Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemiluješ ho! - 4. kapitola

17.09.2010 (18:45) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2059×

4. kapitola

Londýn...

Přiletěli jsme ve čtyři hodiny Londýnského času. S Gábi nás ještě před odjezdem zasáhla nákupní horečka, a tak jsme se zastavily v pár obchodech, abychom tzv. Lorda Edwarda překvapily. Nakonec jsme už odjely na naše sídlo nebo taky zámek. Právě se chystám na oběd. Na obědě dostanu rozvrh dnešního dne, abych věděla, co mě čeká. Babička říkala, že s Lordem Edwardem se  seznámím už dneska, protože mě chce poznat a ujistit se, že jsem v pořádku. Určitě to chce udělat proto, aby mě nějak ztrapnil. Ale to se mu nepovede. Já jsem na všechno připravená. Na všechno, vážně. Tak jo, pravda je, že jsem děsně nervozní a mám strach, že se nějak ztrapním. Poprvé, když byl jarní ples, jsem spadla do fontány, když jsem si povídala s poslancem. Ale nebyla to moje chyba, byla to chyba mých lodiček. Já jsem říkala, že neumím na takových botách chodit. Ale ne, lodičky musím mít. To jsem zvědavá, co dneska zpackám. Spadnu zase do fontány, zakopnu o práh, roztrhnu si šaty. No nemůžu se dočkat té chvíle.

„Princezno, váš oběd je nachystán. Všichni už čekají, jen na vás," oznámil mi můj služebník Kevin. Kevin je něco jako můj kamarád služebník. Seznámila jsem se s ním hned první den, kdy jsem zjistila, že jsem princezna. Hodně mi pomáhal. Nesnášela jsem, když mi říká princezno, jenže kdyby babička zjistila, že mi říká Bello, asi by ho vyhodila. Vlastně ani neví, že se s Kevinem bavím.

„Díky, Kevine. Za pár minut jsem dole," odpověděla jsem. Vstala jsem z postele a vydala se do jídelny. Sešla jsem schody a zamířila do kuchyně a pak přes ni do jídelny. Ráda chodím přes kuchyň a tajně ujídám nějaké to jídelko. Hlavní šéfová Stefanie se mi vždycky smála, říká mi „Mlsný jazíček“.

„Dobrý den, princezno!" přivítala mě má služebná Amy. Kývla jsem na pozdrav. Prošla jsem dveřmi a dostala se tak do jídelny. Babička už seděla u stolu s Gábi. Sedla jsem si naproti Gábi a vedle babičky. Postrčila ke mně papír. Zadívala se na něj a v duchu četla.

17:30 - Seznámení s Lordem Edwardem Anthonym Masenem Cullenem

18:30 - Večeře

19:00 - Noční procházka do parku

21:00 - Večerka

„Zítra dostaneš zbytek akcí," promluvila babička a zavolala sluhu. Podívala jsem se na Gábi, která mi můj pohled opětovala. Věděla, na co myslím. Náš Lordíček uvidí, jak je tu zbytečně.

„Babi?"

„Ano, má drahá?"

„Můžeme se podívat na mého budoucího snoubence, ještě předtím, než poznám úžasného pana Cullena?"

„Jistě, pokud to tedy stihneme."

„Myslím, že ano. Josefe?" Místností proletěl Josef. Kývl na pozdrav k babičce.

„Dobrý den, výsosti!"

„Dobrý den, Josefe!" Otočil se ke mně a vyčkával.

„Připravte nám místnost, kde bychom mohli probírat mého budoucího snoubence." Přikývl.

„Jistě princezno, váš sál bude připravený za 15 minut," řekl a vypařil se z místnosti. Začala jsem jíst předkrm.

„Bello?"

„Ano?"

„Myslím, že to bereš, až moc zhurta."

„Co?"

„Svoje poslání. Chápu, že chceš trůn, ale záleží i na povinnostech. To, že si vybereš jedním tahem ženicha neznamená, že se hned staneš královnou. Pořád tu bude Lord."

„Já to vím," odpověděla jsem.

„Musíš se soustředit, budeš chodit na různé akce a plesy, abys dokázala, že jako královna budeš dobrá," promlouvala. Bylo mi jasné, že to bude těžké, pořád mi bylo z té nehody špatně. Pořád nemůžu přestat myslet na toho kluka. Co když všichni říkali pravdu a mně se to jen zdálo. Ale co když se mi to nezdálo a ten kluk mě opravdu zachránil. Co když tam byl?

V malém sále...

Sedla jsem si do křesla a čekala, až zapojí promítačku. Cítila jsem bolest v břiše, ale nebylo to tak strašné. Babička seděla mezi mnou a Gábi. Znuděně jsem se dívala na obrazovku a čekala, kdy to konečně začne.

Jefry konečně zapojil promítačku a na plátně se objevil první obličej mladého chlapce, ve věku asi tak dvaceti let. Byl hezký, ale mě se moc nezamlouval.

„Lord Sebastian Adamovsky. Narozen v Kanadě. Je mu 21 let a právě studuje Harvard,“ oznámila mi má poradkyně Emily. Podívala jsem se na ni a hned si všimla mého výrazu a poručila, abychom přešli na další obrázek.

Takhle to trvalo nejméně půl hodiny, když se najednou na plátně objevil pohledný chlapec s modrými oči a blonďatými vlasy. Jeho oči mě propalovaly.

„Syn Lorda Roberta Flegela, Adam Flegel. Je mu 19 let a bydlí také v Londýně. Je to velice milý chlapec. Osobně jsem se sním setkala a musím se přiznat, že se mi zamlouvá. Princezno, pro vás jako stvořený.“ Pořád jsem pozorovala jeho oči, které mě přímo spalovaly. Bylo mi takové horko. A jeho rty. Plné a tak lákavé k polibku. Gábi mě sledovala a viděla můj obličej.

„Myslím, že Belle se Adam líbí,“ oznámila babičce, která se ke mně otočila.

„Líbí se ti?“

„Ano,“ vypravila jsem ze sebe.

„Takže máme vybráno. Josefe!,“ zavolala a hned do místnosti vplul Josef, „Josefe, zavolejte Lordu Flegelovi. Pozveme je na návštěvu k nám. Jsem si jistá, že neodmítnou.“ Josef přikývl a zase se vypařil. Zvedla jsem se, uklonila se babičce a odešla pryč na zahradu.

Sedla jsem si na lavička a zírala před sebe. Tuhle zahradu jsem milovala. Tolik květin a ta vůně. Je to úžasné místo k přemýšlení.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Gábi, která ke mně přišla a sedla si ke mně na lavičku.

„Asi... asi ano. Prozatím.“ Teď mi připadala tahle věc jako pitomost. Vdát se, abych se mohla stát královnou. Je to hloupost, ale chci se tak moc stát královnou. Prostě si musím vzít Adama. Co když to nebude ale ten pravý, nebudeme si rozumět, budeme se hádat, co pak? Co pak budu dělat? Gábi mě objala a už nepromluvila, jen se mnou seděla a pozorovala zahradu. Dívala jsem se na strom, pod kterým jsem kdysi sedávala a četla si. Bolest v břiše odeznívala.

Za chvíli přišel jeden ze služebných. Uklonil se a promluvil.

„Princezno, Lord Edward Anthony Masen Cullen je zde a čeká na vaši přízeň,“ řekl a já hned vzdychla. Zvedla jsem se oprášila se a upravila. Přece nebudu vypadat hrozně.

„Dobrý?“ zeptala jsem se Gábi a sluhy.

„Vypadáš úžasně,“ řekla.

„Vypadáte nádherně, vaše výsosti,“ odpověděl mi sluha. Podívala jsem se na něj pořádně a prohlédla si ho. Když jsem tu naposledy byla, nikdo takový tu nebyl. Je tak mladý.

„Jsi tu nový, že ano? Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ho a zadumaně na něj hleděla.

„Ano, princezno. Jmenuji se Ben.“

„Ráda tě poznávám.“ Přikývl.

„Já vás také. Nemohl jsem se dočkat, až vás poznám,“ řekl a začervenal se. Zasmála jsem se a dala se do kroku. Ben mě vedl do velké haly. Když jsme vešli do haly, bylo to tu jako v cirkuse. Všichni poletovali na všechny strany. Ben se tvářil klidně a prošel kolem jako by nic. Následovala jsem ho s Gábi. Prošli jsme velkými dveřmi a ocitli se ve společenské místnosti.

Gábi mě jemně žduchla do loktu, protože zakopla o svoje vlastní nohy. Rychle jsem se ji pokusila chytnout, ale beznadějně. Ležela na zemi a dívala se na mě, když jsem se nad ni skláněla. Najednou jsem se zničeho nic začala smát a Gábi se ke mně přidala. Podala jsem jí svoji ruku a pomohla jí vstát. Zapomněla jsem, že nás někdo vůbec pozoruje. Podívala jsem se na postavy přede mnou. První byla babička, dívala se na mě přísně, ale viděla jsem, že jí nechybělo, aby se začala taky smát. Potom tu byl nějaký pán a vedle něj stála žena. Podle všeho to byli rodiče toho Lordíčka. Lépe jsem si je prohlédla. Ten muž měl černý smoking, který mu opravdu slušel, jeho blonďaté vlasy měl upravené, aby mu netrčely na všechny strany a jeho oči... ty oči. Jeho oči měly stejný odstín, jako ty od toho kluka s autonehody. Podívala jsem se nejistě na ženu, měla bílé šaty s květinami a bíle boty na podpatku. Své vlasy měla dané do culíku. Vypadala jako bohyně. Potom jsem se podívala na její oči. Byly stejně světlé, jako je měl ten muž. Asi jsem se opravdu zbláznila.

„Bello, tohle je Carlisle Cullen a Esme Cullenová. Jsou to rodiče Lorda Edwarda.“ Uklonila jsem se a pozdravila.

„Dobrý den, velice ráda vás poznávám,“ řekla jsem a ukázala na Gábi, „Tohle je má nejlepší kamarádka Gabriela. Chodily jsme spolu na školu.“

„Také Vás velice rád poznávám, princezno a vaši kamarádku také,“ odpověděl Carlisle. Esme se na mě usmála.

„Princezno, tohle je Lord Edward Anthony Masen Cullen,“ honosně ohlásil Ben. Otočila jsem hlavu na chlapce, který stál opodál. Hned, jak jsem ho uviděla, myslela jsem, že to se mnou sekne. Vypadal úplně stejně jako ten z autonehody. Nevěřícně jsem na něj zírala. Jeho oči mě pozorovaly s menším úsměškem, ale nechtěl, aby to někdo poznal. Takže jsem si toho všimla nanejvýš já. Jeho bronzové vlasy byly rozcuchané. Byl tak nádherný. Zmítalo ve mně několik pocitů, strach, zděšení, bolest břicha, která se náhle vrátila a... vztek. Hlavně vztek.

Vykročila jsem dopředu k němu. V obličeji jsem měla roztomilí úšklebek. Všichni si nejspíš mysleli, že budu strašně milá a přivítám ho se vší úctou, ale místo toho jsem k němu přišla a plivla mu na boty a rychle utekla pryč. Utíkala jsem do svého pokoje. Slyšela jsem rozruch v místnosti, kde jsem ještě před chvíli ztrapnila svou rodinu.

Myslela jsem si, že mě chce nějak ztrapnit a místo toho jsem to udělala bez jeho pomoci. Jak tohle dopadne, to opravdu nevím.

Další

Předchozí

Shrnutí