Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_38. Kapitola

18.03.2010 (09:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3715×

38. Kapitola

Zastavily jsme se až před zavřenými dveřmi. Jane se na mě starostlivě podívala a já pokývala hlavou. Narovnala jsem se a nasadila kamenný výraz. Jane otevřela dveře a vešla. Já ji následovala.

Jakmile jsem vešla, zaslechla jsem lapání po dechu. U upírů zvláštní, ale mě samotné vyrazil můj vzhled dech. Dívala jsem se pouze před sebe, ale i tak jsem koutkem oka zahlédla několik párů vytřeštěných očí. Když jsem byla asi deset metrů od trůnů, zahlédla jsem Culleny. Všichni na mě zíral s vykulenýma očima a pootevřenou pusou. Edward zatínal pěsti, ale výraz měl stejně nevěřícný. Díval se na mě jako na nejkrásnější a nejdůležitější poklad na světě.

Nedávala jsem najevo, že jsem si ho všimla, ani to, jak moc mě štve, ale přesto mé tělo ovládla touha po něm. Teď, upířím zrakem, byl snad ještě krásnější a já přemýšlela, jako moc toho jako upírka vydržím.

Došla jsem až ke trůnům, kde se Jane poklonila.

„Promiň, ale stále nevím, proč bych se ti měla klanět,“ řekla jsem směrem k Arovi, který se jen usmál.

„V pořádku. Určitě se to časem dozvíš.“ Vstal a přešel k Jane, která automaticky natáhla ruku. Aro se jí dotkl a po chvíli opět pustil. S úměvem se vrátil na prostřední trůn a zadíval se na mě.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Jak vidím, rychle ses naučila ovládat svou moc.“

„Jo… Jsem učenlivá,“ řekla jsem jízlivě. Byla jsem nervózní. Stojím před vládci upírského světa, vedle mě je moje láska, která by teoreticky měla vydržet celou věčnost, ale nemůžu se ho ani dotknout, políbit ho, odvést do svého pokoje…

„Nechceš nám to ukázat?“ zeptal se Aro.

„Promiň, ale upírkou jsem sotva tři hodiny.“

„To nevadí. Srnky sis přivolat dokázala.“ Všichni se na mě nechápavě podívali.

„Fajn, co chceš?“

„Mám žízeň, co třeba člověka?“

„Zbláznil ses? Na to teda zapomeň. Člověka ti vážně nepřičaruju. Nejsem blbá,“ štěkla jsem na něj a mu zmrzl úsměv.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ vykřikl a postavil se. Pokynul rukou a než jsem se stihla rozkoukat, někdo narazil na má záda. Upadla jsem a klečela na kolenou, když mě někdo chytil pod krkem. Ten někdo byl Felix.

Vedle mě jsem zaslechla hlasité vrčení pocházející z Edwardova hrdla, a než jsem se nadála, Edward klečel vedle mě a pod krkem měl Demetriho ruku.

„Já jsem vládce tohoto světa, mě budeš poslouchat, jasné?“ rozkřikl se Aro. Mým tělem prudila vlna vzteku. Zavřela jsem oči a začala se soustředit. Přemýšlela jsem, jestli se Aro ubrání medvědovi. Doufala jsem že ne, jelikož jsem si v hlavě udělala dokonalý obrázek. Byl to asi dva metry vysoký hnědý medvěd. Stál na zadních nohách a řval na celé okolí.

„Co to…?“ Otevřela jsem oči a začala se smát. Přede mnou stál ten samý medvěd z mé mysly, až na to, že teď byl skutečný. Tlapama se oháněl po Arovi, který nebyl schopen pohybu.

„Promiň, Aro, ale člověka ti vážně nedám,“ křikla jsem na něj a začala se smát. Felix povolil své obětí, takže jsem se mu vyvlékla a postavila se před Edwarda a Demetriho. Demetri se mi podíval do očí, čehož jsem využila a pokusila se použít svou moc. Zabralo to okamžitě a Demetri pustil Edwarda, který se na mě vyjeveně díval. Zvedl se na nohy.

„Bello, já…“

„Nic neříkej, prosím,“ zastavila jsem ho a otočila se k medvědovi. Chudáček… ležel na zemi na břiše, na něm seděli dva upíři z Arovi gardy. Medvídek kolem sebe máchal tlapama a nahlas bručel. Nechtěla jsem, aby ho zabili, tak jsem zavřela oči a představila si ho v lese. Když jsem se opět podívala před sebe, upíři na mě hleděli jak na zjevení a mračili se. Aro vypadal, že se mu hlava snad rozletí. Měl nafouklé tváře, roztrhané oblečení a přísahala bych, že rudne.

„Isabello!“ zakřičel na celý sál. Všichni upíři se mírně přikrčili, dokonce i Edward poodešel o krok dál. Hrdina…

„Omlouvám se, Aro. Ještě neumím svou moc obládat tak dobře,“ řekla jsem se sklopenou hlavou, aby nikdo neviděl mé cukající koutky. Aro se zhluboka nadechl a přiblížil se ke mně.

A sakra! Jestli se mě dotkne, bude mu jasné, že to omyl nebyl. Zděšeně a zároveň prosebně jsem se podívala na Jane. Jenom omluvně pokrčila rameny. A jsem v háji… Začala jsem před Arem couvat.

„Ehm, Aro, potřebuješ něco?“ Nervózně jsem těkala očima po něčem, co by mi pomohlo. Koutkem oka jsem zahlédla Edwarda, který si mě zvědavě prohlížel, a Emmeta, který zadržoval smích. V tu chvíli jsem na nic nemyslela, otočila se a utíkala ze sálu. Za mnou se rozléhali kroky. Arovi kroky. Ještě více jsem zrychlila a probíhala chodbami.

Edward:

Nezmohl jsem se na slovo. Z Belly se stala nádherná upírka. Byla vážně dokonalá.

Nikomu z Voletry jsem nemohl číst myšlenky, kvůli nějakému upírovi se schopností štítu. Nick souhlasil s přeměnou Jessicy, ale to bylo jasné už od začátku. Ale Bella… Odjakživa byla drzá, svobodná, svá, ale teď? Měla vážně efektivní schopnost, kterou se naučila ovládat velmi brzy, a díky které na Ara poslala rozzuřeného medvěda. Aro vypadal dost naštvaně, až jsem se já sám bál. Raději jsem ustoupil ke své rodině, bylo mi totiž jasné, že Bells si poradí.

Bella… Byla dokonalá. Když jsem se dozvěděl, že je tady ve Volteře, byl jsem strachy bez sebe. A teď je z ní upírka, stejné monstrum jako já. Jenže ona se ovládat uměla, přivolala si srnky, když měla žízeň. Ne člověka, ale zvěř, což znamenalo, že chce být jako my. Dokázal jsem si představit život s ní. Po jejím boku po zbytek věčnosti.

Háček byl v tom, že na mě byla naštvaná, i když mě bránila, když jsem ji chtěl bránit já, když na Ara poštvala medvěda. Já vím… zvláštní.

Ozvala se hlasitá rána. Všichni v sále si začali šeptat a mě Emmett a Jasper museli držet, abych se nerozběhl hledat Bellu, kterou honil rozzuřený Aro.

Další rána. Začínal jsem se o Bellu bát. Přece jenom… Aro je krutý i tak, a to na něj nikdo předtím nezaútočil medvědem.

Podíval jsem se na Emmetta. Na tváři měl úsměv, který se při každé ráně, vycházející z útrob hradu, zvětšoval. Jasperovi cukaly koutky, Alice se smála úplně, stejně jako Rosalie a Esme. Carlisle jen kroutil hlavou. Nemohl jsem číst jejich myšlenky, ale stačilo mi vidět jejich obličeje.

Zavrčel jsem. Oni se bavili tím, že je Bella v nebezpečí. Jenže to jsem se mýlil.

Asi po půl hodině, která mě připadala jako věčnost, se otevřely dveře a do sálu vešla Bella. Jen Bella. Šaty i vlasy měla plné omítky a smetí. Mířila si to ke trůnům s hlavou pyšně vztyčenou a samolibým úsměvem na tváři.

V sále zavládlo ticho. Nikdo ani nedutal, nikdo neudělal sebemenší pohyb. Bella se blížila k nám a jakmile mě uviděla, ušklíbla se a odvrátila pohled. Bodlo mě u srdce. Ona mě nechce.

„Kde je Aro?“ vykřikl Caius a vstal z trůnu. Bella se zastavila.

„Nevím, nejspíš se ještě sbírá ze sklepa. Trochu se nám propadl,“ prohodila ledabyle a přitom pokrčila rameny. Pak se začal smát i Caius s Marcusem. Všichni na ně nevěřícně zírali. Oni se smějí???

„Tak fajn, vyklopte to, ať to můžeme rozpustit,“ ozvala se Bella a opět bylo ticho. Caius se pro sebe usmál a přistoupil k Belle.

„Nepočkáme na Ara?“

„To raději ne. Bude hooodně naštvanej, takže bych to pořešila hned.“

„Tak dobře. Zeptám se tě na jedinou otázku. Samozřejmě budeš mít čas se rozhodnout.“ Caius se vrátil na trůn. Nikdo z nás nevěděl, co se děje.

„Jo, jasně. Tak šup.“ Bella byla čím dál víc netrpělivá a já napjatý. Co se bude dít?

„Takže… Celá naše početná rodině zde ve Volteře by byla velmi poctěna, kdyby si zůstala. Samozřejmě tě nemůžeme nutit, ale skvěle by ses hodila do naší gardy, která patří mezi mocné. Je na tobě, jak se rozhodneš,“ vyslovil Caius otázku, která měla rozhodnout o zbytku mé i Belliny věčnosti.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_38. Kapitola: