Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluji tě, Bello! - 2. kapitola

2. kapitola

---

„Haló?“ ptal jsem se nedočkavě do telefonu.

 

„Čau, Jaku.“

„Hm, čau Quile. Co potřebuješ?“ Smutně jsem si povzdechl.

„Tak povídej, přeháněj!“ radostně hlásil do telefonu.

„Co bych měl říkat?“ ptal jsem se smutně a chtěl co nejdříve zavěsit – co kdyby volala Bella. Dobře, asi jsem magor a zasmál jsem se sám sobě.

„Jaku!“ křikl do telefonu. „Z tebe to leze, jak z chlupatý deky!“ nadával.

„Tak jako já fakt nevím, co bych ti měl říkat. Viděl jsem ji, mluvili jsme spolu, snědli pizzu…“ pokračoval jsem otráveně.

„A co říkala? To furt z toho nemáš radost?“ dotíral se.

Povzdechl jsem si. „Hele, jestli se tu stavíš, tak ti možná něco řeknu,“ řekl jsem jedním dechem a zastavil. Jak dlouho jsem telefonoval? Mohla mezitím zavolat?

„Kolik je hodin tati?“ ptal jsem se.

„Půl sedmé, proč?“ ptal se.

„Jenom tak,“ zakecával jsem to. Někdo zaklepal na dveře a já jsem povyskočil, jak jsem se lekl. Billy se na mě nechápavě podíval, v tváři měl napsáno něco jako „Přeskočilo ti?“A já jen omluvně pokrčil rameny a stál jako přimražený.

„Jaku! Prober se!“ křičel Billy. „Někdo klepal.“ Rychle jsem se vzpamatoval a šel otevřít, byl to Quil, tak jsem jen vzal za kliku a otočil se a šel do obýváku.

„Jsi tu nějak brzo,“ hlesl jsem a nahýbal se do ledničky pro džus. Nikdo celých několik vteřin neodpovídal a já se otočil ke dveřím. Vole! Nadával jsem si.

„Hrozně moc se omlouvám, spletl jsem si tě s Quilem!“ prosil jsem o odpuštění skoro na kolenou.

„Vzpamatuj se, nic se nestalo,“ uchechtl se dívčí hlas – Bellin. Já jsem ale blbec! Zvedl jsem se z podřepu.

„Co tu děláš?“ ptal jsem se už ve vzpřímené poloze.

„Nemohla jsem se k vám dovolat, tak jsem se rozhodla, že to zkusím takhle, abys měl co na sebe,“ řekla a natáhla ke mně ruce, ve kterých měla mé oblečení.

„Jé, díky. Jdeš dál?“ ptal jsem se a přebíral jsem si věci.

„Možná na chvíli, jestli to nebude vadit. Charlie, teda táta, neví o tom, že jsem sem jela.“

„Nevadí, zavolám mu. Stejně se dnes má hrát zápas, takže mu zavolám, jestli se nechce stavit,“ mrkl na mě Billy.

„Jestli by to opravdu nevadilo,“ hlesla Bella a začala se červenat. Hodil jsem si věci do pokoje a dal pokyn Belle, aby šla ven. Ochotně vyšla.

„Kam jdeme?“ ptala se asi deset kroků od verandy.

„Kam chceš, ale nejdřív se musím stavit u Quila a omluvit se mu, že ruším náš sraz.“

Bella se zastavila, nechápavě jsem se podíval. „Ne! Měl jsi říct, že máš něco jiného,“ křikla a otočila se k odchodu. Doběhl jsem ji.

„Počkej! Opravdu se nic nestalo. Quila vídám každý den. Navíc jsem rád, že jsi tady!“ Chytil jsem ji za rameno a otočil ke mně čelem.

„Opravdu?“ ujišťovala se.

„Opravdu!“ usmál jsem se nejistě.

„Ani Quilovi to nebude vadit?“ stále se ujišťovala.

„Ne, nebude.“ Bella povolila – sice nechtěla, ale přece jen.

„Jsem ráda, že jsem tady,“ hlesla potichu.

„Vážně? Že jsi ještě před chvílí chtěla odjet!“ Vyplázl jsem na ní jazyk. Bella chtěl odporovat, ale pak si to rozmyslela a zavěsila svou ruku k té mojí. Zase jsem nevěděl, co dělat. Ach jo! Vdychl jsem v duchu. Dělala mi to o tolik těžší.  Před Quilovými dveřmi jsem si vykroutil ruku od té Belliny a zaklepal na dveře a doufal, že otevře Quil, nechtěl jsem potkat jeho mámu s Bellou. Mé přání bylo vyslyšeno.

„Jéé, Jaku, já myslel, že mám jít k tobě!“ nechápavě se podíval a pak jen dodal: „Aha, jasný chápu.“

Odkašlal jsem si. „Bello, tohle je můj nejlepší kámoš Quil. Quile, tohle je Bella.“ Potřásli si rukama.

„Rád tě poznávám, Bello,“ usmál se.

„Já tebe taky.“ Také se usmála a mně se málem podlomila kolena.

„Tak půjdem?“ ptal jsem se Belly. A ona se podívala na Quila a pak na mě.

„To je dobrý, stejně večer dávají film, který chci vidět. Nedělejte si se mnou hlavu. Rád jsem tě poznal Bello. Čau,“ zabouchával dveře, „jo, a zejtra mi zavolej Jaku.“ Zabouchl dveře. S Bellou jsme se otočili k odchodu.

„Tak kam to bude?“ ptal jsem se zase.

„Co třeba… já nevím. Chtěla bych vidět útesy, ale teď už je celkem tma. Nemáš nějaký návrh?“

„Hm… Možná by se něco našlo,“ mrkl jsem na ni.

Jediné co mě napadlo, byla moje garáž. Dalo se tam rozsvítit, dalo se tam sedět a navíc se ještě projdeme. Co víc si přát?

„Kam jdeme?“ ptala se Bella.

„Uvidíš.“ Tvářil jsem se tajemně.

Šli jsme tmou mezi stromy. Nezbývalo mi nic jiného, než vzít Bellu za ruku a vést ji. Opravdu mi tolik vadilo se jí dotýkat, nebo jsem si to jen nalhával?

„Tak jsme tu,“ prohlásil jsem. Bella tam stála s pootevřenou pusou.

„Co je?“ ptal jsem se jí.

„Nic, jenom jsem tohle nečekala,“ konečně vydechla.

„Vím, že to není nic moc, ale…“ Přerušila mě.

„Vždyť je to fantastický. Kolik lidí má vlastnoručně postavenou garáž uprostřed lesa?“ usmála se. Rozsvítil jsem halogenku. Sedli jsme si do Rabbita.

„Proč jsi se předtím tak červenala?“ ptal jsem se.

„Kdy?“ vyděsila se a já se začal smát.

„Předtím, když jsi říkala: ‚Jestli by to opravdu nevadilo,‘ předtím, než jsme odešli.“

„Já se červenala?“ ptala se zděšeně a zase se začala červenat.

„Jo, a teď se už zase červenáš!“ začal jsem se smát a rukou jsem se chtěl dotknout její červené tváře, ale přemohl jsem se a udržel ruku na svém místě.

„Neměl jsi mi to říkat,“ sykla a já na ní vykulil oči, „teď se cítím hrozně trapně!“ zasmála se.

„Náhodou jsi roztomilá,“ mrkl jsem na ni a ruka mi vyletěla k její tváři a jemně ji pohladila. Blbče! Zase jsem si nadával. Bella mě vzala za ruku a začala se ke mně nahýbat. Byla jako magnet a já jsem se také začal nahýbat k ní.

„Bello! Jacobe!“ volal nahlas Charlie. „Večeře!“ Oba jsme se hrozně lekli a pak se začali smát. Bohužel – nebo naštěstí (?) – byla naše ‚romantická‘ chvilka přerušena a my se k ní nehodlali vrátit. Sebrali jsme se a šli k Charliemu. Nechtěl jsem riskovat, že by se – mi – Bella ztratila, tak jsem ji vzal za ruku a běželi k domku, kde čekal Charlie. Vyjeveně se díval na naše spojené ruce. To si toho včera nevšiml?

„Kdo vařil?“ ptal jsem se rychle na odlehčení situace. Charlie se vzpamatoval.

„Billy, samozřejmě.“ Odebrali jsme se k domu. Těsně před domem jsem pustil Bellu s omluvným výrazem ve tváři, něco co říkalo „Nechci, aby to viděl Billy.“

K večeři byly špagety. Billymu se výjimečně povedly. Po jídle šel s Charliem dokoukat zápas a já s Bellou jsme se podělili o mytí nádobí – nedala se odbýt. Nakonec jsem si vydupal to, že já jsem myl a ona to utírala a uklízela.

„Kam patří talíře?“ ptala se.

„Horní polička ve skříňce vpravo. Ptáš se alespoň po třetí.“ Zasmál jsem se a stříkl na ni vodu.

„Hm, tak ještě jednou a už se nebudu ptát.“ Vyplázla na mě jazyk a hodila mi na hlavu utěrku. Vzal jsem ji do náruče a odnášel ji…