Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 22. kapitola

07.03.2012 (08:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 48× • zobrazeno 5420×

III – 22. Kapitola

Svatební kytice spadla k zemi. Všechno bylo jako ve zpomaleném černobílém filmu či nějaké grotesce.

Zrůda! Moc dobře jsem si byla vědoma, jak tohle oslovení Edwardovi ublíží a obzvlášť z mých úst… Ne, teď jsem jej už nemohla vzít zpět. Vždy se cítil jako jisté monstrum a bestie, kterou nikdy nebyl, a já mu to teď vmetla do tváře.

„Nenávidím tě…“ zopakovala jsem, tentokrát však tiše jakoby jen pro sebe, na znamení že jsem to dokázala vyslovit. Tolik se mi najednou ulevilo, až to bylo nepřirozené. Všechno co mě svíralo, bylo pryč, mělo to až osvobozující účinky. Řetězy zoufalství a skrývajícího se tajemství uvolnily moje tělo a já se mohla konečně volně nadechnout. Dívala jsem se před oltářem svému ženichu do tváře a nebála se. Adrenalin mi pulzoval tělem jako nějaká smršť a já ho měla v žilách tolik…

Zalapání po dechu, tichý výkřik, sprosté zaklení od někoho ze svatebčanů… ani nevím, kdo to byl, nedokázala jsem jej identifikovat. Jen jsem se dívala do Edwardových černých a zaražených očí. Zpočátku v nich měl šok, ale ten pomalu odezníval a objevovalo se v nich něco, co jsem nedokázala popsat a já nevěděla, zda se toho mám bát či nikoliv. Jeho rty se pohnuly v jednom němém slovu, v mém jméně.

Možná jsem měla pokračovat a vysvětlit svá slova, ale já řekla vše, co mě trápilo a nezáleželo mi na tom, co jsem to řekla svému ženichu před oltářem místo klané odpovědi. Brala jsem to jako jistou odvetu za to, jak mi ublížil. Ano, bylo to kruté, ale moje odloučení od mé rodiny a přátel také. Zradu jsem oplatila zradou. Vendeta za to, že mou lásku k němu změnil v nenávist.

Už jsem si myslela, že nikdy nedokážu být odvážná, ale překonala jsem sama sebe. Našla jsem svou ztracenou sebedůvěru a rozvahu. Přesto mi z očí vytryskly slzy.

Ty vteřiny, kdy nikdo nic neříkal, byly nekonečně dlouhé. To nepřirozené ticho plné napětí přerušil oddávající. Galantně si odkašlal, ale ještě dříve, než dokázal vyslovit slovo, Edward na něj výhružně zavrčel ve smyslu, ať mlčí.

„Pane Cullene, nevěsta se jasně vyjádřila a …“ nenechal se zastrašit kněz, ale pohled mého bývalého ženicha ho zastavil a přinutil jej mírně se před ním přikrčit. „Chápu, nevěsta je v požehnaném stavu a měla by -“ polkl a nedořekl větu.

. . .

„Nenávidím tě,“ zopakovala s takovým odporem už poněkolikáté, až se mi ze sebe samotného udělalo zle.

„Bello!“ okřikla ji Esmé, která se hbitě postavila s mou dcerou v náručí. Bella se po ní otočila. To, co měla v očích, se nedalo popsat. Stál jsem tam jako opařený a nevěděl, jak mám reagovat. Milovaná žena mi vrazila nůž do srdce, ale ta rána nebolela tolik, jako její slova. Ne, já tomu stále nevěřím!

„Nenávidím vás všechny! Jste mi odporní, je mi z vás špatně!“ Dlaněmi si přidržela své zakulacené břicho a z očí se jí spustil nový proud slz. „Neudělám nic z toho, k čemu mě nutíte! Nejsem vaše hračka, se kterou si můžete jen tak hrát a manipulovat s ní! Zabili jste mne!“

„To hovoří za vše,“ podotkl kněz odměřeně s myšlenkou, že je tu dnes zbytečně a já se po něm znovu ohnal se zlým zavrčením. Nepochopil, že teď má mlčet?! Muž vyděšeně uskočil a vyvalil oči, srdce se mu zběsile roztlouklo. Bella vedle vykřikla a uskočila stranou. Emmett se obezřetně postavil před ni a zaštítil ji svým tělem, abych náhodou neudělal něco, čeho bych po zbytek existence litoval.

„Edwarde!“ napomenula mě Alice rychle a zabránila, abych se po tom lidském muži vrhl.

Rád bych se teď nějak cítil. Ale snad i upír – bestiální tvor může být v šoku, zaskočený a zmatený, protože já momentálně necítil nic, jen prázdno, temnotu a odměřenost. Právě jsem byl nejchladnější tvor pod sluncem, v mém těle se nenacházel ani jediný kousek citu. Naprosto nic! Zradila mě žena, která mi dala svůj slib, čekala moje plody, dala mi dceru a já je obě bezmezně miloval.

Zrůdo… Zrůdo… Zrůdo!

Ne!

„Jdi do svého pokoje, Bello, hned!“ poručil jsem jí z posledního kousku sebeovládání. Ale ona se ani nehnula, jen tam tak nepohnutě stála a zatínala prsty v pěst na svém plném břiše. „Rose, odveď ji.“ Dřív než něco provedu.

„Ne. Já už neudělám nic, co ty chceš! Nehodlám s tebou už strávit ani minutu!“ Bojovně vystoupila zpoza Emmetta a přešlápla z jedné nohy na druhou. „Esmé, dej mi Renesmé!“

„Ne!“ zastavil jsem rázně svou matku. „Odnes Nessie do jejího pokoje, my si s Bellou potřebujeme promluvit.“

„Ne, dej mi mou dceru.“ Natáhla po ní bezmocně ruce Bella, viděl jsem v jejím gestu strach z odloučení od naší dcery. Nejhorší na tom všem bylo, že v tom jediném jsem viděl východisko. Esmé k ní udělala krok a naprosto zmateně se na mě podívala. Nechtěla matce upírat její dítě, ale ani mi odporovat.

„Tak dost!“ Postavil se mezi nás Carlisle. „Esmé, dej Belle její dceru. Bello, jdi s ní do své ložnice a ty -“ Ukázal na mě ukazováčkem. „- My si promluvíme. Jaspere, vyprovoď pana Griera, už jeho služby nebudeme potřebovat.“

Vždycky jsem obdivoval jeho eleganci pro diplomacii, ale teď mi přišla naprosto nevhod. Potřeboval jsem být nad věcí, teď když se mi život zhroutil jako domeček z karet. Co se to jen proboha stalo?!

Dveře pracovny se za námi zavřely. Můj otec se posadil do svého křesla a nabídl mi sedátko naproti němu. Odmítl jsem. Lidské gesto, ale pocit že stojím na nohou, mi dávalo jistotu, že ještě situaci zvládám.

„Jak… jak se to jen mohla dozvědět? Byl jsem tak opatrný!“ udeřil jsem na Carlislea. Momentálně jsem podezíral každého a zároveň nikoho. Rodina stála při sobě a já bych se jakékoliv prořeknutí dozvěděl z jejich myšlenek.

„Bella nám už dávno dokázala, že má jinou logiku myšlení a navíc, už dávno není obyčejný člověk.“

„V tom to není, Carlisle.“

„Edwarde, co je s tebou? Nemusím být Jasper, abych poznal, že jsi… jiný.“

„Já nevím.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Celou tu dobu jsem měl strach z toho, jak Bella zareaguje, až se dozví o své smrti a teď… Teď je mi to vlastně celkem jedno. Bylo to pro dobro všech, její dobro!“

„Edwarde!“

„Připadám si, jako bych se právě probudil po přeměně. Mám problém se ovládat. Tomu knězi jsem málem skočil po krku, jakou jsem měl na něj chuť.“

„Panebože, Edwarde!“ Postavil se Carlisle na nohy. „Mohl jsi ublížit Belle nebo Renesmé!“

„Ne! Jim bych nikdy neublížil. Slyšíš, nikdy! Ony jsou moje všechno, moje rodina a krev a já je nadevše miluji! Nikdy bych jim nebyl schopný zkřivit ani vlásek. Bella zůstává moje žena i potom, co mne odmítla. Bez debaty.“

Carlisle mi promlouval do duše. Ano, tohle se nemělo stát, za žádných okolností. Udělali jsme chybu, především já, ale to co stalo před chvílí, ta osudná odpověď, to se nemělo stát. Bella si mě neměla přestat vážit jako muže a …

„Bello, co to děláš?! Proboha!“ Slyšel jsem ustrašenou Alici. Na nic jsem nečekal a chvatně s Carlislem vyšel z jeho pracovny.

Nad schodištěm stála Bella a chystala se z  něj sejít, místo svatebních šatů na sobě měla jen obyčejné kalhoty a vytahané tričko, ale to nebylo to, co mě zarazilo. Rose s Alicí stály před ní a snažily se jí zabránit v cestě vpřed a vzít jí z rukou její těžký náklad. Mimo dvojčat v jejím narostlém břiše, svírala v jedné ruce na prsou fňukající Renesmé a v druhé velkou, od pohledu těžkou, tašku. Bella odcházela z domu, opouštěla mě. Že by se něco takového mohlo po tom všem stát, mě ani nenapadlo.

„Pusťte mě, já už v tomhle domě nehodlám strávit ani minut navíc!“ soptila Bella, mezi slovy se těžce nadechovala a snažila se popadnout dech. Chtěl jsem jít k ní a zastavit ji, nemohl jsem dopustit, aby odešla a připravila mě nejen o sebe, ale i o naše děti. Carlisle mě vzal za rameno a zakroutil záporně hlavou, měl pravdu, já byl ten poslední, kdo jí v tom mohl zabránit.

„Bello, holčičko…“ Přispěchala k ní Esmé a vložila se do věci. Pokusila se jí vzít její zavazadlo, ale Bella jí to nedovolila. „No tak, Bello, jsi rozrušená. Nikdo z nás neměl v plánu ti ublížit. Promluvme si o tom. Polož tu tašku, je těžká, uškodíš nejen sobě, ale i těm nenarozeným, nic z toho, co se tu teď děje, ti nedělá dobře,“ domlouvala jí, její hlas zněl něžně a mateřsky až Bella zaváhala.

V duchu jsem prosil Bellu, ať Esmé poslechne. Moje žena vypadala, že se pod tou tíhou každou chvíli zlomí, měla by mít klid a ne tohle.

„Ne, jděte mi z cesty! Už vás nikdy v životě nechci vidět!“ křikla najednou. Nessie se jí v rukou rozplakala, na což nevybíravě zareagovala Rosalie. Moje sestra na nic nečekala a jedním rychlým upířím gestem jí doslova vyrvala malou z rukou, přestože ji Bella pevně držela. Nebyla dostatečně, aby se postavila upíru. Věděl jsem, že bych se měl své ženy zastat, ale Rosaliiny myšlenky hovořily jasně. Žádná matka jen tak neopustí své dítě a to platilo i pro Bellu, ani ona by bez Renesmé neodešla. A já nechtěl, aby se sebeméně vzdálila z tohoto domu a už vůbec ne ve svém požehnaném stavu. Obě – mou dceru i těhotnou ženu jsem chtěl mít u sebe v bezpečí pod svou střechou.

Bella upustila zavazadlo a v další vteřině se vrhla po Rosalii se sprostou nadávkou a s mírnou dávkou násilí. Byla to typická reakce matky lvice. Kam se podělo to jehňátko, které jsem poznal? V tu chvíli mě popadl strach. Rose se jen tak nedala a ohnala se po Belle. Kdyby moji ženu Alice nestrhla zpátky, Rosalie by ji uhodla do vystouplého břicha. Vykřikl jsem. Rosalie se zastavila v pohybu, stejně jako většina rodiny, a zalapala zděšeně po dechu, moc dobře jí došlo, co málem udělala a zhrozila se.

„Rosalie!“ Polapil mě ohromný vztek. Ať se stalo, co se stalo, tohle se ani náznakem nemělo stát! Teď už moje sebeovládání viselo na vlásku. „Dej moji dceru její matce. Hned!“ poručil jsem jí a dál se k ní plížil jako divá zvěř, pomalu a instinktivně. Toužil jsem vybít na někom svou agresi a ona byla ideální objekt. Poslechla mě. Jakmile Bella sevřela Nessie ve svém náručí, úlevně se rozplakala.

„Esmé, odveď je,“ poručil jsem jí. Spěšně vzala poddajnou Bellu okolo ramen a odváděla ji i s mým dítětem do bezpečí mé ložnice. Nebylo by vhodné, aby byly přítomné toho, co se tu teď stane.

((--  --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 22. kapitola: