Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá druhá, část 1.

02.02.2010 (20:00) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2684×

KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ, část 1.

Deník

Stála jsem na parkovišti čekajíc na zbytek mých spolubydlících. Od té doby, co si Demetri usmyslel, že chce sám řídit svůj modrý Nissan Rogue jsme jezdili ve třech autech, takže jsem si mohla sama užít jízdu v mém autě bez jakýchkoliv zvídavých pohledů nebo nevhodných poznámek. Začínala jsem si uvědomovat, že svým způsobem jsem neměla žádný čas na přemýšlení, proto jsem do školy vyjížděla dříve, opírala se o kapotu, nebo prostě poslouchala zvuky a problémy dospívajících mladistvých a snažila se ignorovat jejich vtíravé pohledy, které se týden po týdnu snižovaly.

Začínali si zvykat, že se bavíme jenom mezi sebou, nepřijímáme pozvání na rande, ani jakékoliv jiné nabídky narušující naše soukromí.

Kdykoliv jsem měla příležitost, sledovala jsem hlavně dívku s opálenou pletí a modrýma očima. Tu, která se pohledu na nás vyhýbala a kdykoliv se jí to nepovedlo, vypadala mimořádně sklíčeně, občas začala neslyšně plakat.

Byla zvláštní, ale připadala mi až moc povědomá. Její vůně mě hladila na jazyku a já věděla, že jsem ji už někdy cítila. Musela jsem se s ní někdy za svá upírská léta setkat.

Nejen to mi v jejím případě dělalo starosti.

Lidé, populárnější na střední škole se s ní nebavili, tvrdili o ní, že je blázen.

Podle všeho, co se mi podařilo odposlouchat, se do Bedfordu přistěhovala před čtyřmi lety, ve svých dvanácti letech. Žije se svou babičkou, děda zemřel půl roku poté, co se přistěhovali, a tak vypomáhá v domácnosti a nezapojuje se v jakýchkoliv mimoškolních aktivitách studentů. Nebylo to to, co všem přišlo zvláštní. Stranila se lidí, kteří byli výjmečně bledí, nebo krásní, četla zvláštní knížky, a hlavně – psala si deník. V podstatě jsem nepostřehla den, kdy by do něj něco nenapsala, ať už v jídelně, při hodině, nebo na parkovišti.

Kvůli svým odlišnostem se bavila s neignorovanější skupinkou studentů.

Ten brýlatý kluk, Noah, byl jeden z nich. Mimořádný šprt, ale bylo vidět, že má dívku rád. Tedy – Mary. Nepostřehla jsem její příjmení, ale nepřišlo mi to důležité. Občas mi připadalo, jako kdyby věděla, co jsme zač. Když věděla, že jí nevěnujeme pozornost, sledovala nás, ale pokaždé jí to zkazilo náladu. Bylo mi jí líto a vlastně jsem ani netušila proč. Je to další bezvýznamný človíček na cestě věčnosti.

S tím jsem hodlala své bloumání ukončit, ale probudila mě teprve dunivá rána těsně přede mnou. Otevřela jsem oči,a ucítila krev.

Mary ležela na betonovém place přímo přede mnou s odřeným kolenem, a rozsypanými knihami. Upadla, když procházela kolem.

Klekla jsem si k ní, snažila se nevnímat aroma její krve a pomohla jí sesbírat její knihy.

„Omlouvám se,“ zašeptala, ale její pohled neopustil šedivý povrch betonu.

„Nic se neděje, vážně,“ ujistila jsem ji a natahovala se pro poslední knihu.

Byl to její deník, otevřený asi na třetí straně.

Celou dvojstránku zdobila jedna kresba. Podobizna upíra.

Ara.

Zasekla jsem se v půli pohybu a můj úsměv se vytratil. Zmateně jsem se otočila na Mary, která se poprvé zahleděla do mých očí.

Vedle mého auta zaparkovaly dvě další, ale já jsem své přátele nevnímala.

Poznala jsem ji. Vzpomněla jsem si na svou vzdálenou minulost, a dlouhovlasá dívka se mi před očima měnila v malou, copatou holčičku se zarudlýma očima a mokrými tvářemi od slz.

„Mary?“ zeptala jsem se téměř neslyšně, ale musela jsem vypadat trochu jako blázen.

Jmenované přetekla z oka další slza, rychle mi vyškubla svůj deník z ruky, stejně jako ostatní učebnice, potichu poděkovala, a rychlým krokem zamířila k budově B, zřejmě na nějaké laboratorní práce.

„To je ona, Mary,“ řekla jsem rychle ostatním a vysloužila si jejich nechápavé pohledy. Už tak nás sledovala půlka parkoviště, divících se nad podivnou situací, která se stala před několika málo okamžiky.

„Mary Russelová,“ upřesnila jsem a Joanne se blýsklo v očích.

„Ta holčička, co jsme ji před sedmi lety odvedly Arovy z talíře?“ zajíkla se.

„Přesně ta.“

***

„Nechceme ti ublížit,“ řekla jsem Mary, když jsem ji potkala u školního automatu na kávu.

„Já... nevím o čem mluvíš,“ odmítala rázně a snažila se nervózním poklepáváním o roh přístroje urychlit výrobu mandlové čokolády.

„Nemusíš se o tom s námi bavit, nebo snad se nás bát. Nikdo z nás ti neublíží. Tak, jako tenkrát. Vzpomínáš?“ otočila jsem ji směrem k sobě a ona na poslední chvíli stihla nahnout plastový kelímek tak, aby se jí jeho obsah nevylil do ruky.

„Slíbila jsem ti, že ti nikdo z našeho druhu nic neudělá. Pořád to platí,“ ujistila jsem ji, ale konec věty byl spíše naléhavý. Nechtěla jsem, aby se bála, ale přišlo něco, co se mi nestalo již pěkných pár měsíců.

Běžela jsem lesem. Znovu. Blížila jsem se k malému městečku. Místní kostel odbíjel pravé poledne a zpoza rohu vyšel muž, zřejmě katolík, směřující ke svaté budově.

Všude kolem pršelo a v zapadlých uličkách nebyla ani noha.

Než jsem se nadála, přiběhla jsem k němu, přimáčkla ho ke zdi a začala sát jeho krev. Jeho tělo polevilo a zůstalo mi bezvládně ležet v náručí.

Rozhlédla jsem se kolem a ocitla se znovu na chodbě střední školy.

„J… jsi v pořádku?“ zeptala se mě Mary opatrně, snažíc se udržet si ode mě bezpečnou vzdálenost.

„V pohodě,“ ujistila jsem ji, opřela se o zeď a snažila se utřídit si myšlenky.

Jen okrajově jsem vnímala, že se chodba pomalu vyprázdnila a probudilo mě až zvonění na další hodinu, literaturu.

***

Od toho malého incidentu nebyla Mary tak vyděšená. Bavila se se svými přáteli, byla šťastnější. Občas jsem jíividěla, jak v ruce tříme místo deníku noviny na straně o vraždách v okolí, jako by se snad snažila ujistit o tom, že necucáme nikoho z okolí.

Když jsem tohle poznání sdělila ostatním, Demetrimu začala být sympatická. Vlastně – všichni brali její osobu lépe. Ne jenom jako člověka.

Byl to jakýsi pomyslný platonický vztah, který by v mimořádném případě mohl vzkvést do přátelského.
Tím mimořádným případem většina z nás myslela situaci, kdy bychom byli lidmi.

***

„Pane Montgomery!“ okřikl profesor trigonometrie Demetriho, sedícího vedle mě, když zpozoroval, že si pod lavicí čte mimozemské sci-fi.

Nadchla ho novodobá lidská literatura, a obraty a fakta, která se dozvěděl mu zlepšovala náladu, občas mi to připadalo, jako kdyby to vylepšovalo také jeho pohled na svět.

Demetri se na profesora pouze zazubil, a pan Burns se jenom otočil a pokračoval v zápisu.

„Sakra, koho to napadlo, proboha!“ nadával potichu na své nové příjmení.

„Tebe,“ mrkla jsem na něj spiklenecky.

Bylo to první jméno, které ho napadlo, když měl vyplňovat údaje pro Caia, který nám obstaral občanské průkazy.

Alec byl můj bratr, stejně jako Giannin. Sourozenci Volturiovi pocházející z Itálie. Demetri s Tylerem byli také bratři, naši přátelé, Montgomeriovi. V podstatě mezi námi tedy nebyly žádné příbuzenské vztahy. Joanne byla Murphyová, moje sestřenice. Byla to v podstatě důvěryhodná verze pro naše nové totožnosti, a nikomu z lidí a kancelářských to nedělalo problémy, proto jsme se s takovou výmluvou spokojili.

Já, stejně jako Demetri, Tyler a Joanne jsme byli v druhém ročníku. Alec chodil do prvního, stejně jako Mary, a Gianna se chystala maturovat, aby mohla zbytek našeho pobytu mimo Volterru strávit venku, ne za školními lavicemi.

Náš odpolední program tvořily lovy, tréninky, nakupování a činnosti, specifické pro povahu každého z nás.

Občas jsme se někdo na pár dní vypařili z Ameriky, za účelem nějaké, podle Ara neodkladné, mise.

Povětšinou jsem to byla já.

Zbytek volného času mě donutil vzpomínat…

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá druhá, část 1.: