Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola devátá

19.11.2009 (11:00) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2521×

KAPITOLA DEVÁTÁ

Nijak tě neohrozím

S trhnutím jsem se z vize probudila. Rozhlédla jsem se kolem sebe, chtěla jsem zjistit, kolik upírů mě vidělo, jak strnule stojím uprostřed chodby a nereaguji, ale nikdo kolem nebyl. Prošla jsem upírskou rychlostí několik další chodeb. Na nikoho jsem nenarazila.

Ale já se cítila zvláštně. Bylo mi líto té holčičky, která plakala v koutě. Měla jsem potřebu ji ochtánit, ale byl to jen sen, opakovala jsem si. Potřebovala jsem se přesvědčit, že to, co jsem viděla byl jen výmysl mé fantazie, a tak jsem se bezmyšlenkovitě přesunula před místnost, kde museli být všichni upíři, kde se museli krmit. Jídelna byla hned vedle přijímacího sálu, takže mi trvalo sotva pár vteřin, než jsem se dostala před obrovské dveře, nad kterými se tyčil velký nápis ‘sala da pranzo’, což v angličtině znamená jídelna, nebo to jsem si alespoň od mých chabých základů italštiny, které jsem zatím získala, dokázala vyvodit. Rozrazila jsem její dveře, ale nečekala jsem, že mě oklopí lahodná vůně krve. Zabraňovalo mi to myslet, ale já si vzpoměla na holčičku s hnědými vlásky, na vizi, kterou jsem chtěla vyvrátit, přesvědčit se, že tady není žádná malá dívenka, která by měla zemřít.

Rukama jsem drtila rám dveří a nutila jsem se racionálně uvažovat. Očima jsem rychle prolétla místnost a našla jsem to, co jsem hledala. Aro byl u té holčičky z mé vize. Jednou rukou jí držel kolem krku, druhou jí objímal, aby se nemohla pohnout. Svými zuby se lačně přibližoval k jejímu krku…

„Dost!” zakřičela jsem tak nahlas, že mě zákonitě musel slyšet každý, kdo byl v místnosti. Byla jsem si jistá, že jestli předtím moje oči nebyly černé od hladu, v tu chvíli už určitě byly.

Upíři, kteří již sáli krev svých objetí na mě pouze pohlédli a dál se věnovali jídlu, ale ti kteří již dojedli, nebo ti, kteří ještě nezačali se ke mně otočili. Mezi nimi byl i Aro.

Cítila jsem na sobě pohled krvavých očí, ale jedny oči krvavé nebyly. Dívčina očka mě sledovali s nadějí. Sice jsem v tu chvíli vůbec nechápala, jak to, že jsem se nemýlila, ale pohled do jejich očí mě utvrdil v tom, že jí nemohu nechat zemřít. Musí dál žít, ať to stojí cokoliv.

Aro svůj postoj nezměnil, dítě bylo pořád v jeho sevření, ale jeho hlava směřovala směrem ke mě, s neurčitým výrazem ve tváři, který dokonale držel, i když musel být rozčílený, že si ho někdo dovolil vyrušit.

„Co potřebuješ, Isabello?” zeptala se mě odměřeným hlasem, ale pohledy ostatních byly zmatené.

„Neříkej, žes změnila svůj názor ohledně jídelníčku?” zajiskřilo mu v očích, ale z mého výrazu si asi vyvodil, že o ničem takovém jsem ani nepřemýšlela, takže se jiskřičky jaksi vytratily. Abych mu odpověděla, musela jsem se nadechnout, což způsobilo spoustu bolesti. Připadalo mi, jako by mi do krku někdo zabodával tisíce jehel, ale pohled malého děvčátka, které v této místnosti zřejmě přišlo o svou rodinu mě utvrdil v tom, co dělám. Faktem bylo, že jsem absolutně nevěděla, co Arovi říct. Odpověď ‘Přišla jsem zachránit tvou večeři’ mi nepřišla zrovna vhodná, takže jsem plácla první, co mě napadlo.

„Chci začít cvičit.” Vypálila jsem ze sebe a měla jsem sto chutí si nafackovat, protože nic horšího mě v tu chvíli snad ani nemohlo napadnout.

„Ehm, to je skvělé.” Opáčil Aro, ale bylo vidět, že neví, co mi má pořádně říct, pokud na mě nechce začít ječet.

„Tak přijď, až to tady skončí, můžeme si o tom promluvit.” Řekl mi, a já si musela v duchu začít nadávat za to, že jsem nedomyslela všechno, co by se mohlo stat.

„Já –“ odmlčela jsem se „chtěla bych začít cvičit hned.” Odpověděla jsem a pohledem jsem těkala mezi ním a jeho obětí. Joanne stála na druhém konce místnosti a vypadalo to, že už sama byla nasycená. A vypadalo to taky, že si všimla, že tu nejsem zrovna kvůli boji.

Pomalu jsem se pustila rámů ve dveřích a vydala se směrem k nim. Joanne šla pomalu za mnou, jako by mi chtěla pomoci, kdyby se něco mělo stát.

„Nejsem si jistý, jestli je to zrovna vhodné, měla by si prvně zajít na lov.” Řekl mi vrtkavě a vypadalo to, že se přestal soustředit na svou oběť, čehož jsem hodlala využít. Doufala jsem, že budu dost sobrá herečka, abych oklamala alespoň většinu upírů v místnosti.

Viditelně jsem přesunula svou pozornost k holčičce, která se poté, co jí Aro pustil ani nepohla. Slzy jí stékaly po tvářích, ale svou pozornost upírala na mě. Když jsem se k nim přisunula ještě blíž, udělala směrem ke mně pár téměř neznatelných kroků, kterých si Aro nemohl nevšimnout. Obě jsme se navzájem sledovaly a Arovi to nebylo zrovna příjemné.

„Pošlu s tebou někoho, aby se nestalo něco, čeho bys potom litovala.” Řekl mi Aro s mírným odkašláním, díky kterému chtěl docility mojí pozornosti.

„Je roztomilá.” Uhnula jsem od tématu a  Joanne se přesunula vedle mě.

„Ehm, co to s tím má společného?” vrčel na mě otázku, na kterou nemohl znát odpověď.

Ani já jí neznala, ale potřebovala jsem jí odtud dostat. Jakkoli.

Já jsem se k ní naklonila, zacož jsem si vysloužila početné vrčení od většiny upírů.

Snažila jsem se zapátrat v italských větách, které jsem pochytila od Joanne při nakupovacím odpoledni.

„Come ti chiami, minuscola?” (Jak se jmenuješ, maličká?)

Ona mě ale sledovala se zvláštním výrazem, vypadalo to, jako by mi nerozuměla.

„Všichni byli američané.” Pošeptala mi zezadu Joanne a mě se ulevilo, protože jsem si nebyla jistá, kolik věcí bych italsky zjistila a co bych jí všechno asi rozuměla.

„Jak se jmenuješ, zlatíčko?” mluvila jsem na ní nejlépe a nejvlídněji, jak jsem dokázala.

„Co to dělá?” vyjel Aro po někom, ale já sama nedokázala určit po kom, protože jsem sama stála zády ke všem ostatním, ale ať to byl kdokoli, neodpověděl mu.

„Mary” řekla svoji jméno téměř neslyšně, ale její dětský hlásek bylo pro mě něco, co mi dovolovalo uvažovat.

„Já jsem Isabella.” Řekla jsem jí a vzala si jí do náručí. Omotala mi kolem krku svoji ručičky a hlavu zachumlala do mých vlasů. Sálem se ozvalo obdivné zalapání po dechu.

„Jak je vidět, opravdu je výjmečná.” Promluvila Joanne k Arovi a já se otočila. Byl opravdu rozčílený, ale mě to nevadilo. Byla jsem spokojená, protože jsem měla alespoň malou jistotu, že se jí nic nestane.

„To ano.” Zabručel, ale stačit také dodat, že byla jeho.

Joanne na mě mrkla, což mi dodalo ujištění, že ať se stane cokoliv, Mary přežije.

„Najdeš si tu spoustu lidí, kteří ukojí tvou žízeň. Zabili jste jí rodinu. Nech mě se postarat o to, že přežije.” Jeho znechucený pohled doprovázely hlasité nadávky v italštině, které jsem nestíhala pochytit, ale byla jsem si jistá, že jsem je nechtěla slyšet. Připomínal mi ale rodiče, který se nedokázal smířit s tím, že jeho dítě má nad ním nadvládu.

„Prego!” Zaprosila jsem, což Ara zdá se obměkčilo.

„Až se vrátíte z lovu, hlas se u Matta.” Řekl jenom a pokynul mi, abych odešla. Byl naštvaný. Hodně naštvaný. Ale Mary žila. A bude žít. Díky mě. Na to se nezapomíná.

Joanne šla se mnou, oči upřené na Mary. Vypadalo to, že se mnou půjde na lov, ale dobrovolně. Ne proto, že jí to Aro nařídil.

Čekala jsem, co z ní vypadne, ale nečekala jsem, že řekne to, co řekla.

„Právě si kvůli ní riskovala svůj život!” vyhrkla na mě, ale oči jí visely na malé osůbce, která mě křečovitě svírala kolem krku.

„Díky.” Zašeptala tak, abych to slyšeli jenom já. Nikdo jiný. Nestačila jsem nijak zareagovat a už mě tahala za sebou, k východu, který musel vest na zadní stranu hradu, směrem k lesu.

Nikdy bych nevěřila, že se najde někdo, kdo by mi za tohle poděkoval.

***

Seděly jsme uprostřed lesa na kmeni spadlého stromu. Mary mi spala v náručí už od té doby, co jsme opustily Volterru. Spinkala jako andílek. Zřejmě se jí nezdálo nic zlého, protože se ani jednou nevzbudila.

„Co s ní hodláš udělat?” zeptala se mě Joanne vážně.

„Já nevím.” Řekla jsem a ona se jen pousmála.

“Kdybych ti řekla, že to byla prostě náhoda, věřila bys mi?” zeptala jsem se jí. Moc dobře věděla, že jsem měla na mysli můj ‘záhadný’ příchod v pravou chvíli.

„Já ne, ale Aro ti to uvěří.” řekla mi a poprvé za celou dobu se mi podívala do očí.

Chvíli bylo ticho. Obě jsme sledovaly malou Mary, jak spokojeně oddechuje. „Nezeptáš se mě, jak jsem věděla, že potřebuje pomoct?” zeptala jsem se jí, a neodvažovala se odhadnout, co mi odpoví, nebo jak se bude rozhovor ubírat.

„Nebudu ti zapírat, že by mě to nesmírně zajímalo, ale pokud mi to nechceš říkat, nemusíš. Nikomu z nás nemusíš říkat, co všechno dokážeš, na to pamatuj.” Za jejími slovy jsem slyšeli I ten tajemný poddtón, který mi napovídal, že tenhle rozhovor se netýká toho spícího dítěte, ale mě. Je to jenom o mně, napovídalo mi srdce, ale mozek to ještě zcela nepochopil. To přišlo až mnohem později.

„Stejně jako po tobě nikdo nebude chtít znát tvou minulost. Záleží jenom na tobě, komu a kdy to řekneš. Co já vím, ví to jenom Aro, Demetri a Felix. Ani Marcus s Caiem neví nic z toho, co se ti stalo… My víme jenom to, že je v tobě obrovský potenciál, který se Arovi hodí.” Co na to říct? Díky za upřímnost?

„Ehm, díky. Ale teď bychom měly vyřešit Mary.” Řekla jsem Joanne a přidala úsměv alá už-se-o-mě-prosím-nebav-díky.

„Aro bude asi zuřit.” Poznamenala.

„Ale vždyť nás pustil.” Namítla jsem, protože mi přišlo nefér, že by nám něco mohl ještě vyčítat.

„Nějak v koutku mysli doufá, že jí zabijeme. Doufá, že nedovolíš, aby nás prozradila.” Zasmála se a pokračovala.

„Ale když vidím, jak jí sleduješ, vím moc dobře, že jí nedokážeš ublížit. S největší pravděpodobností jí dáš někam k lidem a budeš se snažit zapomenout, a nezabývat se tím, jaký vede život. Doufám, že to tak bude, protože kdybys na ni myslela, mohla by ses chtít přesvědčit, jestli je jí dobře. A věř mi, na tvojí psychiku by to bylo to nejhorší, co by se mohlo stát.” Jenom jsem kývla, protože jsem si nechtěla připustit, že vlastně měla pravdu. Ještě dnes jí musím vypustit ze svého života. Předám jí k lidem a budu doufat, že se o ní osud dobře postará. Alespoň lépe než o mě.

„Máš nějaký nápad, kam jí dát?” zeptala jsem se jí a v tu chvíli mi přišlo strašně absurdní, že se o dítěti bavím jako o hračce, ale na druhou stranu jsem se snažila najít v ní něco, co by mi pomohlo zapomenout na všechno.

„Dětský domov, nemocnice, policie,.. Je toho spoustu.” Uvažovala jsem nad tím, co by pro ní bylo nejlepší.

„Myslím, že v dětském domově jí bude nejlíp. Stejně by tam Zřejmě skončila, tak jí alespoň ušetříme nepříjemného vyptávání.”

Joanne nepatrným kývnutím souhlasila, ale ještě než jsem chtěla vzbudit, řekla mi jenom „Nezapomeň Iss, musíš znovu začít žít. Stalo se ti něco, na co jen tak nezapomeneš, vidím ti to v očích. To, co se dneska mohlo stát tě nesmí nijak ovlivnit, rozumíš?” chytla mě za paže a snažila se, abych si její slova zapamatovala.

Nestihla jsem už vůbec nic říct, protože Mary se mi posadila na klíně a sledovali nás obě.

Když jsem se k ní otočila, objala mě kolem krku.

„Už tě nikdy neuvidím, viď?” zašeptala. Byla moc chytrá, na to, kolik jí mohlo být let.

„Ne, zlatíčko, už mě nikdy neuvidíš, ale budeš v bezpečí, to ti slibuju.” Usmála jsem se na ní. Zdálo se, že mi uvěřila, ale i přesto jí po tvářích tekly slzy. Setřela jsem jí palcem a objala jí. Sama jsem byla překvapená, že mi nedělá problem se ovládnout, ale výraz v její tváři mě prostě donutil nemyslet nad ničím jiným, než nad tím, že bude v bezpečí po zbytek svého života. Nedokážu jí ochránit před strastmi života, ale pravděpodobností, že jí někdy budou ohrožovat upíři byla skoro nulová. To uklidní.

„Mary, potřebujeme vědět, jak se jmenuješ. Víš, celým jménem.” Vyhýbala se Joanne schválně zmínce o jejích rodičích. Možná jsou její rodiče naživu a do Volterry se vůbec nedostaly, ale taková pravděpodobnost byla hodně malá. V dětském domově to určitě zjistí. Pdoufám, že byla na zájezdu třeba s chůvou. Doufám.

„Mary Russel” řekla rozhodným hlasem. Mluvila ale ke mně, Joanne naprosto přehlížela.

„Budeš v bezpečí, neboj se. Tam, kam tě dáme se nemusíš bát. Jen – neříkej nikomu, co se dneska stalo, ano? Bude to takové naše tajemství, hm?” jenom pokývala hlavou. Objala mě, a vypadalo to, jako kdyby si chtěla zapamatovat mou vůni. Hlad, nebo touha po krvi se úplně ztratily, zatím jsem nepotřebovala lovit, takže mi Joanne podala sluneční brýle a vydaly jsme se do dětského domova. Běžely jsme dlouho, ale ani jedné z nás to nevadilo. Mary byla stále zachumlaná do mých vlasů, jako kdyby nevnímala, co se kolem ní děje.

Nikdy nezapomenu, co nám tenkrát v domově řekli. Její rodiče byli mrtví už dva měsíce. Byla v Itálii, protože tam na ní měli čekat prarodiče, kteří byli v Evropě na cestách. Lidé, kteří kolem ní umírali byli ti, kteří jeli z letiště na autobusové nádraží.

V tu chvíli mi spadl ze srdce obrovský kámen. Bude se svou rodinou. To mě přesvědčilo o tom, že nic lepšího jsem pro ní, ale i pro sebe nemohla udělat. Bude vyrůstat s lidmi, kteří jí za nic nebudou odsuzovat a vychovají jí s láskou a vděčností za to, že přežila. Za to, že přežila už tenkrát při autonehodě, kdy zemřeli její rodiče.

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola devátá: