Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenechám tě zemřít - 4. kapitola

22.02.2011 (20:15) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1260×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Takže... mě teď můžeš přenést domů?“ zašeptala se sklopenýma očima. Hlasitě jsem si oddechl, že nezačala ječet.

„Obávám se, že ne,“ řekl jsem. Vzhlédla; v očích měla záblesk naděje.

„Proč ne?“ zeptala se, zatímco mě propalovala pohledem. Nervózně jsem se ošil. Byl jsem rozhodnutý, že jí povím všechno, kromě toho, proč jsem ji zachránil a co k ní cítím. A přesně tohle by mi dozajista byla schopna vyčíst z očí.

„Protože po tobě půjdou ostatní andělé smrti.“ Zmateně svraštila obočí. Obočí, které mělo naprosto dokonalý tvar, jak jsem si nyní všiml.

„Co jsem udělala?“ zeptala se nechápavě.

„Ty jsi nic neudělala, Bello,“ řekl jsem a užíval si ten nádherný hřejivý pocit, když jsem vyslovil její jméno. „Oni po tobě půjdou, protože tě dneska v noci měl ten upír zabít. Měla bys být mrtvá, ale já jsem porušil pravidla a zachránil tě.“ Měl jsem chuť do něčeho praštit. Otázka, která pak zazněla, byla nevyhnutelná, ač jsem se jí za každou cenu vyhnout chtěl.

„Proč jsi to udělal?“ Tolik jsem si přál, aby se na to nezeptala. Tolik jsem si přál, abych jí nemusel lhát.

„Já nevím,“ vypálil jsem tvrdě. Bella vyděšeně ucouvla, přitom škobrtla o kámen, který ležel za ní. Jako ve spomaleném filmu jsem sledoval, jak padá nazad. Její hlava se přitom nebezpečně přibližovala k velkému balvanu obrostlému lišejníky. Zachytit jsem ji už nestihl, tak jsem alespoň na poslední chvíli vložil ruku dlaní vzhůru mezi její týl a hranu balvanu, na který padal. Kdykoliv jindy bych byl šťastný, že se dotýkám Belliných hebkých vlasů, ale ne teď. Ne teď, když jsem měl co dělat, abych nezačal řvát.

„Jsi v pořádku?“ vydechl jsem a snažil se ignorovat palčivou bolest v ruce. Bella se pomalu posadila a dotkla se svého zátylku. Když prsty odtáhla, měla je lehce potřísněné rudou krví. Zírala na těch několik kapek krve ze zvláštní směsicí odporu a zmatení.

„Nic mě nebolí,“ špitla nechápavě. Nos měla nakrčený, jako by ji něco krajně znechutilo.

„No... to možná bude tím, že ta krev je asi moje,“ zasípal jsem a pomalu odtáhl pravou ruku zpoza zad. Byla celá zkrvácená a zvláštně zdeformovaná.

„Schovej tu ruku!“ vřískla Bella. Poslechl jsem. Zašátrala ve své malé kabelce a podala mi tmavě modrý saténový šátek.

„Obvaž si to, ať to tolik nekrvácí. Někde seženeme doktora,“ přikázala. Smutně jsem se zachechtal a obvázal si šátkem dlaň. Bella se na mě otočila s otázkou v očích.

„Nemůžu jít k doktorovi, Bello. Já úředně neexistuju, mám být už dobrých pár stovek let mrtvý.“

„Strašně to krvácí, Edwarde. Může to být otevřená zlomenina! Jestli jen nezmrzačíš, můžeš i zemřít!“ Tak rád bych věřil, že se bojí o mě, jenže to nemohla být pravda. Ano, bála se o mě, ale jen proto, že chtěla dál žít. A to beze mě nemohla. Nevadilo mi to, alespoň jsem měl záminku pro to, abych byl s ní.

„Já nemůžu zemřít, Bello.“ Počáteční nevěřícnost v jejích očích nahradila těžko zastíratelná úleva, což mě zahřálo u srdce. Co na tom, že ji na mně zřejmě vůbec nezáleží?

„Ale... vždyť tě to bolí,“ hlesla chabě. Silou vůle jsem se snažil usmát, abych ji uklidnil.

„Já to vydržím,“ zalhal jsem a tiše sykl, když se lehký studený vánek dotkl rány. Bella se na mě úzkostlivě zadívala, což zcela jistě znamenalo, že moje tiché syknutí nebylo zdaleka tak tiché, jak jsem si myslel. V duchu jsem zaklel.

„Kam tedy půjdeme?“ zeptala se, zatímco odvracela pohled od mé ruky - krev už totiž prosákla tenkým saténem.

„Můžeme... zkusit najít nějaký motel?“ Z původně zamýšlené oznamovací věty se nakonec stala otázka. Nechtěl jsem, aby si myslela, že jí nedávám na výběr, i když přesně to jsem dělal.

„Dobře,“ řekla odevzdaně po několikasekundovém váhání a tázavě se na mě podívala.

Pochopil jsem. „Tudy,“ ukázal jsem. Vyšla první, ale za chvíli jsem jí stál po pravém boku a potají měl levou ruku připravenou, abych Bellu při dalším případném pádu dokázal zachytit. Udržet ji naživu bylo totiž zjevně těžší, než jsem si původně myslel, jak jsem se už stačil přesvědčit na vlastní kůži.

Trvalo nám jen asi deset minut, než jsme došli k městu. Celou cestu jsem se Belly na něco vyptával. Na rodinu, přátele, školu, zájmy... Nechtěl jsem nijak vyzvídat, ale Bella mě jednoduše fascinovala. Navíc počet slov v jejích odpovědích málokdy překročil číslo pět, což mě na jednu stranu deprimovalo, ale na druhou stranu se mi to šíleně líbilo. Připadalo mi, jako bych odhaloval kousek po kousku tajemství její osobnosti.

Jen několik desítek kroků nás dělilo od cedule, která nás vítala v městečku Fort Vermilion v Albertě.

„Mám ráda spíš klasiku. Jane Austenovou, sestry Bronteovy...“ odpověděla Bella na mou otázku týkající se knih. Čím víc jsem se o ní dozvídal, tím víc jsem ji... miloval. Bylo zbytečné si nalhávat něco jiného.

Sledoval jsem její nohy obuté v černých keckách, jak nejistě kráčejí po rozbitém, sluncem zesvětlaném asfaltě a přemýšlel, kterou otázku z těch tisíců, co se mi draly na jazyk jí mám položit. Z mých myšlenek mě vytrhl Bellin vyděšený výkřik a její prsty, které se propletly s mými. Vzhlédl jsem. Zahalen ve tmě stál před námi muž. A já si byl stoprocentně jistý, že před vteřinou tam ještě nebyl.

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenechám tě zemřít - 4. kapitola: