Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepodvedeš! 1. kapitola - Nicka

25.11.2010 (14:30) • BellaCullenSwan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2466×

Můj první školní den.

Užívala jsem si pohledy celé školy a s jejich společností jsem se vydala do kanceláře. Zastavila jsem se těsně před skleněnými dveřmi a podívala se skrz. Byla tam prázdná chodba. Než jsem vešla dovnitř, zhluboka jsem se nadechla. A ztuhla.

Ucítila jsem upíry! Tady ve Forks. Kruci, a to mi můj pán říkal, že tu nikdo nebude... Rychle jsem se otočila a způsobila tím, že se moje vlasy rozlítly kolem obličeje. A tím jsem taky dala o sobě vědět. Všichni zvedli hlavu a já je ihned poznala. Cullenovi...

Alice, Emmett, Jasper a Rosalie. To byla snad vždy ta nejkrásnější čtveřice lidí, kterou jsem kdy poznala. Ovšem, když nepočítám sebe. Stále jsem nad nimi přemýšlela, jenže, když mě potom odkopnul, odjela jsem.

Hledala jsem ho, ale marně. Nikde nebyl, až když se ze zatáčky vyřítilo jeho Volvo. Zastavil hned vedle sourozenců a vystoupil. Stále byl tak krásný. Ovšem když přešel ke dveřím spolujezdce a vytáhl z něj tu holku, myslela jsem, že zešílím vzteky!

Její černé vlasy, které nebyly delší než mé, se jí vlnily ve stejných vlnách jako mě! Už z dálky jsem si všimla, že je má barvené... Její šedé, mimochodem ničím zajímavé, oči se rozpačitě porozhlédly po celém parkovišti. Usmála se na něj a postavila se na špičky, aby jej mohla políbit.

V tu chvíli jsem málem vysklila dveře, u kterých jsem stála. Na nic jsem nečekala a okamžitě zalezla dovnitř.

Takže nejen, že mě odkopnul, ale on si začne chodit s takovou zrůdičkou. Pche! A mě si ani nevšiml...

Někdo mi zaklepal na rameno. „Ahoj, Izzie.“ Hm. Ta malá. Alice.

„Už dávno nejsem Izzie!“ odsekla jsem a mířila jsem, konečně, do té kanceláře.

„Ale Izzie! Počkej.“ Její slova zněla chodbou ještě chvíli, jak byla prázdná.

„Tohle sis měla rozmyslet dřív!“ zavrčela jsem, aniž bych se otočila.

Celá rozzuřená jsem otevřela dveře a ihned jsem nasadila falešný úsměv.

„Dobrý den,“ slušně jsem pozdravila, ale na jméno jsem si nevzpomněla. Možná spíš vzpomenout nechtěla.

„Dobrý den, slečno. Co potřebujete?“ zeptala se nakřáplým hlasem starší žena.

„Ale, paní Burnchová, přece vám moje matka volala. Před dvěma dny.“

„Jsem slečna... Oh, vy jste slečna Isabella Minorová?“ Nějak jsem nepochopila, proč se tak staré vykopávce má říkat slečna, ale budiž.

„Ano, slečno Burnchová, to je mé jméno. Chci teď ten rozvrh,“ natáhla jsem ruku, jenže slečna se odsunula a začala se hrabat v papírech. Hrabala se pěknou chvíli, dokud se nevrátila. V ruce dřímala nějaký pomačkaný cár papíru. Skvěle!

„Děkuju!“ zavrčela jsem a papír ji vytrhla z rukou. Otočila jsem se a odkráčela do budovy, ve které jsem měla hodinu. Slušně jsem zaklepala na dveře a vyčkávala, dokud mě profesor nevyzval.

„Dále.“ Otevřela jsem dveře a ladným krokem jsem vešla do třídy. Zastavila jsem se před katedrou a podala mu papír, že jsem dnes nová.

„Dobře, jděte se posadit vedle Trenta.“ Hm. Očividně maminčin mazánek. Usmál se a jeho rovnátka zářila jako slunce. Žluté gumičky v nich měl. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy. Vlasy měl ulízané a plný obličej beďarů. Tak vedle něj opravdu sedět nebudu! Po hodině půjdu za panem profesorem a přemluvím ho svojí zbraní.

Celá hodina probíhala nudně. Probírali jsme... Já vlastně ani nevím, co jsme probírali. Zazvonilo, a tak jsem tak, abych se nedotkla toho vedle mě, vstala.

„Pane Birkinsi! Počkejte. Musím s vámi mluvit.“ Zastavil se a otočil se na mě. Musím říct, že na jeho věk vypadal docela dobře. Nebyl tlustý, neměl plešku... Tedy jako většina profesorů na této škole.

„Ano, slečno Minorová?“ hlasitě polknul, když jsem se přiblížila na několik málo centimetrů.

„Chtěla jsem se vás zeptat, jestli byste nebyl tak milý a nepřesadil mě od toho Trenta? Víte, pořád po mně civí a to mě ruší při soustředění se na učivo!“ zamrkala jsem dlouhými řasami a dívala se mu dlouze do očí. Pan Birkins ani nemrkl.

„Hmm... Co prosím? Ale jistě. Přesednete si do poslední lavice, místo pana Cartera.“

„Děkuji.“ Páni, to šlo lehce. Ani jsem na něj nepoužila svůj dar.

Protloukala jsem se hodinami, až konečně přišla pauza na oběd. Konečně další pozornost! Chodby už byly prázdné, a to jsem si jen zaskočila na záchod upravit make-up. Šla jsem pomalu a jediný zvuk, který byl slyšet, bylo klapání mých podpatků. V jídelně bylo skoro ticho, takže mě mohli slyšet.

Zastavila jsem se před dveřmi, kde jsem si ještě upravila šaty a pomalu otevřela. Provokativně jsem se postavila a prohlédla si celou školu pohromadě. Hm. Můj pohled se zaměřil na Culleny. Seděla mezi nimi ta nicka! Budu muset něco udělat.

Pomalým a houpavým krokem jsem se vydala k jejich stolu. „Ahoj Alice!“ pozdravila jsem ji. Konečně si mě všiml. Zvednul pohled a zůstal na mě koukat s pootevřenými rty.

„Ahoj Izz...“

„Ne, tak mi neříkej. Teď jsem jen Isabella!“ opravila jsem ji dříve, než stačila říct Izzie.

„Ahoj Isabello,“ pozdravili mě společně. Kromě něho.

„Isabello.“ Z jeho úst to vyznělo tak krásně! Oh, aby ses nerozplynula, Isabello!

„Nazdar Edwarde,“ řekla jsem nepřítomně, zatímco jsem se dívala do očí všem, kromě něj. Zavřela jsem oči, protože jsem si vzpomněla, jak jsem tady ještě před několika lety seděla já. Otočila jsem se a odkráčela pryč. Nebudu se s nimi zahazovat. Jen jsem chtěla vidět jeho reakci...

Procházela jsem kolem plných stolů. Všichni kluci mě doprovázeli pohledy, dokud jsem si nevybrala stůl. No vybrala... Vlastně jsem vůbec nezůstala v jídelně. Pouze jsem odešla z budovy a posadila se na dřevěnou lavičku u parkoviště. Zavřela jsem oči a přemýšlela nad svým životem beze smyslu.

Byla jsem stvořena jen pro jednu věc. Dar. Můj dar je zvláštní, vlastně mám tři. Štít, oblbování a... Jak bych to vysvětlila? Umím mizet. Má to více způsobů. Přemišťuju se a nebo zmizím úplně. Pro tento dar jsem byla stvořena, i když vůbec nevím, jak poznali, že něco takového mám... A to oblbování? Hm... Jsem krásná a to je moje zbraň.

Byla jsem zamilovaná, takže nejsem tak bezcitná mrcha. Zamilovala jsem se do Lucase, jenže on si mě nevšímal. Milovala jsem ho hodně, ale nikdy jsem mu to neřekla, už kvůli Mishell, která byla moje skvělá přítelkyně... Před očima se mi objevily jejich obličeje...

„Isabello?“ vyrušil mě překrásný sametový hlas.

„Co chceš?!“ zavrčela jsem nepříjemně.

„Jen jsem se chtěl zeptat... Co se stalo?“

„Hm, ty si myslíš, že se ti budu svěřovat? Pche, na to ti kašlu!“ postavila jsem se odešla od něj. Nebudu se mu zpovídat nebo tak. Stačilo to před lety...

**

„Izzie! Jsi normální? Málem tě přejelo auto!“ vykřikla Erica.

„Ehm, cože?“ zatřepala jsem hlavou, byla jsem trochu mimo, jelikož jsem opět přemýšlela nad Edwardem.

„Zase jsi se zamyslela, viď?“ zeptala se rošťácky. „Tady se někdo zamiloval...“

„NE!“ vyhrkla jsem příliš rychle. Že bych se přece jen zamilovala? Už měsíc se s ním bavím a pořád jsem mimo. Stále vidím jeho nádherné oči. Mám pocit, jako by byl stále se mnou, ale přitom není... Ne, to nemůže být pravda. Já přece city nemám, jsem taková, že se s někým vyspím a konec!

„Fajn, budu ti věřit,“ zapla si kabelku a vydala se ke svému autu.

„Páá...“ stihla jsem ještě zakřičet a už stála u svého auta. Otevřela jsem dveře a hodila dovnitř tašku, jenže jsem si nevšimla, že byla otevřená, takže se veškerý její obsah vysypal na zem. Skvěle! Sklonila jsem se a všechno to sbírala, když si někdo odkašlal.

„Izzie?“ jeho krásný sametový hlas mě bodal do uší.

„Ano?“ zeptala jsem se s hlavou stále v autě.

„Vylezla bys, prosím tě?“

„Ano?“

„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nešla do kina. Víš, moc se mi líbí-“ ANO! Konečně mě pozval! Nikdy jsem si nemyslela, že by mě pozval sám. No dobře, myslela, ale...

„Ano, moc ráda!“

„Dobře, vyzvednu tě zítra v pět večer. Dáš mi tvoji adresu?“ Vytáhla jsem papírek a propisku a napsala mu to.

„Díky,“ otočil se a odcházel ode mě! Věděla jsem, že to přijde...

**

Jenže, to co se stalo potom... Heh, jen mě využil, kvůli Kristin! Té trapné blondýně! Od té doby jsem ještě bezcitnější než dřív. Jenže, stejně jsme spolu potom něco měli a on mě opět vyměnil. Vlastně mi řekl něco ve smyslu ,Už bychom se neměli vídat‘. V tu chvíli pro mě skončil. I když jsem ho stále chtěla. Zjistila jsem od Alice, že jsou upíři a on na mě potom vytáhl tu trapárnu s tím, že mi nechce ublížit. Alespoň jsem mu k jedné věci byla dobrá. Zbavila jsem ho panictví.

Jenže, teď přece taky chodí s člověkem. A navíc s takovou nickou... To mu nedaruju!

Celý zbytek školy jsem strávila v tichosti a bez problémů. Rozhlodla jsem se totiž, že bych měla jít nakoupit oblečení... Přece jen, budu pokračovat ve šlépějích té staré Izzie, kterou už dávno nejsem.

Škola konečně skončila a já právě jedu do nákupního centra v Seattlu. Prý je to tam skvělé a vyberu si tam plno sexy oblečků.

Zastavila jsem v podzemních garážích a vydala se k výtahům. Vyjela jsem až do nejvyššího patra, to je do třetího, a vešla hned do prvního obchodu se spodním prádlem. Mám svůj pomyslný seznam v hlavě. Kalhoty, trička, topy, svetříky, šaty, spodní prádlo a nakonec boty.

Nakoupila jsem asi už v patnáctém obchodě, když jsem prošla kolem restaurace. Dívala jsem se znechuceně na lidi, jak jedí, když jsem zahlédla Alici! Ne, teď vážně nemám náladu je potkat. Lidským během jsem se rozběhla ke schodům, po kterých jsem seběhla až do garáží. Stejně jsem byla ve všech obchodech a moje auto už překypovalo taškami. Můžu jít nakoupit kdykoliv.

Zrovna jsem odemykala auto, když se zastavil výtah.

„Prosím, prosím, ať to nejsou oni!“ šeptala jsem si potichu. Jenže mé prosby nebyly vyslyšeny, protože to byla Alice, Rosalie a ta nicka! Vlastně ani neznám její jméno a znát jej nepotřebuji.

„To je ale náhodička. Isabello!“ vyhrkla Alice a chytla tu holku za ruku.

„Hm. Ani ne,“ zamumla jsem si pod pomyslnými vousy. Přišly ke mně a Rose se na mě usmála. Úsměv jsem jí opětovala, ale pouze hraný, myslím, že to poznala.

„Možná bych vás měla představit,“ začala Alice.

„Ne, to teda ne. Já nepotřebuju znát jméno takové nicky, za kterou mě vyměnil!“ vyhrkla jsem. Ta holka se na mě podívala smutným pohledem. Pche, tohle na mě neplatí, děvče.

„Ale tak, Isabello, stejně vás představím.“ Stála si za svým Alice.

„Ne, mě to vážně nezajímá. Takže mě, prosím tě, ty, Rosalie a ta nicka nechte na pokoji. A ta vaše pošahaná rodinka taky! Už mi pěkně lezete na nervy! Nazdar,“ otočila jsem se na podpatku a otevřela si dveře. Nasedla jsem na místo řidiče, zapásat jsem se nemusela, takže jsem rovnou nastartovala. Ty tři tam stály jako opařené. Projela jsem kolem nich a ještě na tu nicku ukázala nehezké gesto jedním prstem. Ta se na mě jen vystrašeně podívala a já se usmála. Jo, to ještě bude.

Autor: BellaCullenSwan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepodvedeš! 1. kapitola - Nicka: