Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_40. Kapitola

07.04.2010 (08:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3998×

Čtěte perex, prosím!!

40. kapitola

„Asi bych měla jít,“ řekla jsem Edwardovi, který mě drtil ve svém náručí.

„To bych ti neradil. Je opravdu hodně naštvaný. Prosím, nechoď tam. Co když ti ublíží?“ zeptal se zoufale.

„Neboj, zlato. Já se o sebe dokážu postarat.“ Dala jsem mu dlaň na tvář a on slastně přivřel oči.

„Vrať se mi brzo,“ řekl mi a políbil.

„Můžeš jít se mnou, jestli chceš.“

„A užít si rozzuřeného Ara? Ne, díky.“ Zavrtěl hlavou.

„Hrdino,“ řekla jsem s úsměvem. Naposledy jsem ho políbila a vymotala se z jeho sevření. Jakmile jsem zavřela dveře od pokoje, ve kterém jsem ho nechala, rozběhla jsem se do velkého sálu, kde na mě nejspíš čekal Aro. Nechtěla jsem ho štvát ještě víc. Když jsem doběhla k těm mohutným dveřím, zastavila jsem se. Váhala jsem. Přece jenom, Aro je dost mocný. Může mě klidně zabít. Nevím, co všechno se svou mocí dokážu, ale dokážu se mu ubránit? S hlubokým nádechem jsem vešla dovnitř, jenže než jsem stihla udělat jediný krok, kolem krku se mi omotaly něčí ruce a já pod tlakem skončila na zemi.

„Tohle si dovolovat nebudeš!“ zařval mi Aro do obličeje. Nehnutě jsem ležela, nic se nedělo. Aro tlačil na můj krk, ale nic víc.

„Promiň?“ zkusila jsem, jestli mě pustí, ale nic se nedělo.

„No tak, Aro, víš, že bych tě klidně mohla setřást nebo poslat na severní pól, kdybych chtěla. Tak ze mě laskavě slez a vyřešíme to jako rozumní upíři.“

Aro poslechl téměř okamžitě, slezl ze mě a svou upírskou rychlostí doběhl na svůj trůn. Rychle jsem vstala a oprášila si své oblečení, upravila účes a vydala se k vládcům. Nevěděla jsem, co mu to přelétlo přes nos. Teda věděla, ale že až tak vyletí? Kdo by to čekal? Vždyť ví, že proti mně nemá šanci.

„Dávám ti dvě možnosti,“ řekl Aro, „buďto do dvou hodin odjedeš a už nikdy, opakuji nikdy, o tobě neuslyšíme, nebo tě na místě zabijeme. Pokud si vybereš první možnost, nikdy se ve Volteře neukážeš, nikdy nepřijdeš na ples, i když jsi zvaná, nikdy na nás ani nepomyslíš, prostě zapomeneš.

Pokud to bude možnost číslo dvě, bude to bezbolestné.“

„Ou, těžké rozhodování,“ řekla jsem ve snaze Ara ještě trošku poškádlit. Ne moc hezky na mě zavrčel.

„No tak dobře, beru možnost číslo jedna. Do hodiny jsem pryč. Sbohem, Aro, bylo mi ctí potkat tak mocného upíra, kterého nikdo nepřemůže,“ rozloučila jsem se se smíchem, což jsem nejspíš neměla dělat.

„Felixi!“ zaslechla jsem Arovo volání. Než jsem se stihla otočit a zjistit, co zase vyšiluje, ocitla jsem se na kolenou. Felix držel obě mé ruce za zády a jednou nohou tlačil do mých zad. Aro vstal z trůnu a s posměšným výrazem šel směrem ke mně.

„Ne!“ zaslechla jsem Edwardův hlas, ale nemohla jsem se otočit. Pak jsem uslyšela strašnou ránu. Mírně jsem pootočila hlavu a jediné, co jsem viděla, byl Demetri držící mou lásku na zemi. Otočila jsem se zpět na Ara.

„No tak, Aro, tohle je mezi náma. Klidně mě zabij, ale Edwarda nech na pokoji,“ řekla jsem prosícně.

„Ne, Bello!“ vykřikl Edward. Snažila jsem se ho nevnímat. Snažila jsem se zachytit Arův pohled, jenže se úspěšně vyhýbal mým očím. A já bohužel nemohla přijít na žádnou věc, kterou bych mohla provést, aby nechali Edwarda.

„Tak sakra! Aro!“ Na jeho tváři se vytvořil široký úsměv.

„Je to to, co chceš? Zahodila bys život kvůli němu?“ zeptal se.

„On za nic nemůže. Vůbec tu neměl být.“

„Ty víš, že tohle jsi už přehnala, že? Srandu si ze mě dělat nebudeš. To já jsem nejmocnější. Budeš trpět.“

Začala jsem přemýšlet. On je schopný Edward zabít kvůli mně. To já za všechno můžu, já si z Ara dělala legraci. Edward nesmí zemřít a je jediná možnost, jak tomu zabránit.

„Mám pro tebe nabídku. Necháš Edwarda a jeho rodinu v klidu odejít bez toho, aniž bys jim cokoliv udělal, a já zůstanu tady. Nebudu nic vymýšlet, budu ti říkat pane a budu se ti klanět. Budu ti věrně sloužit a plnit všechny tvé rozkazy. Uznej, že moje schopnost se ti bude hodit,“ říkala jsem se skloněnou hlavou snažíc se nevšímat Edwardových výkřiků a námitek. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila pach několika nově příchozích upírů, mezi nimi byli i Cullenovi.

„Vážně?“ zeptal se Aro.

„Ano… Pane,“ dodala jsem. Bylo to šílené. Jen myšlenka na to, že bych tu měla hnít, nemít u sebe tu skvělou rodinu a hlavně Edwarda. Nevidět ho, nedotýkat se ho… Plnit Arovi rozkazy, zabíjet jiné upíry. Z hrudi se mi draly vzlyky, ale úspěšně jsem je držela v sobě… Prozatím.

„Dobře tedy,“ prohlásil Aro a Edward ztichl. „Sice nechci nic riskovat, ale věřím ti. Carlisle, určitě chápeš, že bude nejlepší, když co nejdříve odjedete.“

„To po nás nemůžeš chtít, Aro. Bella patří do naší rodiny, nemůžeme ji tu nechat,“ řekl Carlisle, čímž mě překvapil.

„Nech toho, prosím. Nezasloužím si rodinu, jako jste vy. Běžte, jste volní. Je to jediná možnost, nechci, aby se vám něco stalo jen kvůli mně. Carlisle, prosím.“ Stále jsem měla skloněnou hlavu.

„Pusť ji, Felixi,“ řekl Aro a já byl volná. Pomalu jsem vstala a otočila se na těch několik upírů, kteří stáli u dveří. V popředí stáli Cullenovi, asi jen pět metrů přede mnou klečel Edward a nevěřícně na mě koukal. Došla jsem k Demetrimu.

„Pusť ho, prosím,“ poprosila jsem ho. Poslechl mě a já se ocitla v pevném sevření.

„To mi nesmíš udělat, Bells. Nenechám tě tu. Odjedeš s námi,“ šeptal mi do ucha.

„To nejde, Edwarde. Už jsem to přehnala a Aro mě odejít nenechá. Je mi to líto, ale tohle je nejlepší řešení.“ Otočila jsem se na Ara. „Můžu odejít, pane? Jen se rozloučit, za chvíli jsem zpět.“

„Samozřejmě, běž,“ přikývl. Vymanila jsem se z Edwardova objetí a vzala ho za ruku. Cestou ze sálu jsem kývla na ostatní Cullenovi. Pochopili a následnovali mě. Šli jsme mlčky do mého pokoje. Kolem sebe jsem cítila tu stísněnou atmosféru. Měli mě rádi a já jim za to byla vděčná. Došli jsme do mého pokoje a já si sedla na postel, hlavu jsem si složila do dlaní. Cullenovi se kolem mě rozestavěli, ale nic neříkali. To ticho mě trápilo, ničilo mě, tak jsem ho přerušila.

„Je mi to líto.“

„Bello, tohle dělat nemusíš. Aro tě pustí,“ řekla mi Esme a sedla si vedle mě.

„Ne, nepustí. Bojí se, že pokud by ji neměl pod kontrolou, zmocní se jeho vlády,“ ozval se Edward. Měl bolestnou grimasu a hlas zoufalý. Podívala jsem se na něj a z úst mi vyletěl vzlyk. Okamžitě dřepěl přede mnou a moje dlaně vzal do svých.

„Zůstanu tu s tebou,“ řekl.

„Tak na to zapomeň. Vy odjete, v klidu si budete žít svůj život. Najdeš si nějakou jinou upírku. Edwarde, prosím, nedělej mi to ještě těžší.“

„Bells, copak to nechápeš? Jak bych si mohl najít někoho jiného, když miluju tebe?“

„Taky tě miluju,“ pošeptala jsem a už dál nebránila mým vzlykům.

Edward:

Vážně mi to udělá? Zůstane tady ve Volteře? Nechá mě odjet?

Dřepěl jsem před ní a poslouchal její srdceryvné vzlyky. Bolelo mě u mého mrtvého srdce, ale věděl jsem, že se nedá nic dělat. Celá má rodina z toho byla doslova na prášky. Jejich myšlenky byly soucitné, ale přitom každý vraždil Ara svým způsobem.

„Měli byste jít,“ řekla Bella a tím rozbila mé srdce na několik kousků. Věděl jsem, že odejít musíme, ale nechtělo se mi. Nechtělo se mi odcházet od své lásky.

Esme vzlykla a objala Bellu.

„Bello, prosím,“ pošeptala.

„Neboj, Esme. Jsem si jistá, že se ještě někdy uvidíme.“ Bella se usmála a já se začal bát, co zase plánuje. Ano, bylo by hezké odejit s ní, ale jasně slíbila Arovi, že mu bude věrně sloužit… Mohl by ji zabít, kdyby to porušila.

„Budeš psát, že ano? Kdykoliv budeš chtít, napiš a my přijedeme. Nebo nás můžeš navštívit ty,“ řekl Carlisle, když objímal Bellu.

„Děkuju, určitě se nějak ozvu.“ K Belle teď přiskočil Japser.

„Bello, je mi moc líto, co se stalo. Budeš mi chybět.“

„I ty mě.“ Ti dva se také objali. Další na řadě byl Emmett.

„Tak fajn, kočko, teď nastává ta horší chvíle. Takže kde máš tu skrytou kameru a chlápka, co vyskočí a řekne: Tohle je jenom špatnej vtip?“ zeptal se s prosícíma očima upřenýma na Bellu, která se nešťastně usmála.

„Bohužel, Emme. Tohle není vtip a žádná skrytá kamera na vás nečíhá. Je mi to líto. Sbohem.“ Objala Emmetta a přešla k Rosalii, která vzlykala Alici na rameni.

„Rose? Bylo mi s tebou vážně dobře. Mám tě ráda.“

„Bello…“ vzdychla nešťastně a vrhla se Bells kolem krku. Když ji asi po deseti minutách pustila, vrhla se na ni Alice.

„Prosím, dovol mi vidět tvou budoucnost. Chci vědět, jak se ti daří a co budeš dělat. Prosím.“

„Ne, zlato. Takhle to bude lepší. Nebudu se vám připomínat.“

„Sbohem, Bells,“ řekla moje rodina sborově a odešli z pokoje. Stál jsem v rohu místnosti neschopný slova. Bella se na mě otočila a pomalým krokem došla až ke mně. Jednou dlaní pohladila mou tvář a já si užíval její poslední dotyky.

„Bells, prosím…“ zkusil jsem naposledy, ale ona mě umlčela polibkem. Líbala mě dravě, bez soucitu, jakoby to mělo být naposledy. Dávala do toho všechnu lásku, smutek, bolest z rozloučení, zoufalství.

„Miluju tě, Edwarde. Tak jako ještě nikdy nikoho. Vždycky zůstaneš v mém srdci, to si pamatuj. Budu tu pro tebe. Musíš mi ale něco slíbit. Nemysli na mě. Nemysli na mě, nevzpomínej, žij dál svůj život. Máš dokonalou rodinu, která tě potřebuje.“

„Tohle po mě nemůžeš chtít.“

„Můžu a chci. Prosím, lásko.“ Nešťastně jsem pokýval hlavou a naposledy ji políbil. Dlouze jsem se jí zadíval do očí, otočil jsem se a vyšel z pokoje. Mířil jsem pryč z hradu, do kterého se už nikdy nevrátím. Hradu, ve kterém jsem nechal královnu mého života. Ona mi změnila můj život, ona ze mě udělala živého tvora. A já na ni nikdy nezapomenu. Já vymyslím, jak se s ní opět setkat, byť jen na chvíli.

Do té doby ale musím najít způsob, jak žít. Žít bez srdce, které jsem nechal u Belly. Mojí Belly, anděla, který prosvítil můj život. Mé půlnoční slunce, které mi dalo smysl.

Musím bez ní žít, přežívat. Žít dál svůj stereotypní život upíra. Škola, nuda, lov, stěhování. A neposlední řadě odhánění dívek slovy: Nemám zájem, promiň.

Sbohem, Bello. Miluju tě.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_40. Kapitola: