Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemám zájem, promiň_35. Kapitola

21.02.2010 (18:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3399×

35. Kapitola

Jane se usmála a vedla nás zpět do pokoje. Nevnímala jsem cestu, dívala jsem se tupě před sebe a Jessica mě musela vést. Stále nevěděla, co se děje. Slzy mi tekly proudem.

„Můžu tu s vámi chvíli zůstat? Prosííím,“ zaškemrala Jane, když jsme vešly do pokoje. Svalila jsem se do klubíčka na posteli.

„Asi ano,“ odpověděla jí Jessica. Slyšela jsem jen šťastné zavýsknutí a Jane si sedla přede mě. Znechuceně jsem se přetočila na druhou stranu, kam si sedla Jessica, která mě hladila po vlasech.

„No tak, Bello, prosím. Žiju tady už přes století a nemám tu žádné kamarády. Já nejsem jako oni. Nechci tu být a ani se mi nelíbí, že zabíjím lidi. Sama to poznáš,“ řekla smutně Jane a já se otřásla znechucením.

„Století? Zabíjení lidí? Sakra, Bello, o co tu jde?“ zděsila se Jessica. S povzdechem jsem si sedla so tureckého sedu, opřela se o zeď a utřela si slzy. Řekla jsem jí vše. Od mé vize ohledně Arova života až po naši dohodu.

Jessica se na mě dívala s upřímným zděšením v očích. Tohle mě bolelo. Věděla jsem, že jí to změní život, ale nemohla jsem jí lhát. Jane se na nás jen dívala, ale neřekla ani slovo.

„Takže upíři,“ vydechla Jess. Jen jsem pokývala hlavou.

„Živíme se sice lidskou krví, ale tady vám nic nehrozí. Aro o Bellu opravdu stojí, takže nám zakázal se k vám přibližovat. Nemusíte se bát,“ vložila se do toho Jane.

„Nebát se? Děláš si srandu? My jsme lidi v sídle upírů!“ vyjekla jsem hystericky. Jane smutně sklopila hlavu.

„Omlouvám se,“ řekla a vstávala. V tu chvíli mi jí bylo strašně líto. Podle mé vize jsem viděla, když ji Aro přeměňoval. Bránila se ze všech sil, ale byla lidské dítě, které nemělo sebemenší šanci.

„Jane, nechoď,“ zašeptala jsem, když byla u dveří. Okamžitě se usmála a objevila se na posteli.

„Moment… Bells, takže když ty se necháš přeměnit, pustí mě?“ zeptala se Jess.

„Ano.“

„To nemůžu dopustit. To neudělám! Nenechám tě tady s nimi,“ řekla docela klidně a rázně vrtěla hlavou.

„Ale Jess, nemáš na výběr. Jinak tě zabijí.“

„Můžu do toho mluvit?“ zeptala se opatrně Jane. Kývla jsem.

„Bells, když ty přijmeš, jakože už jsi přijala, Aro stejně Jessicu nepustí. Přeměna trvá většinou tři dny, mezitím…“

„Mě zabije,“ dokončila za ni Jess.

„Nemusí to tak být. Jak víš, jsou tu Nickovi rodiče. Nejdřív zítra zavolají Nickovi, že jste tu. Pokud Nick potvrdí, že tě opravdu miluje a hodlá tě přeměnit, Aro tě nechá jít,“ vysvětlovala. V tom mi něco došlo.

„S Nickem přijedou Cullenovi.“ Tohle nebyla otázka ale konstatování.

„Nemusíme k tobě Edwarda pustit,“ řekla Jane. Zničeho nic jsem se začala smát.

„To je pěkný. Včera jsem se nehorázně opila, probudila jsem se v domě plném upírů, zítra se mám stát jedním z nich, osud mojí kámošky závisí na jejím upířím klukovi.“ Stále jsem se smála, až mi z očí vytryskly slzy a já se opět svezla na postel.

„Neboj, Bells, to zvládnem.“ Jessica mě začala hladit po zádech, ale i tak jsem cítila, že je vyděšená stejně jako já.

„A já vám pomůžu, jak jen budu moct.“ Jane se přimáčkla víc k nám, ale mě to bylo jedno. Vypadalo to, že nám vážně chce pomoct.

Když jsem se jakž takž vzpamatovala, na posteli jsem si sedla a Jane se mě zeptala na Edwarda. Usmála jsem se.

„Miluju ho,“ zašeptala jsem.

„Pořád?“ zeptala se Jess.

„Uznávám, že mi to mohl říct. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem strachy bez sebe, ale zítra se mám stát jedním z nich.“

„Takže budeš s Edwardem?“

„Nevím. Aro říkal, že musím být zde ve Volteře. Edward se nevzdá rodiny jen kvůli mně.“

„Navíc, tady každý pije lidskou krev. Cullenovi a Jamesovi jsou jediní, které znám, co se živí zvířecí. Aro vám tohle nedovolí,“ ozvala se Jane a mé iluze o skvělé budoucnosti s Edwardem se rozplynuly.

„Jess, ty jsi si Nickem jistá?“ zeptala se Jane.

„Na jednu stranu ano. Věřím, že mě skutečně miluje, ale nejsem si jistá, jestli je schopný to přiznat.“

Chvíli jsme se každá zabývaly svými myšlenkami. Já vzpomínala na Edwarda a uvědomila jsem si, že mi mělo dojít, že je upír. Celá jeho rodina byla krásná, bledá a studená. Za celou dobu u nás ve Forks ani jednou nesvítilo slunce. Edward je opravdu velmi silný. Sakra, že mi to nedošlo hned!

„Bells, asi mám nápad. Sice tím přijdu o kámošku, ale pomůže to tobě a Edwardovi,“ řekla Jane s úsměvem.

„Jaký plán?“

„Pro Ara budeš velmi důležitá, takže tě nebude posílat na všechny mise. Možná jen ty opravdu těžké, a těch je jen pár do roka. Jsem si jistá, že dokážu přemluvit Caiuse, aby se u Ara přimluvil. Aro tě nechá odejít s Culleny s tím, že pokaždé, když se objeví těžká mise, zavolá tě a ty bez keců přjdeš.“

„To bys mohla?“ Tenhle nápad se mi opravdu líbil. Sakra co to se mnou je? Sedím tady na posteli s krvelačnou upírkou, zítra mám být jako ona a stejně mylsím jenom na Edwarda?

„A i kdyby se mi to nepovedlo, můžeš použít svou schopnost. Jsi teprve člověk a už jsi velmi mocná. S tvou upírskou podstatou se schopnosti ještě vyvíjí.“

„Ale co když mě Edward nebude chtít? Co když jsem vážně jen jeho hračka?“

„Tak tu budeme spolu.“ Jane zatleskala a zasmála se.

„Neboj, on tě miluje. Spíš si myslím, že ty bys ho měla trošku potrápit,“ ozvala se Jessica, která nám následně sdělila svůj plán.

„To by šlo, teď ještě aby přišel,“ řekla jsem.

„No tak, Bells, nech toho. Vždycky jsi byla optimista! Proč ne teď?“ zeptala se Jess.

„Protože nevím, co se stane s tebou.“

„Tak fajn. Necháme toho, užijem si poslední chvíli lidskýho života a pořádně to tu rozjedeme, co říkáš?“ Jasně jsem viděla nadšení v Jessičiných očí, které se přeneslo i na Jane. Nechápala jsem Jess, ale jestli tohle má být její konec, splním jí každé přání. Přinutila jsem se k úsměvu.

„Jdeme na to,“ vykřikla jsem. Všechny tři jsme vyskočily z postele a Jane nás vedla pryč z pokoje, jenže před našimi dveřmi stáli dva upíři.

„S tím si poradím!“ řekla jsem a podívala se jednomu z nich do očí. Když byl v tranzu, ujala jsem se druhého.

„A je to.“ Usmála jsem se.

„Jak to děláš?“ zeptala se Jane.

„Nevím, ale chci si trénovat schopnosti, dokud jsem člověk.“

Jane nás provedla po ohromném hradě. Byl vážně obrovský. Na zdích byly hořící louče, protože světlo z venku nemělo čím projít. Všechno bylo z kamene, dveře ze dřeva. Bylo to tu nádherné, kdyby tu nebyli upíři. Za celou naši prohlídku jsme potkali celkem dost upírů. Všichni se na nás zmateně dívali, ale upřímně jsem si všimla jejich touhy po naší krvi. Bylo to zvláštní, ale já doufala, že Jane měla pravdu a jsme tu v bezpečí.

„Jane, mám hlad, máte tu něco lidského?“ zeptala se Jess, která se stále jenom smála a hodně se spřátelila s Jane.

„Ne, promiň.“

„Tak to skočíme za Arem,“ ozvala jsem se. Ať si taky užije. Jane se jen nechápavě usmála, ale za chvíli jsme opět stáli v sálu. Upírů tu bylo o poznání méně.

„Aro, Isabella má přání.“ Jane se poklonila a ustoupila.

„Co si přeješ?“ zeptal se mě Aro.

„Mám hlad. Chci, abyste mě a Jess dovolili jít ven a najíst se.“

„Jane, jak je venku?“ zeptal se Jane.

„Už je skoro večer, můj pane. Za čtvrt hodiny by to mělo být bezpečné.“

„Dobře, počkejte půl hodiny a běžte. Jane, vem si sebou ještě Felixe, kdyby náhodou.“ Tím zřejmě skončil, protože Jane kývla hlavou a vedla nás pryč. Půl hodiny jsme byly zalezlé v pokoji. Pak jsme mohly jít.

„Jane, nám bude zima!“ řekla Jess. Dobrý postřeh.

„Tady.“ Jess nám z naší skříně podala oblečení. Dlouhé černé kalhoty, černé tričko a koženou bundu. Rychle jsme se oblékly a vyrazily. Šly jsme poměrně dlouho hradem, dokud nás Jane nezastavila u stolu s ženou za ním. Moment… žena?

„Jane, to je člověk?“ předběhla mě Jess.

„Ano, ale na nic víc se neptejte.“ Chvíli jsme tam jen tak stály a Jane vypadala, že vybuchne vzteky.

„Felixi,“ řekla poměrně potichu, ale hned na to se vedle mě objevil mužný upír. „Kde sakra jsi?“

„Promiň, Jane, mluvil jsem s Arem,“ řekl a sklonil hlavu. Jane se otočila k odchodu s Jess po boku. Všimla jsem si, jak Felix zvedl hlavu a prohlíží si Jane. Tenhle pohled znám.

Vyšla jsem za dívkami, když mě Felix chytil za ruku.

„Nic jí, prosím, neříkej,“ pošeptal mi.

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„Vím, že sis toho všimla. Nechci, aby věděla, že jsem do ní blázen, ano?“

„Dobře, jen klid.“ Zasmála jsem se.

„Mimochodem, nejsi na ni tak trochu starý?“ zeptala jsem se ještě.

„Právě proto nechci, aby to zjistila,“ odpověděl, vzal mě za ruku a šli jsme nakupovat.

Autor: Sharlot33 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemám zájem, promiň_35. Kapitola: