Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 22. kapitola

05.03.2011 (11:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3422×

22. kapitola – Tohle já nemůžu!

(pohled Alice)

Už jsme tu zhruba tři týdny a nic se ještě nestalo, takže jsem se trochu uvolnila a přestala být tak odtažitá. Jaspera to zjevně potěšilo. Asi má pocit, že jsem zase v pořádku, ale já si stejně pořád dávám pozor.

To se přece nesmí stát. Už kvůli rodičům. Už kvůli Jasperovi ne, protože kdyby na to táta přišel, byl by schopen ho roztrhat, a to já nechci. Co bych bez něj dělala?

Ze vzpomínek mě vytrhl až studený vítr, který mnou docela zalomcoval. Stáli jsme právě na vrcholu Eiffelovky. Pozorovala jsem to kouzelné okolí. Bylo tu opravdu kouzelně, jen trochu zima. Zasněžená Paříž byla jako z pohádky…

V tom mi někdo položil ruku na rameno. Otočila jsem se. Byl to jen Jazz.

„Alice? Už jsme tu skoro dvě hodiny, nepůjdeme už? Stejně ti už je zima.“

„Ne, není.“ Bohužel jsem se hned na to zatřásla zimou.

„To vidím, pojď.“

Smutně jsem se ještě jednou rozhlédla po okolí a vyrazila k výtahu, kde byla docela dlouhá fronta. Rozhodně bychom se tam všichni nevešli, i když výtah byl veliký.

Jasper si všimnul, že je mi stále zima, podal mi svoji bundu a zůstal jenom v roláku. Zima mu sice nebyla, ale lidem kolem to mohlo být docela divné. Vděčně jsem se na něj usmála a dál čekala na výtah, který tu byl do pěti minut znovu. Tentokrát už jsme se tam vešli a sjeli dolů.

Nějak jsem znovu dostala chuť na lidské jídlo. Děje se to sice málokdy, ale občas se to stane.

„Jazzi? Já jsem dostala hlad.“

„Tak zajdeme na lov?“

„Ne, já myslím na lidské jídlo.“

„No, tak dobře, kam chceš zajít?“

„Já nevím, co takhle vyzkoušet nějaké Francouzské speciality?“

„Dobře.“ A vyrazil podle průvodce k nejdražší a nejlepší restauraci v celé Paříži. Následovala jsem ho.

U dveří restaurace čekal nějaký číšník, co nás uvedl ke stolu. Na žádost Jaspera poněkud dál od ostatních. Za chvilku přiběhl jiný číšník a přinesl nám menu, pak zase odcupital.

Jasper měl vybráno hned. Stejně, ať to bude, co to bude, jíst to nebude. Nebo bude, ale bude mu to stejně jedno. Já už jsem si také vybrala.

Za pár minut nám donesli jídlo. Mně šneky, Jasperovi nějakou specialitu podniku. Pochopila jsem, proč si ji vybral. Byl to nejmíň vážící pokrm, který měli. K tomu nám přinesli vychlazené, červené víno.

Z toho už jsem tak nadšená nebyla. Alkohol mi moc dobře nedělal, ale jedna sklenka mi snad neublíží…

V životě jsem nejedla nic lepšího z lidských jídel, než tohle. Musela jsem se ale smát, když jsem viděla Jazze nimrat se v tom jeho jídle. Na tváři měl odhodlaný výraz, ale mě nepřesvědčil.

„Promiň, ale měla jsem hlad.“

„To nevadí.“ Usmála jsem se a upila vína. Bylo úplně jiné, než ten alkohol v baru, ale mělo stejné účinky. Sice se mi nedělalo zle, ale bylo mi všechno poněkud… jedno? Bohužel mi zachutnalo a já už dopíjela třetí sklenku, když Jasper s útrpným výrazem dopíjel první.

V zápětí se mi však začalo chtít na záchod. Jídlo už jsem dojedla, tak jsem se jen omluvila a vyrazila k záchodům. Kupodivu se mi tentokrát ani nepletly nohy.

Když jsem si umývala ruce, ztuhla jsem. Dostavila se další vize.

Viděla jsem Bellu. Edward ji právě učil tancovat. Nevím, kde byli, ale vypadalo to na nějaký ostrov. Píseň skočila. Edward Bellu pochválil, že jí to opravdu začíná jít a pak ji políbil. Ona mu zapletla ruce do vlasů…

Cože? Takže Bella a Edward? Jak to? Musím jí zavolat. Ihned!

Vystřelila jsem ze záchodů a do někoho jsem napálila. Podívala jsem se nahoru a ke mně se skláněl Jazz. Bylo to přesně jako v mé vizi. Že mě to hned nedošlo…

Podíval se na mě. Stále mě držel v náručí. Pak začal pomalu sklánět hlavu…

Zarazil se pár centimetrů od mého obličeje. Pořád se mi koukal do očí. A já pořád nevěděla, co chci. Nebo spíš… věděla. Podpořená alkoholem v mé krvi jsem si stoupla na špičky a těch pár centimetrů jednoduše překonala. Váhavě jsem ho políbila a trošku se odtáhla.

Pak jsem ucítila, jak mě chytnul za pas a vyzdvihl do vzduchu. Zatočil se mnou dokola, přitáhl si mě blíž a políbil. Byl tak něžný, narozdíl od Thomase.

Nakonec mě jednoduše postavil na zem, dal mi ruku kolem pasu a vedl nás odsud ven. Asi už musel zaplatit, došlo mi.

Bylo nefér, jak byl vysoký, ale moc hlavu jsem si s tím zase nedělala. Vyrazil k autu, jako pravý getleman mi otevřel dveře, sám si nasedl a jel směrem k hotelu.

Za chvilku jsme parkovali a já se rovnou vydala, bez čekání na něj, do našeho apartmá.

Potřebovala jsem si to v hlavě trochu urovnat. Vlítla jsem do svého pokoje, sedla si na postel, objala si rukama kolena a začala brečet. Ten alkohol na mě vážně nemá moc dobrý vliv.

Co jsem to udělala? To nemůžu… i když bych chtěla. To prostě nemůžu dělat. Začali se ve mně prát mé dvě já.

Proč nemůžeš?

Nechci ublížit rodičům!

Těm ubližuješ jedině, když jsi nešťastná. S ním jsi šťastná, no ne?

To ano, ale –

Co ale? Rodiče to pochopí. Pořád lepší on, než někdo cizí.

To prostě nemůžu!

A co Bella? Ta na to ohledy moc nebere.

To sice ano, ale…

Tak co tady proboha řešíš?!

Nevím…

Nevíš?!

NE!

Můj tok myšlenek přerušil až Jasper, který vešel bez klepání do pokoje.  Sedl si vedle mě.

„Alice? Co je? Děje se něco?“ ptal se a v očích měl smutek a starost.

„Jazzi…  já… já nemůžu… tohle…“

„Pšššt! Stačí, neplač… já tě chápu. Omlouvám se…“ tišil mě se smutkem v očích. Na to jsem se nemohla koukat.

„Ne! Neomlouvej se… já… mám strach… co by na to řekli rodiče?“ Kupodivu se pousmál.

„Tak… ty pláčeš jen kvůli rodičům?“

„Ano…“

„Toho se neboj… už něco vymyslíme.“ Už se usmíval, asi mu spadl kámen ze srdce.

„Jo a nebudeme sami.“ Nechápavě se na mě podíval.

„Jak to?“

„No… Bell se zase dala dohromady s Edwardem.“ Teď už se usmíval naplno. Za prvé, asi kvůli Belle a Edwardovi, a za druhé, protože mu došel význam toho, co jsem řekla.

Začal se ke mně opět naklánět. Uvolnila jsem svojí strnulou pózu a vyšla mu vstříc.

Že by to nakonec byla opravdová svatební cesta? Jedno je jisté a je mi líto, že jsem si to připustila až teď. Miluju ho…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 22. kapitola: