Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 11. kapitola

31.03.2011 (18:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 8218×

III – 11. kapitola

„Už můžeme jít,“ oznámila jsem Edwardovi, že můžeme vyrazit do špitálu a sundala si bundu z věšáku, do které mi pomohl se obléct.

„Nessie je s Esmé, musíme utéct dřív, než si nás naše dítko všimne, jinak bude chtít jít s námi,“ zašeptal mi Edward, vzal mě za ruku a vedl tiše do garáže. Potlačovala jsem smích, utíkali jsme před naší dcerou, jako bychom se jí chtěli zbavit.

„Edwarde, stejně si všimne, že jsme pryč a bude nás hledat.“ Čím byla starší, tím byla všímavější.

„Ale to už bude starost babičky a tetiček,“ řekl s úsměvem a pomohl nastoupit do auta a sám si sedl za volat.

Celou dobu jsem v autě mlčela, začínala jsem být tak trochu nervózní. Cítila jsem, jak mám studené ruce a divný pocit v břiše, jako by se něco mělo stát.

„Jsi v pořádku?“ Pohladil mě Edward po předloktí, když jsme ve městě zastavili na červené a já se nepatrně zatřásla. Odtrhla jsem oči od okolí a mihotajících se lidí a zahleděla se do jeho tváře.

„Jsem,“ usmála jsem se na něho.

„Jestli chceš, tak pojedu pomaleji, jestli se ti dělá z té jízdy špatně. Nebo můžeme někde na chvíli zastavit,“ navrhl starostlivě můj muž.

„Ne, už to chci mít za sebou,“ vydechla jsem a přitiskla si dlaně na břicho. I když Edward seděl za volantem, přidal se ke mně a prsty mi přejížděl po lůně.

„Neboj, budete v pořádku,“ snažil se mě uklidnit, ale i na něm samotném bylo vidět napětí. „Na to, že je tomu drobkovi deset týdnů, pěkně nám roste,“ narážel na moje se zakulacující bříško. Spíš to byla taková jemná křivka, která byla nejlépe vidět, když jsem ležela. Asi proto mě Edward nutil pořád ležet a uplácel mě za to pusinkami.

„Nenapadlo tě někdy, že by těch dětí mohlo být víc?“ zajímal se Edward.

„Uff… Myslím si, že nám dvě naprosto stačí. Neumím si představit, abychom měli mít tři děti, a navíc nehodlám rodit, jak na běžícím pásu,“ poznamenala jsem a Edward se zasmál. „Proč se ptáš? Ty bys jich chtěl víc?“

„Nebránil bych se.“ Pokrčil rameny a na další křižovatce zatočil vpravo, směrem k nemocnici. „Ale spíš jsem to myslel, tak že bys mohla… No, to je jedno.“ Zaparkoval na parkovišti a vypnul motor.

Otevřela jsem dveře a Edward na mě štěknul, ať na něj počkám. Protočila jsem oči a vystoupila.

„Máš počkat, až ti pomůžu,“ zlobil se na mě Edward, vzal mě za ruku a zavřel za mnou dveře od auta.

„Edwarde…“

„Ne, Bello, ráno namrzlo a já nechci, abys uklouzla.“ Dopnul mi kabát ke krku. Objal mě okolo ramen a vedl do nemocniční budovy přes parkoviště

„Tak, jak se má dnes naše maminka?“ přivítal mě Carlisle v recepci a podal si s Edwardem ruku.

„Teď už dobře, mám od Edwarda slíbený zmrzlinový pohár, tak se na něj těším.“

„Vážně?“ otočil se na mě Edward s pobaveným výrazem a zkoumavě nadzvedl jedno obočí.

„Jistě.“ Pokývala jsem přesvědčivě hlavou. „A s velkou porcí šlehačky a taky tam může být ten malý deštníček na vrchu.“

„Ale venku je zima a zmrzlina…“ Šlehla jsem po něm pohledem, který nepřipouštěl námitky, tak to raději vzdal. „No dobře, v kavárně bývá stejně teplo,“ rezignoval. A prý že mužský nejdou převychovat…

„Kolega mi půjčil ordinaci, tak půjdeme tam.“ Navedl nás Carlisle do čistě bílé místnosti s dezinfekčním zápachem, až se mi z něho sevřel žaludek a zvýšila tepová frekvence.

„Klid lásko, většinu vyšetření jsme udělali už doma. Musíme udělat hlavně ultrazvuk a za chvíli odtud budeme pryč,“ snažil se mě povzbudit můj manžel, ale moc to nepomohlo.

„Jako byste těm výsledkům rozuměli,“ poznamenala jsem. Ty jejich věčné medicínské debaty mi lezli na nervy. Ne proto, že jsem neměla tušení a o čem se baví, ale spíš proto, že jsem se jich musela účastnit a nic z toho. Hlavně, že už dvě hodiny nebudou diskutovat o mém výtoku, oddychla jsem si a posadila se na lehátko.

Bylo tak nezvyklé mít při takové prohlídce u sebe Edwarda. Tak jiné… Držel mě za ruku a sám mi vyhrnul tričko a rozepnul knoflík u kalhot, aby se ultrazvuková hlavice dostala všude. Můj manžel vypadal strašně napjatě. Hladil mě po paži a díval se na hypnoticky na obrazovku. Carlisle mu něco říkal, ale jako by ho Edward neposlouchal.

„Takže rodičové, odhaduji to na desátý až jedenáctý týden,“ podíval se tázavě na Edwarda a ten jen kývl, že souhlasí s odhadem. „Děloha je o něco více rozšířená.“

Edward kývl a pořád napjatě mlčel, měla jsem pocit, že by nejraději dojetím brečel.

„Slyšíš to dunění, Bello, to je srdíčko…“ Sáhl Carlisle po nějakém tlačítku a zesílil bušení.

„Slyším,“ usmála jsem se na něj. „Ale přijde mi, že Nessie zněla trošku jinak.“

„No, vidíš tady na obrazovce tu fazolku?“

„Ano, moje dítě,“ potvrdila jsem mu. Edward mi stiskl ještě více dlaň.

„Přesně tak. A když se koukneš sem…“ Posunul se prstem po obrazovce a zároveň hlavicí i po mém břiše.

„Ano?“

„Co vidíš, Bello?“

„Fazolku?“ Nechápavě jsem se na něj zamračila na oblou skvrnu. Myslím, že tamto byla hlavička a tam ten provázek je možná pupečníková šňůra…

„Přesně tak! A to znamená?“ Nadzdvihl Carlisle jedno z obočí a jeho upřímný usměv se mohl roztrhnout.

„Že jsem těhotná?“ zeptala jsem se ho opatrně a začínala být z toho mírně vzteklá. Edward nic neříkal a Carlisle se tvářil překvapeně, možná i mírně zaskočeně, ale to mu nezabránilo se mnou mluvit v hádankách.

To už na mě koukal i Edward, jako by čekal, až mi něco dojde. Něžně se na mě usmál a pohladil mě tváři.

„Ano,“ neztrácel se mnou Carlisle trpělivost, „když je jedna fazolka tady a druhá tu…“

Koukala jsem na ty dva body na obrazovce a jako by se mi rozsvítilo. Mozek udělal ohromné blik! Zatočila se mi hlava a já se nezmohla na slovo. Jen jsem polkla, jako bych měla v krku knedlík. Přišlo mi, jako se najednou všechno okolo mě zpomalilo, krev v žilách mi zamrazila.

„Pane Bože…“ vzlykla jsem a odtrhla oči od monitoru a zadívala se na svoje břicho. Po tvářích mi teklo něco mokrého, prsty jsem to setřela a uvědomila si, že brečím a křečovitě držím Edwarda druhou rukou. Nevěděla jsem, jestli je něco dobře nebo špatně, prostě jsem plakala a svírala rty v mohutných vzlycích. A krom toho se mi chtělo čůrat.

To už mě Edward hladil po vlasech. „Lásko… Bello.“ Možná mi chtěl položit nějakou otázku, ale neodhodlal se, jako by se bál odpovědi.

V hlavě mi hučelo a já si unaveně opřela hlavu o lehátko a zadívala jsem se do stropu.

„Je rozrušená, měla by tu chvilku poležet.“ Slyšela jsem říkat Carlislea Edwardovi, ať si nedělá starosti.

„Tak…“ nadechla jsem, ale dechu se mi nedostávalo, jako by jedna plíce přestala fungovat. „Tak,“ zkusila jsem to znovu a podívala jsem do obličeje svého manžela, který napjatě vyčkával na mojí reakci, „to teď budu chtít ty poháry dva.“ Popotáhla jsem nosem jako malá holka.

„Všechno co chceš,“ oddychl si s úlevou a vzal mou tvář do svých dlaní. Opatrně mě políbil na ústa a jeho oči přetékaly něčím, co se dalo nazvat něhou, láskou, štěstím a bezmeznou oddaností. „Všechno co jenom budeš chtít. Děkuji.“

Tuhle chvilku nám přerušil Carlisle. „Vypíšu ti těhotenskou průkazku, Bello, ať ji máš pro všechny případy. Za chvíli už budeš ve druhém trimestru, musíš začít přibírat na váze. Už tě nechci vidět ubrat ani deko, jinak zůstaneš na lůžku,“ pohrozil mi Carlisle a já mu na všechno horlivě odkývala. „Budeme tě teď hodně hlídat.“ Propustil mě.

„A fotečku nedostanu?“ zeptala jsem se zklamaně.

„Udělám ti jich doma, kolik budeš chtít,“ slíbil mi Edward, „máme celý ten ultrazvuk nahraný. Ostatní by nám neodpustili, kdybychom je o to připravili.“ Na popud toho mu Carlisle předal CD disk a ten si ho schoval do kapsy.

„Jasně, kdo by nebyl zvědavý na fazolky,“ řekla jsem si spíš pro sebe, ale oba dva se tomu zasmáli. „Už se můžu zvednout?“

„Pokud se na to cítíš,“ pobídl mě Carlisle a já se s Edwardovou pomocí slezla z lůžka.

„Dala bych si panáka,“ poznamenala jsem nad prožitkem, aniž bych se na někoho podívala, jen jsem se natáhla po ubrouskách, abych si mohla otřít břicho od té mazlavé hmoty.

„Na něj si budeš muset pár měsíců počkat,“ zatrhl mi naprosto vážně Edward. Vzal mi kapesníčky z rukou a sám mi jemně otíral zamazanou kůži. Celou dobu jsem ho pozorovala, ale on se se zaujetím věnoval mému břichu.

„Dvojčata… Napadlo by tě to?“

„Děláš mě, den ze dne, čím dál tím šťastnějšího,“ usmál se na mě a oblékl mi svetr. Byla jsem ze všeho ještě tak mimo, že jsem ho nechala, jako by to bylo samozřejmostí.

„A co krevní testy?“ otázal se Carlislea.

„Ještě musím udělat pár rozborů, zítra by měly být hotové. Taky bych chtěl udělat odběr plodové vody…“

„Ne,“ zatrhl ho Edward. „Už jsme o tom mluvili, je to moc rizikové.“

„A já do toho nemám co mluvit?!“ přerušila jsem je rozhořčeně. Oba se na mě podívali a čekali na mé vyjádření, na to jsem je oba ohodila naštvaným pohledem. „Já souhlasím s Edwardem.“ Děsila mě představa té obrovské jehly v mém břiše, tak blízko u mých dětí…

Edward se na mě a otočil se na Carlislea. „Tak, myslím, že je rozhodnuto.“

„Je to vaše rozhodnutí. Ještě Belle předepíšu nějaké těhotenské vitamíny. Lékárna je v přízemí.“ Ujal se bloku, vypsal pár receptů a podal je Edwardovi. „Uvidíme se večer,“ rozloučil se námi.

„Tak večer,“ oplatila jsem mu pozdrav.

„Hm… Edwarde, mohl bych s tebou ještě mluvit,“ zastavil ho jeho otec.

„Jistě. Bello, počkáš na mě na chodbě?“

„Dojdu si na záchod,“ oznámila jsem mu a vydala se dlouhou chodbou ke dveřím, tam kde jsem předtím viděla označení WC. Sice mě zajímalo, co mu Carlisle chce, ale víc než to, jsem toužila být pár minut o samotě.

S úlevou jsem vylezla z kabinky a postavila se před velké zrcadlo, nad umyvadlem. Jen co jsem se uviděla v odrazu, rozbrečela jsem se, ani jsem nevěděla proč, ale potřebovala jsem se vyplakat. Dostat ze sebe všechny ty emoce, co mě pohltily v ordinaci. Dvojčata… Já mám v břiše dvě děti… Opakovala jsem si stále do kola, kdybych to neviděla na vlastí oči, nevěřila bych tomu. Byl to pro mě šok. Třela jsem si břicho. Ani ve snu mě nic takového nenapadlo, natož, abych se na něco takové připravila. Dá se na něco takového připravit? Jak to všechno zvládnu? Postarat se o tři děti a být dobrou manželkou. Všechno přišlo tak najednou. Během jednoho roku jsem porodila dceru, získala manžela a k tomu čekám dvojčata. Vždyť mi ještě nebylo ani dvacet!  Jsem na to vůbec připravená?

Zakroutila jsem hlavou a podívala se na svou tvář v zrcadle. Setřela si slzy. Ano, jsem na to připravená. Jsem a budu! Ale to nezabránilo těm krůpějím, na mé tváři, přestat téct. A tomu pocitu uvnitř mě zmizet.

„Jste v pořádku?“ optala se mě pani u druhého umyvadla.

Podívala jsem se na ženu s milou tváří, která mě starostlivě pozorovala. Mohlo jí být okolo třiceti a pyšnila se velkým kulatým bříškem, které si přidržovala.

„Jsem. Já jen… právě jsem se dozvěděla, že čekám dvojčata… Potřebuju se z toho vzpamatovat, než mě začne hledat manžel,“ vzlykala jsem a pomalu sama nerozuměla svým uplakaným slovům.

„A manžel už to ví?“ zeptala se opatrně a já zakývala hlavou. „A co ten tomu říká?“

„Já… já… on miluje děti.“

„Ten můj taky. Popravdě, já jsem si vždycky dvojčata přála, ale nikdy se mi nepoštěstilo, je to sice náročnější, ale o jeden porod míň. Já už čekám třetí. Zase kluka. Tolik jsme si přáli holčičku…“

„Děkuju,“ zašeptala jsem k ní. I když mi to klidu moc nedodala, ale to soustředění na ni mi pomáhalo přestat se třást.

„To nic. To jsou jen hormony. Taky mívám ty stavy úzkosti, kdy pořád jen brečím a brečím a brečím… Včera jsem svého manžela hystericky seřvala a dvě hodiny kvůli tomu plakala v koupelně, jen proto, že poznamenal, že v lednici došlo mléko.“

Rozesmála jsem se. „Promiňte,“ omluvila jsem se hned.

„To nic. Já se taky tomu po čase budu smát,“ zasmála se. „Vidíte, už jste přestala brečet. Teď mě omluvte. Dnes tu jsem bez manžela, hlídá doma děti, tak toho musím využít a jít okouknout jedno pěkného kluka. Takový kus se často nevidí. Vypadá jako anděl a ďábel v jednom. Možná jste ho taky tady viděla… Měděné vlasy, vysoký, dobře stavěný, dokonale tvarovaný zadek a má takové zvláštní zlatavě černé oči…“

„A na sobě má šedivé kalhoty a koženou bundu,“ doplnila jsem ji.

„Přesně ten! Viděla jste ho?“

„Ano.“ Odmlčela jsem se. „Je to můj manžel.“

„Ou…“ Zbledla a úsměv z tváře jí zmizel. „Omlouvám se, já nevěděla…“

„To nic.“ Usmála jsem se na ni. „Nejste jediná, která tak smýšlí.“

Společně jsme vyšly ze dveří a rozloučily se. Edward už tam na mě čekal a cukaly mu koutky. Trošku jsem se ho tam lekla, nečekala jsem ho tam.

„Slyšel jsi to?“ vyhrkla jsem, aniž bych sama věděla, na co se přesně ptám.

„Myslíš tu část o mém zadku? Jo, slyšel. Zalichotilo mi,“ dobíral si mě Edward škodolibě.

„Jen pokračuj, jestli mě chceš naštvat,“ vyštěkla jsem na něho, až nepříjemně. Jako bych to nebyla já.

„To rozhodně ne, miláčku. Tys plakala?“ Přejel mi prsty po mokré líci.

. . .

Na prstech mi uvízly horké krůpěje. Její oči byly zakalené. Tohle už jsem nepřikládal k jejím těhotenským náladám. Tohle bylo vážné a já se naivně domníval, že se z toho chvilkového šoku, nad tou novinkou dostala. Pořád jsem měl na paměti její nevyrovnanost při zjištění jejího druhého těhotenství.

Vehementně zakroutila hlavou. „Ne,“ škytla. „Já jen bych chtěla být chvíli sama…“

„Bello, prosím, teď mě nevynechávej ze svého života. Teď bychom měli být spolu. Nechci být bez tebe,“ prosil jsem a snažil se nedat najevo svůj ustrašený tón. Pokusil jsem se prsty nadzvednout její bradu, podívat se do jejích očí, ale jen je více sklopila. Moc dobře jsem věděl, že se něco děje. Nemohl jsem jí číst myšlenky, ale mimika její tváře ji prozradila.

„Edwarde…“

„Bello, právě jsme se dozvěděli, že budeme mít dvojčátka. Nehodlám tě nikam pustit a už vůbec ne samotnou!“ zamítl jsem rázně a možná i trochu hrubě, ale představa, že bych ji neměl, jen chvíli na očích, byla nemyslitelná. „Celá se klepeš,“ poznamenal jsem a třel její třepotající se paže v kabátu, jako bych ji dokázal zahřát. Dát jí teplo, který mé tělo nemělo. Bylo to naprosto lidské gesto, jako bych byl člověk.

„Pustila se do mě zima,“ odbyla mě a snažila se uniknout mému dotyku. Zadívala se na zdravotní sestřičku na konci chodby, nejspíš proto, aby se mi nemusela podívat do očí. Znovu se přede mnou uzavírala, skrývala své city a bolesti. To jí nesmím dovolit!

„Bello, prosím… Podívej se na mě. Jsme v tom spolu. Jsem tu s tebou a budu stát při tobě, ať se děje cokoliv. Rozumíš?“ Měl jsem chuť s ní zatřást, aby se probudila z té letargie, do které upadala.  Připadal jsem si, jako bych ji ztrácel. Přímo teď a tady.

Edwarde, přemýšlej…! Okřikl jsem se. Řekni něco, co ji utiší a odnese její pochybnosti… Ale nic takového mě nenapadlo.

„Proč jsi tak dokonalý?“ špitla Bella tiše.

„Jediné, co mě dělá dokonalého, jsi ty.“ Při mých slovech se Bella už hlasitě rozvzlykala a snažila se to skrýt skousnutím rtů.  „Pojď, půjdeme na ty poháry. Uvidíš, že se ti hned udělá lépe,“ pobídl jsem ji a její oči nepatrně zazářily. Ano, teď jsem měl vyhráno.

((-- --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 11. kapitola: