Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 2. – Biologie

26.12.2009 (21:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6509×

Kapitola 2. – Biologie

Pohled Belly.

Vešla jsem do učebny biologie. Ještě tam nebyl. Myšlenky všech se jím pořád zaobíraly.

Sedla jsem si na svoje místo. Podívala jsem se po třídě. Nikde jinde nebylo volné místo, jen vedle mě. Tak to bude zlé. Snažila jsem se uklidnit. Koukala jsem ke dveřím, kdy se ukáže. Netrvalo to dlouho. Když vstoupil do místnosti, zhluboka jsem se nadechla a přestala dýchat.

Učitel mu ukázal jediné volné místo vedle mě, jak jinak. Pomalým krokem přišel k mému stolu a posadil se.

Nedýchala jsem. Otočila jsem k němu hlavu. Podíval se na mě a naše oči se setkaly. Neuhnul pohledem a stále na mě koukal. Divné, většinou každý hned odvrátí pohled. Zkusila jsem se zaposlouchat do jeho myšlenek, ale nic jsem neslyšela. Zvláštní. Všechny ty slepice ve třídě, které mi záviděly, že sedí vedle mě, jsem slyšela. Stále jsme na sebe koukali, tak jsem se rozhodla, že se mu představím.

„Ahoj, já jsem Bella. Ty budeš Edward, že?" řekla jsem potichu.

Zamrkal, ale pohled neodvrátil. Zkusila jsem znovu jeho myšlenky, ale nic. Proč je neslyším?

„Ahoj, jo jo, já jsem Edward," řekl. Čekala jsem, jestli něco dodá, ale nedodal.

„Jak se ti líbí na nové škole?" zeptala jsem se a pomalu mi docházel vzduch.

Pořád na mě koukal. Měl krásné zelené oči. 

„Docela jo. Jen si připadám jako nějaká atrakce, jak na mě pořád všichni koukají," řekl a usmál se.

Přemýšlela jsem, jestli se mám nadechnout. Budu muset, protože už mi zbývalo jen trochu vzduchu na další rozhovor. Odklonila jsem se, jak nejvíc to šlo. Pořád na mě koukal. Nadechla jsem se. Žízeň mě začala pálit v krku jako oheň. Bože jak voněl. Co teď? Viděla jsem, jak mu proudí krev tepnou na krku. Jak snadné by teď bylo ochutnat jeho krev. Ta vůně úplně ovládla mou mysl. Jediné, na co mi umožnila myslet, byla jeho smrt. Viděla jsem, jak se moje zuby blíží k jeho krku…

NE. Znovu jsem se nadýchla, tentokrát přes zuby. Bylo to o maličko lepší, ale přesto můj krk opět spalovaly plameny. Snažila jsem se přesvědčit, že jsem dost silná na to, abych se dokázala ovládnout.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě. On se ptá MĚ, jestli jsem v pořádku? Komické.

„Myslím, že jo," řekla jsem. Co jiného jsem mu taky mohla říct. Plameny mi šlehaly v krku a moji mysl jsem stále ještě plně neovládala. Fascinoval mě. Měl o mě strach a přitom by měl mít strach ze mě.

„Odkud jsi přijel do Forks?" zeptala jsem se na první věc, která mě napadla. Jak asi chutná jeho krev? Chutná stejně sladce jako voní? NE! Na tohle nesmíš myslet, poroučela jsem si.

„Přistěhoval jsem se s našima a sestrou z Phoenixu. Naši se rozhodli, že nám se ségrou trocha čistějšího vzduchu nezaškodí a táta si tu sehnal práci. No a já jsem byl po pravdě také rád, že vypadnu z Phoenixu…“ najednou se zarazil. Co mi nechtěl říct? Proč neslyším, co si myslí?

„Ty máš sestru? Kolik jí je?"

Usmál se. „Je o rok mladší než já. Jmenuje se Kate," dodal.

„Proč nebyla ve škole?"

„Ona je nemocná, ale není to nic vážného. Jen nějaká chřipka," řekl a zatvářil se smutně.

„Ty máš nějaké sourozence?" překvapil mě otázkou.

A než jsem stihla odpovědět, dodal. „Viděl jsem tě na obědě s pár lidmi." Fakt? Měla jsem dojem, že si nás na obědě vůbec nevšiml.

„Aha. To jsou moji nevlastní sourozenci."

Vyvalil oči. "Ty máš tolik sourozenců?" dodal a usmál se zmateně.

„Co je na tom tak divného? Rodiče nás adoptovali.“

O čem se to tam baví? Pomyslela si holka za námi. Otočila jsem se na ni. Lekla se a podívala se na lavici.

„Divného… nic, jen že je vás tolik a jste si něčím hrozně podobní," řekl. No ještě aby ne, když jsme všichni upíři. Ale to jsem mu říct nemohla.

„Možná jsme si podobní, nevím, nějak jsem se nad tím nezamýšlela." Už aby byl konec hodiny, potřebovala jsem se nutně nadýchat čerstvého vzduchu.

Mlčeli jsme a pak zazvonilo. Konečně. Rychle jsem popadla svoje věci.

„Tak zase na další hodině, čau, " řekla jsem a pádila ven ze třídy.

Zaslechla jsem jeho zmatené "Tak čau."

Venku na mě čekal zbytek rodiny.

Docela jsi mi dala zabrat. V jednu chvíli to vypadalo, že jsi pevně rozhodnutá, že ho zabiješ. Mluvila ke mně Alice v myšlenkách. Hodila jsem na ní omluvný výraz.

„Muselo to být těžké,“ řekla Alice.

„Nebylo to nic jednoduchého. Vážně jsem si myslela, že ho zabiju. Stálo mě to veškerou energii, abych se ovládla.“

„Tak to jsi mě fakt překvapila, ségra, já jsem si myslel, že budeš mít na kontě prvního zabitého člověka," řekl Emmett a začal se smát. Zvedla jsem oči v sloup.

„No co co? A co si o nás vůbec myslí?" zeptal se Emmett.

„Je to divné, ale nedokážu přečíst jeho myšlenky. Nevím, čím to je."

„To je vážně divné," poznamenala Rose.

„Zeptám se na to Carlisla. Jedeme domů?" zeptala jsem se ostatních.

Rozešli jsme se k autům.

Než jsme vyjeli z parkoviště školy, zahlédla jsem Edwarda, jak míří ke svému autu. Podívala jsem se na něj a on koukal naším směrem a usmíval se. Usmála jsem se na něj a odtrhla od něj pohled. Nastartovala jsem a vezla rodinu domů.

Pohled Edwarda.

Vstoupil jsem do třídy a šel za učitelem. Ukázal mi jediné volné místo ve třídě. A to místo bylo právě vedle té krásné holky. No tak to bude zajímavé. Šel jsem si sednout a díval se na ni. Koukala na mě. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Sedl jsem si na místo a pořád na ni koukal. Byla tak krásná.

„Ahoj, já jsem Bella. Ty budeš Edward, že?" řekla. Jak věděla, jak se jmenuju? Že by se o mně s někým bavila? Vždyť jsem ji dnes poprvé viděl až na obědě.

„Ahoj, jo jo, já jsem Edward," řekl jsem. Nenapadlo mě, co víc bych měl dodat. Koukal jsem jí do očí. Měla hodně tmavé oči. Skoro až černé.

„Jak se ti líbí na nové škole?" zeptala se.

„Docela jo. Jen si připadám jak nějaká atrakce, jak na mě pořád všichni koukají," odpověděl jsem a usmál se na ni.

Najednou se ode mě začala odklánět. Ale pořád na mě koukala. Proč se odklání? Proč se tváří tak zmučeně? Pohled do jejích očí mi naznačoval, že bych měl mít strach. Ale spíš než strach z ní, jsem měl strach o ni.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se.

„Myslím, že jo," řekla. Nevypadala tak.

„Odkud jsi přijel do Forks?" změnila téma.

„Přistěhoval jsem se s našima a sestrou z Phoenixu. Naši se rozhodli, že nám se ségrou trocha čistějšího vzduchu nezaškodí a táta si tu sehnal práci. No a já jsem byl po pravdě také rád, že vypadnu z Phoenixu…“ zarazil jsem se. Chtěl jsem jí říct o Victorii, ale proč by jí to mělo zajímat? Už takhle jsem toho řekl až moc.

Pak se mě se zájmem vyptávala na Kate. Jako by bylo něco na tom, že mám sestru. Řekl jsem jí, že je o rok mladší a že je nemocná.

„Ty máš nějaké sourozence?" zeptal jsem se jí na oplátku a dodal jsem. „Zahlédl jsem tě na obědě s pár lidmi." S lidmi, kteří byli krásní jako ty. To jsem jí ale nahlas neřekl.

„Aha. No to jsou moji nevlastní sourozenci." I ten kluk co seděl vedle ní?

„Ty máš tolik sourozenců?"

„Co je na tom tak divného? Rodiče nás adoptovali." Najednou se Bella otočila na holku za námi a podívala se na ni. Ta holka okamžitě sklopila hlavu. Co to mělo znamenat?

„Divného… nic, jen že je vás tolik a jste si něčím hrozně podobní." Určitě tou bílou barvou pokožky.

„Možná jsme si podobní, nevím, nějak jsem se nad tím nezamýšlela."

Přemýšlel jsem, na co se jí zeptat. Bylo toho tolik, co mě zajímalo. Zazvonilo. Ani jsem nestačil mrknout a už měla sbalené svoje věci a odcházela.

„Tak zase na další hodině, čau." Než jsem mohl zareagovat, už byla pryč.

„Tak čau," řekl jsem, ale to už nemohla slyšet.

Sbalil jsem si svoje věci a pomalu jsem odcházel na parkoviště k autu.

Na parkovišti jsem ji viděl s rodinou u auta. Všimla si mě, až když seděla za volantem. Usmál jsem se na ni, ani nevím proč. Také se usmála a zmizela z parkoviště.

Kapitola 1. - Jídelna - Shrnutí - Kapitola 3. - Rodina

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 2. – Biologie: