Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola devatenáctá

10.01.2010 (10:45) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2797×

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Domov na pár dní

„Já se bojím.“ Kuňkla Gianna, když jsme seděli v první třídě letadla. Nechtěla jsem letět jakýmkoliv volterským letadlem. Všichni si museli začít zvykat na lidskou krev. Seděli jsme ve dvou řadách. Já byla uprostřed té zadní. Vedle mě seděla u okénka Gianna, z druhé strany Tyler. To oni měli největší problémy se udržet. Nebo problémy… Nejmenší praxi, řekla bych.

Na trojsedadle před námi seděl zbytek. Ti měli již jistou praxi, a i přesto, že se živili lidskou krví, byli vytrénováni, aby jejímu tlaku, a vůni nepodlehli.

„Neboj se. Nic se nestane. Už jenom pár hodin, a budeme tam. Pak už bude všechno v pořádku, hm?“ snažila jsem se jí uklidnit, a ignorovat její strnulý výraz.

„Díky. Za všechno.“ Vyšlo z jejích úst dříve, než hlavu otočila k okénku, a předstírala spánek. Přestala dýchat, a její tělo zcela ochablo. Vnímala, ale snažila se ignorovat okolí, a tenhle předstíraný spánek jí to zajistil až do konce letu.

Tyler vedle mě si jen poposedl, a otočil hlavu tak, aby na ni lépe viděl. Využíval toho, že na něj neviděla, a sledoval ji tak láskyplným pohledem, až mi připomínal jeho.

Ale – o kom to vlastně celou dobu přemýšlím? O Edwardovi, o Scottovi?

Když jsem viděla jeho oddaný výraz, pokynula jsem mu rukou, a naznačila, abychom si vyměnili místa. Tyler jenom nadšeně přikyvoval, a jak jen potichu jsme dokázali, vyměnili jsme si sedadla. Zdálo se, že Gianna nevnímala, anebo to právě naopak věděla moc dobře. Ať to bylo jakkoliv, nevnímala, což bylo dobře.

Já mezitím vytáhla svůj mobil, který mi tolik chyběl, a monitorovala na internetu stav počasí, přesně na trase cesty. Vždy, když hrozilo prozrazení od Slunce, postarala jsem se o to tak, že si toho nevšiml ani nikdo z mých budoucích spolubydlících.

Jenom jsem se usmála, zavřela oči, a z podivného pocitu jsem začala natáčet jednotlivé prameny mých rozpuštěných vlasů na prst. Uklidňovalo mě to, a já se ponořila do vzpomínek, a vybavovala si přátele, kteří mi začínali chybět již v tu dobu. A to jsem poslední z nich viděla před necelým měsícem.

Uklidňovalo mě, že teď, když budeme žít někde sami, a budu mít od Ara chvíli volno, mohla bych někoho z nich navštívit, a třeba je seznámit i s novými.

Ještě nevěděli nic o mé nabídce. Zřejmě považovali stravu za podmínku jízdy, ale já jsem to tak nechtěla. Chtěla jsem, aby se rozhodli dobrovolně, ale bylo pravdou, že jsem chtěla, aby se rozhodli správně.

***

„Bože, chci její číslo.“ Slyšela jsem povzdech muže, který seděl přes uličku ode mě. Ostatní vyšli z letadla jako první, já jsem se snažila, abychom jako skupinka nebyli nápadní, a čekala frontu na východ z letadla stejně, jako každý jiný.

Nasadila jsem si sluneční brýle, a otočila se k němu. „Říkal jste něco?“ zeptala jsem se sladkým hlasem, a věnovala mu nejsladší úsměv, na jaký jsem se zmohla. Vystupování z letadla se zpomalilo, protože nastal jakýsi problém s cestujícím. Byla jsem si stoprocentně jistá, že ostatní již i se zavazadly čekají před letištěm na čerstvém vzduchu. Někde mimo, kde nejsou lidé. Možná se i najedli. Kdo ví. Já měla nápadu, kterou jsem chtěla ventilovat, takže jsem si hodlala s mladíkem pohrát. A navíc – nikdy nic nevyjde, takže to mohlo být stejně jedno.

„Ehm, sluší vám to.“ Poznamenal, a ještě se začervenal. Sundala jsem brýle a provokativně se usmála. Bavilo mě pozorovat, co s lidskými muži můj pohled dělá. A i přesto, že jsem neměla na sobě nic extra vyzývavého, fungovalo to. Vypadal, jako by byl zhypnotizovaný.

„Děkuji.“ Zašeptala jsem svůdným hlasem, a vysloužila jsem si od něj takový pohled, že jsem čekala, kdy mu z koutku úst kápne slina. Řada se rozešla, a já měla možnost vylézt z letadla, prodrat se příletovou halou, a když jsem viděla Demetriho, jak se opírá o zeď, nedělala jsem si starost ani se zavazadly. Jemu očividně nedělalo problém vydržet mezi lidmi, což pro mě znamenalo o starost méně.

„Čekají nás venku.“ Řekl, a šel i se mnou směrem k proskleným dveřím východu.

„Tak nashledanou!“ slyšela jsem volání muže z letadla, a tak jsem otočila hlavu, věnovala mu jeden z upírských dokonalých úsměvů, a zamávala mu.

„Proč jim to děláš?“ probudil mě Demetri, a otevřel dveře. Pronikl ke mně čerstvý vzduch, protkanýý tisícemi lidských vůni.

„Je zábava je pozorovat.“ Uchichtla jsem se, nechala ho čekat venku s ostatními, a šla si do vedlejší budovy vypůjčit dvě větší auta, abychom se mohli po městě přemisťovat civilizovaně do té doby, než najdeme nějaký dům, kde bychom se mohli ubytovat.

Věděla jsem, že budeme ještě cestovat do jiného města, protože v Atlantic City jsme nemohli zůstat dlouho. Dny se zkaženým počasím nemohly trvat dlouho…

Za pultem stála žena kolem padesátky, s upjatým účesem a přílišným make-upem. Mile jsem se na ní usmála, a šla vyřídit objednávku.

Ani ne za deset minut jsem vycházela a v ruce držela klíčky od nového, černého Mercedesu třídy A, a béžového BMW X3 xDrive 30i.

„To BMW je moje.“ Oznámila jsem, a vysloužila si nesouhlasný pohled od Demetriho.

„Fajn, já beru Mercedes.“ Oznámil mi, a vytrhl mi klíčky z ruky.

„Kdo jede se mnou?“ zeptala jsem se s úsměvem a vysloužila si zvednuté paže ode všech přítomných. Nešlo se nezasmát…

„Ale no tak, dámy mají přednost.“ Mrkla jsem na pánské osazenstvo, naházela kufry do auta, a hned, jakmile všichni nastoupili do příslušných aut, hledala jsem nějaký odlehlý luxusní hotel.

Po asi dvaceti minutách složitého proplétání se uličkami, kdy mě následovalo černé auto, plné vyjukaných upírů jsem narazila na rozlehlý hotel, zdobený bílými obrazcemi, stavěný zřejmě v románském stylu. Vypadal výborně, takže jsem zajela do podzemního parkoviště a vytáhla pouze dva kufry. Jeden, pro mě důležitý, a v druhém jsem měla tolik oblečení, že bych se postarala o oděv poloviny upírů v gardě.

„Jenom dva kufry?“ zeptala se sarkasticky Joanne.

„Na pár dní to stačí. Beru si na starost váš šatník na příštích pár dní.“ Mrkla jsem na ně, a když Demetri spolu s Tylerem vzali kufr každého z nich, plus ten Alecův, mohli jsme vyrazit na recepci.

Alec se držel stranou, prohlížel každé zákoutí výtahu, každého člověka, kterého po cestě na recepci potkal. Jako kdyby se snažil zapamatovat si každý pohyb lidí kolem sebe. Každé jejich rysy v chování, všechny nepatrné pohyby. Nejen, že se mu to bude hodit ve dnech školy, ale sám začne svět lidí vnímat jinak.

„Ráda bych poprosila o prezidentské apartmá. Na tři dny.“ Řekla jsem recepční, mladé dívce, blondýnce s krátkými vlasy, a podávala jí platinovou kartu.

Omámeně odtrhla pohled od Tylera a když jsem jí oznámila své jméno, něco naťukala do počítače, a kartu mi vracela i s kartou od pokoje.

„Ehm, číslo 525, čtvrté patro doprava.“ Řekla mi, a její závistivý pohled by snad dokázal i zabíjet.

„Díky.“ Chystala jsem se k odchodu, ale když jsem cítila její pohled na zádach, jako by se snažila mě propálit pohledem, otočila jsem se a řekla: „Mimochodem, je zadaný. Nechte si zajít chuť, hm?“ Nezachytila jsem žádnou odpověď, jenom vykuleně sledovala má vzdalující se záda.

„Jdeme, mládeži.“

„Nám říkáš mládeži? Proboha! Mohl bych být tvůj pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra..“ vztekal se Demetri, ale bylo na něm poznat, že je spokojený.

„Jasně, jasně.“ Utnula jsem ho, a přemístili jsme se do proskleného výtahu, který nás dopravil až do posledního, čtvrtého patra, v jehož chodbě byly jenom dvoje dveře. Zřejmě hotel nemá moc časté movité zákazníky.

„Páááni!“ Povzdechla si Gianna, když jsme vešli do čtvercové chodby, v níž byl malý konferenční stolek, malá pohovka, dvě židle a vyšší stolík. Hned za ní, byl jakýsi vchod do rozlehlého obýváku s obrovskou plazmovou televizí, ze kterého se vcházelo do prvního pokoje, do dalších tří byly vchody hned v chodbě. Jedny dveře byly hned vedle vchodu, a další dvě na straně. Poslední, pravá strana byla celá prosklená a umožňovala výhled do města. Naštěstí nechyběly ani žaluzie, které nás ochrání před případným slunečním svitem. Za slabou neúplnou zdí, která dělila obývák, byl kuchyňský kout, plně vybavený, i s barem, ale tuhle část rozhodně nebudeme používat, takže jsme se tam vůbec nezdržovali, a šli si rozebrat pokoje. Byly tři, takže musely být obsazeny vždy po dvou. Bylo to sice nepraktické, ale nehodlala jsem riskovat, že by se něco stalo.

„Kdo se obětuje být v pokoji s někým opačného pohlaví?“ zeptala jsem se, i když mi bylo naprosto jasné, kdo jako jediný zvedne ruku. Demetri, samozřejmě.

„Fajn,“ kapitulovala jsem. „já budu s Demetrim, zbytek je jasný… Jdeme vybíráááát!“ zakřičela jsem, a z usedlých upírů se stali šílení puberťáci, zmateně pobíhající po obrovském bytě.“

„Podřídím se.“ Mrkl na mě Demetri a já šla vybírat. Přesto u mě vyhrát hned první pokoj, který měl vchod z obýváku. Byl dokonalý.

Hodila jsem na podlahu kufry, a Demetri skočil do postele, a rozvalil se po celém jejím průměru. Byl jako dítě. Ale byl šťastný. Všichni byli. To byl vlastně důvod, proč jsem tohle všechno podnikla. Proto jsem to nekomentovala, a šla se podívat na zbylé dva pokoje.

Druhý pokoj, obsazený Joanne a Giannou byl sladěný do žluto-černo-bílé barvy, a  i přesto, že se do celkového zařízení apartmánu absolutně nehodil, byl přinejmenším zajímavý.

Pokoj Aleca a Tylera byl luxusní, a dobře vybavený, ale i tak jsem usoudila, že v něm nebudou trávit moc času. Možná ani nebudou mít příležitost, takže to nebylo zas tak důležité.

Kluci se rozvalili na obrovském gauči v obýváku, holky si sedly do křesel a já si donesla židli z chodby.

„Tak fajn…“ povzdechla jsem si, a Alec nesměle promluvil.

„Můžu být tvůj bratr?“

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola devatenáctá: