Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluješ mě?! Nevadí, já se s tím naučím žít, ale ty bys mohl litovat - 1. kapitola

26.03.2010 (14:45) • BJana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3011×

Nečekané, ale příjemné

Dneska jsem nešla do školy. Pan Middleton Volturi měl přijet v deset hodin a na tu krátkou dobu nemělo smysl do školy jezdit. Stála jsem před skříní a hledala něco na sebe. Nakonec jsem si vybrala tmavé jeansy, bílý dlouhý rukáv, šedý svetr s velkými oky a černý delší kabát, přece jen venku už se trochu ochladilo i na Forks. Trošku jsem pozměnila svůj šatník. Nemohla za to Alice, ale já sama. Nechtěla jsem už působit jako taková šedá myš, se kterou si každý může zahrávat. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné a lehce se nalíčila.

Podívala jsem se na hodiny, bylo třičtvrtě na deset, čas tak akorát. Vzala jsem si kabelkou i klíčky od auta, obula si kozačky a mohla vyrazit na cestu. K domu jsem dorazila za deset minut. Už tam stálo starší modré BMW a v něm někdo seděl. Zaparkovala jsem. Šáhla jsem si pro kabelku a už mi někdo otevíral dveře.

Vystoupila jsem a naskytl se mi úžasný pohled. Přede mnou stál kluk středně vysoké postavy. Delší tmavé vlasy mu spadaly do hranatého obličeje, kterému dominovali plné rty a zlatavé oči s červeným  melírováním. Jeho světlá až bílá pokožka kontrastola s černou koženou bundou stejně jako s jeho vlasy. Dívala jsem se na něj někoho mi připomínal. Pátrala jsem v paměti. Světlá pleť, zlatavě-červené, topazové, červené oči, ale to přece není možné? Nemůže se tolik podobat Cullenovým, Jamesovi, Victorii,  nemůže být taky upír! Vše by tomu však nasvědčovalo.

Usmála jsem se.

„Děkuji.“

„Není za co. Já jsem Daniel, ty budeš zřejmě Isabella.“

Stále zaražená svým zjištěním jsem přikývla, nezmohla jsem se na více.

„Byl bych rád kdybychom si tykali, jestli by ti to nevadilo.“

„Jasně že ne. Ale prosím, jen Bella.“

Se slovem Dan mi podal ruku a já ji s nedočkavostí přijala. Byla ledová, jak jsem očekávala. Nedala jsem na nic znát.

„Z venku je ten dům krásný,“ prohodil Dan

„Ani uvnitř není škaredý,“ zasmála jsem se, „jen trošičku zastaralejší. Bydlel v něm strýc. Můžeš si jej upravit.“

„Uvidím. Nejsem moc dobrý v architektuře.“

„Stačí chtít,“ prošla jsem kolem něj k domu a odemkla. Vešel hned za mnou.

„Není to tak hrozné. Docela pěkné, jen trošičku zútulnit.“

Provedla jsem ho celým domem a dodala pár komentářů.

„Myslíš, že bych se ještě teď mohl podívat do školy a přihlásit se?“ zeptal se v posledním pokoji.

„Mohl. Znamená to, že se ti dům líbí a budeš se stěhovat?“

„Dovolím si říct, že ano.“

„V tom případě můžeme jet do té školy spolu. Potřebuji si vzít z knihovny jednu knihu a ty se můžeš přihlásit.“

„To beru.“

„Můžeme jet mým autem.“

„Můžeme.“

Cesta k autu i do školy byla příjemná. Celou jsme ji prokecali. Ptal se mě, kde bydlím, do jakého ročníku chodím, co mě baví a na další spoustu věcí. Nedal mi možnost, abych chvíli pokládala otázky já. Do školy jsme dojeli za chvíli. Zašla jsem si do knihovny. Myslela jsem, že jdu celkem brzo, ale Dan už na mě čekal u auta.

„Tak co?“

„Nastoupím v pondělí.“

„Gratuluji.“

„Děkuji. Měli bychom to jít oslavit. Co kdybychom si zašli někam na jídlo. Jedl jsem už dáno, takže by se něco hodilo.“

„Můžeme. Vařit tátovi budu až na pět hodin takže to beru.“

„V tom případě mě, prosím, zavez k nějaké dobré restauraci a já tě rád pozvu.“

Jeli jsme do mého oblíbeného podniku Gold time. Je to něco mezi restaurací, pizzerií a fast foodem. Cesta ubíhala stejně hezky jako ta první. Většina stolů byla volná.

„Belloooooo,“ zavolala na mě podle hlasu Jasika. Otočila jsem se. V rohu místnosti bylo několik stolů sražených k sobě a u nich seděla moje parta. Všichni se na nás teď dívali. Někteří překvapeně, jiní udiveně, smutně nebo nenávistivě. Tím posledním mě propalova Lauren.

Rozešli jsme se k jejich stolu.

„Čau, lidi. Co vy tady? Jak to, že se neučíte?“

„Někdo něco rozbil v laboratoři, takže jsme dostali volno, ale co ty se tady flákáš? A hlavně s kým?“ odpověděla mi opět Jasika a pomrkávala na Daniela.

„Já se neflákám Jass, uzavírám obchody. A ten koho máš namysli je Dan, náš nový spolužák a obyvatel Forks. Dane, tohle je moje parta Jasika, Mike, Taylor, Angela, Ben, Eric a Lauren.“

Všichni se přivítali a Jass, už chystala Danovi židli hned vedle té své. Celé odpoledne, co jsme tady strávili na něj házela svůdné pohledy. Bylo mi ho docela líto. Tohle si chudák nezasloužil. Výslech, kterým ho podrobila se mohl rovnat těm od CIA. Díky ní jsem se o Danielovi dozvěděla hodně věcí.

Měl by školu vystudovat už minulý rok, ale kvůli nějakým rodinným problémům nemohl. Odešel od rodiny a žije na vlastní pěst. Ten rok pracoval, aby si vydělal na bydlení a školu. Cullenovi zná. To prý vysvětluje tu podobu. Jsou svým způsobem příbuzní. Předtím bydlel v LA, ale už ho to tam nebavilo. Nevyhovovalo mu počasí a ten ruch velkoměsta, takže se rozhodl přestěhovat tady. Má raději déšť než slunce.

Všechno co říkal jsem mu věřila, neměla jsem jediný důvod k opaku, ale měla jsem pocit, jako by nám neříkal celou pravdu. Něco zatajoval a nechtěl to nechat vyplout na povrh. Potvrzovalo to moji upíří teorii. Jak jinak by taky mohl znát Cullenovi.

Odcházeli jsme okolo čtvrté hodiny. Musela jsem uvařit Charliemu a pak jsme se taky museli domluvit na domě. Domluvili jsme se jednoduše, dala jsem mu klíčky, aby už mohl někde bydlet a on přijde zítra na večeři k nám a domluví se s Charliem na ceně a dalších důležitých věcech. Vyměnili jsme si čísla a rozloučili se.

Charliemu jsem uvařila na večeři žampióny. Vyptával se mě na Daniela. Většinu jsem mu toho řekla. Hlavně co se týká domu.

Brzo jsem si šla lehnout. Byla jsem z toho všeho docela zmatená. Zavřela jsem oči. Naprosto nečekaně se mi zjevila tvář Daniela. Jeho oči byly uhrančivé. Červené melírování se mi neskutečně líbilo. Dodávalo mu zvláštnost a krásu. Byl celý nádherný, ale ty oči celé jeho kráse vévodily.

Zatřepala jsem hlavou. Na co to proboha myslím? Rozplývám se nad někým, o kom ani nevím jestli je upír nebo člověk. Ne, že by mi to vadilo, ale …. .

Ponořila jsem se do říše snů a všechny své teorie odsunula stranou.

Probudilo mě bouchání na dveře.

„Bello, vstávej, musíš už jít do školy,“

Odlepila jsem oční víčka a podívala je na budík. Tři čtvrtě na sedm, čas mého vstávání. Dnes však je škola ještě zavřená.

„Tati, dneska nejdu do školy, včera jsem ti to říkala.“

„Promiň, holčičko, zapomněl jsem na to. Je mi to líto. Užij si volný čas,“ zavolal už z kuchyně.

„Hm, díky, teď už ho mám hodně,“ zamručela jsem a slyšela jen prásknutí dveří za Charliem.

Svalila jsem se zpátky do polštářů. Spát se mi už ale nechtělo. Pípl mi telefon, přišla sms. Bohužel jsem si nechala mobil na stole, takže jsem musela vstát. Podívala jsem se na displej. Daniel. Otevřela jsem sms.

Krásné ráno Bell, chtěl jsem se tě zeptat, jestli nemáš dneska čas. Chsi se jet podívat na nábytek do Port Angeles a nechce se mi jet dám. Nejela by jsi se mnou?

Zamyslela jsem se. Dneska toho moc udělat nemusím, takže není důvod, proč nesouhlasit. Dala jsem se to ťukání odpovědi.

Ahojky, půjdu ráda, ale teď jsem vstala, takže mi,prosím, dej  alespoň hodinku.

Odeslala jsem sms a šla do koupelny, udělat ze sebe člověka. Mobil jsem si vzala sebou. Zašla jsem si na záchod, opláchla si obličej a už pípal mobil.

Budu rád za tvoji společnost a klidně počkám i dvě hodiny.

Zamyslela jsem se, kolik času budu potřebovat? No, ta hodina bude dost.

Děkuji. Hodina mi bude stačit.

Odeslala jsem a šla si udělat snídani. Z toho mála co máme doma jsem si vybrala jogurt a cornflakesy. Sedla jsem si ke stolu a četla si do dnešních novin. Nic zajímavého tam nebylo. Přečetla jsem si smsku, která mezitím přišla.

Vyzvednu zě o půl deváte. Už se moc těším.

Usmála jsem se. Potěšilo mě to.

Já taky.

Odepsala jsem a dosnídala. Do půl deváté je hodina a čtvrt.

Pustila jsem si rádio a zalezla jsem do koupelny pod horou sprchu. Hudba docela ječela, ale nemělo to komu vadit. Poslouchala jsem hudbu.

I should know,

That you're no good for me.

Poslouchala jsem písničku. Její text mi podrážel kolena.

Cause you're hot, than you're cold,

You're yes, than you're no,

You're in, than you're out,

You're up, than you're down,

You're wrong,

When it´s right,

It's black and it's white,

We fight, we break up,

We kiss, we make up.

Zarýval se mi do kůže a pálil mě. Váha těch slov. Pravdivost. Jako by mi hrála ze srdce. Měla jsem před sebou výraz Edwarda, když mě opouštěl. Posměšný úšklebek se mísil se slovy lásky, naší falešné lásky.

(You) you don't really,

Wanna stay no,

(but you) sure you really

Wanna go-o

You're hot, than you're cold,

You're yes, than you're no,

You're in, than you're out,

You're up, than you're down.

Ano, on se mnou nechtěl být. Byla jsem hračka. Jeho zpestření nudné existence.

We used to be,

Just like twins,

So in sync,

The same energy,

Now's a dead battery,

Used to laugh,

About nothing,

Now you're plain boring,

My jsme nebyli na stejné vlně. Já ho milovala a on si se mnou hrál. Sklouzla jsem po stěně sprchovacího koutu. Slzy mi stékali po tváři. Horká voda stékala po mém těla a pomaličku ho uklidňovala.

Otřela jsem slzy a zastavila vodu. Musím už ho hodit za hlavu. Vysušila jsem se a šla do pokoje. Za deset minut půl deváté. Sakra. Trochu se mi ta sprcha protáhla. Vyšla jsem ke skříni. Těšila jsem se, ale teď mě veškerá radost přešla. Vyhrabala jsem obyčejné rifle a tričko s mikinou. Na více jsem neměla náladu. Přesně o půl někdo zazvonil. Sešla jsem dolů a otevřela dveře.

Daniel se na mě usmíval.

Naposledy jsem se podívala do zrcadla. Vypadala jsem příšerně. Nenamalovala jsem se, ale jen tím to nebylo. Mé oči se neusmívali.

Vyšla jsem ven a zamkla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Rád tě vidím.“ Podíval se mi do očí.

Zamračil se.

„Bell, kdo ti ublížil? Co se ti stalo?“

Objal mě.

Zabořila jsem mu hlavu do ramene a nechala se hladit po vlasech. Nevím, jak to udělal, ale cítila jsem se krásně. V bezpečí a chráněná.

„Belli, mi to můžeš říct.“

Shrnutí

Autor: BJana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemiluješ mě?! Nevadí, já se s tím naučím žít, ale ty bys mohl litovat - 1. kapitola: