Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 16. kapitola

30.10.2011 (20:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 5010×

III – 16. Kapitola

„Bello, to ne!“ Jemně mě od sebe odstrčil. „Není to vhodné.“

„Co není vhodné? Že se muž se ženou pomilují a pak se společně nasytí?“

„Ne, je nevhodné, abych tě ve tvém stavu otravoval jako nějaký puberťák na zadním sedadle auta, kde to bude pro tebe velice nepohodlné, a navíc - já bych ti tam mohl velice snadno ublížit. Stejně tak i lov je pro tebe nepřípustný. Moc dobře víš, že teď sama lovit nemůžeš a ani tě při tom nikdy nechci vidět. Zvíře by se na tebe v afektu mohlo vrhnout. Nejsi dost silná, aby ses sama ubránila. A ani tě nehodlám nechat samotnou bez ochrany v lese, než nám sám něco ulovím. Nikdy nevím, co se může stát.“ Objal mě a omluvně se na mě usmál. Jeho dlaň zabloudila na moje vypouklé břicho, které jemně pohladil. „Musíme být zodpovědní.“

Možná bych se na něho rozzlobila, že mi maří mé plány, kdyby mi ten jeho nevinný dotek nepřipomněl, jak moc ho chci. Kdybych si nevzpomněla na všechny ty krásné noci a chvíle, co jsme spolu strávili ve velmi těsné blízkosti. Na rozkoš, která nám pomohla zplodit nový život. Vlastně mě popadl neuvěřitelný chtíč a já hodlala svého manžela svést za každou cenu. Žárlivce jednoho…

„Dobře,“ souhlasila jsem rezervovaně. Vysvětlovat mu, že se umím o sebe postarat sama, nemělo cenu. Pořád pro něho budu jen křehký člověk. Slabá ženská a k tomu ještě těhotná. „Když nad tím tak přemýšlím, tak jsme se nikdy vlastně nevzali.“

„Co tím chceš říct, Bello?“ Jeho pohled byl více než nechápavý a uhranutý, jakoby se mi snažil dostat do hlavy a přečíst si alespoň náznak mých myšlenek.

„No… Že kdybych si něco začala například s tím pěkným mužem v přední řadě, tak bys nemohl říct ani slovo,“ snažila jsem se znít naprosto vážně, „umíš si mě s ním představit? Jak mě líbá, hladí po prsou, břiše…“

„Dost, Bello! Nehraj si se mnou!“ Oči mu nebezpečně zčernaly a jeho výraz byl velmi nebezpečný. Umělohmotné opěradlo bylo od jeho stisku celé pokroucené. „Přestaň, pokud nechceš, abych ho zabil.“

„Je tu dost mužů,“ prohodila jsem ledabyle, bez jakéhokoliv zájmu. Na plátně se právě hrabě Dracula zakousl jedné ze svých obětí do krku a já se tomu lehce zasmála, aniž bych věnovala špetku pozornosti Edwardovi. Ale on si to nenechal líbit. Vzal mě za bradu a donutil mě se na něj podívat.

„Jedno si ujasníme, Bello. Jsi těhotná. Čekáš moje plody! Svazek – nesvazek, ty jsi moje, ať chceš nebo nechceš! Nedopustím, aby se tě dotýkal jiný muž, než já. A jestli mě hodláš dál provokovat, tak tě zamknu doma a nepustím ani na krok!“ Při posledních slovech se mu zvýšil hlas tak, že se na nás zvídavě podívali lidé z okolních sedadel. Teď doopravdy vypadal jako upír. Krvežíznivý upír. Rysy v obličeji mu ještě více ztvrdly, jak měl sevřenou čelist.

Na moment mě popadl strach, který ale hned přešel. Přeci jenom jsme byli v uzavřené místnosti s lidmi, i když tu většina sedadel nebyla obsazená.

„To domácí vězení mám brát jako předehru k milování?“ Uculila jsem se na něj nevinně a laškovně jsem na něj mrkla.

„Panebože, Bello! Ty přivedeš i upíra do hrobu.“ Schoval si obličej do dlaní, jako by se měl rozbrečet. Tiše něco zaklel a pak se na mě zase podíval. „Ne, to není žádná předehra, ale fakt.“

„Víš to jistě? Mně by se líbilo být tvým vězněm, především v posteli.“ Nenápadně jsem ho pohladila po stehně a moc dobře si všimla jeho reakce na mě, kterou se snažil potlačit. „Vlastně by se mi ještě více páčilo, kdybys ty byl mým zajatcem v milostných hrách…,“ zašeptala jsem a moc dobře věděla, že mě slyší. Moje dlaň ho pohladila po slabinách sem a tam.

„Nikdy by mě nenapadlo, že mě moje lidská žena bude svádět v biografu a já ji budu odmítat.“

„Tak mě neodmítej,“ navrhnula jsem. Znovu přejela po jeho poklopci a čekala, kdy mou ruku dá pryč. Nestalo se tak. S nádechem se na mě podíval a přitáhl si mě blíž. Jeho rty se přitiskly na ty moje. Plná překvapení jsem vyjekla. Když se odtrhl, tak se mi podíval do očí.

„Nedaleko odtud jsem viděl hotel,“ zachraptěl s mírným polknutím. Ještě, než to dořekl, tak mě zvedal ze sedadla. Připadala jsem si jako hadrová panenka. Vyhoupl si mě do náruče tak, že mě držel za zadeček a já měla nohy obmotané okolo jeho boků. Řítil se se mnou ven z promítacího sálu za pohledů některých diváků. Dělalo mu velký problém nepoužít jeho nadlidskou rychlost.

Kinem se splétalo mnoho uliček vedoucích do dalších sálů, ale Edward se orientoval dobře, razil si to přímým směrem ven. Bylo mu jedno, že se po nás všichni otáčejí a nespouštějí z nás zrak. Vzrušeně mi vrčel do ucha. Z hrdla se mi vydral šťastný smích, který lákal ještě více pozornosti, ale mně to bylo jedno. Držela jsem se ho jako klíště.

Za Edwardovými zády jsem spatřila dveře s všeříkající cedulkou a uvědomila si nutnou potřebu. „Edwarde, prosím, pusť mě.“

„Co se děje?“ Zastavil se a opatrně, přesto nechtěně, mě postavil na nohy.

„Vypila jsem litr limonády. Musím si odskočit.“ Omluvně jsem se na něho podívala.

„Bello…,“ zašeptal zoufale a zaťal pěsti. „Pospěš si, lásko,“ popoháněl mě. „Ty mě nikdy nepřestaneš trápit!“

. . .

… spi, děťátko, spi…,“ ukončila jsem kolébavku ze svého dětství. To bylo už tak dávno. Zadívala jsem se do kolébky na pár růžových tvářiček a malé rtíky, vyvolalo mi to úsměv na tváři. Konečně malá usnula. Vůbec nechtěla být v postýlce, pořád by se nosila. Edward ji moc rozmazlil. Ani jsem se nedivila Belle, že za to Edwardovi nadává. Ale mně to nevadilo. Mít to křehké a bezbranné miminko v náručí mi vynahrazovalo ukradené mateřství.

Někdy jsem se styděla za své myšlenky. Kdybychom si tenkrát s Edwardem padli do oka a já byla člověk, měli bychom stejně tak nádherného potomka, jako je Nessie. Naše dítě by získalo stejné rysy, jako má ona. To ve mně vyvolávalo jen lítost.

„Je nádherná,“ zašeptala jsem a otočila se po svém manželovi. Ležel na posteli a se zaujetím mě pozoroval. Světlo měsíce procházející oknem dopadalo na jeho postavu a zdůrazňovalo jeho ohromnou postavu plnou svalů a šlach.

„Ty jsi nádherná, Rose,“ oponoval mi. „Sluší ti to.“

Kolikrát mě napadlo, jaké by to bylo. Mít vlastní dítě. Vyplnit si vlastní splněnou touhu. Zajistit si náhradní ženu, která by dítě místo mě porodila. Emmettova biologického potomka bych milovala víc než sebe. Dala bych mu veškerou péči a lásku, co bych jen mohla… Ale. Bylo tam pořád to proradné ale.

Emmett nikdy netoužil po vlastním dítěti, vlastně žádný muž v téhle rodině. Neměli mateřský pud jako my ženy a spolu s ním tu nesnesitelnou touhu. Možná by všechno bylo jiné, kdybych mu dítě mohla porodit já, jenže já byla kamenná a neplodná – zamrzlá v čase.

Uklidňovalo mě, že by můj muž s tou ženou nespal, nejspíš by ji přitom zabil a stejně by to nikdy neudělal - nepodvedl by mě ani v zájmu věci. Vše by muselo být provedeno uměle. Ale jak bychom té náhradní matce vysvětlili, že její těhotenství může probíhat nestandardně a po porodu budeme potřebovat její mateřské mléko. Upíří jed by v ní mohl probudit upíří vlastnosti. Musela by tu s námi žít.

Dokázala bych se koukat na to, jak v ní roste dítě mého manžela, jak ho kojí a můj muž jí a miminku věnuje svou pozornost, která doteď patřila jen mně? Předem jsem věděla, že by to pro mě bylo hodně bolestivé.

Možná, že kdyby se to zařídilo hned, mohla by Bella kojit i naše dítě, pokud by měla dostatek mléka. Ale co když ta žena zemře, vzala bych si ji na svědomí? Nikdy jsem nezabila nevinného.

„Na co myslíš?“ Emmett ke mně přistoupil a pohladil mě po rameni. Mohla bych tohle všechno po něm chtít? Vím, že by to pro mě udělal, přesto…

„Jsem ráda, že je Bella těhotná. Dům bude plný dětí. Myslíš, že si pořídí časem ještě další?“

„Myslím, že když se podíváš na Edwarda, tak je to předem jasné. Jen se domnívám, že ji po těch dvojčatech nechá trochu oddychnout.“

„Po dvojčatech?“ zopakovala jsem po něm. „O čem to mluvíš?“ Zaskočeně jsem se na něj podívala.

„O Belle. Myslím, že čeká dvojčata. Je vidět, že je nikdy neposloucháš. Edward se občas přeřekne a mluví v množném čísle, když si myslí, že je někdo neposlouchá anebo je mu to jedno,“ pokrčil rameny, „všiml jsem si toho, ještě než jsme odjeli z New Hampshiru.“

Zůstala jsem na něho zírat. „On poslal Isabellu na tak dlouhou cestu, když ještě ani neukončila první trimestr vícečetného těhotenství?“ Nemohla jsem uvěřit té nezodpovědnosti, vždyť v té době hrozí nastávajícím matkám nejvíc samovolných potratů.

„Proto byl Carlisle proti a kladl nám na srdce, abychom na ni dávali pozor a snažili se jí cestu usnadnit.“ Emmett se zasmál. „Copak sis nevšimla, jak se už Bella zakulacuje na to, že je teprve ve třináctém týdnu?“

„Proč nám to neřekli?“

„Nejspíš taky chtějí mít svá tajemství. Navíc podle mě ani Edward neřekne Belle, že jí a Renesmé vystrojil pohřeb a nakukal jí ty blbosti o nomádech a falešných dokladech. Jinak by jí řekl pravdu už dávno.“

„Udělal správně. Potřebovali jsme se přestěhovat, i když Bella nechtěla. Lidé kolem měli spousty otázek, hlavně, když jsme přestali chodit do školy.“

„Pravda, ale Bella není ve stavu, kdy by takovouhle informaci vzala s klidem. Už teď má rizikové těhotenství. Nikdo nechce, aby Bella potratila anebo začala předčasně rodit, což už hrozí i teď.“

„Tak to se musíme postarat, aby se to nedozvěděla dřív, než přijdou dvojčátka na svět,“ konstatovala jsem jednoduše. Stejně - teď jsme my její rodina, ta, která se o ni a děti dokáže postarat. Ta lidská je jí k ničemu.

Otočila jsem se po Nessie a představila si vedle ní další dva takové andílky. Moc dobře jsem věděla, co to pro mě znamená. Za pár měsíců budu teta na plný úvazek. Bella se nedokáže sama postarat o tři tak malé děti. Bude mít dost starostí sama se sebou a s krmením těch drobečků, než aby se jim všem dokázala dostatečně věnovat a zvládla se o ně postarat bez pomoci.

Popadla mě taková radost. Vrhla jsem se Emmettovi do náruče a vášnivě ho políbila. Moc dobře jsem mu viděla na očích, že by mě nejraději odnesl od spícího dítěte a naléhavě by si mě vzal. Duhovky měl černé chtíčem. Omluvně jsem se od něho odtáhla.

„Edward mi psal, že se s Bellou zdrží a vrátí se až ráno před Nessiným krmením,“ dodala jsem na vysvětlenou. Moc dobře věděl, co to znamená. Dokud jsem měla to maličké stvoření u sebe, nikdo mě od něj nedokázal odtrhnout. Skoro po sto letech se na mě usmálo štěstí a já o ně nehodlala přijít.

Znovu jsem si stoupla k postýlce a zahleděla se na dítě s pootevřenou pusinkou vyfukující z ní průhlednou bublinku. Za tu chviličku si dokázala poslintat celičkou bradičku, rostly jí zoubky. Opatrně jsem z ní otřela mokro, upravila peřinku a políbila její čelíčko. „Mám tě moc ráda, srdíčko.“

. . .

Skoro jsem nemohla popadnout dech z prožitého orgasmu a překvapeně jsem se podívala na Edwarda. Ten se na mě jen pyšně uculoval a dál mě líbal po pokožce zápěstí, až k loketní jamce. Místnost prosvětlovala jen lampička, utlumená přehozeným kousek ošacení.

„To bylo úžasné,“ vydechla jsem energicky, i když mě únava naprosto celou, od konečku prstů na noze až po kořínky vlasů, pohlcovala. V podbřišku mě příjemně brnělo a má prsa… Ježíši, nikdy nebyla citlivější.

„Ale že ti to tak dlouho trvalo, lásko,“ popíchl mě se zasmáním a já zrudla. Nikdy si mě tak nevychutnával a já tolik příjemně netrpěla, než jsem došla k vrcholu.

Chtěla jsem se po něm ohnat, ale moje pravé zápěstí bylo stále přivázané k čelu postele cárem z mé tuniky, mezitím co on líbal to druhé. To ho ještě více rozesmálo. Škádlivě mě polechtal na boku.

„Stále tě mám ve své moci.“ Přejel prstem po linii látky, která mě věznila. „Jen tak se mě odnaučíš provokovat a pochopíš, že tě žádnému jinému muži nedám.“

„To bys mi musel přivázat víc, než jen jedno zápěstí a kotník. Navíc -,“ vyvlékla jsem se z hraného zajetí, „- bys musel více utáhnout smyčku.“ Pohladila jsem ho uvolněnou rukou po nahé hrudi. Zavrčel. Sevřel mě v objetí a uvěznil mé rty v polibku.

„Nezapomeň, že tvůj manžel je nejnebezpečnější predátor na této zemi,“ zašeptal mi do rtů, „a ty mu jen tak neutečeš.“

„A kdo říká, že ti chci utéct?“

„Oni.“ Edward se ode mě nechtěně odtáhl a s nepřátelským zavrčením se podíval na dveře. „Oblékni se,“ poručil mi a vstal.

Rozhlédla jsem se po místnosti, která vypadala jako po bitvě. Stůl sražený na zemi, okolo něho rozbitá váza. Posadila jsem se na rozlomené posteli. „Nemůžu. Všechno jsi roztrhal.“ Ukázala jsem na hadry, co se válely po koberci. Rychle mi podal svou košili s vytrhanými knoflíčky a sám si oblékl jen spodní prádlo.

„Co se děje, Edwarde?“

„Byli jsme trošku hluční a ta postarší dáma z vedlejšího apartmá byla velice starostlivá. Svolala personál hotelu s tím, že tě tu nejspíš biji. A ten klučina z recepce, co po tobě tak koukal, si chce zahrát na hrdinu.“

„Biješ?“ zopakovala jsem po něm nevěřícně.

„Přesně tak, nedošlo jim, že se může jednat jen o sex.“ Jen to dořekl, ozvalo se ostré zaklepání na dveře.

„Tady recepční a ochranka hotelu. Otevřete prosím.“

„Moment,“ požádal je můj muž nevrle a já si raději skousla rty, abych se tu na celé kolo nerozesmála. Tahle situace byla tak trapná a nečekaná, až mě to pobavilo. Edward po mně hodil zamračený pohled, určitě se mu nelíbilo být za násilníka.

„Nejsem muž, co by vztáhl ruku na ženu,“ dodal spíš tak pro sebe, „a už vůbec ne na svoji manželku, k tomu všemu ještě těhotnou.“

Edward počkal, než se nasoukám do jeho košile a pak přešel ke dveřím. Přišel mi jako nádherný a nebezpečný bůh. Jeho křivky v pohybu byly naprosto dokonalé, jako když studujete svalové linie nebezpečného zvířete, jen to nebylo z bezpečí vašeho gauče u televize, ale přímo v divočině. Bylo to naprosto vzrušující a já si automaticky olízla rty. Možná jeho grimasa měla příchozí zastrašit, ale ve mně to vzbuzovalo naprosto opačné reakce. Nejraději bych žádostivostí zavrněla. Kdybych ho neznala a nemilovala, utekla bych.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 16. kapitola: