Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 8. kapitola

03.03.2011 (19:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 8039×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

III – 8. kapitola

„Zkurveně,“ zaklela jsem tiše pod  Carlisleovými dotyky a nedokázala udržet slzy, tolik to bolelo.

„Promiň, Bello, nemůžu ti dát nic na bolest. Ještě poslední steh a… Je to.“ Odložil nástroje do umělé mističky a setřel si krev z rukou.

Uvolnila jsem zaťaté zuby, promnula si prsty u rukou a zhluboka se nadechla. Tolik to pálilo.

Z chodby se ozval příšerný hluk – řev a já se ho naprosto lekla, nadskočila a zasténala nad tím pohybem. Poznala jsem Edwarda, už teď mi z něho naskočila husí kůže. Tříštění skla nahradilo hřmotné zadunění.

„Klid, brácha, vždyť slyšíš její srdce, tak se konečně uklidni, jinak tě k ní nepustíme. Jen jsme se chtěli ujistit, že tě její krev už tolik nevábí. Je jí tu dost,“ rozmlouval Emmett výstražně. Tohle domlouvání vystřídalo vrčení a nakonec ticho.

Po pár minutách se ozvalo tiché zaťukání na dveře, Carlisle ho vybídl dál a rychle mi přes nohy přehodil prostěradlo. Srdce se mi rozbušilo na plné obrátky. Věděla jsem, že je to Edward. Vešel do místnosti a hned se ke mně vrhl. Stále jsem ležela na boku a cítila, jak mi teče po stehnech krev a pode mnou je mokrá červená louže. V žíle zabodnutou jehlu. Nebyl to hezký pohled. Vzal můj obličej do svých rukou a naléhavě políbil. Slíbal snad každou část mého líce a vlasy zahrnul pohlazeními.

„Neudělala jsem to schválně,“ vzlykla jsem k Edwardovi a sklopila omluvně oči. Nemohla jsem se podívat do jeho tváře plné obav.

„Já vím,“ špitl a pohladil mě po tváři. Podíval se na Carlislea a ten mu potvrdil, že budu v pořádku.

„Jen si rozřízla, o ostrou hranu schodu, kůži. Spodní část na vnitřní straně stehna. Bylo to dost hluboké, muselo se to zašít. S její rychlou regenerací se to za chvíli zahojí. Bohužel jsem ji kvůli dítěti nemohl dát nic na utišení,“ omluvil se.

„Děkuji ti, Carlisle.“ Vrhl k němu Edward vděčný pohled.

„Udělám to,“ pověděl rychle můj manžel ke svému otci, nejspíš reagoval na nějakou jeho myšlenku.

„Nechám vás o samotě,“ omluvil se Carlisle.

Edward mě obešel z druhé strany. „Smyji z tebe tu krev a obvážu ti tu ránu.“ Stáhl ze mě prostěradlo a na chvíli ztuhl při pohledu na mé zranění. Vzal do ruky žínku a jemně mi přejížděl po kůži nohou a omyl mě. Dotýkal se mě, jak nejjemněji uměl, přesto jsem se neubránila občasnému zaúpění, když mi houbička projela blízko mého nového šití. Na to hned přestal a omlouval se mi. Nechtěl mi sebeméně ublížit.

„To je v pořádku,“ chlácholila jsem ho. Nemohl za to.

„Ne, to není v pořádku,“ vyhrkl rychle. „Tohle mi nesmíš dělat, Bello, naprosto mě to vyděsilo. Myslel jsem, že zešílím. Tvá krev byla po celém domě a já myslel… myslel…“

„Co sis myslel?“

Neodpověděl. Jen vzal obvaz a mlčky obtahoval stehno. Snažila jsem se ležet klidně a nedělat mu to ještě těžší. Bylo to jen ošklivé škrábnutí. Vlastně to bylo docela k smíchu při pohledu na ustrašené tváře všech okolo, když uviděli krev. Ještě, že jim má krev přestala tolik vonět. Jen při pohledu na Edwarda jsem měla špatný pocit.

Po chvíli byl hotov a já se na něj konečně podívala. „Edwarde?“

„Ano?“

„Omlouvám se já…“ Sakra, za co se omlouvám?! „Byla to nehoda.“

„Já vím. Možná bych měl být teď rád. Teď pár dní z postele nevylezeš.“ Snažil se to obrátit na žert, já se jen na něho zamračila. A jak na ní budu ležet? Na břicho jsem si lehnout nemohla; na jeden bok a na záda kvůli stehnu taky ne; na druhém boku nevydržím ležet věčně a stát nepřipadalo v úvahu.

Nepatrně jsem se nadzvedla v loktech, abych vyzkoušela své síly, ale vyčerpání z bolesti, dehydratace a absence jídla se na mně podepsalo. Udělalo se mi mdlo a já padla zpět na lehátko. Lustr nade mnou se zatočil a zrychloval ve své jízdě, až se propadl do tmy.

„Bello…!“

. . .

Vzlykot. Nejdříve jsem si myslela, že je to moje dítě, ale hlubší tón mě přesvědčil o opaku. Byl to muž. Můj muž. Nepatrně se mi podařilo nadzvednout víčka a uvědomit si, kdy se nacházím. V Edwardově ložnici. Ležela jsem na zádech a pod levým kolenem se mi nacházelo pár polštářů, abych si nezničila ránu na stehně.

Edward ležel při mně, objímal mě s hlavou jemně položenou na mém břiše. To on vydával ty zvuky. Tiše plakal, bez slz. Přesto mi připadala jako by se chlácholil, nad tou částí mého těla. Zdálo se mi to anebo se právě omluvil?

„Miláčku?“

„Pane Bože, Bello! Už jsi vzhůru! Jak ti je?“ začal mě zahrnovat spousty otázek. „Upadla jsi do bezvědomí dřív, než jsem…“

„Prosím, pomaleji. Nemyslí mi to tak rychle,“ snažila jsem se pozastavit ten příval slov, který se na mě hrnul.

„Jak se cítíš?“ zeptal se, pro mě už srozumitelněji.

„Unaveně.“ Nechtěla jsem mu přidělávat starosti, že mě to stehno pálí jako čert.

„Tolik jsem se o tebe bál, lásko.“ Políbil mě do dlaně a ignoroval jehlu zabodnutou v mé loketní jamce. Odsunul vlasy z mého obličeje a políbil mě na čelo. „Nemáš žízeň?“

„Kde je Renesmé?“ Byla má první otázka a Edward se na mě něžně usmál.

„Tráví dnešní noc u Carlisle s Esmé. Potřebuješ klid a ona péči, každou chvíli se budí, když jí teď rostou zoubky.“

„Ona už je noc?“ Vykulila jsem oči a ohlídla se k oknu, které bylo orosené od zimy. Doopravdy, venku byla tma jako v pytli.

Unaveně se na mě usmál. „Ano. Zkus se trochu napít.“ Nadzdvihl mi záda a přiložil sklenici k ústům. „Všichni mají o tebe starost.“

„Děkuju.“ Vypila jsem hrníček. „Ale spíš bych něco snědla.“

„Doufal jsem, že to řekneš,“ oddychl si. Pohladil mě po vlasech a odběhl. Hned se vrátil s tácem. „Esmé ti připravila kaši a maso. Taky musíš sníst nějaké ovoce a dostat do sebe vitamíny.“ Edward vzal do ruky vidličky a začal mě krmit.

„Edwarde, nic mi není, zvládnu to sama,“ přesvědčovala jsem ho, ale on na tom trval. Když jsem byla plná, musela jsem odsunout tác, aby mě už nenutil jíst.

„Potřebuju si dojít na záchod,“ šeptla jsem.

„Pomůžu ti.“ Vzal mě opatrně do náruče a odnesl mě tam i nazpět a uložil mě do postele.

Úzkost z obličeje nezmizela. Pořád se na mě díval, jako bych se měla každou chvíli rozsypat. Nezpustil ze mě oči, ani se ode mě nepohnul.

„Edwarde, já jsem v pořádku. Nemusíš se o nás bát…“

„Bello,“ špitl unaveně a vrátil se do polohy, ve které byl, než jsem se vzbudila. Objímal mé břicho s uchem přiloženým na pupíku. „Já se o tebe tolik bál. Když jsem přišel domu a ucítil tvoji krev, zem rudě pokrytou. Myslel jsem si… Já… Myslel jsem si, že jsi přišla o dítě, ale to mi v tu chvíli bylo naprosto jedno. Hlavně jsem nechtěl přijít o tebe. O tebe jsem nemohl přijít, nezvládl bych to. Už ne. Promiň mi to, Bello. Odpust mi, že jsem chtěl, aby naše dítě zemřelo, hlavně abys žila ty! Miluji tě a miluji i naše děti. Miluju tě…“

Omluvně mi líbal podbřišek, tam v místech, kde se nejspíš klubalo naše maličké. Rychle, majetnicky, zoufale, přesto něžně. Mohla jsem si jen domýšlet, jak se cítil a co teď prožívá. Vidět ho v takovémhle stavu mi lámalo srdce. Chtěla jsem ho nějak utišit, tak jak to on dokáže se mnou, ale jak na to?

„Edwarde…“ Přinutila jsem ho, aby se na mě podívala a uchopila jeho obličej dlaněmi. „My jsme v pořádku. Tvoje reakce byla naprosto oprávněná. Sama nevím, co bych dělala, kdyby se něco stalo tobě. Zešílela bych strachy.“

„Bello, ale já…“

„Ne, Edwarde,“ utnula jsem ho rázně, „byla to moje chyba. Rozčílila jsem a nedávala pozor na nohy. Mohla jsem ublížit Nessie. Nestalo se tak. Tak si se tolik neobviňuj, protože až mi bude líp, tak se budu zlobit na všechny okolo a odneseš to ty, protože mi budeš nejblíže…“

„Myslíš to, že tě nechtěli pustit samotnou ven?“

Přikývla jsem.

„Nemysleli to zle. Měl jsem ti to říct, je to moje chyba. Naše teritorium teď narušuje jeden nomád. Hraje si s námi na kočku a na myš, už několik dnů. Nikdy jsme ho nezahlédli. Přesto pořád porušuje hranice, i když ví, že je tohle území naše. Dělá to náhodně, bez rozmyslu, že ani Alice ho nevidí. Je čím dál drzejší a tím i blíž k domu…“

„Ano, měli jste mi to říct,“ zlobila jsem se na něj a založila si ruce křížem, abych si dodala vážnosti. „Nejsem nechápavá anebo….“

„Nesmíš se stresovat,“ zarazil mě Edward, „A navíc chci, abys teď měla pocit bezpečí, je to teď pro tebe důležité, po tom všem, co jsme zažili.“ Zabloudil prsty na moje břicho a jemně ho masíroval. „Chci ti dát vše, co jsem ti s Renesmé nedal.“

„Tak mě polib,“ požádala jsem ho.

„Prosím?“

„Polib mě…“

Ještě chvilku na mě zaraženě zíral, než se vpil do mých rtů, dokud mi nedošel dech. Opřeli jsme naše čela o sebe a na rtech se nám vykouzlil úsměv.

„Miluju tě,“ vydechli jsme zároveň a zasmáli se tomu.

. . .

„Bello, sakra, netahej to,“ okřikl mě Edward a já se na něho zamračila a potom na krabici, kterou mi vzal z rukou. „Už jsme o tom mluvili,“ rozčiloval se.

„Není těžká a zraněná už taky nejsem,“ vztekala jsem se zpětně. Uběhly tři týdny od té nehody a já už byla zdravá jako rybička, až na malou jizvičku na stehně. Všichni byli přehnaně starostliví, až se mi to příčilo. Doslova mi stáli za zadkem.

„Dám ty věci zatím do sklepa, než se Alice rozhodne, co s nimi.“ Odběhl. Vyřadila jsem pár Nessiných oblečků – no, spíš kopy šatstva, co jí byly malé. Původně jsem je chtěla schovat pro to malé, co se narodí, ale odezva od přítomných dam, obzvláště od Alice, byla neústupná. Prý máme dost peněz, abychom si mohli dovolit trochu luxusu a pořídit mu nové. Nezbylo nic jiného, než ustoupit silnějšímu.

„Jsi připravená?“ vzal mě Edward za ruku.

„Ještě dát pusu Nessie,“ upozornila jsem ho a odvedla ho k naší dcerce, která se chovala u své babičky a budou ji dnes s Carlisleem  hlídat. Já půjdu s holkami na nákupy a Edward s mužskou částí na lov, nasbírat mně s Nessie nějakou zásobu krve. Ale stejně jsem byla dost naštvaná, že mě nepustí na lov, abych si něco sama ulovila, ne že bych to měla ráda, ale čerstvá krev je hold čerstvá.

Edward mě posadil do auta, kde už na mě Alice s Rosalií čekaly, a rozloučil se se mnou vášnivým polibkem. Kdyby ho kluci ode mě neodtáhli – to znamená, nečapli ho každý z jedné strany, snad by mě vytáhl z auta a zavřel v ložnici. Stejně se jim vytrhl, naposledy mě políbil na ústa a odešel.

Měl o nás starost, dost ho trápilo, že mi poslední týdny nebylo dobře, ubrala jsem pět kilo. Má baculatost z předchozího těhotenství zmizela a na úkor toho mi vystouplo bříško. Ať mě krmili, jak chtěli. Buď jsem to nemohla ani cítit, nebo to vyzvracela. Ať to bylo jídlo či krev.

V nakupovacím centru jsme byly už přes tři hodiny a lítaly z jednoho obchodu do druhého. Podotýkám, že mě to nebavilo. Dětský obleček sem, dupačky tam… Točila se mi z toho hlava.

„Přejete si, slečno?“ oslovila mě elegantně oblečená prodavačka a sjela mě pohledem. Byl to jeden z těch drahých obchodů, kde raději ani na oblečení nedávali cenovky, aby se z nich přítomným nakupujícím dámám neudělalo špatně.

„Jen se dívám,“ odbyla jsem ji a pohledem zabloudila k Alici, která se, na druhém konci obchodu, přehrabovala v regálu.

„Myslím, že byste se měla jít dívat do jiného obchodu. Tento podnik nepatří do vaší kategorie,“ osvětlila mi nadřazeně a odfrkla si při pohledu na moje oblíbené džíny. Můj zjev jí byl naprosto od pohledu odporný.

„Prosím?“ vyhrkla jsem překvapeně.

„Slyšela jste dobře.“ Falešně se na mě usmála, pohladila si naprosto dokonale upravený drdol na hlavě a ukázala na východ s přítomnou ochrankou. Tahle situace mi byla naprosto trapná.

„Ehm… Ehm…“ odkašlal si někdo vedle nás. Rosalie.

„Ohh… Slečno Cullenová, čím vám mohu posloužit?“ Ta ženská se kvůli Rosalii mohla přetrhnout, div se jí nepoklonila. Nad tím jsem si musela znechuceně odfrknout já.

„Máte z prodeje procenta?“ zeptala se ji líbezně Rosalie a já se otočila k odchodu.

„A-no,“ odpověděla jí zaskočeně ta žena. Takovou otázku nečekala.

„Tak to znamená, že jste si z nákupů naší rodiny vydělala slušnou sumu,“ podotkla odměřeně Rosalie.

„Co tím chcete říct, slečno Cullenová?“ zeptala se nejistě prodavačka a zakotvila pohledem na několik šatů, které Rosalie držela v ruce.

„To, že jste právě vyhodila mojí švagrovou a tím i mě!“ Hodila jí Rosalie vybrané oblečení k nohám.

Od prodavačky se ozvala zalapání po dechu a já se nebránila a musela jsem se po té ženě otočit. Celá zbledla a pohledem těkala z Rosalie na mě a zpět.

„A tím jste přišla o slušné odměny,“ doplnila ji přicházející Alice a přihodila na hromádku další oblečení. „Já totiž také odcházím,“ usmála se na ni Alice, „a nečekejte, že se tu ještě někdo z nás objeví.“

Prodavačka ztuhla a až nápadně zbledla. Snažila se něco vykoktat, nejspíš to měla být omluva, ale už bylo pozdě. Obě moje švagrové mě chytly za paži, každá z jedné strany a společně jsme odcházely z obchodu. Jen co se za námi zavřely dveře, rozesmály jsme se. Vlastně mi po tváři stekla slza a za ní další.

„Ale no tak, přeci bys neplakala?“ Utřela mi Rosalie tvář. Vděčně jsem se na ni usmála a objala ji. Tolik to pro mě znamenalo. Něco takového bych od ní nečekala, o to víc mě to dojalo. Blbý hormony…

„Mám tě ráda,“ zašeptala a já ztuhla, protože tohle vyznání nepatřilo mně, i když to tak vypadalo. Nenápadně mi jednou rukou třelo břicho a druhou si mě přidržovala. Nemohl to nikdo vidět, přesto jak jsem jí visela okolo krku, ale já ji cítila. Její chladnou dlaň i přes vrstvu oblečení, kousek od mého dítěte. Poprvé se mě tak dotkla na místě, které jí bylo zapovězeno.

„Jdeme?“ pobídla nás Alice, šťastně že spolu s Rosalií k sobě nalézáme cestu. Ale já si tím nebyla tak jistá. Ztuhle jsem se přidala k Alici a snažila si nepřipouštět Rosaliin úsměv.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 8. kapitola :