Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 17. kapitola

23.12.2010 (20:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3276×

17. kapitola – Svatba

(pohled Belly)

Máma mě probudila po tom, co jsme zastavily před domem. Poněkud divným pohybem jsem se vyšvihla na nohy a praštila se o střechu auta do hlavy. O něco opatrněji a tišeji jsem se tedy znovu pokusila vylézt z auta. Povedlo se, ale najednou se mi nějak motaly nohy. Jakýmsi klátivým krokem, při kterém jsem se modlila, ať nespadnu, jsem došla až ke dveřím.

Máma s Esmé pomáhaly Alici, které bylo zle. Byla na tom hůř než já, i když mně taky nebylo zrovna dvakrát nejlépe. Motala se mi hlava. Jinak mi zatím naštěstí nebylo nic. Až teď jsem si všimla, jak je všechno okolo mě perfektní. Perfektní rodiče, perfektní dům, škola, snoubenec...

Dole se najednou zjevil Edward. Ve tváři šok. Nějak jsem nechápala z čeho a radši se dál soustředila na schody, abych neupadla. Můj vyvolený se mi jal pomáhat a já se něj jenom oslnivě usmála. Najednou zase vypadal jako praštěný palicí. Ha, to jsme dneska byli dva.

Pomohl mi až do pokoje a tam se přede dveřmi omluvil, že jde zkontrolovat Alici. Mně se ale nelíbilo, že odchází. Chytla jsem ho za tričko a donutila ho otočit se zpět. Díval se na mě dost vyjeveně, ale mně to byl fuk.

Přitáhla jsem si ho a políbila ho na rty, ruce jsem mu zapletla do vlasů. Musela jsem si stoupnout na špičky. Byl to takový větší polibek na dobrou noc…

Pak jsem se otočila a zalezla do pokoje. Když jsem zavírala dveře, stále tam stál ve stejné póze, s výrazem ala: „jsem mimo“.

Neřešila jsem to a plně oblečená padla do postele. Po ničem jiném než po spánku jsem teď netoužila…

*           *           *

Ráno mě probudila Esme, ječící mi do ucha. Nebo se mi to tak alespoň zdálo. Příšerně mě bolela hlava. Jako by se mi tam usadili permoníčci a dali se do práce.

Esme ještě něco řekla, ale já už to nevydržela a chytla se za hlavu. Ach jo, proč musím mít některé stejné reakce jako lidi okolo? Navíc mám na včerejšek totální okno. Vím jen, že jsme šly s mámou, Alicí a Esme do klubu, ale co se dělo pak, si nepamatuju…

Zkusila jsem se zaposlouchat do toho, co právě říkala Esme. Bylo to něco v tom smyslu, že takhle to nepůjde. Než jsem se nadála, neseděla jsem na posteli, ale stála ve sprchovém koutu a Esme na mě pouštěla ledovou vodu. BRRR!

Vida, další společná reakce jako u lidí. Začalo se mi vyjasňovat v hlavě a lépe se mi myslelo, to co se však stalo včera v klubu a jak jsem se vůbec dostala domů, mi nadále zůstalo utajeno.

Jakmile už mě hlava tolik netřeštila, naznačila jsem Esme, že už chci vylézt. Ta ochotně pustila dveře od koutu a už mi podávala osušku. Byla jsem promočená, nevyspalá, byla mi zima, bylo mi zle a ke všemu se mám dneska vdávat! No, bezva… To bude svatba snů. Ušklíbla jsem se a následovala Esme z koupelny ven. Zalezla do šatny.

Ani jsem se nepokoušela odhadovat, jak je na tom Alice. Zaposlouchala jsem se trochu do zvuků v domě a uslyšela, jak táta – kupodivu – vytýká mámě, že nás do toho klubu neměla brát. Ona mu na to jen odvětila, že si taky něco musíme užít. Teď se nás prý každý normální kluk bude stranit, když budeme vdané, tak jsme si to měly včera užít. Že se takhle zřídíme prý nečekala, ale asi jí to mělo dojít.

Jo, to mělo…

Esme po mně hodila ještě několik osušek a suché tílko a kraťásky.

„Osuš se, oblíkni se a za chvilku přijď k mámě a tátovi do pokoje, jdu probudit Alici.“ A byla pryč. Poslechla jsem ji, udělala všechno tak, jak chtěla, ale napřed jsem se vydala za Carlisleem.

„Dědo, promiň, že otravuju, ale nemáš něco na bolení hlavy? Už to nemůžu vydržet.“ Usmál se.

„To víš, že mám. Trochu jste to včera s Alicí přehnaly, že?“ smál se a podával mi dva prášky. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích.

„Ten druhý je pro Alici, bude na tom podobně.“

„Aha, děkuju.“ Zavřela jsem za sebou dveře jeho pracovny a vydala se do pokoje rodičů. Než jsem se stačila otočit, nadlítla jsem deset centimetrů vysoko. Za mnou se znenadání, aniž bych si toho všimla, nebo ho slyšela, objevil Edward. Měl na tváři poněkud podivný výraz. Zastavil mě.

„Bello, promiň, že jsem tě vylekal, ale to včera… když jste přijely – “

Zastavila jsem ho.

„Promiň, strejdo, na včerejší večer si nepamatuju. Vůbec. Stalo se něco?“

„Aha… ne, nic se nestalo.“ Nahodil úsměv a pádil k sobě do pokoje, asi se taky připravit. Zajímalo by mě, co se s ním stalo, ale teď jsem radši pospíchala za mámou. Na to, že jsem se měla dneska vdávat, vypadala jsem hrozně, snad ještě hůř než včera. Alespoň, že ta manikúra vydržela…

Zaťukala jsem na dveře pokoje, vešla a už mě obletovala máma. Esme už se starala o Alici, která vypadala vážně hrozně.

„Na, od Carlislea, prý nám to pomůže,“ řekla jsem a usmála se na ni. Vzala si prášek, vděčně se na mě usmála a na sucho ho polkla. Napodobila jsem ji a radši se už posadila do židle, jinak by se mamka zbláznila. Na chvilku jsem zavřela oči, aby měla moje zkrášlovaní jednodušší...

(pohled Edwarda)

Seděl jsem ve svém pokoji a strachoval se o holky. I když byli s Esme a Rose, nějak se nevracely…

Konečně jsem uslyšel před domem parkovat auto. Podíval jsem se na hodiny, bylo půl třetí v noci. To by mě zajímalo, kde byly… Nebo spíš, co tam tak dlouho dělaly.

Sešel jsem dolů a tam uviděl Bellu. Vypadala krásně, přímo nádherně, ale nějak se klátila, a tak jsem jí pomohl do schodů. Nějak – asi nechtěně – stáhla štít a já mohl slyšet její myšlenky.

Všechno je perfektní. Perfektní rodiče, perfektní dům, škola, snoubenec...

Tím poslední mi vyrazila dech. Usmála se a pokračovala ve své strastiplné cestě do pokoje dál. Tam jsem se s ní rozloučil, že jdu pomoct holkám s Alicí. Otočil jsem se, ale jí se to podle jejích myšlenek nelíbilo. Chytla mě za tričko a nechtěla pustit. Otočil jsem se a udiveně se na ni podíval. Sklouzla pohledem na mé rty. Přitáhla si mě k sobě, stoupla si na špičky a začala mě líbat. Ruce mi zapletla do vlasů. Nebyl jsem schopen jakékoliv reakce. Při sebemenším jejím doteku mnou projížděly vlny elektřiny.

Pak se odtáhla, usmála se a zaplula do pokoje a já tam stál jako živoucí socha. Tupě jsem zíral na dveře od jejího pokoje a neustále dokola si přehrával, co se tady stalo.

Trochu mě probral až rámus na schodech, jak se holky snažily dostat Alici do svého pokoje. Jasper tady nebyl, aby jim pomohl, a tak jsem se toho ujal já. Ještě že jsem na ten lov nešel s ním…

*          *          *

Rozhodl jsem se, že si o tom s Bellou promluvím. O tom, co se mezi námi včera stalo. Teda spíš s ní… Sakra, už z ní blázním.

Počkal jsem si a když vyšla z Carlisleovy pracovny, sebral jsem odvahu. Teď a nebo nikdy! Ale vylekal jsem ji. To jsem nechtěl.

„Bello, promiň, že jsem tě vylekal, ale to včera… když jste přijely – “ Zastavila mě.

„Promiň, strejdo, ale na včerejší večer si nepamatuju. Vůbec. Stalo se něco?“

„Aha… ne, nic se nestalo.“ Nahodil jsem úsměv a zapadl k sobě do pokoje.

Takže ona si nic nepamatuje. Zato já si to všechno pamatoval až moc živě. To, jak si mě k sobě přitiskla, chuť jejích rtů… Jen jsem nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně…

(pohled Alice)

Normálně bych si nenechala zkrášlování od mámy a Esme líbit, ale dneska mi to nevadilo. Prášky my zrovna dvakrát nepomohly. Sama bych se připravit nemohla. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Dneska se vdávám! Za svého strejdu! Ne, že by nebyl hezký, to on je… ale je to takový… divný, to přinejmenším. I když je to jen manželství na oko, pro mě a můj dosavadní styl života je to změna docela podstatná. Doma se sice nic nezmění, ale jinak?

Podobné úvahy mi zabraly asi docela dost času, protože mamka mi nařídila, abych otevřela oči. Poslechla jsem ji a pohlédla do zrcadla. Nemohla jsem uvěřit svým očím, byla jsem nádherná, ne to bylo slabé slovo…

(pohled Jaspera)

Už se čekalo jenom na nevěsty. Byli tu jak hosté, tak oddávající a samozřejmě i svědci a družičky. Svatba se konala venku před domem v altánku.

Z domu právě vyšly dvě bohyně. Podíval jsem se na svého anděla, co mi dodal chuť do života. Zapochyboval jsem, že na světě může být nádhernější bytost než ona. A já se už za pár minut stanu jejím chotěm…

(pohled Belly)

Pořád jsem byla nevyspalá, a tak jsem musela usnout, protože mě máma budila. Zaostřila jsem do zrcadla a podívala se na tu nádhernou bytost, co na mě koukala. Byla jsem překrásná. Podívala jsem se na Alici. Byla také nádherná. Ne, to bylo slabé slovo. Nikdo, žádná upírka na světě by se nám teď svojí krásou nevyrovnala.

Vstala jsem a máma mi pomohla obléknout korzet a nádherné svatební šaty bez ramínek. Do pokoje vkročil Carlisle, který nás měl s Alicí vést k oltáři. Oběma nám nabídl rámě, usmál se a my pomalu vyrazili před dům.

Jakmile jsme vyšli na zahradu, začal hrát svatební pochod. Nepoznávala jsem to tu. Zahrada byla nádherně vyzdobená, všude bílé židličky, na nichž seděli hosté, mašle, koberec a na něm plátky bílých růží… nechápala jsem, kdy to Esme stihla.

Pak jsem pohledem zabrousila k altánku. Stáli tam tři muži. Oddávají a Edward s Jasperem. Slušelo jim to, jim oběma. Já však mohla na Edwardovi oči nechat. Nechápala jsem, co se to se mnou děje.

Podívala jsem se mu do očí a to jsem neměla dělat. Začala jsem se doslova topit v těch nádherných, zlatavých očích. Náš oční kontakt přerušil až Carlisle, který nás dovedl k oltáři a přešel kolem nás, a tak jsem mohla konečně uhnout pohledem. Díky Bohu. Netušila jsem, co se to se mnou děje, ale najednou jsem se cítila hrozně šťastně a nebyly to falešné emoce nastrčené Jazzem. To jsem si byla jistá.

Začala jsem se soustředit na řeč oddávajícího.

„Pane Edwarde Antony Masone Cullene, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Holleovou? A slibujete, že při ní budete stát v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci a že jí zachováte věrnost?“ ptal se Edwarda.

„Ano.“

„Slečno Isabello Marie Holleová, berete si zde přítomného Edwarda Anthonyho Masena Cullena? Slibujete, že při něm budete stát v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci a že mu zachováte věrnost?“

„Ano.“

Pak se oddávající obrátil na Jaspera.

„Pane Jaspere Whitlocku Cullene, berete si zde přítomnou Marry Alici Holleovou? A slibujete, že při ní budete stát v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci a že jí zachováte věrnost?“

„Ano.“

„Slečno Marry Alice Holleová, berete si zde přítomného Jaspera Withloocka Cullena? Slibujete, že při něm budete stát v dobrém i zlém, ve zdraví i nemoci a že mu zachováte věrnost?“

„Ano.“

Otočil se k nám ke všem.

„Tímto vás oficiálně prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“

Začala jsem se opět soustředit na Edwarda, který se na mě usmál svým obvyklým, pokřiveným úsměvem, který jsem na něm milovala, sklonil se ke mně blíž a spojil naše rty. Až teď jsem si toho všimla, ale najednou jako by mnou proudila elektřina. Úplné šoky.

Po chvilce se odtáhl, usmál se a otočil se k hostům. Ti začali jásat a tleskat. Alice s Jasperem se k nám přidali a my sešli dolů z altánku a vrhli se do davu, kde nám každý gratuloval a přál hodně štěstí do života a ať nám to manželství dlouho vydrží. Kdyby tak věděli, jakou mají pravdu…

(pohled Rose)

„Tímto vás oficiálně prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu.“

Prohlásil kněz a kluci políbili moje holčičky. Nevím, jestli se mi to jen zdálo, ale nebyl to polibek jen na oko. A myslím že ani z jedné strany. I když už jsem asi trochu paranoidní.

Důležitější pro mě bylo to, že holky vypadaly – kupodivu - šťastně, to bylo důležité. Jejich štěstí, na ničem jiném mi nezáleželo.

Po zbytek večera jsem sledovala, jak se dobře baví, tancují a smějí se. Vůbec nevypadaly nešťastně. Já se taky dost nasmála. Hlavně když se naši „novomanželé“ začali vzájemně krmit dortem. Sledovat kyselé výrazy kluků bylo řekněme… velmi zajímavé. Takové malé zadostiučinění, za jejich nápad, který sice zachránil holky, ale nijak moc se mi nelíbil. To ony si měly vybrat svého muže. Za čas a dobrovolně. Emmett, když je sledoval, měl co dělat, aby neskončil pod stolem.

Naopak jsem pak zatínala pěsti, když měli kluci holkám sundat podvazkové pásy. Všimla jsem si, že si je holky nenápadně setřásly trošku níž, ale i tak. Emmetta nenápadně přidržoval Carlisle. Ten byl ještě naštvanější a zoufalejší z naší situace než já. Bylo mi ho líto, ale ještě víc mi bylo líto holek.

Už před pár hodinami zapadlo slunce a holky jsme s Esme pomalu vyhnaly nahoru převléknut se na cestu, kvůli svatební cestě. Neprotestovaly, převlékly se, vzaly si kufry, co jsme jim zabalily a kluci je dali do aut. Každá jela někam jinam. Bella s Edwardem na Esmein ostrov, Alice s Jasperem do Francie, města módy.

Sledovala jsem holky, jak prošly uličkou a lidi je celé zasypali rýží a flitry. Před cestou mě holky ještě objaly. Všechny z nás. Pak i sebe navzájem, nasedly do auta a každé nebralo úplně jiný směr jízdy.

Sledovala jsem, jak mi moje dvě holčičky na bůhví jak dlouho odjíždí. Schoulila jsem se Emmettovi do náruče a začala plakat bez slz…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 17. kapitola: