Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 1. kapitola

08.01.2011 (17:00) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6300×

1. kapitola – Pořád to nechápu

Edward odešel a s ním i moje srdce. Zbyla mi po něm jen spousta vzpomínek, slz a tohle. Moje břicho, které každým dnem nabývá na objemu. Na to, že bych měla být teprve ve druhém týdnu těhotenství, se moje břicho zvětšuje až pozoruhodně rychle.

Ano… nejspíš to má něco společného s ním. Byl můj první a taky jediný, koho jsem milovala. Odešel a zanechal mi tu po sobě mé vzdouvající se břicho.

Odešel, aniž by se rozloučil. Odešel bez jakéhokoliv vysvětlení. Proč odešel společně se svojí rodinou? Proč vlastně odešel? Neměl ani tu nejmenší slušnost, mi to říct do očí. Nechci ho už nikdy vidět, jenomže na to už je pozdě. Každý ze školy ví, že jsem těhotná a taky každý ví, s kým mé dítě čekám. I když mě mé kamarádky neměly rády v době, kdy jsem chodila s Edwardem, tak teď mi pomáhají, jak jen to jde. Pomáhají mi snad všichni.

Jen mí rodiče ne. Renée mi nabídla pomoc, ale já ji odmítla. Phil má teď spoustu zápasů a máma bez něho nemůže žít, takže ta nepřipadá v úvahu, a Charlie? Ne, ten už určitě nepřipadá v úvahu. Charlie teď totiž trajdá po celých státech, aby Cullenovy našel. Je na Edwarda naštvaný, že mě tu nechal samotnou a ještě k tomu s dítětem v břiše, ale on to neví. Neví, že jsem těhotná, a tak to taky i zůstane.

Čekám dítě s Edwardem… Cullenem, kterému nebyla žádná holka dobrá včetně mě, protože to by mě jinak neopustil. S jeho rodinou jsem se neviděla tak měsíc. Nejdřív odešli oni a po dvou týdnech i on. Nevím, proč to udělal. Pořád mi to vrtá hlavou, jak mi to mohl udělat. Jeden den tu se mnou ještě ležel v mé posteli a druhý den tu už nebyl. Nejspíš mě chtěl jen dostat do postele, a když dosáhl svého a jeho sebevědomí znovu vzrostlo, tak jednoduše pláchl, pitomec.

Pohladila jsem své bříško a ucítila veliké kopnutí. Podle mého břicha jsem byla tak v pátém měsíci a to jsem těhotná teprve čtrnáct dní. Mé tělo se měnilo v obrovskou továrnu. Bylo mi pořád špatně a všechno, co jsem snědla, jsem hned na to vyzvracela. Alice mi před třemi dny volala, jestli mi něco není, jelikož mě už nevidí ve svých vizích. Řekla jsem jí, že jsem v pořádku, a zaklapla telefon. Proč jí to říkat, když jí to ani nebude zajímat? Po dvou týdnech jsem byla už tak vysílená, že jsem se nemohla už ani zvednout ze židle. Proto jsem se odplazila od domu až k lesu. Bylo tam mrtvé tělo zvířete a jeho krev mi tak voněla.

Nevěděla jsem, co dělám, a na místě jsem se k němu natáhla a začala pít krev. Tak moc mi zachutnala, že jsem cítila, jak se do mě vlévá nový život. Po několika minutách, kdy v těle nezbyla už ani kapka, jsem mohla vstát a šla jsem zpátky do domu.

Mé břicho, podle jeho tvaru, se podobalo sedmému měsíci. Určitě to muselo mít něco společného a tím, že jsem se vyspala s upírem. Nechtěla jsem vzbuzovat podezření, a proto jsem si sbalila s obtížemi všechny věci a nasoukala se do velkého tranzitu, který mi táta koupil k narozeninám, jak ten parchant odjel. Odbrzdila jsem auto, zařadila zpátečku a začala couvat. Najednou mě ale dítě silně koplo a já se začala držet za břicho. Instinktivně jsem auto znovu zabrzdila a chvíli jsem poslouchala, jaké je v autě nádherné ticho.

„Broučku, já vím, že mě slyšíš, a proto ti říkám, že aspoň dvě hodinky by maminka potřebovala klid, rozumíš? Potřebuju se odtud dostat pryč a to nezvládnu, pokud mě budeš kopat, anebo budu zvracet. Slibuji ti, že až tam dojedeme, tak dostaneš svůj příděl krve, ale do té doby to musíš vydržet a nesmíš si brát z maminky všechnu její sílu, ano?“

Nejspíš by každý, kdo by mě teď viděl, považoval za blázna, ale mé dítě tomu vážně rozumělo a jelikož jsem žádné další kopnutí neucítila, tak jsem to brala jako souhlas.

Znovu jsem odbrzdila auto, zařadila zpátečku, vycouvala, rozjela se, potom zařadila na jedničku a jela pryč z tohohle zpropadeného města, které jsem tak příšerně nenáviděla. Musela jsem jet někam, kde jsem věděla, že mi někdo pomůže… a ten někdo, musel být upír, kterého moc dobře znám.

Potkala jsem ho jednou, když jsem byla u Cullenů. Nejlepší přítel Alice… ano, bylo to trochu riskantní, že by jí to mohl říct, ale věděla jsem, že pokud bych ho o to požádala, tak by jí to neříkal. Jela jsem dvě hodiny, jak jsem slíbila malému a potom jsem si dala přestávku.

Věděla jsem, že musí být někde tady. Má tu nějakou chatrč někde v lese, ale kde, to jsem vážně netušila. Rychle jsem vystoupila z auta a stěží jsem zabouchla dveře od tranzitu. Zamknula jsem tranzit lehkým stiskem tlačítka na ovladači a vyšla do lesa. Přešla jsem pár kořínků a větviček, které spadaly ze stromů, a obtížně jsem překračovala mechy, které byly nasáknuté vodou z jezírka přímo přede mnou. Posadila jsem se k jezírku a napila se trochu vody. Bylo mi špatně a mé dítě chtělo to, co jsem mu slíbila… krev.

Bohužel jsem ale v lese žádnou mrtvou zvěř nenašla. Po pár dalších hodinách jsem už byla úplně vyčerpaná a chtělo se mi spát. Pořád se mi chtělo spát a všimla jsem si, že se pomalu začíná stmívat. Sedla jsem si na nejbližší pařez a po chvilce jsem uslyšela křupnutí. Rychle jsem se za sebe ohlédla a uviděla jsem srnku, jak se na mě dívá. Potom jako rychlostí blesku ji něco srazilo a chtělo ji zabít, ale potom se ten někdo koukl na mě. Zabil ji rychlým křupnutím jejího krku a zlomil jí vaz. Pohodil ji a potom stál přímo přede mnou. Byl to upír a připravoval se, že mě zabije.

„Nejsi náhodou James?“ zeptala jsem se ho a on hned zbystřil.

„Jak znáš mé jméno?“ zeptal se a začal si mě prohlížet.

„Ne, že bych tě znala osobně, ale znám tvoji kamarádku… Alice,“ řekla jsem a s jeho pomocí se postavila na nohy. Přidržel mě svýma rukama a díval se na moje břicho.

„Ty znáš Alice?“ zeptal se a já jen přikývla.

„Jak?“ zeptal se a podíval se mi do tváře. Byl velmi pohledný… i když měl stejné jméno, jako měl James, který mě chtěl zabít, tak on byl úplně jiný. Měl stejně krásné bronzové vlasy jako Edward. Měl krásně zabarvené oči stejně jako Alice.

„Alice byla sestra mého kluka… Edwarda. Určitě ho znáš a já… on mě opustil a ještě předtím se se mnou vyspal a teď…“

„To není možné… ty nosíš pod svým břichem jeho dítě? Ale Alice mi říkala, že Edward tě opustil… není to ani tři týdny.“ Přikývla jsem a z očí mi začaly téct proudy slz.

„Promiň, to jsem nechtěl. Určitě musíš mít hlad a jsi celá promrzlá, vezmu tě k sobě domů a skočím koupit něco k jídlu,“ řekl.

„Ne, já musím dostat krev… zvířecí krev, to dítě musí dostat krev. Už nemám sílu a musím dostat krev,“ řekla jsem a uviděla jsem jeho udivený pohled. Na nic dalšího se neptal, za což jsem byla ráda, a donesl mě rychle k tělu srnky. Rozerval jí kůži a mé rty se přitiskly k jejímu masu. Její krev byla zpočátku nechutná, ale zvykla jsem si na to a po chvilce mi i začala chutnat. James se na mě se zájmem koukal, a když jsem řekla, že už mám dost, tak se taky napil, potom tělo hodil pod strom a šli jsme. No teda spíš on šel a já mu trůnila v náruči. Řekla jsem mu, že tranzit mám kousek odsud a po nekonečném hledání se na to prostě vykašlal a začal stopovat můj pach. Po minutě řekl, že ho našel a já jsem mu nejspíš usnula v náruči.

2. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 1. kapitola :