Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola dvacátá čtvrtá

26.03.2010 (09:00) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2942×

KAPITOLA DVACÁTÁ ČTVRTÁ

Neptej se

„Ale no tak!” okřikovala jsem Demetriho, který si z Aleca utahoval.

„Nemohl přece vědět, že ten upír je na chlapy,” dodala jsem, a všichni jsme v letištní hale propukli v smích. Alec se jen hraně zašklebil.

„Jo, ale tys to věděla. A ty taky!” obrátil se vyčítavě na Demetriho, jehož výbuch smíchu ještě zesílil. Tyler se vedle něj jen pochechtával, ruku měl obmotanou kolem Gianniného pasu.

„Alecu,” Začala absolutně autoritativním hlasem Joanne, a Gianna jen plácla Tylera a Demetriho po hrudi, aby se uklidnili.

„Kdykoliv budeš na misi s Izzie, a chlap se na ní aspoň jednou nepodívá toužebně, drž se od něj dál,” Poradila mu, což způsobilo další záchvaty smíchu.

Lidé se po nás jen podivně otáčeli, ale jakmile zachytili naše obličeje, nezajímalo je, proč, nebo čemu se smějeme.

Na tabuli s oznámeními se objevila zpráva, že zavazadla budou připravena k odebrání až za hodinu, a tak jsme se bavili dál, i přesto, že nebylo jasné, jestli vůbec stihneme první vyučovací hodinu v novém školním roce.

***

„Bože, to autíčko mi tak chybělo,” povzdechla jsem si, když jsem před ním stála v letištních placených garážích, kde stálo přes celé prádzniny, spolu s dalšími dvěma.

„Tak si to užijte ve škole,” popřála nám Joanne a naházela všechna naše zavazadla do prostorného Range Roveru, který byl o něco málo menší, než terénní Jeep.

Odpovědí jí bylo jenom nesouhlasné zamručení všech přítomných. I přesto, že to tak asi nevypadalo a nebylo to obvyklé, všichni se těšili, jenom to na sobě nedávali tolik znát. Za celé prázdniny jsme všichni absolvovali tolik zbytečných  a zároveň důležitých misí, až to bylo otravné. I na upíry.

„Co takhle menší závod?” zeptal se Tyler

„Už zase?” zajíkla jsem se. „Jste jako malí. Vždyť z nás budou mít strach.”

„Za prvé – poprvé řídil Demetri, a za druhé – platí to jenom k branám školy, ne na parkoviště.”

„Fajn,” souhlasila jsem nakonec odevzdaně. „Kdo pojede se mnou?”

Všichni mlčeli, jenom Alec se neochotně došoural až ke dveřím spolujezdce.

„Copak, bojíte se, že budete zvracet?” dloubla jsem si do nastalé situace a s úsměvem nastoupila.

Klíček v zapalování zarachotil, motor naskočil, a obě auta vyjela.

Alec jen zakroutil hlavou, a sledoval situaci.

***

„Whoa!” zakřičela jsem, když jsem projela branami školy. Vyhrála jsem, stejně jako předtím. Z hrdla mi vycházel radostný smích, Alec, sedíc na místě spolujezdce se usmíval taky. Někdy mi dělalo problem poznat, kdy je danou situace pohoršen, kdy to jenom hraje, a kdy se opravdu baví. Ale chápala jsem ho, trávil u Ara dlouhou dobu a na úplně jiné úrovni, než všichni ostatní.

Obě auta zpomalila a projížděla mezi školními budovami velice pomalu, jako protiklad dosavadní jízdy. Všichni jsme se usmívali a rozhlíželi se kolem, ale dění venku bylo zvláštní, roztěkané. Jako kdyby snad všichni na něco čekali, řekla bych.

Zaparkovala jsem s úsměvem na rtech uprostřed parkoviště, kousek od dodávky, kterou jezdí Mary s přáteli občas do školy. Tyler zaparkoval hned vedle mě a motory se uklidnily.

Alec vystoupil v podstatě hned, stejně jako ostatní z druhého auta. Já se musela pouze usmát jejich horlivosti, a pomalu vystoupila.

A něco bylo špatně.

Skupina několika prváků soustředila svou pozornost na nás, a jakmile si mě všimli, vycházely z jejich hloučku poznámky typu „Tady se mi bude líbit.” – „To je kost.” – nebo prostě primitivní „Ó můj bože!”

Za normálních okolností bych se tomu já i ostatní zasmáli, ale bylo tu něco úplně jiného.

Ucítila jsem totiž pach. Všichni jsme ho ucítili.

Jiní upíři.

A přímo tady.

Když jsem vyhledala jejich přítomnost, polilo mě horko, a udělalo se mi zle. Když jsem byla člověk, nikdy jsem jejich pach necítila, všechny upíří pachy se mi zdály jednotné...

Ale nebyla jsem to já, kdo impulsivně reagoval, ale Demetri.

Začal vrčet tak hlasitě, že se po něm otočilo několik druháků.

„Sakra klidni se, chlape. Nezvracel jsi, tohle zvládneš,” řekla jsem, ale to, co mi vycházelo z pusy byly jenom slova. I já sama jsem v nich postrádala cit, a možná si toho všimli i ostatní, a nebo se mi to jenom zdálo…

Cítila jsem na sobě jejich pohledy, a jejich energie jako by mě hladila po zátylku. Byli tak blízko, a mě to děsilo.

„Is, je to tvoje starost,” poznamenala Gianna, jako by mi to snad nebylo jasné. Jako nejvýšše postavený přítomný upír z gardy jsem měla na starosti nejen dohled, ale i diplomacii. To bylo ale něco, co se muselo vyřešit v jednu chvíli, a vůbec se mi do toho nechtělo.

Ještě, než jsem stačila cokoliv říct, zahlédla jsem Noaha s Mary, jak jdou k směrem k budovám a blížili se k nám čím dál tím rychleji.

Mary si asi uvědomila, že se něco děje, proto se ani nesnažila nějak reagovat, nebo na sebe upozorňovat. Poznala, že jsem si jí všimla, a poznala, že by raději měla mlčet.

Noah sice neměl v plánu mluvit, ale když nás míjeli, zvedl hlavu a podíval se na mě.

Jeho srdce zakolísalo, a já se modlila, aby se nestalo to, co tenkrát.

Bohužel.

Noahův výraz se změnil v blažený a podlomily se mu kolena.

Tyler si toho stačil všimnout včas, a protože k němu byl neblíže, zachytili ho se slovy „Bacha, kámo.”

Cullenovi ale zareagovali instinktivně, vrčením, které jsme zaslechli jenom my.

I tak to bylo moc. Nikdo se nedivil, ale my jsme královská rodina.

„Fajn. Demetri to očividně nezvládá, takže je to na tobě, Alecu,” pověřila jsem ho, popadla Demetriho, a mířila ke škole.

Tak strašně jsem bojovalo s touhou na ně pohlédnout, znovu a znovu.

Chtěla jsem se přesvědčit a podívat, jestli zůstali pořád stejní…

A pak jsem udělala něco, co zbořilo celý domeček z karet. Všechno, s čím jsem se vyrovnala, všechna, jehož tíhu jsem ignorovala, tu bylo zpátky.

Prostě jsem se podívala.

Alicin pohled:

Chtěli jsme jít do přijímací kanceláře, ale něco se mi nezdálo.

Nikdo si o nás nešuškal, necítila jsem na sobě dotěrné pohledy. Většina studentů stála kolem parkoviště, a hned, jakmile si nás od hlavy až k patě prohlédli, otočili hlavy, a věnovali se konverzacím mezi sebou.

Na něco čekali.

A já byla zvědavá.

„Na něco se tu čeká, prosím,” věnovala jsem své lásce nejpřesvědčivější pohled, kterého jsem byla schopna, i když jsem věděla, že by se mnou čekal i na konec světa.

„Počkáme,” souhlasil, a připojila se většina z mých sourozenců.

„Sakra Ede, přestaň s takovejhlema náladama. Jednou seš otrávenej, jindy v pohodě, někdy skoro umíráš. Prostě počkáme, a půjdeme. Neříkej mi, že neslyšíš co velkolepého se tu má stát, že na to čeká půlka školy,”obrátila jsem se k němu, a čekala na jeho odpověď.

„Nevím. Čeká se spíš na NĚKOHO, řekl bych, ale nemyslí na nic konkrétního. Jsou roztěkaní. Prostě lidé,” odpověděl otráveně, ale i přesto ve mně vzbudil zvědavost.

Stáli jsmeopření o kapotu auta sotva pár minut, když jsem zaslechla hlasitý vrnivý zvuk, který zaručeně vydávala dvě auta jedoucí velkou rychlostí. Bylo to dál, zřejmě ještě nebyli ani v areálu. Když do něj totiž zajeli, rychlost auta se zpomalilaa na parkoviště vjela dvě auta.

Jedno sportovní, druhé spíše luxusní. Motory utichly, a osoby vysotupily z aut.

Jasper mé objetí zesílil, a posunul mě vedle sebe, zřejmě usoudil, že by se mu lépe útočilo.

Na parkovišti totiž před námi stáli čtyři upíři. Dva z nich jsem znala. Alec a Demetri. Volturiovi.

Podle toho jsem usoudila, že z gardy budou i ti dva, kteří se objímali, ale dveře sportovního auta se otevřely znovu, tentokrát na místě řidiče, a z kabiny vystoupila dívka. Upírka.

Dlouhé kaštanové vlasy, jejíž odstíny dosahovaly i daleko tmavších barev, jako by lemovaly její postavu, jak byly dlouhé, dokonalé křivky zvýrazňovaly absolutně jednoduché krátké šaty, které dávaly na obdiv dlouhým nohám, a její vzhled doladily boty na vysokém podpatku, a jemné doplňky.

Vypadala jako antická bohyně, možná i lépe. Nejkrásnější upírka, jakou jsem kdy viděla. Její smysl pro módu byl již na první pohled neocenitelný.

Emmettovi vyšel z úst přidušený vzdech. Čekala jsem, kdy mu od Rose přiletí facka, ale nic se nedělo. Oči všech se upíraly jenom na ni.

A pak se na nás podívala.

Připadala jsem si, jako by mě polili ledovou vodou.

Tolik se změnila, její obličej nabral na ženských rysech, a výraz v obličeji se změnil, jakmile nás viděla, ale pořád to byla ona. Bella.

„Sestřičko,” řekla jsem tak potichu, že to slyšel pouze Jasper, a přivinul si mě k sobě.

Tělo mi zaplavovaly kladné a uklidňující pocity, avšak já je odmítala. Chtěla jsem jí sevřít v náručí, vzít jí na nákupy, povídat si s ní, chtěla jsem, aby byla znovu tou malou voňavou sestřičkou.

Její ledový pohled mě ale přesvědčoval o opaku.

Všechno se potom událo tak rychle, zároveň tak pomalu.

Jakémusi lidskému klukovi se podlomily kolena, a jeden z upírů ho zachytil. Z hradla nás všech se ozvalo zavrčení, zřejmě zvyk.

Jejich postavy se rozešly, a Bella mi věnovala jeden jediný, ledový pohled.

Jeden z nich se k nám blížil, Alec.

Edward se vedle nás viditelně ošil – zřejmě nervozitou, do té doby, než se dostal k nám.

„Předpokládám, že vůdcem je stále Carlisle,” promluvil odměřeným hlasem.

„Co jste jí to provedli?” zavrčel Edward.

Alec se na něj jen podíval, nechápavě, a rozrušeně zároveň.

„To, že tady nejsem kvůli likvidaci neznamená, že bych byl potrestán za vyjímku,” odpověděl mu nenávistně, a pokračoval ve svém původním záměru.

„Nechceme problémy,” bylo jediné, co řekl, a rozešel se dál, do školní budovy.

Bellin pohled:

Nebyla hodina, kterou bych neměla s někým z nich. Naštěstí se mi dařilo vyhýbat se jakémukoliv kontaktu. Cítila jsem na sobě jejich pocity, stejně jako jejich snahu o kontakt, nebo dokonce životní energii.

Každý vlasec energie jako by mě obmotával, drtil, ale věděla jsem, že díky štítu to není možné. Byly to jenom moje pocity, možná důsledky zahořklosti, zrady, nebo touhy zapomenout.

Hodiny plynuly pomalu, a já pokaždé netrpělivě sledovala ručičky na hodinách, nebo výrazy spolužáků, kteří se útrpně snažili věnovat se učivu.

Když zazvonilo na – pro mě – poslední dopolední hodinu, připadala jsem si o pár starostí lehčí.

Třídu matematiky jsem opustila jak nejrychleji jsem mohla a mířila si to co nejrychlejší přirozenou rychlostí do jídelny.

Ostatní již seděli u našeho stolu a prázdná židle mezi nimi čekala ma mně. Ostražitě sledovali okolí, a když jsem se k nim posadila, někteří obrátili pozornost na mě.

„Mělise mnou spoustu hodin,” řekla Gianna se starostlivým výrazem.

To probudilo Aleca, který se otočil, a poznamenal, že s ním neměli žádnou. To tedy znamenalo, že jsou ve třetím ročníku. Všichni, až na Rose a Emmetta. Ty jediné nikdo z nás na svých hodinách nepotkal.

Demetrimu byla vidina jejich přítomnosti nepříjemná, i přesto, že do jídelny ještě nikdo z nich nevkročil.

„Divím se, že tě to nechává klidnou,” obořil se na mě.

„Nenechává, ale nehodlám tu kvůli tomu dělat scény. Uvědom si, kam patříme.” Oplatila jsem mu, a těžko říct, jak se jeho nálada mohla změnit.

„Všechny bych je zabil. Nebo alespoň malinko…” nenechala jsem ho ani domluvit. Na jednu stranu se mi vidina toho, že bych jim mohla způsobit bolest líbila, na druhou jsem pociťovala jisté morální pohoršení. Nic takového jsem nedělala a nehodlala jsem s tím ani začínat.

„Nikoho nezabijeme, ani nepotrápíme, Demetri. Nemáme k tomu důvod.”

„Že ne?” rozčiloval se. „Moc dobře víš, že by si to zaloužili. Tebe ta představa neláká? Toho, že bys mohla…”

Přerušila jsem ho za tak krátkou situaci podruhé. „Bylo to jejich rozhodnutí, Deme.” Bylo jediné, co jsem řekla, a nechtěla jsem to dál rozebírat.

„O čem se tu sakra bavíte?!” ozval se Tyler, a Gianna se vedle nej jenom ošila, a opřela se o jeho rameno.

„Neřešte to, prosím,” řekla jsem, a věnovala každému z nich prosebný pohled.

Jediný Demetri z nich věděl, o co se jedná. Z celé Volterry pak jenom bratři, Felix a on. Nikdo jiný, a prozatím mi to vyhovovalo.

Demetri vztekle sepjal ruku v pěst, a jakmile do jídelny vstoupili, věnoval jim tiché, nenávistné zavrčení.

Možná jej slyšeli, možná ne.

Ale byla jsem ráda za svůj silný štít. Žádné schopnosti Cullenů na nikoho z nás nemohly fungovat, a já za to byla ráda. Nechtěla jsem zbytečné otázky.

Každý z nich si na tác nabral oběd, a přesunuli se k volnému stolu o pár metrů dál, než byl ten náš.

Nikdy jsem netušila, že by mi Připadalo tak snadné je ignorovat. Zatím se mi to dařilo. I když to bolelo, zdálo se mi to jako nejlepší a nejméně nepříjemné řešení. Vyhovovalo mi to.

„Tak co to tu máme?” odbočila jsem od minulého rozhovoru, a naklonila se k Demetriho tácu.

Vzala jsem si jediné jablko a zakousla se do něj, s hraným labužnickým požitkem.

„Vy nejíte?” smála jsem se ostatním, a sledovala jejich znechucené pohledy k lidskému jídlu.

„Zvykejte si,” poznamenala jsem spíš potichu, a po celou dobu jsem cítila na sobě pohledy pěti upírů.

Ignorovala jsem je, a v kolektivu ostatních se mi to překvapivě dařilo.

„To máte všichni volnou hodinu, že tady tak sedíte?” zeptala jsem se, když se začali od jídelních stolů zvedat první skupinky.

„Já s Tyem ne,” ozvala se Gianna, a já jí věnovala chápavý pohled.

„Mimochodem,” ozval se po dlouhé době Demetri, „volala mi Joanne,” řekl, a všechny naše zraky se upnuly k němu.

„Máme nové sousedy.”

„Ne!” vyjekl tiše Tyler, spíše jako kdyby si povzdychl, a já cítila vlnu zklamání. Věřila jsem právníkovi, že mi zavolá. Zřejmě chyba.

Demetri se na mě jen naštvaně ušklíbl. „Byla tam jenom Carlisleova družka, ale máme jet ze školy rovnou domů, Nerada by byla v případném konfliktu sama.”

„Esme Cullenová je neškodná,” poznamenal Alec, vědom si toho, že Cullenovi poslouchají každé  naše slovo. „Což nemění nic na tom, že je to samozřejmost.”

Znechuceně jsem dokousala jablko, a ozval se zvuk zvonícího telefonu.

Vytáhla jsem z kabelky mobil, a jakmile jsem si všimla jména volajícího, zmáčkla jsem s úsměvem zelené tlačítko.

„Lindo, jak dlouho jsem tě neslyšela!” Začala jsem hovor s hraným vyčítáním. Odpovědí mi ale nebyl očekávaný smích, ale jen starostlivý a naléhavý hlas kamarádky.

„Promiň, ale nevolala bych, kdyby se tu neobjevil,” ozvalo se ze sluchátka. Vlna nervozity projela mým tělem. Bylo tolik osob, kvůli kterým bych měla být nesvá…

„Kdo?”

„Já – já nevím. Představuje se jako Chris, a nekoho hledá… Má tmavší blond vlasy, kratší, je takový urostlý, sakra, kdyby to nebylo za takových okolností, dala bych si říct,…” ať byla nervózní jakkoliv, pořád to byla Linda, jakou jsem znala, i když trochu roztěkanější.

Ten popis jsem moc dobře poznala. Ostatní kolem stolu, kteří slyšeli každé slovo ztuhli. Chris Volturi. Mattův nejlepší kamarád.

A jestli byl v Pekle, nebylo těžké uhodnout, kdo ho tam poslal.

„Jo, vím… Fajn… Ale to by neměl být takový problém, Terry bývá v takových věcech tolerantní.” Snažila jsem se o klidný a chlácholivý tón hlasu.

„Terry se tu zatím neobjevil, ale dneska moc tolerantní nebude, Is. Dneska ne,” opakovala, a její hlas byl neklidný. Mohla jsem jediné doufat, že nedojde k nejhoršímu. „Dneska má přijít Vincent s jeho lidmi, a spoustu dalších. Půjde o spoustu obchodů, Izzie.” Jo, k nejhoršímu došlo.

„Dobře, já… Nějak se tam dostanu,” snažila jsem se ujistit spíše sama sebe.

„Sakra, nevím, kde jsi, ale máš šest a půl hodiny. V půl sedmý to tu začne, a nikdo ho tu provádět nebude. Spíš bych řekla, že to bude zlý. Hodně zlý…” Měla jsem šest a půl hodiny na překonání délky několika amerických států.

„Is, strašně ráda bych ti pomohla, ale, víš, trvalo mi dlouho dostat se až sem, a…” věděla jsem, že to myslí dobře, ale hosteska je v Pekle skvělý post, aspoň při obchodních večerech.

„V pohodě, do ničeho se nepleť, postarám se o to. Nedostávej se do zbytečných problémů. Rozumíš?” kladla jsem jí na srdce.

V telefonu se ozývaly jenom zvuky, podobající se nervóznímu souhlasu.

„Fajn, já… hned vyjedu, budu se snažit být tam co nejdřív,” ujišťovala jsem jí, a když nastalo ticho, nemohla jsem se nezeptat. „Je něco, co nevím?”

„Jo, no… Od minule se sem dneska jako host asi nedostaneš, a…” a sakra.

„Fajn, budu se s tím muset smířit,” ujišťovala jsem jí, ale ještě než jsem stihla telefon položit, pokračovala.

„A taky… Víš…” - „Co se děje?” reagovala jsem poněkud nervózně. Cítila jsem na sobě děvět konkrétních pohledů, což mi na náladě nepřidávalo.

„Ptá se na Scotta.”

Těch pár slov stačilo k tomu, abyh na něj, i na Ara byla naštvaná ještě víc, než předtím. Měla jsem sto chutí nechat ho tam, ať ho třeba spálí, ale pořád to byl i můj kamarád.

„Ahoj,” rozloučila jsem se s ní, Odpovědí mi bylo jenom tiché „Ahoj.” A rozhovor skončil.

„Budete to tu muset zvládnout sami,” mluvila jsem k ostatním, a ukládala do kabelky všechno, co jsem nechtěla na stole nechat.

„Kde je?” zeptal se Alec, chytil mě za ruku, a stáhnul mě zpátky na židli. Zřejmě bylo na místě něco vysvětlit.

„V Pekle.”

„Proboha to ještě existuje?” zeptal se, a odpovědí mu bylo jenom mé pokývání hlavou.

„O čem je řeč?” ptal se pro změnu Tyler.

Alec jen zmateně odpovídal.

„Před několika desítkami let vznikla komunita podnikavých upírů, kteří se rozhodli založit menší komunitu, a založili kromě jiného takový klub, kde se podle Ara začali scházet upíři, kteří kočovali kolem. Ani sám Aro o tom moc neví, protože se o tom dozvěděl jen přes nepřímé myšlenky několia nomádů. Netušil jsem, že se udrželi dodnes. Je teda Pravda, že jsem z toho telefonu nepochopil nic, ale podle toho, že se chováš, jako kdyby ti šlo o každou minutu, zřejmě je 390 minut málo, měla bys jít,” řekl, a mrkl na mě.

„Což ale nemění nic na tom, že chci potom vědět všechno.”

„Zajedu se domů převléct, a pak pojedu… Musíte to zvládnout sami.”

Zvedla jsem se, a ještě než jsem stihla udělat krok, ozval se hlas Tylera.

„Takže kam že to jedeš?” zeptal se.

Vykouzlila jsem úsměv na tváři. „Do Las Vegas.” Byla odpověď doprovázená zářivým úsměvem. Ignorovala jsem pohledy všech, a rozešla se svižným krokem k autu, připravena vybít si zlost při první příležitosti.

Snad se vám kapitola líbila. Příští kapitolku plánuju už snad od té doby, co jsem tuhle povídku začala psát, takže nevím, kdy bude, protože bych si na ní nejradši dala co nejvíc záležet... :D

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola dvacátá čtvrtá: