino chování, nebo její reakce mohly zapříčinit ošklivý konflikt.

Ona si toho byla vědoma, ale Jasperovo jisté obětí jí ujišťovalo o tom, že neudělala nic zlého a o tom, že její rodina bude vždy při ní.

Rodina.

Tu já jsem neměla.

A začínala jsem pochybovat o tom, jestli mám vůbec šanci se na tomhle místě udržet…

***

Čas ubíhal nezvykle pomalu. Alice se snažila omluvit, ale nikdo jí ke mně nepustil. Jasper nechtěl, aby se jí něco stálo, protože jsme podle něj byli zřejmě až moc nevyzpytatelní, a Demetri zase proto, že věděl, že s nikým z nich nechci mluvit.

Jenže poslední dva dny se Jasper začal chovat zvláštně. Švihal po mě očima častěji, než bylo normální, pořád s Alice něco plánovali, a po škole odjížděli společně někam za město.

Bylo to divné, ale nikdo jiný si toho nevšimnul.

Edwardovy ublížené pohledy na chodbách a Esminy soucitné, které na náš dům vrhala pokaždé, když byla na zahrádce, mi nedávaly chvilku klidu.

Vždy se mi povedlo přesvědčit samu sebe, že je to jenom banda upírských pošuků, na kterých mi nezáleží a jsou mou dávnou minulostí, ne budoucností, stačil jen letmý pohled z okna na ženu s medovými vlasy a mateřským pohledem, a jako by se všechno vrátilo zpátky. Na jednu stranu touha jít za ní a obejmout ji, utěšit, že jí nic nevyčítám, a na tu druhou touha odejít někam daleko a nemuset je nikdy vídat.

Ve škole jako bych se stala zrekonstruovanou atrakcí, všichni na mě zírali a přemítali o důvodech ‚velkého V’. Několik prváků se usneslo, že ho mám z vězení, kde jsem seděla za prostituci, což Tylera rozesmálo. Alec byl tímto názorem víc než rozčílený. Neuvědomoval si, že v lidském světě jsem pro něj kamarádkou a spolubydlící, ne nadřazenou upírkou.

Mary situaci neřešila, Alespoň před námi ne, což jak se mi zdálo, bylo Alecovi sympatické a přestal jí zcela ignorovat.

***

Přišla jsem do jídelny téměř mezi prvními, avšak Alec už seděl u našeho stolu. O dva nebo tři stoly dál seděla Mary, sama.

Cullenovi šli pár kroků za mnou, a i když se Alice bavila s Rosalií o nakupování tak hlasitě, jako by snad čekaly, že se otočím a zeptám se, jestli bych nemohla jet s nimi, moje kroky směřovaly k Alecovi a na tváři se mi usadil úsměv.

Nastal pro mě čas změnit alespoň něco malého.

„Ahojky,” pozdravila jsem ho, z trochu hranou radostí a posadila se na židli vedle něj.

„Co se stalo, že překypuješ nadšením? Ptala ses snad Ara na stěhování?” ptal se, ale oči nespouštěl s Mary, která se předtím zřejmě bála sednout si k Alecovi, a teď bych vsadila cokoliv na to, že je jí hloupé přisednout si.

„To zrovna ne,” přiznala jsem, „ale tak mě napadlo…”

„Hmmm…”

„Proč za ní nezajdeš a nepromluvíš si s ní?” zeptala jsem se.

„Za kým?”

„Za Mary.” Teprve to ho donutilo otočit se čelem ke mně a ohradit se.

„Proč bych měl?”

„Já nevím, protože je to tvoje oblíbená krevní skupina?” zeptala jsem se hloupě a sarkasticky, což ho zřejmě vykolejilo. „Protože se ti líbí,” objasnila jsem.

„To není pravda.”

„Fajn, tak jí miluješ a nechceš si to přiznat.”

„Co? Ne!”

Začali jsme se šeptem hádat jako dvě male děti, ale já si byla víc než jistá, že tentokrát mám pravdu já.

„Nebudu se s tebou o tom hádat, časem na tom přijdeš sám,” odfrkl, ale já i přesto pokračovala. „Neříkám, že bys jí musel zvát na rande, ale promluv si s ní, pozvi ji k nám, nebo já nevím, zkus jí poznat a ukázat jí, jaký jsi.”

„Jaký jsem? Sakra, Izzie, poslední stovky let jsem zabíjel lidi!” začal vyšilovat.

Alespoň jeho slova přiznávala, že nápad promluvit si s ní mu není zrovna cizí.

„Tak s ní nemluv zrovna o tom, zkus přijít na něco, co by tě charakterizovalo, co tě baví, co rád děláš… Nemluv jenom o sobě a… Proboha, snad umíš mluvit s holkou, ne?” zasekla jsem se, i když o tom, že by se po stovkách let dokázal s někým sblížit…

Cullenovic stůl nás s pobavením sledoval, Emmett nastalou situaci dokonce nevybíravě komentoval, ale já mu nevěnovala pozornost a Alec ho zřejmě vůbec nevnímal, takže mu to celkem procházelo…

„Je člověk,” poznamenal a nevědomky tak zabořil nůž do vzpomínek a minulosti.

„Sakra, líbíš se jí. Ty to nevidíš?! Když na ni promluvíš, její srdce se rozběhne tak rychle, jako by snad chtělo vyrazit z hrudi, celá znervózní, jsi pro ni bod, na který se soustředí, sakra! Stačí, abys ji vnímal a neignoroval ji kvůli tomu, že máš strach z toho, že je člověk,” začala jsem se rozčilovat, ve snaze promluvit mu do duše. Nechtěla jsem, aby Mary jednoho dne dopadla jako já…

„Buď se okamžitě seber, vrať se do Volterry a nijak nezasahuj do jejího života, zapomeň na ni, stejně jako se ona může pokusit zapomenout na tebe, než se sblížíte. Nebo se můžeš rozhodnout lépe pro vás oba, zapomenout na to, že je člověk, a prostě udělat to, co chceš. Dovol si ji milovat,” vychrlila jsem ze sebe strašně rychle, ale zároveň pomalu, dávala jsem důraz na každé slovo, oddělovala je, tak, aby ho donutily přemýšlet o nich.

„Ublížím jí,” namítal stále s rozechvělým hlasem.

Cullenovi vnímali každé mé slovo, možná tušili, že ze mě mluví poučení ze vzpomínek. Tyler s Giannou neměli společnou pauzu na oběd a Demetri už dávno skončil, takže nikdo jiný k našemu stolu už nemohl přijít.

„Ne, když budeš myslet i na ni. Ne, když budeš vnímat její důvěru, její ochotu, její snahu. Ne, když jí dovolíš tě milovat. Ne, když ji odkopneš jako hadrovou panenku, ne, když budeš respektovat její prosby a názory, ne, když jí budeš věřit.”

„Jenomže to je to, nemám její důvěru, ochotu, snahu, a ani lásku,” opáčil.

„Musíš jí dát příležitost, dovolit jí, aby se k tobě dostalo blíž. Když ji budeš ignorovat a přehlížet, půjde to těžko. Jdi,” pobízela jsem ho. Podle jeho výrazu to nebyl zrovna promarněný čas, a když se vrávoravě postavil, tác se svým jídlem podsunul mně, bylo to, jako kdyby ve mně roztálo kousek ledově chladné kry. Popřála jsem mu štěstí a snažila se mu dát tu nejzákladnější radu.

„Nevytahuj minulost, nemluv o krvi, smrti, ani násilí. Buď milý a příjemný.”

„Jasně, jasně,” odkráčel a já sledovala každý jeho krok, jako by byl mým vlastním.

Pohled Mary:

„Smím si přisednout?” ozval se vedle mě sametový hlas. Ten, který jsem tak strašně ráda poslouchala a ten, který donutil moje srdce bít jako o závod.

„Jo, jasně,” zamumlala jsem a nebyla si jistá, jestli mě slyšel.

S rachotem odsunul židli a posadil se tak neslyšně, že kdybych o jeho přítomnosti nevěděla, lekla bych se.

Visela jsem na něm očima a nevěřila, že někdo tak dokonalý jako on mi vstoupil do života. Pokaždé, když jsem ho viděla, myslela jsem si, že on je ten princ z pohádky, o kterém mi babička jako malé vždy vyprávěla.

U něj jsem dokázala zapomenout na tu ošklivou chladnou místnost, bytosti v pláštích s krvavě rudýma očima. Dokázala jsem zapomenout na ten strach, který jsem tenkrát cítila a neuměla jsem si připustit, že někdo takový, jako je on by mohl zabíjet lidi, živit se z nich.  Že někdo jako on by v té místnosti mohl být.

„Ehm,” odkašlal si po chvíli, snad aby ulehčil to tíživé ticho, které situaci prostupovalo. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli upíři můžou kašlat, ale protože jsem Is nikdy kašlat neviděla, nebyla jsem si tím zcela jistá.

„Tak mě napadlo,” dostával ze sebe pomalu a já litovala, že jeho hlas neslýchávám zrovna často.

„Hm,” pobídla jsem ho, toužila jsem slyšet hlas, pro který bych umírala.

„Jestli bys třeba nechtěla přijít k nám.”

„Jako návštěva upířího doupěte?” zašeptala jsem mu tiše, ve snaze o trochu ironie, ale jeho vystrašený a zaskočený výraz vypovídal spíš o tom, že zrovna není na hloupé poznámky.

„Ehm, asi ano. Myslím,” přitakal, stále rozhozený, a jeho oči doslova hypnotizovaly ty mé.

„Fajn, budu jedině ráda,” souhlasila jsem s úsměvem, který se ale nemohl rovnat tomu, který na tváři vykouzlil on.

Pohled Belly:

„Jo, skvěle,” povzbuzovala jsem Aleca tichými poznámkami, které zřejmě ani vůbec neslyšel.

Židle vedle mě se odsunula, a těžká postava lehce, avšak neobratně dosedla.

„Nějaká mise?” zeptal se Emmett nevinným hlasem, postavil před sebe lahev s Coca-Colou a zřejmě doufal, že rozvinu konverzaci.

„Ani ne,” odsekla jsem bez zájmu ledabyle, a hypnotizovala Aleca, jako bych snad čekala na jakoukoliv chybu.

„Zve ji na první rande? Možná bych mohl pomoct,” nabízel se rychle, a jeho výraz mi přišel mimořádně směšný.

„Nemyslím si, že bys to měl s Rose zrovna těžké,” namítla jsem, až jsem se sama divila, že naprosto bez citu.

„To sice ne, ale tak ještě jako člověk jsem taky oplýval jistými zkušenostmi,” taktně se odmlčel a já se tlumeně zasmála.

Bavit se s Emmettem se mi zdálo jako nejlehčí cesta. Žádné citové vázání, jen nezávazná konverzace. To se mi líbilo. Nevypadal totiž, že by to bral vážně, že by mě zrovna tenhle rozhovor měl dostat do jejich rodiny. Spíš bych řekla, že byl zvědavý, co se bude dít dál.

„Je to nemehlo, nemá šanci,” poznamenal po chvíli sledování cíle našeho zájmu. A opravdu to tak vypadalo.

Alec ze sebe vždy sotva vysypal otázku a s pouhým trhaným přikyvováním vždy jevil zájem o Maryniny odpovědi.

„Zvládne to, už ji pozval k nám,” povzbuzovala jsem.

„Hm, to ale není všechno. Vsadím sto dolarů na to, že tenhle rozhovor zabije ještě víc, než ho nezvládá teď.”

Ale notak, Bell, věř mu trochu, napomínala jsem se v duchu.

„Fajn, platí. Sto babek.”

„Už nic jiného tě nezajímá?” zeptala se Mary po chvíli, a chystala se odejít. Alec jí jemným, ale rychlým pohybem ruky zastavil.

„Vlastně, ne.”

„Dobrá.” Posadila se zpátky, ale Alec očividně nevěděl, na co že se to vlastně chce zeptat, takže ze sebe zřejmě vysypal první, co ho napadlo.

„Přemýšlela si někdy o smrti?”

Emmett se hlasitě rozesmál, a já hledala peněženku.

Tohle bude tvrdý oříšek.

Snad se vám kapitolka líbila a zanecháte mi tu komentář...

Chtěla bych vás jenom obeznámit s mým nadcházejícím rozvrhem...

Ve čtvrtek v šest ráno odjíždím do Paříže a vracím se v pondělí brzo ráno... V úterý nejdu do školy, takže se budu snažit dopsat další dílek.

Ještě příští týden do shrnutí vložím svůj prozatímní prázdninový kalendář, abyste sami viděli, kdy tady vůbec budu...

Každopádně teď budu vděčná za komentáře a tedy důkazy, že se vám povídka pořád líbí... Důkazy, že se to se mnou dá ještě vydržet, i když jsem si zcela vědoma toho, že to čekání je otřesné... Pokusím se s tím něco udělat... Přísahám... :D

A jako poslední bod chci moc poděkovat nejen těm, kteří tuhle povídku čtou a psychicky mě podporují, ale i těm, kteří se mě ve shrnutí zastali (ti, kterých se to týká si jistě uvědomí, co mám na mysli, ti, kteří neví, nemá cenu toto téma vytahovat...)

Pa, Kyky

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá osmá: