Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluješ mě?! Nevadí, já se s tím naučím žít, ale ty bys mohl litovat - 7. kapitola

06.01.2011 (16:30) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3721×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Vr, vrr, vrrr aneb setkání a projevy náklonnosti

Rose

Ten zmetek si jen tak za ní odjel. Sebral si své saky paky a odjel. Nechal mě tady a jel si za tou Bellou. Tou, která nám zcela převrátila rodinu. Mě tady nechal a jen tak si odjel. Ani se nezmínil o tom, že má v plánu někam jít. Jen tak si šel do lesa a potom pláchl. Šel a odešel. To že jsem jeho manželka ho vůbec nezajímalo. Je mu to jedno, hlavně že ji u ní.

Já ho roztrhám na kousky.

Zaparkovala jsem v podzemní garáži nákupního centra a šla směr ten nezmar můj manžel.

„Rose,“

„Ať chceš říct cokoliv, neříkej to. Vůbec mě to nezajímá. Co pro tebe vlastně jsem? To ti nestojím ani za pár slůvek? Jen tak najednou? Odešel jsi za ní jen tak. Víš, co mě zajímá? Vlastně, mě nic nezajímá. Jsi idiot, Emmette,“ řvala jsem po něm a řvala bych dál, kdyby mě nepřerušil.

„Rose, prosím, nech mě to vysvětlit.“

„Tak poslouchám.“

„Pořád tě miluji. Nic se na tom nezměnilo. Jen mám rád Bellu, jako mladší sestřičku. Ona si myslela, že jsme všichni jako Edward. Stejně hnusní a zlí. To jsem nemohl dovolit. Já vím, že i ty ji máš alespoň malinko ráda, nebo ji alespoň nenenávidíš. Pořád mi na tobě záleží, Rosalie. Jen mám rád i Bellu. Je fajn holka a má ráda nás. Rose, já chápu, že se na mě zlobíš a jsi naštvaná, ale pokus se mě pochopit, nebo mi to alespoň nevyčítej. Chci, abys respektovala, že se s ní  budeme vídat. Není špatná. Prosím. Zkus mi to ulehčit,“ celou dobu se mi díval do očí. Nikdy jsem ho takového neznala. Opravdu mu na ní záleželo.

„Emmette.“

„Rose, prosím, zkus to.“

Dívala jsem se na něj a viděla bezradnost. Můj Emmett byl bezradný. Ten Emmett, který se vždy smál, vtipkoval a měl na vše odpověď, náhle nevěděl, co říci. Jako by se bál, že něco pokazí.

Usmála jsem se na něj.

„Pokusím se.“

„Děkuji,“ usmál se a natáhl ke mně ruku.

Uchopila jsem ji a nechala se k němu přitáhnout.

„Pořád tě mám ráda.“

„Já tě miluji.“

„Taky tě miluji.“

„Hlavně se tu neuduste,“ zavrčel Edward, který dojel s Esme a Carlislem.

„Jsi bručoun a jen závidíš.“

„To určitě.“

„No tak, nechte toho. Přijeli jsme za Bellou.“

„Správně, Emmette, zavedeš nás za nimi?!“

„Jasně, rodino, jdeme.“

Vzala jsem ho za ruku a už smířlivěji šla vstříc našemu setkání.  Vyjeli jsme výtahem do třetího patra a pak už mohli jít po sluchu, protože jsme slyšeli Alici hádat se s nějakým upírem, asi Danem.

„Vezme si tyhle.“

„Ne, ty červené jsou hezčí. Ať si vybere sama.“

„Mně se líbí oboje.“

„Tak vidíš.“

„Dobře, takže já je jdu zaplatit a …“

„Ne, já je koupím.“

„Nevidím důvod. Zaplatím je já.“

S touto poslední Danovou větou jsme došli k nim. Bella se na nás usmála.

„Jaspere, mohl bys, prosím.“

„Jasně, Bello,“ přišel k ní a začal ji rozepínat tmavě modré krátké šaty.

„Díky.“

Bella na chvíli zmizela v kabince, aby se mohla převléct a já jsem se koukla na Edwarda. Zaraženě stál a pořád se díval na místo, kde se zatáhl závěs.

„Já jsem její kamarádka.“

„Já jsem její přítel.“

„Mě z vás bolí hlava,“ vylezla Bella z kabinky. „Pokud jste si nevšimli, je tady Esme, Carlisle, Rose a Edward. Takže já se jdu najíst a vy dva se dohadujte třeba měsíc.“

Přistoupila k nám a usmála se na Esme. Ta ji okamžitě objala a já jsem spatřila v jejích očích velkou úlevu. Možná se opravdu bála, že ji Bella bude nenávidět.

„Ahoj Bello.“

„Ahoj Esme, moc jsi mi chyběla.“

„Ty mi taky.“

Odvrátila  jsem od nich svůj pohled a podívala se na Dana. Nevypadal špatně, ale měl zvláštní barvu očí, zlatou s výraznějšími žilkami. Pozoroval Bellu a rty se mu zvlnili do drobného úsměvu.

„Ahoj Carlisle,“ jmenovaný ji taky objal a potom se otočila ke mně.

„Ahoj Rose, Edwarde. Chcete jít někdo se mnou na oběd? Ti dva se budou dohadovat ještě dlouho a já už mám hlad.“

„Rádi půjdeme,“ rozhodli se naši rodiče.

Vzhlédla jsem a Emmett se na mě usmíval.

„My taky.“

Nakonec se k nám přidal i Edward.

„Mám chuť na pizzu, takže bych si zašla do přízemí do italské restaurace.“

„Jistě, Bello, necháme to na tobě.“

Došli jsme až k restauraci, kde si Bella objednala. Pozorovala jsem ji celou dobu. V chování se moc nezměnila, jen mi připadala opatrnější, i když i to jen malinko. Její nové oblečení se mi líbilo více, než to staré. Jako by jím dávala něco najevo.

Celou dobu si povídala s Esme a Carlislem. Sem tam něco prohodil i Emmett. Já jsem vše jen tiše sledovala a Edward se snažil skrýt své nechutenství za kamennou tvář.

Když už Bella dojídala přišla Alice s Jasperem a Danem. Všichni jsme se představili a Bella si potom Danovi sedla na klín, aby mohla dojíst pizzu. Edwardovi se to moc nelíbilo a když Dan Bellu políbil začal vrčet. To samozřejmě nevydržel můj Emmett a spolu s Jasperem se začal smát.

„Carlisle, možná by jsi měl začít léčit upíry, protože mám pocit, že psychiatrická léčebna by pro vaši rodinu byla tak akorát. Nakupovací maniak, vrčící šílenec a dva cvoci na malé sanatorium stačí,“ prohodila Bella a dál jedla.

„Ty jez a nestarej se o nás. Musíme toho ještě hodně nakoupit a už jsou dvě hodiny odpoledne. V jednom obchodě mají úžasné boty pro tebe do tanečních,“ spustila Alice a všichni najednou zasténali. Myslím, že nikdo neměl chuť na nakupovací maratón.

„Dokud se ty, Alice, a Dan nedohodnete, jak to bude s nákupy, tak s vámi nenakupuji.“

„My už jsme se domluvili, Červenko,“ usmál se Dan na Bellu a opět ji políbil.

To opět vyvolalo vrčení Edwarda a jeho vražedný pohled pro Dana.

„Edwarde, máš nějaký problém?“ zavrčela na něj Bella na oplátku.

„Ne, nemám,“ procedil ten blb skrze zatnuté zuby.

„Tak používej k vyjadřování slova. Můžeme pokračovat. Už jsem dojedla.“

Všichni se zvedli a vydali za Alicí směr nákupy. Moc se mi nakupovat nechtělo a už vůbec ne poslouchat ty žárlivé scény. Vydala jsem se opačným směrem a Emmett mě následoval. Došli jsme k lavičce a aniž bychom rozpojili své ruce jsem se Emmettovi posadila na klín. Hlavu jsem si opřela o jeho mohutné rameno. Jednu paži mi omotal kolem pasu a druhou mě hladil po ruce.

Okolo panovalo ticho. Bylo to však mírumilovné ticho. Oba jsme si užívali tuto společnou chvíli a mluvit bylo zbytečné.

Možná bychom tam seděli do zavírací doby, kdyby nám Alice neposlala sms.

Přijďte HNED k autu. Jedeme domů.

K autu mě Emmett odvedl opravdu hned a možná až moc. Bella stála opřená o modré BMW a Dan stál před ní s rukama kolem pasu. O něčem se spolu tiše bavili. Svým sluchem jsme to však nemohli neslyšet.

„Mně to nevadí, pochopila bych to,“ řekla smutně Bella.

„Nechci, abys to musela chápat. Můžeme tomu předejít.“

„Ale vždyť jsi zvyklý,“ postřehla náš příchod, „jinak.“

„Tenhle zvyk rád změním. Kvůli tobě počkám. Je to krev jako krev.“

„Její balení se liší.“

„Nejlepší jsi ty, ale vzhledem k tomu, že tebe mám rád, to neuspěchám.“

„Dane.“

„Už jsem se rozhodl, takže pšt,“ políbil ji, aby ji umlčel.

Opět se ozvalo tiché zavrčení, Bella ho neslyšela, ale Dan určitě. Ten Edward mi opravdu leze na nervy. Nevím, o co mu jde. Ne jinak, vím o co mu jde, ale nechápu to. Mohl být s Bellou on, tak ať drží vrčení na uzdě. To on ji odkopnul a dost hnusně. Teď si však vrčí a kňourá. Asi je dobře, že Alice Belle celou situaci vysvětlila.

„Rose, nikdo o tvoje komentáře nestojí,“ obořil se na mě pan sobecký namyšlenec.

„Tak je neposlouchej, bráško.“

Bella si dál něco řešila s Danem, Edward si dál vrčel, Emmett se dál smál a konečně přišl i Carlisle a ostatní.

„Máme tady dvě auta a Dan svoje. Edward, Carlisle a Esme pojedou spolu, já a Jasper taky a Rose, prosím, mohla by jsi jet s Emmettem s Bellou?“

„Mohla,“ přesto jsem se podivila, proč zrovna já.

„Vrať se brzo,“ loučila se Bella s Danem, který s námi zřejmě nejede.

„Za tebou vždy. Jen to musím vyřídit. Je to oboustranně důležité.“

„Já vím, cením si toho.“

„Já vím,“ usmál se na ni, naposledy ji dlouze políbil a odešel.

„Bello, Alice rozkázala, že pojedeme s Rose s tebou,“ přišel za ní Emmett.

„Dobře, tak si sedněte.“

Naposledy jsme se podívala po rodině a byla ráda, že ten kdo čte myšlenky je Edward a nikdo se nemusí týrat slyšením těch jeho. Samozřejmě to slyšel naposledy na mě zavrčel a nasedl do auta.

Asi po pěti minutách ticha se Bella odhodlala promluvit.

„Rose, chtěla bych tě poprosit, aby ses na Emmetta nezlobila. Myslel to dobře.“

„Já vím, Bello.“

Dál už nikdo nemluvil. Ve Forks jsme byly za chvíli a cesta nebyla tak nepříjemná, jak jsem si myslela, že bude.

Bella zastavila u svého domu, přesně jako ji Emmett požádal. Rozloučili jsme se a šli lidskou chůzí domů po svých.

„Děkuji.“

„Za co?“ podivila jsem se.

„Vzala jsi to vše lépe, než jsem si myslel. Bál jsem se, že budeš hodně naštvaná.“

Chvíli jsem měla pocit, že řekne zuřit.

„Děkuji, musím s tebou souhlasit. Zajdu se na malý lov.“

„Mám jít s tebou?“

„Ne, chtěla bych být chvíli sama.“

„Dobře, užij si ho.“

Políbil mě a odešel směr náš dům.

Chtěla jsem jít za Bellou a vysvětlit jí své počínání. Otočila jsem se a pomalu šla zpět. Chci jí dát čas na lidské věci. Došla jsem k domu a slyšela Bellino srdce z jejího pokoje. Po vzoru Edwarda jsem vylezla k oknu. Ležela na posteli zády k oknu, ale podle tlukou srdce nespala.

Zaklepala jsem na okno. Trošku jí to vyděsilo. Ohlédla se a šla mi otevřít. V její tváři se odrážely nejvýrazněji dva pocity, překvapení a strach.

„Rose,“ zašeptala.

„Bello, můžu jít na chvilku dále?“

„Jistě, pojď.“

Ustoupila od okna a jí jsem mohla vejít. Pořád vypadala vyděšeně.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Nikdy jsem u Belly nebyla, ale vypadal tak, jak jsem si ho asi představovala a odhadovala k ní.

Sedla si na postel a pokynula mi, ať ji následuji. Sedla jsem si vedle ní.

„Máš pěkný pokoj.“

„Děkuji.“

„Bello, chci ti říct, že se na Emmetta nezlobím vůbec. Nechci, abys mě srovnávala s Edwardem. Nejsem jako on a je mi proti srsti, co ti udělal. Nesouhlasím s ním. Je to blb. Mrzí mě to, Bello.“

„Mě taky,“ kuňkla a po tváří ji tekly slzy. Oči měla opuchlé a červené.

„Nechtěla jsem …“

„To nic,“ přerušila mě.

Všimla jsem si mokrého polštáře za jejími zády. Asi brečela už předtím.

„Udělala jsem něco?“

„Ne.“

„Bell, proč brečíš?“

„Já .. já nevíím, to všechno a … nic. Dan, ty, Edward, Alice…“ trošku se třásla a slzy jí tekly proudem.

„Bell, bude to dobré,“ odvážila jsem se ji obejmout. Lehce, abych ji neublížila. „Jestli chceš, tak mi to řekni.“

„Já, já, já,“ dál vzlykala.

Dan

Přemýšlel jsem nad tím, ale nedokázal bych Bellu podvést. Krmení je stejně intimní záležitost jako milování, ne li více. Nedokázal bych nakrmit od nějaké dívky, hýčkat ji a potom Belle vše zapřít, nebo hůř říct. Vše je otázka důvěry a tohle by tu mou a Bellinu pošlapalo.

V nemocnici pár balíčku krve nikomu chybět nebude. Vydržel bych bez lidské krve, ale musím vyslechnout Cullenovi a to bez ní půjde špatně. Neměl bych tolik síly a takhle budu navíc i jistější.

Už posilněný lidskou krví jsem běžel k Belle domů. Vím, že na mě bude čekat. Udivilo mě s jakou lehkostí celou situaci vzala. Okolo domu byl cítit čerstvý a koncentrovaný pach Cullenových a konkrétně Rosalie. Z Bellina pokoje se ozývali vzlyky.

Okamžitě jsem se rozeběhl k Belle. Seděla na posteli, brečela, Rose ji objímala a snažila se ji utišit. Moc se jí to nedařilo. Zavrčel jsem na ni.

„Nechtěla jsem jí nic udělat. Brečela už, když jsem přišla.“

„Hm, běž, prosím, pryč.“

Mohl jsem si sice pomocí své schopnosti zjistit, co se stalo, ale to můžu i zítra. Teď je důležitá Bella. Vyměnil jsem se s Rose, která odešla a vzal si Bellu do náruče.

„Červenko, co se stalo?“ pomalinku jsem ji kolébal a snažil se ji uklidnit.

„Já, … ona, ...  ty, to.“

Pohladil jsem ji po tváři. Pomalinku se uklidňovala.

„Pš.“

„Bojím se, nechci tě ztratit, ani Cullenovi,“ kuňkla tichounce.

„Neztratíš mě.“

„Ale jo, už dnes tím…“

Znovu se rozplakala.

Položil jsem ji na postel. Svléknul jsem si bundu a sundal boty. Opatrně jsem si lehl vedle ní. Vzal ji do náruče a zabalil do peřiny.

„Mám tě moc rád, Červenko, nechci o tebe přijít.“

„Mě? Mou krev?“

„Tebe.“

Hladil jsem ji po ruce a pokoušel uklidnit. Po hodině konečně usnula. Zavrtěla se mi v náručí a ze spaní zašeptala mé jméno.

Usmál jsem se políbil ji do vlasů a sledoval její s ránem klidnější spánek.

Možná ji hned nemiluji až za hrob, ale moc mi na ni záleží a mám ji rád. Ne jen její krev, ale také ji samotnou.

Takže pokračování. Mám z něj všelijaké pocity a netuším ještě, jak budu pokračovat, ale to se poddá.

Mrzí mě, že je tak pozdě, ale celý rok jsem asi zlobila, protože jsem pod stromeček dostala horečku a taky, jak jsem v pondělí zjistila, normální angínu, kterou mám na nenormálním místě s nenormálními příznaky a nenormální dvojnásobnou dávkou antibiotik. Prostě náhhera. FUJ!

Doufám, že vy jste měli lepší Vánoce i celé prázniny.

Prosím zanechtě mi kritiku, který mě moc zajímá, protože nevím jaké reakce na tohle čekat:D:D.

Díky moc BJana:)

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemiluješ mě?! Nevadí, já se s tím naučím žít, ale ty bys mohl litovat - 7. kapitola: